Jaro v Lucembursku (komentovaná mobilní fotosmršť!)

Jaro v Lucembursku je mnohem přívětivější než podzim či zima. Jsou dny, kdy je krásně, docela i vedro, ale pořád se to dá snést. A jsou dny, kdy hodně prší, ale i v tom dešti je něco příjemného, chladivého, zklidňujícího. Obzvlášť když je okolo dostatek kovových parapetů, na které můžou kapky dopadat. Rozhodně to není jako déšť v listopadu.

Na konci dubna byl na návštěvě můj táta. Víkend předtím jsme se ještě sami jeli podívat do akvária ve Wasserbillingu. Je to trochu legrační, že je to tady taková atrakce, protože to jsou asi dvě místnosti s rybičkama. Ale rybníček s kapry je velmi působivý.

Stejně tak i procházka kolem řeky Sûry. Ale naše mládě se na romantiku nedalo nalákat, chtělo na hřiště. :-)

Nevím, jestli jsem to už zmiňovala v nějakém předchozím příspěvku, ale začala jsem šít. (A jestli dneska, když prší a dítko marodí, nevyužiju času na šití, tak se na sebe asi naštvu.) Přikládám pár fotek z "ráje", v němž velice utrpěla moje peněženka. Ale kupovala jsem spíš funkční látky na šití látkových plen, takže tyhle krásky si nechávám na příště, až si zkusím ušít sukni. 

Z šicího/tvořícího obchodu jsou jen ta kostelní razítka. Sešit a lepítka jsou z Hemy. Občas si prostě potřebuju taky udělat konzumní radost.

Pokusy

Sukňový pokus na již narozeném modelu. Na hlavě má nočník na bezplenkovku. 

Navzdory tomu, že se mi docela složitě chodilo, jsem ukázala tátovi svá oblíbená místa ve městě. 

 A vzali jsme ho i do Parc Merveilleux, což je taková jediná lucemburská zoologická spojená s atrakcemi pro děti. (Pak tu máme různé farmy či zoologické s lokálními zvířaty, ale tady se dají potkat i exotické kusy.)

Pro všechny ale bylo nejlepší to, že si táta užil T. Na dědečkovské návštěvě byl u nás poprvé.

Další častá aktivita, které se tentokrát věnujeme, je chození do porodnice. Protože jsem si na sebe ušila bič a odmítla jsem T. dát do jeslí, doprovází mě při každé kontrole. Naštěstí je blízko porodnice pěkné dětské hřiště a delvita, kde si může vzít balónek. Program je vždy jasný: 

- dvěma busy tam

- kontrola

- sendvič v bufetu

- hřiště

- nákup v delvitě

- dvěma busy zpět

Dohromady se dávám celý následující týden.

Dvě fotky z Gasperichu, čtvrti, kde jsme původně měli bydlet, a nevyšlo to. Skoro každý domek má zahrádku, jsou tam malá pekařství a sámoška a vůbec má takový vesnický ráz (a hřiště ve stylu farmy). To Limpertsberg dost postrádá. (Do Gasperichu stále jezdíme i do čtenářského koutku Il était une fois na české zpívání. T. to miluje. A já pro ni zas ráda vybírám dětské knížky v různých jazycích, včetně českého. Jestli se budete do Lucemburska stěhovat i s dětmi, tohle místo doporučuji vaší pozornosti.)

Ale u nás zas máme park Tonyho Neumanna. 

A takovéhle západy slunce, které asi budou pro Lucembursko typické, když se dostaly i do tohoto článku: http://citysavvyluxembourg.com/discover-luxembourg/you-know-youve-been-in-luxembourg-too-long-when/

You watch another beautiful sunset from your back garden or balcony, drive through lush green forests and tall ears of corn, and go to bed to the sound of crickets not police sirens. Would I swap back London for Luxembourg – no way! 

Jak je můj vztah k Luxu složitý a ambivalentní, na jaře se mi tu líbí.

Jak jsme nakonec nedělali montessori... (přiznání)

Myslím, že každý, kdo má v současné době děti, se setká s myšlenkou nečekat na školky a školy a učit je od malička doma v duchu montessoriovské pedagogiky. Mně se líbila představa, že bychom se mohli inspirovat metodou, něco doma dítku navyrábět, připravit mu prostředí, vést ho k samostatnosti. 

Nakonec ale skutek utek. 

...

Vrchol mojí kreativní přípravy pro T. spočívá v tom, že jí vytisknu omalovánky. 

...

Ale když se dívám zpět, tak ten čas, kdy jsem mohla něco vytvářet a vymýšlet či uspořádávat jsem nakonec věnovala sobě. Buď jsem četla nebo jsem si dovolila flákat se u počítače. A občas jsem četla i ty montessori blogy, abych hledala inspiraci. Taky protože esteticky se mi to všechno strašně moc líbí.

Ale jinak se naše dítko naučilo všechny věci i bez "monte" přístupu. Teda abych byla upřímná, všechno ne. Ve svých třech letech neumí krájet ostrým nožem a zdá se, že po tom ani netouží, ale myslím, že až bude potřeba, tak se to naučí. Třeba v té školce nakonec budou mít pevnější nervy než já. 

Můj muž nestloukal nikdy z ikea stoličky učící věž. Kolem dvou let jsem ji na tu židličku postavila a nechala ji s něčím pomáhat. Do té doby třískala s hrnci a vařečkami v bezpečí na podlaze.

A jídelní židli, na kterou si sama vyleze, jsme jí pořídili taky celkem nedávno, protože se mi čím dál hůř zvedala do té klasické. 

Nikdy neměla návod na prostírání, kam patří nůž a vidlička. Prostě jsem tak vždy prostírala. A jí jsem se ptala, čím zrovna chce jíst. Nedávno se rozbrečela, když poprosila tátu, že chce pšíboj, a on přinesl jen vidličku. Velké drama: "Ale vidlička není pšíboj, pšíboj je nůž a vidlička!"

Píšu to pro všechny, kterým se tento přístup líbí, ale nestíhají se jím inspirovat tolik, jak by chtěli. 

Děti se zřejmě nějak naučí, co potřebují. 

A všem, kteří se do toho pustili, držím palce a vyjadřuji obdiv. 

Úkolem rodičů i školy je, dle mého názoru, nevzít jim radost z poznávání a radost z práce. A není špatný, když i ti rodiče z toho mají radost. 

Počítání obrázků v posteli. Povlečení je zcela nestřídmé. Právě se dopralo nové s růžovými jednorožci.

Nevím, co to je, ale líbí se mi to.

Návštěva akvária. Naprosto ilustrační obrázek. 

Chtěla sama napsat slovo sfinga

Nakreslila sfingu

BTW: Možná jsem vybrala příklady, které nejsou pro monte pedagogiku úplně podstatné. Pořád ještě pročítám knihy a je mi jasné, že jenom o učící věži nebo předmalovaném prostírání to není. 

My jsme do výchovy vrhli s trochou načteného a nějakými zkušenostmi z vlastního dětství, a teď experimentálně zjišťujeme, co funguje. 

Snad nám to děti jednou odpustí. 

Snad to všichni ve zdraví přežijeme.

:-)

Koláč

Kdo neeliminuje jako by nebyl.
Někdo vynechává lepek, někdo mlíko. 

Někdo musí, někdo to zkouší.
U nás je to tak napůl.
Nevypadáme zrovna modelově. 

A zjistila jsem, že když si dám i obyčejnou sušenku ke kafi, je mi pak hůř. 

Proto se snažím co nejvíc vyřadit bílý cukr, občas i bílou mouku, a průmyslové potraviny, co mají složení delší než kdejaký náročný recept. (Ovšem nepočítám první trimestr, který jsem přežila díky sušenkám, cole a bílým jogurtům.)

Poslední dobou moc nepeču, může za to asi těhotenské vyčerpání v kombinaci s těhotenskou nechutí. Nicméně... Dneska mě po dlouhé době přepadla těhotenská nenažranost (tak silná, že jsem si udělala i obří salát a koupila krevety:-) a ještě jsem chtěla upéct něco zítra do kostela. A už dlouho mám chuť na tenký koláč s ovocem nebo povidly. Můj muž nejí ovoce, ale objednal si ořechy. 

Ingredience na těsto:

- 250g pohankové mouky
- 150g nakrájeného másla

- trochu mléka

- lžička medu

- vejce 

Smíchat, udělat kouli, dát do lednice.
Pak jsem kouli rozdělila na dvě části a postupně z každé na plech vymačkala placku.

Placku jsem pak různě potřela. Povidly (bohužel z obchodu), rozmixovanými rozinkami a datlemi, na část jsem nakladla hrušky. Část jsem potřela oříškovou směsí.

Oříšková směs: 

- hrst předem namočených a následně rozmixovaných lískových ořechů

- hrstičku mletých mandlí z obchodu

- hrstičku drcených vlašských ořechů

- lžičku medu (nemusí být)

- vejce

Pekla jsem na 175 stupňů asi 25 minut.  

Líbí se mi být těhotná...

... ale až tak od druhého trimestru. ;-)

Věšela jsem snad poslední várku přepraných čtvercových plen, modlila se zrovna desátek s tajemstvím "se kterým jsi Panno Alžbětu navštívila" a tak nějak jsem po dlouhé době zažívala pocit klidu. Vnitřního klidu, který nepotřebuje mít 100% jistoty, který nepotřebuje být krmen představami, co bude, až, a rušen obavami, co kdyby. 

Je to chvíle vzácná, protože jinak zažívám hormonální a emocionální bouře. Tak mě napadlo hledat pozitiva na těch posledních týdnech v očekávání, kdy je porod strašně blízko a strašně daleko zároveň. Nejsnazší je asi vnímat strachy, bolavé klouby, kachní krok a pálení žáhy, takže nad pozitivy se člověk musí zamýšlet, ale občas se poštěstí a tak nějak připlují samy. 

1) Sluší mi to! Sama sobě se líbím! Což o sobě nemůžu říct v 99% netěhotného stavu. Pupek s miminkem vyleze, začne být výraznější než běžná pneumatika, koupím si těhotenské šaty a tuniky a hned si připadám jak vznešená královna, jak esence ženskosti a kdesi cosi. 

2) Miminko je už TAK blízko, úplně nadosah, každý člen rodiny se může podívat, jak se vlní břicho, sáhnout, jak mi zpod žeber leze pata. Ještě nás čeká náročný a nikdy ne úplně bezpečný přechod zevnitř ven, ale přitom nás dělí už jen nějaké vrstvy kůže, svalů a plodových vaků. I když... takto je miminko odděleno spíš od ostatních, od táty, od sestry, ne ode mě, protože dítě je uvnitř a je se mnou nejvíc, jak jen může být. Existence 2v1 je na těhotenství taky fascinující. Jsme dvě, ale kde je mezi námi hranice? 

3) Mám důvod se překonávat. Nezvládám to úplně ve všem, jak bych chtěla, třeba s cvičením je to špatné, ale rozhodně mám motivaci jíst zdravěji. Například jsem omezila cukry. Horší je to se syrovou zeleninou a masem (ty bych měla jíst víc, ale ne vždy mám chuť), ale láduju se aspoň bílými jogurty, kefírem a na polici mi zas kvasí zelí ve sklenici. 

4) Snažím se stihnout nemožné. Ba dokonce stíhám nemožné. Alespoň chvilkama. Během těhotenství jsem se naučila nové háčkovací grify a začala jsem i šít. Co se mi nepovedlo během tří let, co mám šicí stroj, se mi povedlo v posledním trimestru: naučila jsem se ho vůbec zapnout a nastavit do něj nitě. Tento úspěch předčil má očekávání a od té doby proto vznikly dvoje tepláky pro miminko (jedny dokonce možná půjdou nosit) a dvě sukně pro T. Už mám připravené jakési improvizační látky na kalhotové pleny a jiné látkové intimní potřeby a v plánu sukni pro sebe. Uvidím, jestli ji stihnu do porodu. Obávám se, že co neušiju do porodu, hodně dlouho neušiju, tak možná koupím jednu látku letní a jednu látku zimní. Ať ze své nové záliby taky jednou něco mám. 

Takhle to je, když se zaměřím na teď a neobracím se příliš k budoucímu.

Trochu si své jásání sama naruším, protože konec těhotenství je prostě nachýlení k porodu. A o něm si nemyslím, že by byl pro jednotlivce něčím úplně každodenním a obyčejným. A rozhodně si nemyslím, že je něčím sladkým a růžovým. Je to vždycky tak trochu křižovatka života a smrti. Moment velké bolesti a v dobrých případech následné radosti. Jak píše Ingeborg Stadelmann, je to přírodní dění a to není nikdy úplně bezpečné a nikdy není úplně v našich rukách. (Vlastně vždy je to v rukách Božích a my ženy a rodící se děti se na tom díle svou prací podílíme.) 

Připíšu si sem ještě jeden citát z Ingeborg, jejíž moudrou knihu o těhotneství průběžně pročítám: 

Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si představují rodiče, zatřetí tehdy a tam, jak chce samo ONO. 

Nevím, zda je tím Oním myšleno dítě nebo nějaké univerzum, já samozřejmě vím, že to bude tak, jak chce Bůh. Což se ale nevylučuje s tím, že to může být jinak, než si představuju. Vlastně to ale neplatí jen o porodu, ale o celém mateřství. Snažím se nesnít, i když se musím připravovat, snažím se udržovat se ve stavu "uvidíme". 

Tak uvidíme.

Úryvek z kázání bl. Johna kardinála Neumanna

   Zamysleme se tedy nad svým nynějším stavem: je cenný tím, že nám mezi stíny a podobami zjevuje existenci a vlastnosti všemohoucího Boha a jeho vyvoleného lidu; je cenný neboť nám umožňuje být ve styku s nesmrtelnými dušemi, které stejně jako my podstupují zkoušku. Je významný tím, že představuje scénu a prostředek naší zkoušky; ale kromě toho na nás nemá žádný nárok. "Marnost nad marnost!" řekl Kazatel. "Všechno je marnost." Ať jsme chudí nebo bohatí, mladí nebo staří, ctění nebo urážení, nemělo by nás to ovlivňovat víc, ani povznášet, ani skličovat, než kdybychom byli herci v dramatu, kteří vědí, že postavy, jež představují, nejsou oni sami a že někteří jsou sice zdánlivě nadřazení, jedni jsou králové, druzí sedláci, ve skutečnosti jsou však všichni na stejné úrovni. Jediná touha, kterou bychom se měli nechat vést, je především hledět tváří v tvář na toho, který je nyní před námi skrytý; a dále zakoušet věčné a přímé společenství - skrze Něho a v Něm - s našimi přáteli, které prozatím známe jen prostřednictvím smyslů, nejistých a neúplných kanálů, které nám skýtají jen nedostatečný vhled do jejich srdcí.

    Takové pocity je vhodné chovat vůči tomuto lákavému, avšak šalebnému světu. K čemu nám jsou jeho dary a pocty, když jsme křtem vstoupili do budoucího světa, a nejsme už občany tohoto? Proč bychom se měli starat o dlouhý život, bohatství, pověst nebo pohodlí, když víme, že příští svět přinese vše, po čem naše srdce může toužit, a to nejen jako zdání, nýbrž skutečně a věčně? Proč bychom měli dlít v tomhle světě, když je znamením a příslibem jiného? Proč by nám měl stačit jeho povrch, když bychom si měli přisvojit to, co se skrývá pod ním? K těm, kdo žijí z víry, mluví vše, co spatří, o onom budoucím světě; veškerá nádhera přírody, slunce, měsíce a hvězd i bohatství a krása země jsou znaky a symboly, jež dosvědčují neviditelné věci Boží a poučují o nich. Všemu, co vidíme, je souzeno se jednoho dne rozpuknout v nebeský květ a přeměnit do nesmrtelné slávy. Nebesa jsou nyní z dohledu, ale v pravý čas, stejně jako taje sníh a odhaluje to, na čem ležel, toto viditelné stvoření vymizí před onou větší nádherou, která je za ním a na níž nyní závisí. Toho dne stíny ustoupí a vyjeví se podstata. Slunce vybledne a ztratí se v nebi, ovšem před jasem toho, koho slunce jen zpodobuje, před Sluncem spravedlnosti s uzdravením na křídlech, tím, kdo jako ženich ze své komnaty přispěchá ve viditelné podobě, až jeho pomíjivý symbol zajde. Místo hvězd, jež slunce obklopují, se objeví světci a andělé kroužící kolem Božího trůnu. Nahoře i dole se v oblacích na nebi, ve stromech na poli, ve vodách v hlubině ukážou přečetné podoby věčných duchů, služebníků Božích, kteří konají jeho vůli. A tak se i ukáže, že v našich vlastních smrtelných tělech se nachází vnitřní člověk, který pak nabude svých náležitých rozměrů coby harmonický orgán duše, nikoliv ona hrubá hmota masa a krve, kterou vnímá zrak a hmat. K tomuto nádhernému zjevení nyní veškeré tvorstvo pracuje a vroucně touží po tom, aby nastalo v pravý čas. 

Newmann, John Henry: Rizika víry, Krystal OP, 2011, s.64-65

Jak jsme si ve Francii neodpočinuli

Včera jsme se vrátili z mikroprázdnin. Manželovi volala jeho maminka a jedna z jeho vět, kterou jsem byla zaslechla, byla něco jako: No, my na dovolenou nejezdíme odpočívat, spíš poznávat jiná místa. To řekl moc hezky. A pravdivě. A to máme teprve jedno dítě! Co bude dál? To třeba jako nebudem jezdit vůbec nikam? Doufám, že ne. 

I když jsme nebyli vyvázáni z běžné péče o T., výlet jsme si (doufám) všichni užili. 

Byli jsme v Alsasku-Lotrinsku, ponejvíc v oblasti pohoří Vogéz. Ubytováni jsme byli v penzionu La Tulipe, který vlastní a spravují holandští manželé. A který stojí uprostřed ničeho a jestli tam něco není, tak signál. Wifi jo, ale taková na dobrý slovo. Jinak jsou tam ale pohodlné postele a výborné jídlo. A dá se odtud jet na mnoho zajímavých míst.

Navštívili jsme například: 

(místa řadím na základě asociací, nikoli časové posloupnosti)

Champdray

To je vesnice, v jejíž blízkosti se nacházel náš penzion. A je to vesnice úplně příkladná. Kostelík a hřbitov, mládež dovádějící v jakémsi doma vyráběném traktoru, děti na návsi, obchod s lokálními produkty, který bývá otevřený asi tak 3x týdně, škola a radnice v jedné budově. Pomník padlým hrdinům a mnoho geokeší v okolí. Byla možnost vydat se na Champdray plateau nebo horu Spiemont. Vydali jsme se na horu. Kupodivu výšlap zvládla i naše téměř tříletá. Sice šla krokem slimáčím, ale trpělivý tatínek šel s ní. Já jsem, přiznám se, netrpělivě chodila napřed, protože jsem se třásla na kešky. Ostatně. Já se pořád na něco netrpělivě třesu. Ještě že toho tátu a manžela máme.

Bruyères

Tentýž den jsme vyšlápli na Mravenčí horu nad chudým městečkem Bruyérs. Nedostali jsme se k vyhlídce, ani ke keškám, ale alespoň jsme našli hřiště, na něž jsme celou cestu lákali T. A doprovázely nás velké sochy mravenců. Bohužel je to jediná atrakce městečka, bohužel pro městečko. Chtěla jsem navštívit zdejší pevnost, ale ta je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupná. 

Châtel-sur-Moselle

Ani další pokus o návštěvu pevnosti se nezdařil. Museli bychom čekat dvě a půl hodiny, než se průvodci naobědvají a laskavě nás po ruinách provedou. Tak jsme se taky naobědvali, snědli jsme svou bagetu na zbytku opevnění, počkali než otevřou poštu, poslali pohledy a vydali se do Lucemburska. Více než kde jinde, bylo v Châtel vidět, jak je pro Francouze posvátný čas oběda. U hradu si T. rozbila koleno, protože víc než cestu sledovala kočku.

Gérardmer

Bohaté město, které celý rok těží z turistického ruchu. Nad městem jsou sjezdovky a u města obrovské jezero, takže stále je v Gérardmeru co dělat. Krom toho v něm také sídlí textilky. Zde nic jako polední klid nenastalo, protože turista si žádá provoz neustálý. Tedy s jedinou výjimkou: na poledne vypnuli kolotoč, který jsme T. naslibovali, aby s námi absolvovala prohlídku kostela. Než se kolotoč roztočil, zvládli jsme ulovit i jednu earthcache. 

Colmar

Návštěvou Colmaru jsme opustili pohoří Vogézy, ale cestou tam a zpět jsme si je užili dosytosti, když jsme projížděli serpentýnami a naproti nám se tyčily vrcholky se stále ještě neroztátým sněhem. 

První naše zastavení bylo na předměstí v kostele Notre Dame de l'Assomption. Byť se na internetu nachází samé rozporuplné informace, skutečně se v neděli v 10.30 v tomto kostele odehrává tradiční Mše svatá. My jsme si po Mši užili první krizi dne, protože T. chtěla koupit dort od skautek. A my jí ho koupit nechtěli. Vůbec nedbala, že se tam před ní předváděl asi pětiletý francouzský katolický chlapeček. Žvanec byl přednější. 

V centru Colmaru jsme se kochali hrazděnými domky, projeli se na lodičkách v zdejších "Benátkách", dali si dortík v minikavárničce a pozorovali hemžení místních v parku Champ de Mars. T. šla i zde na kolotoč.

Nancy

Naše úplně první zastávka cestou z Lucemburska. První a nejméně užitá. 

Jediný den bylo pod mrakem, takže se špatně fotilo a bylo dost zima. (Další dny jsme se pro změnu trochu spálili v obličeji.) T. cestou do Nancy i z Nancy v autě zvracela a já se bála, že bude zvracet pokaždé, když někam pojedeme, a nechápala jsem, jak je to možné, když v lednu zvládla cestu Lux-ČR-Lux bez ztráty kytičky. Aby toho nebylo málo, tak v katedrále záhadným způsobem spadla z lavice přímo na hlavu, takže jsem ještě v noci byla nervózní, jestli nemá otřes mozku. Hodila šipku hlavou přímo na kamennou dlažbu a doteď nechápu, jaktože si nezarazila hlavu mezi ramena. Děti jsou gumové. 

V Nancy je symetrické, honosné a zvláštní Place de Stanislas.

A katedrála.

A určitě ještě spousta věcí, které jsme neměli čas a energii poznat. Například místo, kde býval seminář, kde studoval kardinál Sarah.

A také je tam restaurace s hamburgery, kde nabízejí jako bezmasou variantu smažený kozí sýr, což je velmi dobré.

Do Alsaska-Lotrinska se, doufám, ještě vrátíme.

Další fotky ZDE

Uplynulo

* Pobyt v Česku měl mimo jiné výhodu v tom, že jsme tam dotloukli konec února a začali březen. Takže jsem se vrátila do Lucemburska a koukám, že je už skoro půlka března a to je skoro už doopravdy jaro. Dneska tomu i odpovídalo počasí.

* Také jsem měla čas občas poslechnout nějaké povídání na youtube.
Sdílím například toto:

Nesouhlasím s některými názory, například nejsem úplně zastánce evoluce a připodobňování člověka ke zvířeti, ale některé myšlenky a postřehy zaujaly. 

Například vysvětlování, proč je nejhorší počet dětí dvě. Zhruba od 26. minuty. Nejspíš to tak nemusí být vždy, ale v charakteristice prvních dětí se celkem trefuje. Oba s manželem jsme nejstarší děti a zatím jedno, ale napořád první, máme doma. Všichni jsme (byli) exemplární případy mrňavejch rozumbradů. 

Akorát tedy co se týče konceptu Rozšířené rodiny, tak nevím nevím, jestli budeme schopni něco takového spřádat v našem okolí. Dnes jsem potkala DVĚ sousedky, o nichž vím, že mají děti v rozmezí 1 roka a 4 let a obě jsem byla schopná pouze POZDRAVIT. Ještě by mohli vymyslet, jak se má se sousedy skamarádit těžký introvert, který bývá nervózní i při psaní mailů. Zatím nám s mužem nezbývá než táhnout břemeno péče o rodinu jen "nepřirozeně" (?) na našich dvou hřbetech. 

* Na "prázdninách" v Čechách jsem se dostala i ke čtení. Nejzásadnější kniha se mi ale dostala do rukou až den před odjezdem, takže jsem četla v letadlech a na letištích, zatímco T. spala nebo si vybarvovala omalovánky. Tou knihou je Anežka od Viktorie Hanišové. Velmi doporučuju.  

Naopak nedoporučuju knihu Bez domova, kterou jsem si přečetla jen proto, že se odehrává v Lucembursku. Pasáže o Lucembursku jsou vtipné, zbytek je k pláči.  

Jazykovým zážitkem pro mě byla četba Domu na předměstí od Karla Poláčka. Málem bych zapomněla, jak krásně to zní, když píše knihu někdo, kdo doopravdy umí česky. 

V očekávání

V předchozím příspěvku jsem prozradila, že jsme v radostném očekávání. Ráda bych sepsala, jak vše prožívám a jak se zatím liší moje zkušenosti z ČR a z Lucemburska.

Jsem teď za půlkou těhotenství. Zatím se mi zdá mnohem náročnější než to první, ale možná jsem jen vzpomínky na náročné momenty z minula vytěsnila. Snažím se pravidelně vést soukromé poznámky, abych příště věděla lépe. Řekla bych, že špatně mi teď bylo déle, než s T. Asi až třeba do 18tt. Ale i po 18tt se občas objevují nevolnosti, únava a nechuť k jídlu. A mnohem dříve než v prvním těhotenství se k tomu přidala i bolest zad.

Tolik k té subjektivitě. Co se týče přístupu ve zdravotnictví, není Lucembursko až tak odlišné od ČR, pokud člověk touží po nějakém přirozeném a neinvazivním přístupu. Pokud člověku stačí, že se k němu lidi chovají slušněji, pak je to asi v Lucembursku lepší. Takže podobně jako v ČR by člověk měl absolvovat třeba zubní prohlídku. Sice se bez toho dá porodit, ale člověk pak nedostane porodné. Nebo mám za sebou i zátěžový glukózový test, využila jsem těch dvou hodin k dočtení jedné knížky. A abych byla spravedlivá, mnohem víc věcí se dá (prý?) vydiskutovat. I tady ale záleží na lidech. (Ale během toho OGTT testu jsem pro sebe měla jednu místnost s lehátkem a nemusela jsem se tahat o židličky s důchodci jako v čekárně na poliklinice Prosek.

O porodu mám různé představy a chystám si různé záložní plány, ale dokud neproběhne, tak si je nechám spíš pro sebe, kamarádky a zdravotnický personál. Alespoň je podle referencí porodnice CHL (Centre Hospitalier de Luxembourg) zařízením vstřícným k ambulantním porodům a umožňuje i porody do vody. Ne třeba jako v ČR, kde prý běžně před samotným porodem z teplé vody rodičku vytahují.

Už mě svrbí prsty, jak bych nejradši začala tahat ze sklepa uskladněné malinké oblečeníčko a chystala jej do komody, ale říkám si, že je ještě dost času. Přípravy spočívají zatím v tom, že manžel dovezl do Lucemburska náhradní díly na kočárek, začínám kompletovat rozpůjčované šátky na nošení a zvažuju, zda tentokrát zkusím látkovat a kolik do toho investovat. (A také, jak se k novým látkovým plen

Co chci rozhodně zkusit jinak, je víc naslouchat miminku v případě kojení i v případě vylučování. Pokud bych viděla, že má potřebu vylučovat mimo plenku, pak zkusit vysadit nad misku či umyvadlo. A co se týče kojení, taky bych chtěla zkusit nechat to víc na miminku a neřešit případné odchylky v technikách. Inspirovaly mě i tyto stránky: http://www.prirozenekojeni.cz

Teď si užívám všechna žďuchnutí a kopnutí od miminka, nejvíc ta, která přes břicho cítí i někdo jiný. T. dostala francouzskou knížku o příchodu miminka do rodiny. Nebylo snadné najít nějakou, kde miminko nedostane flašku, nebo takovou, kde není detailně nakresleno, jak rodiče sourozence počínají, ale povedlo se. Nicméně maminka při porodu leží nazad a miminko z ní slavnostně vytahuje lékař. T. naštěstí nejvíc zajímá pupeční šňůra. A nemůžu jí vymluvit představu, že správné miminko musí mít zavinovačku a dudlík.

Překvapuje mě, jak vzácně velký věkový rozdíl mezi dětmi budeme mít. Hodně mých kamarádek teď čeká druhé v době, kdy prvnímu dítku budou cca dva roky. T. bude víc než tři. Jsem zvědavá, jak to bude prožívat. Četla jsem hororové zkušenosti, že tříleté děti nejvíc žárlí. Na druhou stranu už nemá plenky, ujde velkou vzdálenost bez kočárku a umí mluvit.

Věkový rozdíl tří let ale nebyl plánovaný. Mysleli jsme, že k nám druhé miminko přijde dřív. Prozradím, že přišlo až tehdy, když jsme se přestali "snažit" a já se přestala soustředit na svůj cyklus. Což se ale nemohlo stát na základě něčí rady, ale vlastního uvědomění toho, jak je nešťastné lpět na tom, že chci být těhotná. Že to není něco, co bychom měli jen ve vlastních rukách, a proto je občas (nebo vždy?) nejlepším řešením nechat to na vůli Nejvyššího.

I když to člověk odříkává denně, tak říct a myslet vážně "buď vůle Tvá" je velkým každodenním bojem s vlastním egem a mnoha touhami. Nevím, jak bude těhotenství pokračovat, doufám v nejlepší, ale nezbývá než odevzdat sebe, dítko a vůbec celou rodinu do rukou Božích.

Tříletá puberta a jiné novinky

T. budou brzo tři roky. Nepsala jsem moc časosběrných záznamů, ale přijde mi, že teď zažívá (a bude zažívat) velké skoky a bylo by fajn je zmínit.

Například s ní tříská taková celkem roztomilá pubertička. Občas jsem z ní sice na mrtvici, občas ale nevím, jestli ji dřív pokárat, nebo běžet vedle se nenápadně chechtat. 

Nejvýrazněji se to projevuje tak, že odmlouvá a dělá, že neslyší. Obzvlášť pokud po ní chci takové hrozné věci, jako oblíct se a vyrazit ven. To je pak samé: "Nejozumím." "Nebudu se obíkat." "Maminko, nic nepovídej." "Nepočebuju ven." A pod. Mocným lákadlem je pouze, pokud jdeme na hřiště, a ještě lépe, pokud se tam máme vidět s někým známým.

Výše je ale vidět důležitý bonus, který u dítěte zvláště oceníte: Umí mluvit. Normálně, ve větách. Občas trochu patlá a občas si skloňuje a časuje podle svých vlastních vzorů, ale dá se s ní o lecčem debatovat. Trochu přichází období "póč", hodně se ptá: "A co znamená...(když někdo zmzne, když je někdo opatnej, ...)?"

V listopadu se přestala kojit a od té doby usíná i jakž takž sama. Někdy se chce tulit a poslouchat či sama vyprávět pohádky. Ale čím dál častěji se po pohádce a modlitbičce otočí ke zdi, nechá si dát
pusu a křížek a "dobou noc" a do několika minut je tuhoň.

Růžencové obrázky

Jak roste, je i vnímavější ve věcech "víry". I když jí to asi zatím jako nějaké nadpřirozeno nepřipadá, proto těžko mluvit o víře. Spíš vrůstá do toho, co děláme a co jako rodina považujeme za důležité. Všímá si, že se modlíme, že chodíme do kostela, učí se od nás odposlechem slova modliteb. Čas od času se vybičuju a vymyslím pro ni i nějakou aktivitu, či pomůcku, ale nejsem v tomhle ohledu moc pilná.

Od ledna chodí dvakrát měsíčně do české školky a v září zřejmě nakonec půjde do skutečné denní školky, buď francouzské nebo lucemburské. Zatím ještě do nepovinného ročníku, takže si budeme moct rozhodovat, kdy do výuky půjde a kdy ne. (V Lucembursku bohužel začíná povinná školní docházka ve 4 letech. Z vyprávění mám pocit, jakoby dítě v tu chvíli připadlo státu. Snad to nebude tak zlé.)


A o něco dřív, než ji potká tato velká změna, stane se, dá-li Bůh, starší sestřičkou...

O tom napíšu víc příště.

Aby nebyl zapomenut

Říká vám něco jméno P. Čeněk Tittl nebo Vincenc Tittl? Ne? Není divu. Jednalo se nejspíš o obyčejného kněze, který mezi lety 1872 a 1888 spravoval farnost v Mlečicích. Nevynalezl hromosvod, ani genetiku, nepodílel se nejspíš ani na kodifikaci spisovné češtiny. Psal ale farní kroniku!
Protože bádám po předcích právě v okolí Mlečic, nahlédla jsem do zdejší farní kroniky, co kdyby se psalo něco zajímavého o některém z nich. O nikom ani slovo. Ale zaujal mě a pobavil styl psaní zdejšího faráře. Zejména výběr skutečností, které se rozhodl do kroniky zapsat.

Aby nebyl zapomenut ani on, ani jím zapsané příběhy, dávám je sem k dobru. Třeba se náhodný kolemčtoucí také pobaví. 

historické ukotvení

!

"hlášky z fary"

včelstvo a stádo

veselý den pro zdejšího faráře

pokus bigamie

Nejsem si jistá, jestli nejdůležitější záznam v kronice je tento...

... nebo tento!

Zdroj: http://www.portafontium.eu/iipimage/30760320/soap-ro_00351_fara-mlecice-1836_0220?x=32&y=213&w=503&h=185

Archivní poezie

Slunce zas zapadlo za kopec,
tma klesla na ves Knapovec,
noc démony do krajiny vmetla
a lidé se utekli pod ochranu světla.
A doufají,
že svit obrazovek přehluší
kvílení běsů v ovzduší.