Trocha radosti

Radost č. 1:

Masáž. Moje záda obvykle pláčou žalem, dnes to bylo dojetím. Doporučuju investovat.

Radost č. 2:

Závidím stromu svetr.

Radost č. 3:

Dokopala jsem se ke studiu a těšila se českým veršem s Miroslavem Červenkou.
Až dojde na HMČ, bude hůř.

Aristoteles - Poetika (nadčasový úryvek)

Strach a soucit může vznikat ze scénické výpravy, avšak též ze samého sestavení příběhů; to jest přednější a svědčí o lepším básníkovi. Neboť děj má býti sestaven tak, aby se ten, kdo slyší, jak se události vyvíjely, chvěl a cítil soustrast z toho, co se děje, jakož cítí každý, kdo slyší báj o Oidipovi. Avšak působiti tento dojem scénickou výpravou, jest málo umělecké a vyžaduje provozování. Básníci však, kteří scénickou výpravou působí ne strach, ale hrůzu, nemají porozumění pro tragédii; neboť nesmíme od tragédie žádati všechny druhy slastí, nýbrž jen slast jí vlastní. A poněvadž slast ze soucitu a strachu má působiti básník napodobením, jest patrno, že to musí vkládati do událostí samých. Vyšetřujme tedy, jaké skutky budí strach nebo soucit. Takové skutky musí sobě navzájem způsobiti buď přátelé nebo nepřátelé nebo takoví, kteří nejsou ani přátelé ani nepřátelé. Jestliže tedy nepřítel něco udělá nepříteli, nepůsobí ani provedení ani úmysl pražádný soucit, leda v utrpení samém; a totéž platí o těch, kdo nejsou ani přátelé ani nepřátelé; pakli však ty strasti stanou se mezi přáteli, jako na příklad, zabije-li bratr bratra nebo syn otce nebo matka syna nebo syn matku, anebo hodlá-li to učiniti nebo učiní-li něco podobného - takové látky třeba vyhledávati. Převzaté báje nesmí se tedy rušiti, jako že Klyteimestra byla usmrcena od Oresta a Erifyla od Alkmeona, nýbrž básník má sám (nové látky) vymýšleti a převzatých užívati krásně.

s. 23, Praha: 1993

Krasopis

Hrabu se v kabelce a najdu čínské pero. Jediná propiska, se kterou píšu hezky.

Hop a skok vzpomínková asociace.

Jsem žákyně základní školy, je mi asi 11 a protože mám volné odpoledne a zatím nemnoho kroužků, zabíjím čas ve skříni s věcmi. 

Skříň na věci je lepší než normální skříň na oblečení, protože to, co je zatlačováno k zadním stěnám, je i zapomínáno. Odkrytí geologických vrstev pak může překvapit.

A při zabíjení času ve skříni najdu čínské pero. A zajásám. Jsem sice ta holčička, co se dobře učí a pořád se hlásí, ale taky jsem ta holčička, která píše hnusně a kromě jedniček ze slohů dostává i varování týkající se "úpravy". Moje sešity zachycují vždy úpornou snahu psát rovně, neškrábat a mít půvabnou úpravu mých kolegyněk, které jsou, stejně jako jejich sešity, pastelové a podle pravítka. To je tak první týden v září. Pak nastává plíživá změna, protože ztratím pravítko, protože najdu barevnou propisku s tlustou špičkou, protože nechám lenocha v šuplíku, a z mých poznámek je opatlaná změť.

Tou čínskou propiskou jsem si jemnými tahy poznamenala do svého deníku s mořskou pannou, že mám zase naději být takové úpravné děvčátko jako třeba moje pečlivá sousedka v lavici... Až na to, že posledním řádkem s nepoměrnými písmeny a střídavým sklonem a ujetím z kopce jsem si ji zase vzala...

Tak doufám, že od někoho, kdo má takové zoufalé potíže s řádem nečekáte pointu.

 

Ale ukážu vám ještě jednu asociaci, výhradně aktuální. Nejlíp se mi píše s těmito pery, která stojí málo a z papírnictví vymizívají, a s tyrkysovým inkoustem. Tímto vám je nedoporučuju, protože nestojím o to, abyste mi je vykoupili! (Na druhou stranu, když o ně vzroste zájem, tak je třeba dovyrobí. To by bylo milé.)

barevný obrázek

Prokrastinační návod č. 2: Najdi Tallis

Lampa v pokoji a ticho ve městě. Les je daleko, větve syčí v nedoslechnu.

Oči plynou do textu, text do stránek, kniha i stůl se rozpíjejí v mlze zorného pole.

Přede mnou je a nebyla chtonická maska.

V koutku oka se zrodil pohyb. Trhnutí těla.

Falkenna.

The fire burns in the land of the bird's spirit
The smoke flows of my bones, I have to go there...

Prokrastinační návod č. 1.

Sladké kafe v próze a jiná literatura

Na módu "holky ve stárbaxu" existuje narážka v současné beletrii. Také leccos objasňuje:

Sobota 15. února
Řeknu rodičům, že se jedu učit k Romaně, a jedu do Starbucks, moje stará základna, ještě z doby, kdy sme s holkama jen tak zevlovaly místo školy, dobrý kafe s mlíkem, teplíčko, člověk tam může sedět celej den a nic si nedat, voní to tam a občas tam sou cizinci, který se nahlas baví, tak je můžu poslouchat, což je zábavný, a dneska sednu a čtu.

Soukupová, Petra: Marta v roce vetřelce. Host, 2011, s. 175

Zalézt někam do kavárny s knihou (nově zakoupenou, viz foto) je ale milá představa. Zvlášť začíná-li zkouškové. 

  

Teď mě ale čeká ještě jiná četba, na zítřejší poslední seminář o genderové literární historii, Stabat Mater od Julie Kristevy. Jak řekla enigmaticky jedna kolegyně: "Je to krátký, v tom to není..." Mně to nepřijde ani nějak zvlášť neprůhledný, i když to třeba čtu špatně. Ale ten punk v tom je jinde...

Stabat Mater dolorosa,
juxta crucem lacrimosa,
dum pendebat Filius.
...

Novoroční

Jaký je rozdíl mezi českým akademikem a tasemnicí?

Žádný.
Oba jsou v prdeli a občas jim vyjde článek.

Éňo ňůňo hvězdní jeleni

Nezanalyzuju TO, i když by TO stálo za to. 

Zřejmě TO nějak souvisí s touhou a libidem.

I já bych TO tak moc chtěla dělat! 

Opravdu po TOM toužím. Tuším v TOM snad slastnou chóru?

A co oni, ti, kteří TO opravdu dělají? Noří svůj nos do teplé mléčné pěny přesycené cukrem, protože to v nich vyvolává vzpomínky na předčasí? Souvisí to s unikáním do dokonalého světa photoshopu, aranže, hebkých povrchů, měkkých tónů a sladkosti? 

A pak je tu to s tím ukazováním. Ano. Těžko se mi o tom mluví. Je to téměř nestydaté, ale přece lidské a pochopitelné. Nutnost zaznamenat okamžik bolestné rozkoše, protože za okamžik se rozplyne a zbude jen opatlaný kelímek, skončí setkání s přáteli, nebo otevřená učebnice (oblepená papírky v barvách duhy, taktéž nafocená) připomene ten nepříjemný důvod, proč tu člověk sedí.

Jindřich Lauschmann zmíněný fenomén popsal přesně: Fotit si svoje cappuccino v kelímku se známým zeleným logem je evidentně v módě. (Doklady například tady a tady.)

Chci vědět proč!

Blogerka Renata, autorka prvního dokladu, částečně odpověděla na mou otázku: "Je to takový éňo ňůňo."

Je to éňo ňůňo... stejně jako ty barevné papírky v sešitech, bločky s medvídkama, sešity z Ikey, cupcakes, tenisky, designové diáře... a to vše zabarvené digitální nostalgií instagramu.

Předposledním impulsem k článku je web weheartit.com, kde jsou nejvíce sdíleny obrázky tohoto kýčotypu. A poslední podnět, proč o tom píšu? Hanba přiznat, ale mně se ty fotečky a serepetičky líbí! Podléhám TOMU a chytám se tenkého stébla reflexe!

konec je blízko...

Povzbuzení metabolismu - kronikářský záznam

Na otočku jsem navštivila rodiče nastávajícího a po svátečním obědě se mi zachtělo zkoumat mapy. Milého tatínek si to vyložil mnohem akčněji a po otevření mapy okolí naplánoval odjezd na za půl hodiny. Konzumace cukroví vyžaduje pohyb. Přesvědčila jsem tedy V., abychom vyrazili na výlet, ačkoli si trávení maminčiny svíčkové představoval jinak. 

Autem jsme popojeli na rozcestí Dolní Houžovec (výtečné toponymum!) a pak jsme se vydali pěšky po modré. Terén by to nebyl náročný, jen jsem, nepočítajíc s procházkou, měla nevhodnou obuv -- pražskou, procházkovou s hladkou podrážkou. Chodila jsem tedy do kopce i z kopce bokem. Alespoň jsem potrápila běžně netrénované svaly.  (A těšilo mě i častěji nabídnuté V. rámě.)

Šli jsme směrem k Horákově kapli a kromě stromů, větví a sněhu jsme viděli i nepříliš známou přírodní památku Třebovské stěny. 

Brodění v ledových oblázcích (zlomcích ledu, které popadaly z větví stromů) doprovázel výhled na Dobrouč a podhůří Orlických hor. 

Je to výhled tajný a téměř neexistující, neb není zachycen na fotkách na mapy.cz. (Brzy to ovšem napravím a bude po tajemství. Nechci na internetech žádná bílá místa...) 

Horákova kaple je zrekonstruovaná, teče u ní zázračný pramínek a je ozdobená zvláštní soškou Panny Marie s Děťátkem. Byla postavena na druhý pokus vymodleného vyléčení. (Nejspíš to znáte: "Bože, když mi pomůžeš, tak udělám to a to a to.", "Bože, zapomeň na to, už jsem zdráv.")

Zbytek cesty sice vedl po silnici, ale dostali jsme se k autu oklikou -- bývá to tak lepší, než jít jen sem a tam stejnou cestou. Prošli jsme koncem Dolní Dobrouče, podél potůčku Dobroučky, minuli jsme Panský rybník a první odbočkou vpravo dorazili zpátky na houžovecké rozcestí. 

Procházka to byla krátká, ale aspoň vizuálně obohacující. Příště pořádné boty! 

Na závěr trocha místního folklóru: 

Dobroučská babička se chce podívat do Japonska. Jde tedy na místní nádražíčko a říká paní za přepážkou: "Prosila bych jízdenku do Tokia."

Dostana se jí odpovědi: "Jó, to nejde. Odtud se do Tokia nedostanete! Musíte do Ústí!"
V Ústí nad Orlicí na nádraží povídá prodavačce jízdenek: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Tokia."

Paní odpoví: "To nejde! Odtud vlak do Japonska nejede. To musíte do Prahy."

Babička tedy jede do Prahy, tam si na Hlavním nádraží složitě vyřizuje jízdenky, ale nakonec do Japonska přece jen dorazí. Projde si Tokio, prohlédne si významná místa a začne pomýšlet na návrat. Jenže na tokijském nádraží není žádná přepážka, jenom automat na lístky. Tak zmáčkne tlačítko a zkusí to na něj česky: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Dobrouče."
Z automatu se ozve: "Horní nebo Dolní?"

Dlouhé nic

Období ticha. 

Tvořila jsem jinde a jinam a trochu i zbytečně, nehlučně. 

Prožívala jsem, ale neměla jsem čas zprostředkovat. 

Poslední týden adventu a já se stěží zastavím. Mám dokonce na každý den seznam toho, co musím stihnout. Dnes koupit kávu, poslat pohledy, vrátit knihy, udělat úkol z latiny a přednést referát, jehož téma se brání systematizaci.

Už třeba vím, jak krásně je na faře ve Zdicích.

Nebo jsem zjistila, že upéct muffiny není tak těžké. 

A že je komunikace. Je tak lidská a lidem potřebná. 

A že i plánování svatby je prubířský kámen vztahu. Přivedlo mě na místa, kam bych se z nedostatku času nedostala.

Chvilku jsem se zastavila. Jen chvilku. Mělo toho být víc. 

Podzimní slunce a zvláštní kostel

Abych neseděla celý den u počítače a učení, šli jsme s V. na malou procházku. To není nic moc dramatického, o  čem bych chtěla psát. Viděli jsme ale minimálně dvě zajímavé památky, o kterých se moc neví. 

První jsme zaregistrovali jako "pěkný domek". Správně to je ale "rondokubistická vila": 

http://life.ihned.cz/cestovani/c1-41047760-rodinna-vila-v-hodkovickach-tady-zacina-rondokubismus 

Druhá stavba je mnohem zajímavější. Kostel se skleněným vchodem, který vypadá jak dveře u doktora nebo na úřad. Zvenčí obyčejná okna a na věži hodiny jak ze školní chodby. V. to tipoval na evangelickou modlitebnu, ale ta by se jen stěží jmenovala kostel Panny Marie, královny míru. 

http://www.hrady.cz/?OID=5883

Na stránkách farnosti je vyložena i neobvyklá křížová cesta: http://lhoteckafarnost.cz/Krizova-cesta

Asi se někdy zajdu podívat na bohoslužbu, abych viděla i vniřek.

Ženy od mysu Sur - Robinson Jeffers (úryvek)

Vítr stéká dolů s hory, 
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" -- 
          "Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."