Moje bolavé místo a povinná nutnost.
Asi se budeme brzo stěhovat do daleké Tramtárie. Tak brzo, že bych nestihla dokončit studijní povinnosti, a na tak neurčito, že nevím, jak by mi vycházelo uznání rodičovského přerušení. Krom toho, tohle přerušení je podle mě pro ty, co opravdu dostudovat chtějí, a mně se nechce ten vstřícný systém zneužívat. Už jsem totiž se školou chtěla tolikrát praštit ještě dřív, než jsem měla svou malou velkou holku, a teď už je opravdu načase provést amputaci bohemistické nohy. Nevím, jestli je to na pořád (to amputace bývají), jestli nezkusím ještě nějakou protézu, nevím, jestli budu mít fantomové bolesti, ale už jsem to nechala hnít moc dlouho. Prakticky jsem už matka na plný úvazek & žena v domácnosti, ale ta tenká kůžička, která mě pojí se studiem je jako taková pojistka, že "ještě něco" dělám, i když vlastně nic moc navíc nedělám, nepočítám-li blogování, občasné čtení a kreslení. Ale dokud budem dlít v domovině, nemusím se bát vržení do prázdna. Čekají mě úřady, obíhání všech možných doktorů, šprtání tramtárštiny. Jo a návštěva studijního oddělení. Au.
Tuším sa môj komentár stratil kdesi po ceste... Tak už len stručne - želám vám na novom mieste všetko dobré (a dúfam, že o tvoje blogy neprídeme ;-) ).
OdpovědětVymazatJé, škoda komentáře :-)
VymazatAle děkuju. Nemůžu sice slíbit, že budu hodně blogovat, ale ze začátku se to dá předpokládat, protože asi bude nějaký čas trvat, než se s novým místem sžiju, než najdu nějaké známé, takže společnost mi jistě bude v dlouhých chvílích dělat internet.