O přežití šestinedelí

Svůj článek považuju za doplnění článku mé kamarádky Elišky. Vůbec nerozporuji, co tam píše, jen bych chtěla doplnit pár „poznatků“ ze své vlastní zkušenosti.

Na svém blogu jsem naťukla tohle téma v článku Mateřský čas, kde jsem reflektovala to, co je na mateřství pěkné, a když ne přímo pěkné, tak aspoň zajímavé. Šestinedělí ale má/může mít docela temné stránky. Právě s Eliškou jsme o nich dnes mluvily, proto mě napadlo se k tomuto tématu vrátit. Myslela jsem, že moje negativní pocity pramenily zejména z poporodní separace (o tom podrobněji snad někdy jindy), ale Eliška některé z těch pocitů zažila taky, ačkoli rodila ambulantně a byla tak stále se svým miminkem. Není jediná maminka, která přiznává, že podobné pocity po porodu prožila, proto myslím, že by je chtělo odtabuizovat, pojmenovávat. Přece jen to, co ženy po porodu prožívají, je docela masakr, a přidávat k tomu pocit „jsem špatná, odporná a selhávám“ ničemu nepomůže.

---

Velice jsem bojovala s tím, co popisuje v bodě 5. „Máte pocity, že jste na dítě nepřipravená, že jste se unáhlila a běží Vám hlavou otázky, "jak to vrátit zpátky", "kdy to skončí"? Jak je možné, že vlastní krásné a zdravé dítě nechcete, když jste se na ně těšila i ještě předtím, než bylo vůbec počato?“ Mně v téhle situaci hodně pomohlo uvědomit si, že láska není otázka (pouze) citu, ale (zejména) rozumu. Láska je rozhodnutí.

Jak už jsem psala v článku Mateřský čas, první dny po porodu jsem vnímala jako bezčasí. Ale abych pravdu řekla, nebylo to jenom příjemné bezčasí. Příjemné vlastně začalo být, když jsem si začala uvědomovat, že ten pocit pomalu končí a že se opravdu něco děje. První týden jsem měla hrůzu, že TO neskončí nikdy, že se už nikdy nevyspím, že se už nikdy nenajím, že už to nikdy nebudu já, atd. Až je mi stydno tyto pocity přiznávat, protože jsou přece „špatné“. Nevím jestli jsou špatné, spíš mi přijdou jako přirozená reakce na nepřirozenou situaci. Tou nepřirozenou situací myslím život malé rodiny, v tu chvíli jsem totiž intenzivně toužila mít kolem sebe maminky, babičky, tetičky. Ne žít v malém bytě a doufat, že si bude moct moje nebo manželova mamka vzít dovolenou. Ve chvíli, kdy se mnou jedna z nich nebo manžel byli, jsem se cítila mnohem lépe, mnohem silněji. Tím vlastně rozšiřuju Eliščinu radu: mějte kolem sebe „svoje lidi“. [edit: Jediným stínem této výpomoci byl strach, že to nezvládnu, až na to budu sama. První dny, které jsme samy doma s malou přežily, mě docela povzbudily.] Bylo-li mi hůř, dívala jsem se na matky ve svém okolí, matky na internetu a říkala jsem si: I ony přežily šestinedělí! Dívala jsem se na lidi kolem sebe: I jejich matky přežily šestinedělí! A oni byli uřvané žížalky, zatímco teď jsou z nich lidi, co umí sami usnout. ;) Atd... Moje zkušenost pak byla taková: skončilo to a začalo se to lepšit dřív než uplynulo těch pověstných 6 týdnů. Den ode dne bylo líp.

Často novopečené matky dostávají radu: Spi, když spí dítě. To se opravdu snadno řekne, ale s některými dětmi se to moc nedá praktikovat. Spánkový rytmus mojí malé byl nevyzpytatelný, dospávala jsem proto většinou tehdy, když manžel nebo babičky vozil(y) malou v kočárku tak dlouho, dokud v něm spinkala. Někdy manžel dostal na starost malou večer a já si šla lehnout, zatímco on s ní skákal na míči a snažil se ji tím uspat. Jsem mu za to velice vděčná. Dohnala jsem díky tomu spánkový deficit a snáz jsem pak navazovala vztah s malou.

Nevím, jestli to je užitečná rada i pro ostatní, ale já jsem si potřebovala „dokázat“, že jsem nepřišla o všechno ze svého předchozího života, a když mi dítě spalo v náručí, hodně jsem si četla. Docela se mi tím taky ulevilo, ale abych pravdu řekla, když přestala usínat po každém nakojení, možnost číst se značně snížila. Na druhou stranu se to „vykompenzovalo" tím, že jsem ztratila potřebu si za každou cenu číst, nebo za každou cenu dělat něco, co jsem dělala dřív, protože jsem si částečně zvykla, že už to není běžnou součástí mého života, a také jsem si postupně víc a víc oblibovala péči o dcerku.  

Mám obavy, jestli z mého článku neplyne že jsem špatná matka (možná jsem), nebo nějaká cynická zrůda (snad nejsem), chtěla bych proto podotknout: MILUJU svou dceru, vnímám ji jako dar od Boha a denně za ní v modlitbě děkuju. Ráda ji kojím, ráda ji nosím, miluju ji když je celá pokaděná nebo se vzteká a nechce usnout. Jo a... i přes to, jak náročné jsou pro mě vzpomínky na začátky života s dítětem, začínám chtít další.

Dnes jsem ještě četla v knize Hovory s porodní bábou (Ivanou Königsmarkovou) tyto pasáže k tématu. Je docela úlevné slyšet od zkušené porodní asistentky, že to je vlastně poměrně časté: 

Každá žena po porodu, nebo skoro každá, určitou formu psychózy vždy prodělá. Je to dáno kotrmelcem, který žena po porodu prožije. Nepravidelně spí, protože se v noci budí, aby nakrmila dítě, trápí ji obavy, zdali se bude umět o ně dostatečně postarat, a navíc její tělo prochází hormonální revolucí. [...] Na počátku mateřství mají ženy hodně energie, všechno zvládají, vše se jim zdá úžasné. Ale jak se kumuluje vypětí, spánkový deficit, obavy o dítě a předsevzetí, že všechno musí být super, zvláště při prvním dítěti, najednou přijde zlom a únava na ženu dolehne. Na každého v jiný čas, někdy až na konci šestinedělí, ale přijde. [...] I když je žena před porodem vdaná nebo jen žije s partnerem a je svým způsobem vázaná, jako člověk je svobodná. Po porodu se ale stala z minuty na minutu na čtyřiadvacet hodin denně, na několik let, vazalem dalšího člověka. Přičemž dítě požaduje věci v naprosto nevhodnou dobu. Když mám hlad, má taky hlad, když chci spát, dítě spát nechce. A ne všechny ženy jsou na tuto situaci dostatečně připraveny. 

s. 135 - 137 

Seznam skutečností, které mi pomohly přežít (nejsou řazeny hierarchicky):

–        gymnastický míč (příště si pořídím hacku:)

–        později šátek (až od 7. týdne)

–        maminka, tchýně, manžel :)

–        audioknihy a nenáročné filmy

–        tablet a internet (terapeuticky jsem při kojení četla příběhy o kojení a o porodech)

–        laktační poradkyně

–        modlitba, rozjímání o sv. Rodině, Panně Marii, útěku do Egypta, ...

–        jídlo (připravené zejména maminkou), sladkosti, mražené pizzy a ochucené minerálky
–   edit: ranní sprcha a formální dodržování dne a noci - někomu může vyhovovat celodenní mazlení s miminkem, ale já ráno (než šel muž do práce) potřebovala do sprchy, převléknout se z pyžama a kojící doupě přesunout na gauč

–     v noci, když dítě nespalo, jsem myslela na to, jak vzácné je dívat se na noční oblohu ve tři ráno a poslouchat zpěv ptáků kolem čtvrté