Rozcvička

No, vyšívat už asi nebudu, tohle jsem udělala za účelem darovat manželovi creepera, nikoli naučit se výšivku. Ale řekla jsem si, že dokud to nedokončím, nebudu rozdělávat nic nového.

Čtverce posledních dnů

U babičky a pak doma. 

A nějaké knihy. Asi to není dobře vidět, ale přišla mi poštou kompletní Kristina Vavřincová, vydání z 30. let. (Nemusím ji teď číst, stačí si prohlížet obrázky na obálce.) Aby pošťák neběhal s balíkem zbytečně, ještě jsem si přiobjednala Z deníku marnosti od Dominika Pecky. Zavolejte sestřičky teď čtu, docela na ně i nacházím čas a docela ho i nacházet chci. 

Dva texty

Včera jsem náhodou přečetla dva různé texty a napadlo mě je postavit vedle sebe... (Řekly si o to!)

Text č. 1:

Popis situace v East Endu v 50. letech (Worthová, Jennifer: Zavolejte sestřičky, Ikar, 2014)

Ženy chodily do práce jen výjimečně. Mladé dívky samozřejmě ano, ale jakmile se mladá žena usadila, nepřicházelo to v úvahu: jejím údělem bylo vychovávat děti, uklízet, prát, nakupovat a vařit, nekonečný kolotoč života. Často jsem si říkala, jako to tyhle ženy vůbec mohou zvládat s třinácti nebo čtrnácti dětmi v malém domě s pouhými dvěma či třemi pokoji. Některé velké rodiny žily v činžovních bytech, kde měly mnohdy jen dva pokoje a mrňavou kuchyňku. [...]

Valnou část pracovního dne zabíralo ženám praní, věšení a žehlení prádla. Něco jako pračka vůbec neexistovalo a bubnovou sušičku ještě nikdo nevynalezl. Na dvorcích pořád vlálo prádlo a my porodní asistentky jsme si často musely cestu ke svým pacientkám klestit houštinou pleskajících prostěradel a oblečení všeho druhu. A další prádlo bylo ještě v domě nebo v bytě. Musely jsme se pod ním shýbat nebo se mezi ním proplétat v chodbě, na schodech, v kuchyni, v obýváku i v ložnici. Veřejné prádelny se zavedly až v 60. letech, takže se všechno pralo ručně a doma. s. 15-16  

Text. č. 2:

http://zena.centrum.cz/deti/tehotenstvi-a-miminko/clanek.phtml?id=806380

Cítím se méněcenná, jsem “jenom” máma

...

Musí vynášet plný nočník, prát třikrát týdně. A úklid bytu také zůstal jen na ní - je přece pořád doma, tak může sem tam setřít podlahu v kuchyni, ne?

... 

On ten článek je vůbec výživný a opoznámkovat by šel skoro celý. Vypadá, jak kdyby si ho z prstu vycucal někdo, kdo nemá děti. Divím se, že někdo, kdo občas setře podlahu, vynese nočník a dá prát prádlo třikrát týdne (ještě že nepoužívá látkovky), nemá čas se sejít s přáteli či dalšími maminkami? ;-) Obzvlášť pokud má jedno dítě? Neříkám, že mateřství je snadné a za každých okolností povznášející, ale že by bylo nudné? Že by při něm (s jedním zdravým dítětem) nešlo sledovat současné dění a bylo nutné být společensky izolovaná? Pobavila i představa žen, které v zaměstnání zachraňují svět, zatímco matky trčí mezi čtyřmi stěnami. Ale no ták! Jakpak ten svět asi zachraňují? Psaním článků na Žena.centrum.cz? Světu pomůžeme spíš tím, že vychováme děti, než že budem tlachat o situaci v Sýrii. (Syřanům je evropské tlachání určitě hodně platné.) Za sebe ještě dodávám, že co jsem “doma” s dcerkou, je můj společenský život snad i bohatší, než v době, kdy jsem chodila na vysokou a do práce. Až budem mít víc dětí a budem žít v Tramtárii, tak snadné to nebude. Ale pořád bude záležet ve velké míře na mně, jestli se budu mezi čtyřmi stěnami nudit.

Jo a proč zejména srovnávám tyto dva texty? Protože chci vyjádřit svou vděčnost za pračku!

Dcerka se rozhodla, že mi tenhle pro-mateřskej článek dá pěkně zbaštit a rozhodla se nespat, vztekat, lézt za mnou a škrábat mě do nohou, snaží se překousat dráty, olizovat kolečka od kočárku, a když jsem na chvilku vlezla do koupelny, pádila za mnou a div že nevlezla do záchodu. A já do večera musím mít samozřejmě uklizeno, sbaleno a nic nezapomenuto! Dopsáno. Končím seberealizaci a jdu se nudit.

Počátek neúspěšného ukončení studia

Moje bolavé místo a povinná nutnost.

Asi se budeme brzo stěhovat do daleké Tramtárie. Tak brzo, že bych nestihla dokončit studijní povinnosti, a na tak neurčito, že nevím, jak by mi vycházelo uznání rodičovského přerušení. Krom toho, tohle přerušení je podle mě pro ty, co opravdu dostudovat chtějí, a mně se nechce ten vstřícný systém zneužívat. Už jsem totiž se školou chtěla tolikrát praštit ještě dřív, než jsem měla svou malou velkou holku, a teď už je opravdu načase provést amputaci bohemistické nohy. Nevím, jestli je to na pořád (to amputace bývají), jestli nezkusím ještě nějakou protézu, nevím, jestli budu mít fantomové bolesti, ale už jsem to nechala hnít moc dlouho. Prakticky jsem už matka na plný úvazek & žena v domácnosti, ale ta tenká kůžička, která mě pojí se studiem je jako taková pojistka, že "ještě něco" dělám, i když vlastně nic moc navíc nedělám, nepočítám-li blogování, občasné čtení a kreslení. Ale dokud budem dlít v domovině, nemusím se bát vržení do prázdna. Čekají mě úřady, obíhání všech možných doktorů, šprtání tramtárštiny. Jo a návštěva studijního oddělení. Au. 

Postvalentýnské hřbitovní kvítí

Na Catholic Memes to pojali takto.

Tak proto jsem od svého muže dostala chryzant(m)émy. ;-) 

Pondělní ráno

Bio nebio...

Zjišťuju, že v hlavě pořád spřádám plány na nějaký vymezující se příspěvek, konečně se tedy pouštím do jeho realizace. Varování: článek není ani tak vědecký, ani filosofický, jako spíš katechismový. ;)

Byť se samozřejmě zabývám tím, jak žít zdravě, protože věřím tomu, že tu nejsme proto, abychom tělo a svět huntovali nějakými nezřízenostmi, často se mezi příznivci zdravého životního stylu setkávám s názory, které mi přijdou přinejmenším zarážející. Nechci svým příspěvkem nikoho odsuzovat a ostouzet, jen vysvětlit, proč tyto myšlenky nepřijímám. 

Jedna z myšlenek, s níž mám problém, a která je mnohými mlčky přijímaná, je vytváření opozice přírodní vs. umělé, přičemž umělé (člověkem vytvořené) je považované za špatné a přírodní za dobré. Řeší se, jestli se léčit farmako-produkty nebo "přírodními" látkami. Proč přírodními? No protože v nich není zlá chemie. (k tématu se vtipněji a lépe vyjádřil třeba misantrop.) Přitom to, co účinkuje v přírodních látkách, je chemie, jen není uměle vytvořena. Sběr bylin a výroba syntentického léku jsou jen různé způsoby, jak si člověk podmaňuje přírodu. Je samozřejmě rozdíl mezi využíváním a zneužíváním. Člověk ale k ničemu nemůže přistupovat jinak než "uměle", lidsky. Na této planetě už mnoho čistě přírodních věcí nenajdeme, jakýkoli záhon s mrkví je kulturou (a to doslova), je uměle vysetý a vypletý.  

Proti tomu se dá namítnout, že člověk je taky (něco jako?) zvíře a součást přírody a tak dále. 

Někteří zastánci evoluční teorie proti tomu argumentují tím, že člověk je živočich, který protože nemá rychlé nohy, ostré zuby a nebezpečné drápy, je holý, měkký, zranitelný a rodí se předčasně, ke svému přežití potřebuje kulturu. 

Já s evolucí zatím vypořádaná nejsem, každopádně věřím ve Stvořitele, který má se světem svůj záměr a který člověku (na rozdíl od ostatních živočichů) vdechl nesmrtelnou duši a nad ostatní tvory jej povýšil. 

26 Načež řekl: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.

27 Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému,

k obrazu Božímu stvořil ho,

muže a ženu stvořil je.

28 Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují. 

Člověk má přistupovat k přírodě jako člověk, tedy jako správce něčeho, co mu bylo propůjčeno, ne jako stvořitel, ale součást stvoření. Začne-li se ve vztahu (nejen) k přírodě, stavět na místo Boha, nemůže to dopadnout dobře. Stejně tak jde proti Božímu plánu, když člověk sám sebe staví na roveň zvířatům, někdo se tak zbavuje své zodpovědnosti, když popouští uzdu své "přirozenosti", jiní se zase snaží odprostit od kultury a civilizace, protože si myslí, že najdou jakousi čistotu. Nikomu v tom nebráním, chce-li to zkoušet, pokud to ale někdo zajímá ;-), tak nejčistší a nejdokonalejší Bůh. Člověk sám toho dosáhnout nemůže, byť by byl sebeasketičtější. 

Nabízí se otázka (pro ty, co mě znají, jinak to tu tolik neventiluji), proč jsem tedy zastánkyní některých přístupů, které bývají označované jako přirozené, tedy například kojení a porody bez urychlovací medikace. Je to přirozené, ale stejně člověku jako jiným živočišným druhům. Protože je kojeni i lidské, je součástí i kultury, ne jen přírody. Stejně tak jsou ženy schopné rodit jako jiné samice, ale to neznamená, že je člověk zvíře jako jiní živorodí. Kulturní přístupy k těmto věcem pak můžou být různé, některé dobré, jiné špatné, mnohdy je více dobrých možností i více špatných. Kojení a porod pokud možno bez zásahu považuju za dobré, protože Bůh stvořil ženy takové, aby toho byly schopny. Ale protože kvůli prvotnímu hříchu a hříchům vůbec je lidská přirozenost narušená, ne všechny můžeme kojit a ne všechny můžeme rodit bez pomoci lékařů, proto není nic špatného na tom, když člověk pro svou vlastní záchranu vymýšlí umělou výživu a urychlovací tablety/injekce a císařský řez. Což tedy zase neznamená, že se to má používat plošně a "zachraňovat" preventivně. 

V citaci z Bible, kterou jsem výše uvedla, je ještě jedno takové místo: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší. Církevní tradice vykládá tuto pasáž tak, že "člověk jest bytost rozumná, která se svobodně rozhoduje" (Hejčl, Bible česká, díl I. s. 32 - vysvětlivka k verši 26).

K přírodě, světu a životu vůbec máme přistupovat s rozumem, spoléhajíce se na Boha (a řídíce se Desaterem:), a využívat prostředky, jak ty "přírodnější", tak "umělejší", které máme k dispozici. To, že jsme se narodili v době, kdy můžeme záněty léčit antibiotiky, taky znamená, že jsou nám "k dispozici", stejně jako když víme, že česnek má antiseptické účinky. 

Bloglover

Follow my blog with Bloglovin Sama na bloglovin sleduju mraky blogů, občas tam mám i někoho, k němuž jsem se zapomněla přihlásit jako pravidelný odběratel přes blogspot (to kdybych někomu chyběla:).

Líný recept

Jednou jsem byla u kamarádky, kterážto byla zrovna na dietě kvůli ekzému svého kojeného syna a pohostila mě částí svého oběda: cuketou s rýží a olivovým olejem. Musím říct, že jsem tomu jídlu propadla. Je to rychlé, ingredience jsou většinou doma nebo v sámošce za rohem, poměrně výživné, když použijete tmavou rýži (bílkoviny doplním přes den něčím jiným, případně, když jsem hodně rozmařilá, přidám do toho kousek libového masa) a neokořeněnou variantu můžou jíst i kojenci.

Základní verze:

- cuketa
- rýže
- olivový olej
- sůl a pepř

Nakrájenou cuketu orestuju na olivovém oleji (nebo na jiném, pokud nechcete olivový olej používat k tepelným úpravám), na to nasypu rýži a nechám ji trochu opéct, zaliju potřebným množstvím vody a nechám ji pomalu vyvařit tak, aby rýže zároveň změkla. Než se jídlo dovaří, přimíchám sůl, pepř dle chuti a příjemnou dávku olivového oleje.

Jiné verze:

Můžeme před cuketou na pánvi opéct libov(oln)é maso, přikrájet čerstvou zeleninu, nějakou zeleninu přidat i na pánev. Variantu s tmavou, neloupanou rýží dělám tak, že rýži uvařím zvlášť a pak ji přimíchám už hotovou, vaří se totiž o víc jak půl hodiny déle než bílá rýže, takže by se cuketa k smrti rozvařila. Když nemáte cuketu, můžete ji nahradit dýní, lilkem (paprikou, mrkví, žampiony:), rýži zas třeba bulgurem, ale pak už to není tohle jídlo. :-D Kombinace rýže, cukety a olivového oleje mi jednoduše chutná.

Dětská verze:

Pro dceru ji připravuji trochu jinak. Kojenci do 1 roka prý nemají jíst jídlo smažené, proto rýži připravím podle návodu v kastrůlku a v jiném cuketu zbavenou semínek uvařím na páře, zakápnu olivovým olejem a nesolím ani nepepřím. Podle věku dítěte a schopnosti poradit si se sousty mixujeme. Opět je možné přikrájet vařené libové maso nebo jinou zeleninu. :-) Zatím dávám dceři kulatozrnnou rýži, protože má malá zrníčka a po uvaření je pěkně oslizlá, takže se malé dobře jí.

1. P.S.: Pokud byste už už chtěli litovat mého muže, cože mu to vařím za podivné zdravoty, tak vás mohu uklidnit: tohle jídlo dělám obvykle jen sobě a malé.

2. P.S.: Půst se blíží a tohle jídlo v základní verzi neobsahuje vůbec nic živočišného a je takové ideálně prosté, pro dobu postní je možno snížit třeba i množství oleje, pepře...

Její a moje

Brzy snad přijde nějaký text...

... zatím jen insta(ntní)fotky

Víkend & pastelky

O přežití šestinedelí

Svůj článek považuju za doplnění článku mé kamarádky Elišky. Vůbec nerozporuji, co tam píše, jen bych chtěla doplnit pár „poznatků“ ze své vlastní zkušenosti.

Na svém blogu jsem naťukla tohle téma v článku Mateřský čas, kde jsem reflektovala to, co je na mateřství pěkné, a když ne přímo pěkné, tak aspoň zajímavé. Šestinedělí ale má/může mít docela temné stránky. Právě s Eliškou jsme o nich dnes mluvily, proto mě napadlo se k tomuto tématu vrátit. Myslela jsem, že moje negativní pocity pramenily zejména z poporodní separace (o tom podrobněji snad někdy jindy), ale Eliška některé z těch pocitů zažila taky, ačkoli rodila ambulantně a byla tak stále se svým miminkem. Není jediná maminka, která přiznává, že podobné pocity po porodu prožila, proto myslím, že by je chtělo odtabuizovat, pojmenovávat. Přece jen to, co ženy po porodu prožívají, je docela masakr, a přidávat k tomu pocit „jsem špatná, odporná a selhávám“ ničemu nepomůže.

---

Velice jsem bojovala s tím, co popisuje v bodě 5. „Máte pocity, že jste na dítě nepřipravená, že jste se unáhlila a běží Vám hlavou otázky, "jak to vrátit zpátky", "kdy to skončí"? Jak je možné, že vlastní krásné a zdravé dítě nechcete, když jste se na ně těšila i ještě předtím, než bylo vůbec počato?“ Mně v téhle situaci hodně pomohlo uvědomit si, že láska není otázka (pouze) citu, ale (zejména) rozumu. Láska je rozhodnutí.

Jak už jsem psala v článku Mateřský čas, první dny po porodu jsem vnímala jako bezčasí. Ale abych pravdu řekla, nebylo to jenom příjemné bezčasí. Příjemné vlastně začalo být, když jsem si začala uvědomovat, že ten pocit pomalu končí a že se opravdu něco děje. První týden jsem měla hrůzu, že TO neskončí nikdy, že se už nikdy nevyspím, že se už nikdy nenajím, že už to nikdy nebudu já, atd. Až je mi stydno tyto pocity přiznávat, protože jsou přece „špatné“. Nevím jestli jsou špatné, spíš mi přijdou jako přirozená reakce na nepřirozenou situaci. Tou nepřirozenou situací myslím život malé rodiny, v tu chvíli jsem totiž intenzivně toužila mít kolem sebe maminky, babičky, tetičky. Ne žít v malém bytě a doufat, že si bude moct moje nebo manželova mamka vzít dovolenou. Ve chvíli, kdy se mnou jedna z nich nebo manžel byli, jsem se cítila mnohem lépe, mnohem silněji. Tím vlastně rozšiřuju Eliščinu radu: mějte kolem sebe „svoje lidi“. [edit: Jediným stínem této výpomoci byl strach, že to nezvládnu, až na to budu sama. První dny, které jsme samy doma s malou přežily, mě docela povzbudily.] Bylo-li mi hůř, dívala jsem se na matky ve svém okolí, matky na internetu a říkala jsem si: I ony přežily šestinedělí! Dívala jsem se na lidi kolem sebe: I jejich matky přežily šestinedělí! A oni byli uřvané žížalky, zatímco teď jsou z nich lidi, co umí sami usnout. ;) Atd... Moje zkušenost pak byla taková: skončilo to a začalo se to lepšit dřív než uplynulo těch pověstných 6 týdnů. Den ode dne bylo líp.

Často novopečené matky dostávají radu: Spi, když spí dítě. To se opravdu snadno řekne, ale s některými dětmi se to moc nedá praktikovat. Spánkový rytmus mojí malé byl nevyzpytatelný, dospávala jsem proto většinou tehdy, když manžel nebo babičky vozil(y) malou v kočárku tak dlouho, dokud v něm spinkala. Někdy manžel dostal na starost malou večer a já si šla lehnout, zatímco on s ní skákal na míči a snažil se ji tím uspat. Jsem mu za to velice vděčná. Dohnala jsem díky tomu spánkový deficit a snáz jsem pak navazovala vztah s malou.

Nevím, jestli to je užitečná rada i pro ostatní, ale já jsem si potřebovala „dokázat“, že jsem nepřišla o všechno ze svého předchozího života, a když mi dítě spalo v náručí, hodně jsem si četla. Docela se mi tím taky ulevilo, ale abych pravdu řekla, když přestala usínat po každém nakojení, možnost číst se značně snížila. Na druhou stranu se to „vykompenzovalo" tím, že jsem ztratila potřebu si za každou cenu číst, nebo za každou cenu dělat něco, co jsem dělala dřív, protože jsem si částečně zvykla, že už to není běžnou součástí mého života, a také jsem si postupně víc a víc oblibovala péči o dcerku.  

Mám obavy, jestli z mého článku neplyne že jsem špatná matka (možná jsem), nebo nějaká cynická zrůda (snad nejsem), chtěla bych proto podotknout: MILUJU svou dceru, vnímám ji jako dar od Boha a denně za ní v modlitbě děkuju. Ráda ji kojím, ráda ji nosím, miluju ji když je celá pokaděná nebo se vzteká a nechce usnout. Jo a... i přes to, jak náročné jsou pro mě vzpomínky na začátky života s dítětem, začínám chtít další.

Dnes jsem ještě četla v knize Hovory s porodní bábou (Ivanou Königsmarkovou) tyto pasáže k tématu. Je docela úlevné slyšet od zkušené porodní asistentky, že to je vlastně poměrně časté: 

Každá žena po porodu, nebo skoro každá, určitou formu psychózy vždy prodělá. Je to dáno kotrmelcem, který žena po porodu prožije. Nepravidelně spí, protože se v noci budí, aby nakrmila dítě, trápí ji obavy, zdali se bude umět o ně dostatečně postarat, a navíc její tělo prochází hormonální revolucí. [...] Na počátku mateřství mají ženy hodně energie, všechno zvládají, vše se jim zdá úžasné. Ale jak se kumuluje vypětí, spánkový deficit, obavy o dítě a předsevzetí, že všechno musí být super, zvláště při prvním dítěti, najednou přijde zlom a únava na ženu dolehne. Na každého v jiný čas, někdy až na konci šestinedělí, ale přijde. [...] I když je žena před porodem vdaná nebo jen žije s partnerem a je svým způsobem vázaná, jako člověk je svobodná. Po porodu se ale stala z minuty na minutu na čtyřiadvacet hodin denně, na několik let, vazalem dalšího člověka. Přičemž dítě požaduje věci v naprosto nevhodnou dobu. Když mám hlad, má taky hlad, když chci spát, dítě spát nechce. A ne všechny ženy jsou na tuto situaci dostatečně připraveny. 

s. 135 - 137 

Seznam skutečností, které mi pomohly přežít (nejsou řazeny hierarchicky):

–        gymnastický míč (příště si pořídím hacku:)

–        později šátek (až od 7. týdne)

–        maminka, tchýně, manžel :)

–        audioknihy a nenáročné filmy

–        tablet a internet (terapeuticky jsem při kojení četla příběhy o kojení a o porodech)

–        laktační poradkyně

–        modlitba, rozjímání o sv. Rodině, Panně Marii, útěku do Egypta, ...

–        jídlo (připravené zejména maminkou), sladkosti, mražené pizzy a ochucené minerálky
–   edit: ranní sprcha a formální dodržování dne a noci - někomu může vyhovovat celodenní mazlení s miminkem, ale já ráno (než šel muž do práce) potřebovala do sprchy, převléknout se z pyžama a kojící doupě přesunout na gauč

–     v noci, když dítě nespalo, jsem myslela na to, jak vzácné je dívat se na noční oblohu ve tři ráno a poslouchat zpěv ptáků kolem čtvrté