úterý 14. dubna 2015

Domov I.

Včera u nás byla na návštěvě sousedka a chválila, jak to máme v bytě pěkně zabydlené. Zkoušela jsem se na byt podívat "cizíma" očima a asi má pravdu. Je to ale zásluha mého muže, který se nespokojil se starým nábytkem, co nám kdo půjčil, ale navrhoval a zařizoval, seč síly a finance stačily. U nás v bytě to po dvou letech bydlení opravdu vypadá jako domov. (Proto je nejvyšší čas zmizet a začít zabydlovat nové prostory?;-)

Přesto ale jako manželé/rodina/obyvatelé domova něco neumíme, dost mě to mrzí a nevím, jak zjednat nápravu. 

My totiž neumíme stolovat a už vůbec neumíme svátečně stolovat...

Přivedl mě k tomu příspěvek mojí kamarádky Jany: http://elentari-blog.blogspot.cz/2015/04/janicko-nepotrebujes-servis.html

Byť moje babička neměla právě takovéto talíře, i tak ve mně obrázek vyvolal asociace: nedělní oběd, do talíře hospodyňka nalévá polévku s domácími nudlemi, na stole čistý ubrus, prostírání a kytička. Čas, kdy člověk jen jí, povídá si s ostatními a nemá v dosahu ani mobil, ani otevřené knihy, ani zapnutou televizi (i když u nás doma asi zapnutá bývala).

Naše společné obědvání/večeření vypadá tak, že aspoň uklidíme ze stolu, co tam nepatří (v lepším případě), a setřem drobky. Jíme většinou jen jeden chod, někdy je zapnutá TV, někdy nahlížíme do telefonů, ale někdy se snažíme nedělat to. Před jídlem se modlíme. Někdy promyšleně, někdy bezmyšlenkovitě. Jeden z nás buď ještě krmí dceru, nebo se snaží ji přesvědčit, aby si šla hrát, když už je napapaná.
Když jsem doma sama s dcerou, je to ještě žalostnější, zatímco krmím ji, krmím i sebe rohlíkem s pomazánkou, zbytkem pizzy a v nejlepším případě rychlým zeleninovým rizotem. 

Dávám si za úkol aspoň v drobnostech naše stolování změnit, ať mají potomci na co vzpomínat, i když třeba nemíním vyvářet ve stylu babiček.

Nemáte někdo nějaký tip? 

Mě napadá:- odložit telefony a vypnout TV (pokud nebude manžel příliš zoufalý, že neuvidí Pohádky Václava Moravce)
- opravdu ze stolu uklidit vše, co tam nepatří
- použít prostírání
- pomalu se pomodlit (a minimálně na dobu modlitby vypnout Václava Moravce!)
- bude-li to možné, tak jíst s malou, a kdyby už svůj oběd snědla, nechat ji v dětské stoličce aspoň žužlat rohlík nebo si s něčím hrát, ale prostě ať je s námi "u stolu".

10 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Na prečítanie celého textu som zatiaľ nemala čas, ale toto je skvelé: "pomalu se pomodlit (a minimálně na dobu modlitby vypnout Václava Moravce!)"

    OdpovědětVymazat
  3. Jíst zády k zapnuté televizi a usmívat se na sebe. Telefony hodit do košíku a ten odložit. Dítěti strkat do pusinky drobky z našeho jídla.
    Děláme jen to poslední.

    OdpovědětVymazat
  4. Dobré tipy. Podobne sa o spoločné stolovanie snažíme aj my (väčšinou len cez víkend). A áno, toto je asi naj: "pomalu se pomodlit (a minimálně na dobu modlitby vypnout Václava Moravce!)"
    Vo sviatok (nedeľu) sa pokúšam pridať kvet, alebo zapálenú sviečku (deti už máme veľké), servítky a pod...
    Ale je fakt, že my jedálenský stôl nemáme v dosahu TV, mobily ostávajú v izbách a synov počítač je neprenosný. Ach tá technika, raz nás všetkých zožerie. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, sežere... Můj táta říká chytrým mobilům "mačkátka" a lamentuje, když je příliš často kontrolujeme. Nejsem na tuhle svou "potřebu" pyšná, snažím se občas nechat telefon ležet.

      Vymazat
  5. Díky za takový blog!
    Ukládám:).

    OdpovědětVymazat

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...