Čtu Budějovickou trilogii pátera Františka Hobizala:
Mám ráda, když vzpomínky na dětství poupravují a dokreslují realitu. Vůbec mi nevadí, když někam proniká idyla, když člověk zdůrazňuje především to pěkné, když si všímá milých detailů.
Je pochopitelné, že lidé vzpomínají na prostředí, v němž žili, těžko budou vzpomínat na něco jiného, tudíž nepřekvapí, že v střední Evropě vzpomínají lidé na venkov, malá a větší města, starou Prahu.
Psavých lidí, kteří by vzpomínali na dětství na sídlišti ještě není mnoho, vždyť paneláky jsou krátkou etapou v historii lidského osídlení. Přičemž zobrazení sídlišť v literatuře nebývají zrovna vlídná.
Ale jakmile se spojí prostředí obvykle považované za nevlídné, šedé, nudné, uniformní... s optikou dětských vzpomínek, vše se projasňuje.
Prohlašuji tedy, že jestli jednou já, dítě z pískoviště, dítě z prolejzaček, dítě z "lesa" za barákem, budu psát vzpomínky, pak se dočkáte i idylického obrazu panelákového sídliště. Takový obraz v sobě totiž nosím.
To je krásne. Že sponienky an detstvo sú vždy krásne (idylické)... Pre mňa, čo som vyrastala v "Starom meste" je tá sídlisková idyla zatiaľ nepochopiteľná - už sa teším na tie tvoje spomienky. ;-)
OdpovědětVymazat(hádam ich raz napíšeš)