úterý 21. dubna 2015

Síla vzpomínek na dětství

Čtu Budějovickou trilogii pátera Františka Hobizala:








Mám ráda, když vzpomínky na dětství poupravují a dokreslují realitu. Vůbec mi nevadí, když někam proniká idyla, když člověk zdůrazňuje především to pěkné, když si všímá milých detailů. 

Je pochopitelné, že lidé vzpomínají na prostředí, v němž žili, těžko budou vzpomínat na něco jiného, tudíž nepřekvapí, že v střední Evropě vzpomínají lidé na venkov, malá a větší města, starou Prahu.






Psavých lidí, kteří by vzpomínali na dětství na sídlišti ještě není mnoho, vždyť paneláky jsou krátkou etapou v historii lidského osídlení. Přičemž zobrazení sídlišť v literatuře nebývají zrovna vlídná

Ale jakmile se spojí prostředí obvykle považované za nevlídné, šedé, nudné, uniformní... s optikou dětských vzpomínek, vše se projasňuje. 

Prohlašuji tedy, že jestli jednou já, dítě z pískoviště, dítě z prolejzaček, dítě z "lesa" za barákem, budu psát vzpomínky, pak se dočkáte i idylického obrazu panelákového sídliště. Takový obraz v sobě totiž nosím. 


úterý 14. dubna 2015

Domov I.

Včera u nás byla na návštěvě sousedka a chválila, jak to máme v bytě pěkně zabydlené. Zkoušela jsem se na byt podívat "cizíma" očima a asi má pravdu. Je to ale zásluha mého muže, který se nespokojil se starým nábytkem, co nám kdo půjčil, ale navrhoval a zařizoval, seč síly a finance stačily. U nás v bytě to po dvou letech bydlení opravdu vypadá jako domov. (Proto je nejvyšší čas zmizet a začít zabydlovat nové prostory?;-)

Přesto ale jako manželé/rodina/obyvatelé domova něco neumíme, dost mě to mrzí a nevím, jak zjednat nápravu. 

My totiž neumíme stolovat a už vůbec neumíme svátečně stolovat...

Přivedl mě k tomu příspěvek mojí kamarádky Jany: http://elentari-blog.blogspot.cz/2015/04/janicko-nepotrebujes-servis.html

Byť moje babička neměla právě takovéto talíře, i tak ve mně obrázek vyvolal asociace: nedělní oběd, do talíře hospodyňka nalévá polévku s domácími nudlemi, na stole čistý ubrus, prostírání a kytička. Čas, kdy člověk jen jí, povídá si s ostatními a nemá v dosahu ani mobil, ani otevřené knihy, ani zapnutou televizi (i když u nás doma asi zapnutá bývala).

Naše společné obědvání/večeření vypadá tak, že aspoň uklidíme ze stolu, co tam nepatří (v lepším případě), a setřem drobky. Jíme většinou jen jeden chod, někdy je zapnutá TV, někdy nahlížíme do telefonů, ale někdy se snažíme nedělat to. Před jídlem se modlíme. Někdy promyšleně, někdy bezmyšlenkovitě. Jeden z nás buď ještě krmí dceru, nebo se snaží ji přesvědčit, aby si šla hrát, když už je napapaná.
Když jsem doma sama s dcerou, je to ještě žalostnější, zatímco krmím ji, krmím i sebe rohlíkem s pomazánkou, zbytkem pizzy a v nejlepším případě rychlým zeleninovým rizotem. 

Dávám si za úkol aspoň v drobnostech naše stolování změnit, ať mají potomci na co vzpomínat, i když třeba nemíním vyvářet ve stylu babiček.

Nemáte někdo nějaký tip? 

Mě napadá:- odložit telefony a vypnout TV (pokud nebude manžel příliš zoufalý, že neuvidí Pohádky Václava Moravce)
- opravdu ze stolu uklidit vše, co tam nepatří
- použít prostírání
- pomalu se pomodlit (a minimálně na dobu modlitby vypnout Václava Moravce!)
- bude-li to možné, tak jíst s malou, a kdyby už svůj oběd snědla, nechat ji v dětské stoličce aspoň žužlat rohlík nebo si s něčím hrát, ale prostě ať je s námi "u stolu".

neděle 12. dubna 2015

Rok

Včera oslavila moje milovaná první narozeniny. Byly dorty, dárky, šatičky a focení. Dopoledne před oslavou jsem jí vyklízela staré oblečení, abych do skříně zařadila nové kousky, které přivezla babička. Protože malá byla s babičkou na hřišti, měla jsem čas při tom i uvažovat, jak je to podivné a zároveň normální, když se na svět vyloupne z nicoty nějaká malá duše, inspiroval mě útržek z knihy sv. Františka Saleského. Dopřála jsem si ten luxus sednout a myšlenky sepsat na svůj "signální" blog, který čte specifický okruh čtenářů, ale při příležitosti prvních narozenin je můžu vlastně sdílet i tady, pro "veřejnost": https://somniferka.signaly.cz/1504/nebyla-je Místo fotek. ;-) 

neděle 5. dubna 2015

Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal z mrtvých!

Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.

Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně si pyšní hrůze brání,
procítají v nich znenadání
proroctví písem z dávných dob.

(Popelku nazaretskou od Václava Renče používám spolu s liturgickými texty k rozjímání během liturgického roku.)

Požehnané a radostné Velikonoce!

sobota 4. dubna 2015

Fotografie z velkopátečních obřadů

Prázdný oltář před obřady

Tradiční liturgická barva při velkopátečních obřadech je černá.

Uctívání svatého Kříže

Missa Praesanctificatorum

středa 25. března 2015

Rozcvička



No, vyšívat už asi nebudu, tohle jsem udělala za účelem darovat manželovi creepera, nikoli naučit se výšivku. Ale řekla jsem si, že dokud to nedokončím, nebudu rozdělávat nic nového.

čtvrtek 5. března 2015

Čtverce posledních dnů





U babičky a pak doma. 


A nějaké knihy. Asi to není dobře vidět, ale přišla mi poštou kompletní Kristina Vavřincová, vydání z 30. let. (Nemusím ji teď číst, stačí si prohlížet obrázky na obálce.) Aby pošťák neběhal s balíkem zbytečně, ještě jsem si přiobjednala Z deníku marnosti od Dominika Pecky. Zavolejte sestřičky teď čtu, docela na ně i nacházím čas a docela ho i nacházet chci. 

pátek 27. února 2015

Dva texty

Včera jsem náhodou přečetla dva různé texty a napadlo mě je postavit vedle sebe... (Řekly si o to!)

Text č. 1:
Popis situace v East Endu v 50. letech (Worthová, Jennifer: Zavolejte sestřičky, Ikar, 2014)


Ženy chodily do práce jen výjimečně. Mladé dívky samozřejmě ano, ale jakmile se mladá žena usadila, nepřicházelo to v úvahu: jejím údělem bylo vychovávat děti, uklízet, prát, nakupovat a vařit, nekonečný kolotoč života. Často jsem si říkala, jako to tyhle ženy vůbec mohou zvládat s třinácti nebo čtrnácti dětmi v malém domě s pouhými dvěma či třemi pokoji. Některé velké rodiny žily v činžovních bytech, kde měly mnohdy jen dva pokoje a mrňavou kuchyňku. [...]

Valnou část pracovního dne zabíralo ženám praní, věšení a žehlení prádla. Něco jako pračka vůbec neexistovalo a bubnovou sušičku ještě nikdo nevynalezl. Na dvorcích pořád vlálo prádlo a my porodní asistentky jsme si často musely cestu ke svým pacientkám klestit houštinou pleskajících prostěradel a oblečení všeho druhu. A další prádlo bylo ještě v domě nebo v bytě. Musely jsme se pod ním shýbat nebo se mezi ním proplétat v chodbě, na schodech, v kuchyni, v obýváku i v ložnici. Veřejné prádelny se zavedly až v 60. letech, takže se všechno pralo ručně a doma. s. 15-16  


Text. č. 2:

Cítím se méněcenná, jsem “jenom” máma

...

Musí vynášet plný nočník, prát třikrát týdně. A úklid bytu také zůstal jen na ní - je přece pořád doma, tak může sem tam setřít podlahu v kuchyni, ne?
... 

On ten článek je vůbec výživný a opoznámkovat by šel skoro celý. Vypadá, jak kdyby si ho z prstu vycucal někdo, kdo nemá děti. Divím se, že někdo, kdo občas setře podlahu, vynese nočník a dá prát prádlo třikrát týdne (ještě že nepoužívá látkovky), nemá čas se sejít s přáteli či dalšími maminkami? ;-) Obzvlášť pokud má jedno dítě? Neříkám, že mateřství je snadné a za každých okolností povznášející, ale že by bylo nudné? Že by při něm (s jedním zdravým dítětem) nešlo sledovat současné dění a bylo nutné být společensky izolovaná? Pobavila i představa žen, které v zaměstnání zachraňují svět, zatímco matky trčí mezi čtyřmi stěnami. Ale no ták! Jakpak ten svět asi zachraňují? Psaním článků na Žena.centrum.cz? Světu pomůžeme spíš tím, že vychováme děti, než že budem tlachat o situaci v Sýrii. (Syřanům je evropské tlachání určitě hodně platné.) Za sebe ještě dodávám, že co jsem “doma” s dcerkou, je můj společenský život snad i bohatší, než v době, kdy jsem chodila na vysokou a do práce. Až budem mít víc dětí a budem žít v Tramtárii, tak snadné to nebude. Ale pořád bude záležet ve velké míře na mně, jestli se budu mezi čtyřmi stěnami nudit.


Jo a proč zejména srovnávám tyto dva texty? Protože chci vyjádřit svou vděčnost za pračku!




Dcerka se rozhodla, že mi tenhle pro-mateřskej článek dá pěkně zbaštit a rozhodla se nespat, vztekat, lézt za mnou a škrábat mě do nohou, snaží se překousat dráty, olizovat kolečka od kočárku, a když jsem na chvilku vlezla do koupelny, pádila za mnou a div že nevlezla do záchodu. A já do večera musím mít samozřejmě uklizeno, sbaleno a nic nezapomenuto! Dopsáno. Končím seberealizaci a jdu se nudit.


čtvrtek 26. února 2015

Počátek neúspěšného ukončení studia

Moje bolavé místo a povinná nutnost.

Asi se budeme brzo stěhovat do daleké Tramtárie. Tak brzo, že bych nestihla dokončit studijní povinnosti, a na tak neurčito, že nevím, jak by mi vycházelo uznání rodičovského přerušení. Krom toho, tohle přerušení je podle mě pro ty, co opravdu dostudovat chtějí, a mně se nechce ten vstřícný systém zneužívat. Už jsem totiž se školou chtěla tolikrát praštit ještě dřív, než jsem měla svou malou velkou holku, a teď už je opravdu načase provést amputaci bohemistické nohy. Nevím, jestli je to na pořád (to amputace bývají), jestli nezkusím ještě nějakou protézu, nevím, jestli budu mít fantomové bolesti, ale už jsem to nechala hnít moc dlouho. Prakticky jsem už matka na plný úvazek & žena v domácnosti, ale ta tenká kůžička, která mě pojí se studiem je jako taková pojistka, že "ještě něco" dělám, i když vlastně nic moc navíc nedělám, nepočítám-li blogování, občasné čtení a kreslení. Ale dokud budem dlít v domovině, nemusím se bát vržení do prázdna. Čekají mě úřady, obíhání všech možných doktorů, šprtání tramtárštiny. Jo a návštěva studijního oddělení. Au. 


úterý 17. února 2015

Postvalentýnské hřbitovní kvítí


Na Catholic Memes to pojali takto.
Tak proto jsem od svého muže dostala chryzant(m)émy. ;-) 
Pondělní ráno



neděle 15. února 2015

Bio nebio...

Zjišťuju, že v hlavě pořád spřádám plány na nějaký vymezující se příspěvek, konečně se tedy pouštím do jeho realizace. Varování: článek není ani tak vědecký, ani filosofický, jako spíš katechismový. ;)

Byť se samozřejmě zabývám tím, jak žít zdravě, protože věřím tomu, že tu nejsme proto, abychom tělo a svět huntovali nějakými nezřízenostmi, často se mezi příznivci zdravého životního stylu setkávám s názory, které mi přijdou přinejmenším zarážející. Nechci svým příspěvkem nikoho odsuzovat a ostouzet, jen vysvětlit, proč tyto myšlenky nepřijímám. 

Jedna z myšlenek, s níž mám problém, a která je mnohými mlčky přijímaná, je vytváření opozice přírodní vs. umělé, přičemž umělé (člověkem vytvořené) je považované za špatné a přírodní za dobré. Řeší se, jestli se léčit farmako-produkty nebo "přírodními" látkami. Proč přírodními? No protože v nich není zlá chemie. (k tématu se vtipněji a lépe vyjádřil třeba misantrop.) Přitom to, co účinkuje v přírodních látkách, je chemie, jen není uměle vytvořena. Sběr bylin a výroba syntentického léku jsou jen různé způsoby, jak si člověk podmaňuje přírodu. Je samozřejmě rozdíl mezi využíváním a zneužíváním. Člověk ale k ničemu nemůže přistupovat jinak než "uměle", lidsky. Na této planetě už mnoho čistě přírodních věcí nenajdeme, jakýkoli záhon s mrkví je kulturou (a to doslova), je uměle vysetý a vypletý.  





Proti tomu se dá namítnout, že člověk je taky (něco jako?) zvíře a součást přírody a tak dále. 

Někteří zastánci evoluční teorie proti tomu argumentují tím, že člověk je živočich, který protože nemá rychlé nohy, ostré zuby a nebezpečné drápy, je holý, měkký, zranitelný a rodí se předčasně, ke svému přežití potřebuje kulturu. 
Já s evolucí zatím vypořádaná nejsem, každopádně věřím ve Stvořitele, který má se světem svůj záměr a který člověku (na rozdíl od ostatních živočichů) vdechl nesmrtelnou duši a nad ostatní tvory jej povýšil. 

26 Načež řekl: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.
27 Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému,
k obrazu Božímu stvořil ho,
muže a ženu stvořil je.
28 Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují. 

Člověk má přistupovat k přírodě jako člověk, tedy jako správce něčeho, co mu bylo propůjčeno, ne jako stvořitel, ale součást stvoření. Začne-li se ve vztahu (nejen) k přírodě, stavět na místo Boha, nemůže to dopadnout dobře. Stejně tak jde proti Božímu plánu, když člověk sám sebe staví na roveň zvířatům, někdo se tak zbavuje své zodpovědnosti, když popouští uzdu své "přirozenosti", jiní se zase snaží odprostit od kultury a civilizace, protože si myslí, že najdou jakousi čistotu. Nikomu v tom nebráním, chce-li to zkoušet, pokud to ale někdo zajímá ;-), tak nejčistší a nejdokonalejší Bůh. Člověk sám toho dosáhnout nemůže, byť by byl sebeasketičtější. 


Nabízí se otázka (pro ty, co mě znají, jinak to tu tolik neventiluji), proč jsem tedy zastánkyní některých přístupů, které bývají označované jako přirozené, tedy například kojení a porody bez urychlovací medikace. Je to přirozené, ale stejně člověku jako jiným živočišným druhům. Protože je kojeni i lidské, je součástí i kultury, ne jen přírody. Stejně tak jsou ženy schopné rodit jako jiné samice, ale to neznamená, že je člověk zvíře jako jiní živorodí. Kulturní přístupy k těmto věcem pak můžou být různé, některé dobré, jiné špatné, mnohdy je více dobrých možností i více špatných. Kojení a porod pokud možno bez zásahu považuju za dobré, protože Bůh stvořil ženy takové, aby toho byly schopny. Ale protože kvůli prvotnímu hříchu a hříchům vůbec je lidská přirozenost narušená, ne všechny můžeme kojit a ne všechny můžeme rodit bez pomoci lékařů, proto není nic špatného na tom, když člověk pro svou vlastní záchranu vymýšlí umělou výživu a urychlovací tablety/injekce a císařský řez. Což tedy zase neznamená, že se to má používat plošně a "zachraňovat" preventivně. 

V citaci z Bible, kterou jsem výše uvedla, je ještě jedno takové místo: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší. Církevní tradice vykládá tuto pasáž tak, že "člověk jest bytost rozumná, která se svobodně rozhoduje" (Hejčl, Bible česká, díl I. s. 32 - vysvětlivka k verši 26).

K přírodě, světu a životu vůbec máme přistupovat s rozumem, spoléhajíce se na Boha (a řídíce se Desaterem:), a využívat prostředky, jak ty "přírodnější", tak "umělejší", které máme k dispozici. To, že jsme se narodili v době, kdy můžeme záněty léčit antibiotiky, taky znamená, že jsou nám "k dispozici", stejně jako když víme, že česnek má antiseptické účinky. 

Pod letní oblohou

Asi nejsem moc letní blogopisač, nebo možná zážitkový? Jak bylo vidno z minulého příspěvku, rodinné vzpomínky uchovávám. Uchovávám i osobní ...