Zkusila jsem napsat jména svých předků do Krameria a nestačila jsem se divit. Byli tam!
Díky těmto experimentům jsem objevila několik užitečných knih z počátku 20. století. Byly to adresáře, něco jako Zlaté stránky. Na některých je seznam osob a adres, jinde jsou firmy a živnostníci. Po kliknutí na obrázek by se měl otevřít odkaz na příslušnou knihu.
Možná jsme se na čas trochu vychýlili z prožívání cyklu roku, protože teď je po něm velká poptávka. Mnoho tvůrců se k tomuto tématu vrací a zdá se, že se jim to vyplácí. Často jsou do toho zahrnuty i prvky z jiných kultur, což dává smysl. Ne všechny naše tradice promlouvají k lidem v současnosti. Je v pořádku dělat to, co má pro nás význam.
Rytmus roku s Hankou Zemanovou - autorku pro sebe řadím do skupiny lidí, kteří mě v něčem inspirují a v mnohém iritují, ale tato kniha mě láká hodně, vypadá jako zdroj informací o bylinách, do nichž bych ráda pronikla více.
Doubravčiny tradice - zde právě leden
Mě tyto projekty baví a jsou pro mě inspirativní, ale zároveň sama vnímám prožívání časoprostoru trochu jinak. Za prvé - upouštím od přehnaného plánování aktivit s dětmi. I když je otázka, jestli jsem to někdy přehnaně dělala. Možná jsem po tom jen toužila. Místo toho víc vědomě "jedu" na vlnách akcí, které se odehrávají v okolí, protože proč si např. vymýšlet vlastní masopustní aktivity, když se koná masopust jak v naší čtvrti, tak v lesní škole, kam chodí děti. Ani neorientuju tento zájem na nějaké utváření vzpomínek dětem. Ty se utvářejí samy během toho, jak žijeme, ne? Jen jim to zapisuju zpětně do domškoláckého sešitu.
Druhý faktor, který odlišuje mou potřebu prožívání roku, od těch nyní populárních: Neumím slavit. A už vůbec neumím slavit ve společnosti vícera lidí. Odkud to slavení uchopit? Co to vlastně je? Je to nějaké družné pobývání s lidmi? Já si mezi lidmi, kteří se druží, třeba ráda čtu. Je to jídlo? Já mám s jídlem vztah hodně komplikovaný, mezi lidmi z nervozity jím hodně, takže jakoukoli společenskou událost spojenou s jídlem, mám okořeněnou vydatnými pocity viny. Souvisí slavení s pitím alkoholu? Od svých cca 30 podezírám své tělo, že zapomnělo, jak zpracovat alkohol, i po skleničce vína mi je špatně. Souvisí slavení s... radostí? Největší radost mám, když ze slavnosti odjíždím/odcházím. Tudíž bych řekla, že moje tradice v průběhu roku se odehrávají tak nějak mimo slavnosti. Ty pozoruju z povzdálí a nevím, jak s nimi naložit. Za legitimní způsoby prožívání svátku považuju sledování filmů, poslech podcastů, kreslení, tvoření a procházky. Případně setkávání s úzkým okruhem přátel či rodinných příslušníků.
Takže... co já a leden?
Letos chodím a plánuji chodit na procházky určitě víc než loni. Užívám si proměny přírody. Teď je dokonce sníh a led a tak a přijde mi to kouzelný. Obzvlášť různé kombinace mlhy, červánků a omrzlých větví. 10/10. Leden je pro mě jako čistý papír. Odstrojím stromeček a v hlavě už se mi pomalu začínají honit předzvěsti kytiček a kraslic, ale užívám si zatím to mizení dekorací.
Během ledna toužím zjednodušovat, takže občas proběhne nějaké to vyklízení a zbavování se věcí.
Zima je čas tvoření: ruční práce nebo kreslení u pěkného filmu/seriálu/podcastu jsou má oblíbená zábava, když je venku tma.
V období Tří králů se nestíháme zaobírat Třemi králi, protože slavíme narozeniny nejmladšího. Ale možná letos upeču bábovku z vaječného koňaku, protože jsem dostala koňak a co jinak s ním...
S dětmi děláme aspoň jeden zimní výlet do lesa nebo někam do města, loni to byla třeba procházka po Kolíně.
Také je čas přezkoušení a povinností s tím spojených, dcerky si na mě vymyslely, že aspoň část předmětů chtějí mít hodnoceno slovně, takže mi trochu naložily. Letos k tomu přibyla ještě příprava na přijímačky, protože moje nejstarší děťátko chce zkusit osmiletý gympl.
Kdybyste nevěděli, na co se v lednu a vůbec v průběhu roku zaměřit, doporučuju inspiraci ze seznamu různých mezinárodních dní. 7. 1. je slavný den švihlé chůze, ale hned den poté můžeme cítit vděčnost za zemskou rotaci, bez níž bychom tu zcela určitě nebyli. Dále si můžeme užívat den milovníků sýru, den popkornu nebo den ostrých jídel. Ideální příležitost si nějakou pochoutku přichystat.
Pranostiky vám sem dávat nebudu, protože stejně (už?) moc neplatí.
A jak si vy užíváte leden? Co podnikáte? Jak tento měsíc vnímáte?
Nejlépe jsem si dosud vedla ve Čtenářské výzvě 2019, to byla taková ta pohodička před covidem, kdy člověk nečekal žádné apokalypsy. To jsem měla splněno 75%. Letos se mi podařilo ještě 30. 12. v posteli před spaním dosáhnout 60%. Ale je to tím, že já knihy nečtu podle témat ve výzvě. Čtu ty knihy, které chci, a pak se je snažím na témata napasovat.
Tak krátce k letošní výzvě:
1 Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček
Michaela Klevisová, Kroky vraha
Nenáročná, ale možná trochu překombinovaná detektivka, kterou jsem nakonec dočetla jen kvůli výzvě. :-D
2 Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé
---
V matrikách zemřelých se skrývá mnoho a mnoho tragédií. Člověk si jich všimne, i když hledá své předky, kteří zemřeli na "obyčejné" souchotiny.
Příběhy v matrikách jsou bohužel velmi stručné, můžeme se jen domýšlet, co se za úředními slovy skrývá.
Loni jsem našla v břevnovské matrice zemřelých dva údaje, ze kterých vyplynulo, že matka, tovární dělnice Božena Červená, a její nemanželský dvouletý syn, Zdeněk Červený, zemřeli na otravu žíravým jedem. U matky bylo napsáno, že se jednalo o sebevraždu, a u syna o násilnou smrt. Syn zemřel 25. 12. 1937 v dětské nemocnici a matka až o 5 dní později na psychiatrii. Napadá mě, že šlo o rozšířenou sebevraždu. Ať to bylo jakkoli, je to strašně smutné. A já to sem píšu, protože... myslím, že by na ně měl někdo vzpomenout, někdo by měl napsat/vyslovit jejich jména.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9826/48
Povedlo se mi zjistit pár droboučkých informací, které se týkají Augustina Hlada a jeho předků či potomků.
Nejprve se mi povedlo najít dvě stavení, kde s jistotou bydleli jeho prarodiče a jeho matka (a tedy jako dítě nejspíš i on sám).
Tady je fotodokumentace obce Lhotka u Terešova.
Augustinovi prarodiče bydleli zcela určitě v těchto staveních:
Svoji rodinnou kroniku píšu takto veřejně, aby mohli další potomkové našich společných předků poznat příběhy, které jsem si dovolila utvářet na základě archivních materiálů.
Václav Melichar
Příběh prapradědy Václava je zajímavý tím, že pocházel z rolnických a řemeslnických rodin, a vystudoval reálné
gymnázium v Praze, učitelský ústav a stal se učitelem. Otázka je, jestli si výrazně polepšil, protože i tak byl jeho
život nejspíš velmi náročný, učil v šumavských malotřídkách, často se s rodinou stěhoval, žil ve skromných
poměrech, zažil minimálně jednu světovou válku a měl hodně dětí.
Ke konci života byl dlouhodobě nemocný a zemřel zřejmě předčasně.
Počet jeho dětí je trochu záhada, z matrik a vyprávění rodinných příslušníků vím o 6 potomcích, ale jeho syn
v dopise píše, že je ze sedmi dětí.
Narodil se 30. července 1884 na Bílé Hoře. Bílá Hora v té době nebyla ještě součástí Prahy. V rodině se traduje, že se narodil v bělohorské kovárně, což je možné, protože jeho tatínek Josef Melichar byl kovářským mistrem. Nevím ale, kde se kovárna nacházela. V matrice je zmíněno, že se narodil na Bílé Hoře č.p. 1. Jediná budova s číslem 1 ve starých mapách je místo, které sloužilo nejprve jako klášter, později jako hostinec. V takovém stavení rozlehlém jak statek mohla být i kovárna. Rodina Melicharů pocházela z Pardubicka a předávali si kovářské řemeslo z otce na syna, Václavův otec Josef se narodil v Rohoznici.
Jeho maminka se jmenovala Marie, dívčím jménem Petržilková. Rodina Marie Petržilkové pocházela ze Strašína, nyní části města Říčany a jiných vesniček v okolí. Josef a Marie měli svatbu v Mukařově v roce 1882. Brzy po svatbě, možná že hned, se tedy přestěhovali na Bílou Horu, protože tam se jim už za dva roky narodil malý Václav. Malý Václav zde chodil nejspíš do obecné školy, poté absolvoval státní reálku v Praze III. v letech 1896 až 1900, v letech 1901-1904 vystudoval c. k. učitelský ústav v Praze, kde v roce 1904 vykonal zkoušku dospělosti, prospěl s vyznamenáním. Na vysvědčení z posledního ročníku měl výborný prospěch z přírodozpytu, hospodářství, krasopisu a kreslení. Možná byl tedy výtvarně nadaný, rozhodně více než hudebně, z hudební nauky a zpěvu, hry na housle a na varhany měl trojku. Jako nepovinné předměty si zvolil vyučování hluchoněmých a slepých. Z německého jazyka měl trojku, ale nakonec v roce 1912 vykonal zkoušku, aby mohl učit němčinu na českých obecných školách. Jako prozatimní učitel učil ve Strašeni a ve Staších. V roce 1906 vykonal další zkoušku, díky niž byl způsobilý učit na školách obecných jako učitel definitivní. Ve Staších učil na expozituře v Kůsově, kde byla zřízena třída v obytné budově bývalé sklářské huti. Obecná škola se totiž potýkala s přeplněnými třídami.
"Sloučením tř. II. a III. ve třídu jednu nastalo přeplnění třídy a musilo v této II. tř. býti zavedeno vyučování polodenní a bylo třeba mužské síly učitelské. Proto učitelka slečna Jos. Grabingerová byla přeložena od 1. března do Strašeně a učitel V. Melichar, absolvent učit. ústavu v Praze a syn mistra kovářského z Bílé Hory, ze Strašeně na Stachy."
První dcera Anna (provdaná Sveřepová) se Václavovi a Anně narodila v roce 1905, ještě na Břevnově,
protože Anna ještě nebyla za Václava provdaná a žila s rodiči, zatímco on učil na Šumavě. Vzali se 12. září 1907
v překrásném barokním chrámu Panny Marie vítězné na Bílé Hoře.
Když ještě prapradědeček Václav učil na Kůsově, stala se tragická příhoda dětem, které vyslal z vyučování
na oběd. Více jsem se o této události rozepsala v tomto příspěvku.
Od září 1909 učil na Zadově, kde se mu a jeho ženě Anně narodil roku 1915 syn, můj pradědeček Bohumil, poté byl nakrátko ve školním roce 1915 převelen do Velhartic, ale už v prosinci začal učit v Hrádku u Sušice, kde se jeho rodina usadila dlouhodobě a někteří jeho potomci tam zůstali celý život. On sám zde také zemřel, ale datum jeho smrti zatím neznám*.
V kronice obecné školy v Hrádku je zmínka, že v 22. 5. 1918 zažádal o dovolenou kvůli "povážlivé nemoci". V následujících letech je zmíněno, že zůstává na dovolené ze zdravotních důvodů, až pak je zmínka v roce 1922, že se 1. 11. nechal "dočasně pensionovat". Od té doby jsem o něm ve školních kronikách nenašla žádný záznam. Příběh Václava pomalu utichá a začíná se vynořovat příběh jeho rodiny. V 30. letech zaznívá hlas jeho ženy z dopisů, vynořuje se příběh jeho syna Bohumila, který psal dopisy své milé Marii "Máničce" Vališové, oba se pak stávají rodiči mojí babičky.
*Dodatek: Díky tomu, že mi byly zpřístupněny další rodinné fotografie, jsem se dostala i k fotce hrobu Václava Melichara, ze které jsem se dozvěděla datum jeho úmrtí, můžu zakončit, poněkud hořce, tento příběh. Václav zemřel v pouhých 42 letech. Fotka je to vzácná, protože ten náhrobek už nejspíš neexistuje, a skoro by se mi chtělo dodat: foťte si "své" hroby a fotky nechejte vytisknout, ať to mají budoucí genealogové snazší.
https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F5B6E5FC3FF0444289E559DB2CD8C47D&scan=121#scan121
narození
https://digi.ceskearchivy.cz/312025/59/3219/2232/46/0
Kůsov
https://digi.ceskearchivy.cz/312025/57/2046/2188/38/0
zkouška způsobilosti
převelení na Zadov
https://digi.ceskearchivy.cz/313646/31/2124/2181/27/0
https://www.portafontium.eu/iipimage/30460341/soap-kt_01298_skola-hradek-1878-1930_0860?x=91&y=145&w=1008&h=394 kronika školy Hrádek
Rok 2024 byl vážně divoký. Děkuju asi hlavně medikaci, že jsme to ustáli, překvapivě občas i s humorem.
Na jaro jsme naplánovali rekonstrukci v domě. Bylo potřeba udělat elektřinu, což znamená rozkopání a vystěhování celého domu. Takže jsme k tomu přidali i podlahy, terasu, aj. Museli jsme všechny věci nastěhovat do garáže, takže jsem měla flashbacky ze stěhování v roce 2021, což byl stres level milion. A letos jsem si díky této akci opět dopřávala kortizolové lázně.
Nemohli jsme být během rekonstrukce v našem domě, tak jsme hledali krátkodobý podnájem. Našli jsme jeden byteček nedaleko naší čtvrti, tak jsme jásali, že nás to nezruinuje a že děti to budou mít kousek na kroužky. Měli jsme se stěhovat den po oslavě narozenin jedné z dcer. Oslava proběhla v parku, všichni byli spokojeni, když odjížděli poslední hosté, zazvonil manželovi telefon a dozvěděli jsme se, že v onom bytě praskla voda, je celý zatopen, takže není možné se do něj nastěhovat.
Ještě ten večer jsme našli byt v centru Prahy, který se nečekaně uvolnil ve stejnou dobu. Byt byl asi ještě menší, ale v podobné cenové hladině. Tak to vypadalo, že se situace uklidnila a teď se akorát musím hodně věnovat dětem, aby muž mohl v klidu pracovat a vydělávat, protože rekonstrukce i náhradní bydlení jsou dost nákladné záležitosti.
Týden po začátku rekonstrukce přišel náš drahý živitel o práci.
Naštěstí si brzy našel jinou práci, ale stejně jsme měli měsíc výpadek příjmů, což jsme přesně potřebovali.
Někdy v té době si prostřední dcera zlomila ruku, když byla u babičky.
Potom jsme se samozřejmě stěhovali zpátky a stavební firmy přišly s vyúčtováním, které bylo výrazně vyšší, než bylo v plánu. Klasika. Manžel zasedl k fakturám a zjistil, že minimálně třetinu částky navíc mají špatně spočítanou.
Samozřejmě jsme se nevrátili do zařízeného domu. Všechen nábytek byl buď uprostřed obýváku nebo v garáži, takže jsme skoro celé letní prázdniny vybalovali.
Dopřáli jsme si jen krátkou dovolenou na Karlovarsku, kde se nám taky přihodila taková už typická situace: když jsme jeli na místo, volali nám z ubytování, že mají na pokoji závadu, takže nám musejí na jednu noc najít náhradní ubytování. Což pro nás nakonec vyšlo jako bonus, protože náhradní penzion měl bazén a děti si mohly zaplavat.
Od září do listopadu jsem trávila víkendy mimo domov, protože jsem si dělala masérský rekvalifikační kurz. Od listopadu do teď jsem se snažila najít jakékoli pracovní uplatnění na malý úvazek, abych mohla stále učit děti doma, ale neúspěšně. Děti doma teda stále vzdělávám, ale příjem zatím nemám žádný a jsem trochu bezradná.
Vypadá to, že to bylo náročné, ale přitom jsme toho prožili hodně pozitivního:
- Máme opravenou elektriku v domě a místo strašných koberců a staré podlahy máme novou pěknou podlahu, která by se vytírala jedna báseň, kdyby se na ní neválely tuny hraček a hromádky oblečení.
- Když jsme bydleli v centru, tak jsme navštívili hodně muzeí a pěkných hřišť, kam se obyčejně nedostaneme.
- Zatímco si prostřední dcera nechala píchnout uši na naušnice, já jsem si nechala propíchnout nos a hrdě nosím piercing.
- Mám konečně pocit, že umím něco, co každý neumí (masáže), a na kurzu jsem trávila čas s jinými dospělými lidmi, což bylo osvěžující.
- To že jsme si poradili v různých náročnějších situacích nás, myslím, docela spojilo.
- Jo a... zhubla jsem 12 kilo, začala jsem chodit na jógu a cítím se mnohem lépe, jen doufám, že si to teď o Vánocích moc nepokazím. :-)
... že jsem si udělala rekvalifikační kurz. A místo toho, abych si hledala dream job, tak prokrastinuju. Rozhoupávám se poslat životopis a mám strach, jak to budu všechno stíhat. Péči o děti, jejich vzdělávání, SVOJE KONÍČKY. O tom, že budu muset stíhat domácnost a vaření, raděj ani nepřemýšlím. Myslím, že to odvětví, kam jsem se rekvalifikovala, mě bude bavit, ale cítím neklid, že jsem si musela vybrat jen jednu věc a na tu se zaměřit. No, nedá se nic dělat, musím být velká holka.
Sedmiletá dneska říkala: "To jsem zvědavá, co budu dělat, až vyrostu."
Její otec na to: "Tak snad na to přijdeš dřív než maminka."
Aspoň se zde pochlubím, co jsem to vyráběla místo odesílání CV.
Další příhoda zaznamenaná ve školní kronice je fascinující z hlediska rodopisného, ale velmi smutná z hlediska lidského:
13. 3. 1909 - Nešťastná příhoda v Kůsově. Jeden občan vozil borky na smýčku (ruční sáně). Prázdné sáně zavezl na závěj nad obydlím šafáře a sám se šel k šafáři ohřáti. Bylo to právě před polednem. V poledne pustil uč. V. Melichar děti k obědu. Žák František Švarc, krátkozraký, vytáhl smýček za pomoci asi pěti žáků kousek po Kolmé cestě nade dvorem a svezli se dolů. Při druhé jízdě již sedělo na sáních asi 11 dětí a řidič sám týž František Švarc nemohl na záhybu cesty zahnouti a vjel do hradby. Sám se uhnul a přeletěl přes hradbu, ale za ním sedící žák Josef Voldřich, syn chalupníka v Kůsově čís. nabodl se na hradbu a zůstal mrtev. Dospělých svědků této nešťastné události není a c.k. úřady také nikoho nevinily ani vinu nepřičetly.
Sledování aktuálního dění může způsobit jistou averzi vůči lidstvu. Stýkání s lidmi z vybraných sociálních bublin oproti tomu působí jako pr...
