Druhých deset #kreslim30

A) Taková výzva dokáže člověka pořádně zaměstnat, ve volném čase pak téměř jenom kreslí, i když se s tím snaží necrcat...

B) Neskutečně to letí a už mám "rozkreslenou" poslední desítku. Co budu kreslit potom?

C) A takhle kreslí Eliška: http://eliska5.blogspot.com/2015/07/kreslim30.html

Na talíři

Lidstvo a svět (taky téma za všechny prachy:-)

Můj život na tři okna

Křídla iluzí

volné téma: Amerika

Město

Dětství

Zvysoka

Co je za dveřmi?

Zima

Prvních deset #kreslim30

Prázdninové výzvy zřejmě frčí. Asi. Nevím. Já se zapojila do něčeho takového poprvé. Výzvu vymyslela jedna twittřanka, kterou sleduji: http://kreslim30.tumblr.com/seznam Zalíbilo se mi, že díky šíři témat můžu kreslit vlastně cokoli a udělat si tak cosi jako kreslený deník, nebo osobní památník. Denně sdílím nové obrázky na soukromém profilu na facebooku a twitteru, na blog jsem se rozhodla dávat vždy po deseti. K dalším obrázkům od ostatních uživatelů se dostanete přes twitter, když přes lupu vyhledáte hashtag #kreslim30. :) 

Dnes už nemohu nic psát, neboť je téma Lidstvo a svět; to budu muset nakreslit mraky panáčků, pokud nepřijdu na nějakou metonymii!  

Prázdniny

Dobré ráno

Co vidím v zrcadle

Místo, kam se ráda vracím

Horečka sobotní noci

Zvíře v nás

Volné téma, kamarádka nám vymyslela téma Spojení, takže Panamský průplav ;)

Cesta

Ilustrace k úryvku z libovolné knihy

Nedělní odpoledne

Přednáška o okultní podstatě homeopatie

Měla bych nějaké výhrady teologické, přece jen přednášející není katolík;-), ale to, co říká o homeopatii je velice výstižné. Na začátku je svědectví, věcné to je zhruba od 12 minuty.
Na diskuzních serverech pro maminky čtu mnoho příspěvků žen, které homeopatika zobou jak bonbónky a neváhají dát i svým dětem. Jak (přibližně) zaznělo v přednášce: homeopatie je něco, s čím nestojí za to si zahrávat. 

Edit: Youtube mi ještě nabídl tuto přednášku. Toto svědectví je známější ze stránek P. Kodeta, ale stojí za připomenutí.

Přistál u nás doma...

... Duch Svatý?

Seslání Ducha Svatého bylo před měsícem, vím, ale tou dobou nebylo možné se nějak víc soustředit, protože jsme byli v proudu stěhování. Včera jsem si četla v katechismu o biřmování a říkala jsem si, že je škoda, že o dary Ducha Svatého víc neprosím, že bych je rozhodně potřebovala. Rozhodla jsem se vzpomenout na školní léta a vyrobit si něco, co mě občas trkne a popostrčí alespoň k střelné modlitbě.

Přijď Duchu Svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.
Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země.

S dary Svatého Ducha je to pro mě trochu složité, protože nacházím víc překladů a ty můžeme vykládat různě. Podlahův Katechismus katolického naboženství vyjmenovává tyto: Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží. Tomáškův katechismus zase říká, že... Sedm darů Ducha Svatého se jmenuje: Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, dětinské důvěry v Boha a bázně Boží. Kdo se v tom má vyznat? :) Vždyť v češtině zbožnost a dětinská důvěra v Boha spolu významově souvisí, ale jsou tímtéž? Možná nejlepší řešení je podívat se, jak se vlastně řeknou latinsky: Sapientia, intellectus, consilium, fortitudo, scientia, pietas, timor Domini. 

P.S.: Když člověka popadne tvoření s bdícím batoletem, dopadne to třeba takto. To aby vás nemátla ta holubička s vázičkou na čistém stole. :-)

Čtyři skorovjemy (a nějaké fotky)

Nepíšu.

Nepíšu tak moc, jak jsem si myslela, že budu psát, když budu podněcovaná životem v nové zemi. 

Dřív jsem totiž měla cosi jako volné večery, když malá v osm usnula a pak se třeba jednou vzbudila, ale měla jsem cca dvě až tři hodinky času přerušeného občasným kojením. 

Nevím, jestli to je zuby, nebo něčím jiným, ale teď máme nějaké období, kdy mi nejsou volné večery dopřány. Přes den, jsme-li doma, pustím si nějakou kulisu z youtube a hraju si s Tinou, psaní na počítači neexistuje, to mi leze na klín a snaží se mačkat klávesnici. Večer pak od osmi do desíti probíhá proces uspávání a když se po té zaberu konečně do nějaké činnosti, z ložnice se ozve hystericý pláč a mně se z denní šichty stává noční. Minimálně půl hodiny zase kojím, přitom si pročítám twitter, facebook a prohlížím instagram, ačkoli mně to nijak zvlášť nezajímá, ale co s telefonem v noci? V tu ránu je jedenáct a já můžu jít akorát spát.

Ale přes den, když jen nesedíme doma, a vyrazíme ven, občas si všímám i krás města. 

Jenže... mně prostě nejde psát o takových věcech, jako jsou ulice, mosty a parky jen tak, když ve mně nevyvolají ten správný VJEM. A ten se nedá objednat a tady přichází jen tehdy, když jdu do prádelny. Nicméně některé věci jsou téměř VJEMOVATÉ, tak aspoň ty zmíním. 

1. Hodně lidí má za okny vystavenou nějakou parádu, třeba sošku, vázu, ozdobenou lampičku. Je to vidět do ulice a krom zahrádek se podílí na tom, že ulice je ozdobená. Mně se ale nejvíc líbí jedno okno, za nímž má majitel vyskládanou hromadu knih. Co se v nich asi píše?

2. Vlastně se to taky týká zdobení domů, ale spíš v centru: totiž mnoho domů má ve výklenku či přímo na fasádě nějakou sošku nebo reliéf. Ideálně znázorňující světce, Madonu nebo Pietu. Ale už jsem viděla i zlatou hlavu jednorožce. 

Jednorožec! Je tam!

3. Doutníky místo psích bobků. I zde se intuitivně vyhýbám hnědému kousku čehosi na chodníku, ale několikrát jsem si všimla, že to není psí bobek, jak se zdálo, ale zbytek z doutníku. Že by to byly stopy té vyšší životní úrovně? 

Pardon, to jsem nefotila. 

4. Výškové rozdíly. Vím, že to je asi v každém průvodci o Lucemburku, ale jeho kopce, kolmé svahy, hradby a přemostění mě baví. Vytváří takové efekty, že mi to TROCHU vynahrazuje Prahu, která je ve srovnání se strmým Lucemburkem mnohem zaoblenější. Obrázky na konci příspěvku.

Slíbené nějaké fotky:

autobusové nádraží Hamilius

déštivý insta-čtverec

Bambësch - takový lucemburský kunratický les

Hrobka Jana Lucemburského

Pár fotek ilustrujících výškové rozdíly mezi Ville haute a Ville basse (autorem je můj muž):

Foceno z mostu Velkovévodkyně Charlotty

V pozadí je vidět ten most Velkovévodkyně Charlotty

Polévka ze žlutého hrachu pro dospělé i děti

Sice ještě nemáme jídelní stůl, ale kuchyňská linka více méně funguje a večeřet se dá i u pracovního stolu, takže vyvářím o sto šest. Hodně taky proto, že v Lucembursku je všechno drahé a ze všeho nejvíc jsou drahé hotovky nebo jídlo v restauracích. Moje oblíbená jídla jsou taková, při nichž se zašpiní málo nádobí a jejichž neslanou variantu může jíst i naše batole.  

Dneska se s vámi podělím o experimentální polévku. Nedávno přišel Vojta z práce s tím, že si dal  k obědu dobrou polévku ze žlutého hrachu ve vegetariánské restauraci, tak jsem se pokusila uvařit něco na ten způsob z dostupných surovin (tj. co dům dá).

Potřebovala jsem (pro dvě osoby a dítě):

- několik hrstí žlutého hrachu

- několik hrstí červené čočky

- několik hrstí jemných ovesných vloček

- cibuli 

- 2 brambory

- libovolnou polévkovou zeleninu (zrovna mám v mrazáku mrkev, hrášek, zelené fazolky, pórek)

- koření dle chuti (dochucovala jsem kari, kmínem, pepřem a solí)

- olej

- několik plátků toustového chleba

(snad jsem na nic nezapomněla...)

Postupovala jsem takto:

Žlutý hrách jsem asi dvě hodiny předem namočila. Zatímco jsem krájela zeleninu, jsem jej potom asi půl hodiny vařila v jiné vodě, než v jaké byl namočený.
Na oleji jsem osmahla cibulku, rozmraženou zeleninu a nakrajené brambory. Přisypala jsem ovesné vločky a červenou čočku, celé jsem to zalila vodou s povařeným hrachem a asi půl litru vroucí vody jsem ještě přilila z konvice, chvíli jsem to celé nechala vařit pod pokličkou, pak jsem pokličku odebrala, aby se odpařila trocha vody. Když se mi zdála polévka hotová, ponorným mixérem jsem ji částečně rozmixovala. 

Pak jsem oddělila na talíř porci pro dceru (má teď 14 měsíců) a mohla jsem polévku dochutit solí a kořením a ještě chvilku jsem ji hřála na plotýnce.

Na oleji jsem osmažila na kostky nakrájený toustový chléb a ozdobila jím porce sobě a manželovi. 

Chutnalo nám to. Všem třem. Tak snad bude i vám. :)

Než se mi podařilo zaostřit, polévka byla pryč.

Lucillinburhuc - vteřiny prvního týdne

Na půli cesty

klášter sv. Alžběty

instantní HDR cestou na nákup

Zarážka na okenice ve tvaru figurky, poprvé jsem se s tím setkala v Bretani. Že by nějaký francouzský zvyk? 

Pouliční wikipedie. Kromě názvu ulice se dozvíte, co byl zač ten, po němž je pojmenovaná.

Vcelku typická architektura, zdá se mi.

Prádelna

První vjem v Cizozemí, který mě přiměl vzít do rukou pastelky, byl vstup do společné prádelny. Odněkud z tajných koutů lebky se vynořily představy, které jsem si kdysi s tímto místem spojovala. Své k tomu přidaly barevné spirály v bubnech praček a jejich hučení, které člověk slyší už když vystoupí z výtahu v patřičném patře podzemí, k tomu ještě vzduch prosycený vůní aviváže. 

Prádelna totiž pro mě je symbolem řádu a blahobytu.

Když jsem jako malá koukala na cizí programy ze satelitu, nějak se mi do paměti otiskly reklamy na prací prášky a s nimi německé prádelny. Tento obraz doplnila německá Quelle z počátku 90. let a jejich stránky s nabídkou košů na prádlo a barevných kolíčků.

-->

Esence uklizena. 

Z tohoto příspěvku můžete odvodit, že jsme šťastně doletěli na místo a že se zabydlujeme. Jen mám asi poněkud divně nastaveno, co mi přijde zápisuhodné.

Krááásný venkov

Při nákupu v supermarketu (stále ještě jsem v ČR) mě zaujal ve stojanu časopis Krásný venkov. Byl podezřele tlustý a tak jsem jím zalistovala. (A něco mě k němu napadlo, tak jsem si jej koupila, abych mohla přesně odkazovat.) Obsah mě nezaujal tolik jako samotná koncepce. Evidentně totiž není určený jakýmkoli obyvatelům venkova, ale buďto bohatým měšťákům, co se na venkov odstěhovali, nebo ne tak bohatým, kteří o tom sní. Ale nepřijde jim škoda koupit si časopis za sedmdesát korun. 

Proč si to myslím?

Časopis propaguje zboží podivně související s venkovem. Je velice drahé a od zboží propagovaného v jiných drahých časopisech se liší jen tím, že tematizuje venkov. Takže se můžeme inspirovat a koupit si slunečník za dvacet tisíc (s. 10), kuchyňskou chňapku (tamtéž) za pět set a tričko s "folklórním" vzorem za patnáct set (s. 54). 

Navíc i rady, které se v časopise objevují souvisí spíš se stylem než s praxí. No i když... posuďte sami. Jeden z návodů je na postavení vlastního strašáka na pole. (s. 31) Jestlipak byly v předchozích dílech návody na založení a udržování vlastního pole? 

V článku o samosběru jahod se předpokládá, že čtenář vlastní jahody nepěstuje a nemá valné zkušenosti se zemědělskou prací, proto ho laskavý redaktor seznámí s tím, že když člověk pro ovoce ohýbá hřbet, víc si ho váží a tak vůbec to stojí za to. A takové ovoce je samozřejmě lepší než to ze supermarketu. (s. 21)

Správná venkovská atmosféra nebo stylizovaný čurbes?

Nelíbí se mi to. 

Ale nemůžu redaktorům ani nadšeným čtenářům nic vyčítat. V podstatě se od cílového čtenáře až tak moc neliším. Jsem taky naprostý měšťák a taky sním o životě na venkově, jen moje představy vypadají jinak. Zejména si říkám, že žít na venkově znamená žít tak nějak víc nízkonákladově. A to ne nutně z přesvědčení, ale protože (domnívám se) na venkově se tolik netočej peníze, takže u většiny rodin je to prostě potřeba. Ostatně ty obchody, na než časopis odkazuje, jsou v Praze nebo ve velkých městech. 

Dřív jsem si myslela, že člověk žijící na venkově, je míň závislý. Na konzumu, na systému... Asi to tak být nemusí, záleží na každém. Nízkonákladově se dá žít i ve městě. (I když od čeho nezávislý? On je to svým způsobem taky mýtus s tou nezávislostí, myslím, že člověk je ze své podstaty tvor závislý, sám /pře/žít nemůže.) 

No ale i když už nesním o totální nezávislosti, přece jen mě láká možnost si aspoň něco sama vypěstovat, mít žlutá čerstvá vejce od vlastních slepic a do polívky nakrájet vlastní mrkev, prostě proto že to je lepší a chutnější. (Kromě toho by bylo fajn mít si kde natrhat kopřivy a bez, to si ve městě moc nedovedu představit.)

Další důvod, možná i hlavní, je ten, že na venkově se mají kde vyřádit děti a pak v noci pěkně spí. ;-) (Ostatně to je důvod, který zmínila v listárně i jedna čtenářka Krásného venkova.)

Sen o úrodném životě na venkově asi budu muset ještě nějakou dobu jen snít, protože se právě stěhujem zase do jednoho hlavního města. Snad pak? Dá-li Bůh... 

Každopádně budu potřebovat, aby do té doby začal vycházet jiný časopis. Neměl by se jmenovat Krásný venkov, ale třeba Krásně praktický venkov. Nepotřebuju radu, jak postavit strašáka do zelí, spíš bych potřebovala nejdřív vědět, co mám udělat proto, aby mi zelí pěkně rostlo.
Kde místo slunečníku seženu nádoby na kvašení?

A kde slepice? A co mám udělat proto, aby měly vajíčka? 

Postup péče o ovocné stromy pro člověka, kterému usychají i kaktusy?

Čím krmit domácí zvířata, když mi v akvárku vychcípaly všechny rybičky?

A tak dále, a tak dále. Témat je mnoho a potřebují hodně místa k podrobnému rozepsání.

(A vůbec možná lepší než literatura by byl nějaký vorkšop pro měšťáky, co mají problém rozeznat rýč od motyky.)

Abych do té doby nezahálela, pokusím se vypěstovat nějaký žádoucí organismus v květináči a kvásek na chleba. Zatím se mi totiž povedlo vypěstovat pouze nežádoucí organismus na kvásku. ;-) 

Co vy? Ať už máte balkón nebo zahradu, bydlíte ve městě nebo na venkově, snažíte se dobývat nějaké potraviny přímo vlastním úsilím? A kde byste žili raději, kdybyste si mohli vybrat?

P.S.: V časopise najdete recept na sirup ze smrkových výhonků. Tentýž recept sdílely i SESTRY S PLODY, které tak vůbec rády vaří z toho, co zahrádka dá. 

P.P.S.: Když uvažuju o životě na venkově, často si vzpomenu na TENHLE článek od sanitan. Vůbec doporučuju celý její blog. Čtu jej moc ráda. 

Mezičas

Úterý: Chaos. Poslední večeře v našem bytě? Doma? Není čas na to myslet, házíme do sebe párky s fazolemi, střídáme se v hraní s dcerou a děsíme se středy.

Středa: Stěhováci přijeli, odjeli, mezitím je vše velice hektické, tudíž není kdy dojímat se nad tím, jak se byt postupně vyprazdňuje. Odjíždíme k našim. 

Sobota: V plánu je velký úklid bytu, aby se mohl stát dočasným domovem někomu jinému. Přijíždíme pozdě, takže zas máme co dělat, abychom aspoň nějak uklidili. 

Sobota v noci: Manžel s mým tátou vytvořili v bytě pořádek, zatímco uspávám malou. Můj milý mi posílá fotky prázdného bytu. Nějak se celá scvrknu. Není to tak dávno, co jsme se nastěhovali. Spali jsme na dvou různě vysokých matracích na zemi, kuchyní byla jen lednice a stará provizorní trouba se dvěma plotýnkami. A počítačový stůl. 

A bude to všechno zase znova? 

Neděle: Neklidná, protože v pondělí musím na úřad. Ať jsou tam sebemilejší, vždy je to pro mě dům, kde se zatemňuje rozum. Našla jsem fotky, které jsem před několika měsící fotila s vědomím, že budu muset jeden domov opustit a druhý znovu vybudovat. (Domov? O domově asi ještě něco napíšu.)

Ironické je, že s odletem stres neskončí, ale začne. Respektive se vrátí v mnohem složitější mutaci. Všechno budeme dělat zrcadlově: Co jsme tady odhlásili, tam přihlásíme, co jsme zrušili, to založíme, a to všechno se bude odehrávat v nepříliš srozumitelných jazycích. 

Svatá Hora je kniha

V pátek jsme byli s Tinou na prvním rodinném turistickém výletu. Tina jej téměř celý prospala.
Ale bylo tam všechno, co správný rodinný výlet musí mít:

0) Rozhodování, jestli pojedem, když předpovědi varují před deštěm!

Ještě že jsme jeli. Spadlo na nás jen několik kapek v naší ulici: cestou tam a zpátky.

1) Nějaké to nervování před odchodem.
2) Ve vlaku snědená snídaně, kterou jsem připravila doma.
3) Krásná krajina za okny.

Dosud jsem z vlaku neviděla malebnější krajinu než cestou z Prahy přes Beroun.

4) Prohlídka turisticky významného objektu. 

Tomu se budu věnovat podrobněji.

5) Procházka po městě.

Věděli jste, že v Příbrami mají cukrárnu Uran? Méně lákavý název cukrárny jsem snad ještě neviděla.

6) Hledání bankomatu.

7) Hledání babyfriendly restaurace.

8) Oběd (třebaže v batohu je svačina).

Manžel říkal něco o něčem teplém do břicha.

9) Okounění na nádraží.

10) Cesta zpět, při níž jsou všichni hotoví, že krajiny za oknem si nikdo nevšímá.

11) Těšení se z nakoupených suvenýrů.

Měla jsem šílené nutkání skupovat devocionálie.

Manžel řekl, že bych se měla spíš modlit než nakupovat.
Dala jsem mu zapravdu.
Po chvilce jsem mu poděkovala za tu připomínku, že mě směruje ke skromnosti.

On na to: No to ani ne, spíš nechci mít doma haraburdí.

:-D

Ale knihy jsem si koupila. ;-)

Teď už k samotnému svatohorskému komplexu. Na počátku byla jedna zázračná soška. Jak se stalo, že je nyní obehnána barokním monumentem, se dočtete třeba zde: http://www.katyd.cz/clanky/660-let-milostne-sosky-panny-marie-na-svate-hore.html

Nevím vlastně odkud začít, tak začnu od středu a tedy právě od sošky milostné Panny Marie. Na počátku ale i uprostřed je gotická soška znázorňující Matku Boží s malým Ježíšem. Má hebkou snědou (snad záměrně, snad stářím dřeva) pleť a černé vlasy, v náručí chová svého Syna a drží se spolu za ruku. Tohle gesto je vidět jen na obrázcích, kde nemají oblečeny šatičky. Zalíbilo se mi. Když mají šaty, drží se pod nimi za ruku vlastně tajně. 

Soška je umístěna na hlavním oltáři baziliky. Výzdoba překvapí svým jasem, oltář je totiž téměř celý postříbřený. Koukněte na to: http://pruvodce.svata-hora.cz/guide/view/id/sh-16-b Do baziliky se vchází jakoby bokem, přes kapli sv. Františka. Původní vchod do ní je na opačné straně než vchod do areálu. Vejde-li návštěvník do areálu, upoutá ho nejprve venkovní kaple Navštívení Panny Marie. 

A tudy se vlastně dostávám k nadpisu dnešního záznamu: Svatá Hora je kniha. Nebo spíš knihovna. Obsahuje biblické příběhy, historii, modlitby, katecheze, životy svatých, vyprávění o zázracích. A vypráví je mnoha vzájemně propojenými způsoby: architekturou, sochami, malbami a slovy. Tyto jednotlivé složky se doplňují tak, že to bere dech a člověk může "číst" dlouhou dobu jednu část ambitu. Do stropu kaple Navštívení Panny Marie je doslova vetkána modlitba Salve Regina, v oltářní části je odkaz na Ave Maria a Magnificat anima mea Dominum. Všimla jsem si pak vedlejší kaple  (sv. Josefa), kde jsou výjevy ze života svaté Rodiny připomínající téměř rodinné fotoalbum.

Přiznávám, jsou tam i nějaké určitě důležité sochy kolem centrální části a na schodištích, ale ty jsem prohlížet nestíhala. O čem chci ale psát, jsou ambity obklopující baziliku. Měla jsem možnost je projít (a promodlit) se spící dcerkou v kočárku, i když jsem asi nedodržovala ideální směr prohlídky. Tedy: Ve zdech ambitů jsou kaple zasvěcené Panně Marii a nad nimi jsou napsána oslovení vztahující se k Loretánské litanii. Mezi nimi jsou lunetové obrazy, na nichž jsou zobrazeny výjevy z historie Svaté Hory a sošky Panny Marie Svatohorské. Zaujal mě velice ten, na němž je zachycena tajná Mše sv. v lese, kde byla ukryta milostná soška před Švédy. Pak ty, na nichž jsou vyobrazeni panovníci klanící se milostné sošce.

Pak jsem si všimla dalších zvláštních fresek. V klenbách jsou drobné (i větší) obrázky znázorňující různé lidské bolesti, v nichž zázračně zasáhla Panna Maria a dotyčným pomohla. Jsou očíslovány a je k nim připsán letopočet. Jsou malovány trochu naivně, ale mě to rozhodně nerušilo, naopak. 

Kromě těchto obrázků jsou jednotlivé klenby i tematizovány (proto jsem psala, že tato "knihovna" obsahuje i katecheze), zmíním například téma smrti: ve středu stropu byl obraz Posledního soudu a mezi reliéfy dominovaly lebky.



Jiná klenba oslavovala Pannu Marii jako královnu a fresky s popisky odkazovaly právě k té "královské" části Loretánské litanie.

Tyto fotky a některé pěkné výše fotil můj muž:

http://voho.cz

Dívajíce se na ceduli u vchodu, přemýšleli jsme s mužem, jako "co" tam vlastně jsme. Na ceduli byly nápisy ve smyslu, že prostor je určen zejména poutníkům, turisté si mají domluvit průvodce. Pocítili jsme mírné rozdvojení, na jednu stranu jsme fotili všechno možné svými smartphony a prohlíželi si výzdobu, na druhou stranu jsme se u kaplí i v bazilice modlili. Tak jsme usoudili, že jsme asi teda věřící/putující turisté. Konec konců, tato cesta byla míněna na jednu stranu jako rodinný výlet, na druhou stranu jako osobní pouť. Modlili jsme se (nebo aspoň já, co vím) za naši novou cestu do neznáma, zároveň to byla zřejmě  na dlouhou dobu poslední příležitost vyrazit na pěkný výlet doma, v Čechách, něco jako rozloučení. Těžko bychom asi vybrali lepší místo. Svatá Hora se k tomu možná "vybrala" tak trochu sama.

Svatá Hora, tak jak je, je pro mě takovou šupinkou nebe. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby se tam na všech oltářích zároveň sloužila Mše. To už by byl pořádný kus nebe na zemi. Chci tu představu udržovat v mysli.

Virtuální prohlídka: http://pruvodce.svata-hora.cz/guide/view/id/sh-16-b