Zviřátka v Praze aneb Nová znamení

 

Jak je vidno na mapce, krteček se nachází v ulici Ke Stírce.

Králíčka najdete v ulici Fabiánova na domě s keramickou dílnou.

Víte o nějakých dalších, soudobých zviřátkách, která zdobí lidská obydlí?

Brdy poprvé

Na začátku července, jak praví dobrý prázdninový mrav, jsme s přítelem vyrazili na výlet. Letos jich moc nebude a ani tohle nebyla nějaká extra tůra, spíš procházka. Ale poprvé jsme navštívili Brdy, ač nejsou od Prahy daleko.

Vlakem jsme jeli do Dobřichovic, bylo až nesnesitelně krásně. Tak krásně, že člověka mrzí, že mu je umožněno vnímat takovou krásu, protože tuší, že pozbytek léta tak správně letně už nebude, a má z toho akorát depku. Stejně jako je na podzim barevné listí s modrou oblohou nebo decentní a tajemnou mlhou jen jedinkrát a jinak je všedně a hnusně. A ani fotky nestačí, aby se to ve mně zakonzervovalo. Až budu sedět v posluchárně, budu na to počasí vzpomínat jako na ztracený ráj a až se ho znovu dočkám, bude mi mrzet, že je tak pomíjivé. A furt dokola. No, nejsem já člověk?

Z Dobřichovic jsme se vydali vzhůru do kopce, ale pojala nás sporná nálada, neb jsem se jako vždy bála, že jdeme špatně. Nešli jsme. Promiň, snoubenče. Pak jsme pokračovali lesní pěšinou dokopcovitého sklonu, až jsme došli ke schůdkům, které jsou prý nejstarším zásahem KČT do krajiny, či co, a vedou na vrch Hvíždinec, o němž se zmiňuje Jan Čáka ve své knize o Brdech, která se jmenuje Toulání po Brdech, na stranách 20 - 22 ve vydání z roku 1999.

Je odtud malebný výhled na Řevnici a vlnky Českého krasu. V zimě skrz větve prosvítají věže [dyznylendu] Karlštejn. 

Po občerstvení jsme pokračovali pěšinou, ale k našemu zklamání se proměnila v dálnici, po které drandili cyklisti, rodinky turistů a sběratelů kostí borůvek s dětičkami capajícími po boku. Touto nehezkou cestou jsme došli k poustevně patřící k areálu Skalka. Další rozložení budov je pouze vertikální. Poustevna - křížová cesta - občerstvení - rybníček (mnoho vážek a leknínů!) - dříve zničené budovy hájovny a letního domku - kostelík | vyhlídka na Mníšek pod Brdy po stranách. Zatímco jsem se kochala oparem, pod nímž v protisvětle tu a tam vykouklo městečko, milý můj, jda kolem kostela, potkal kamaráda ze "spolča". Měla jsem tedy času na kochání. Po té jsme se občerstvili obligátní kofolou a odeslali pohled mým skorotchánovcům. Ještě chvíli jsme se ochomýtali kolem budov, fotili si ceduli s nápisem "kraj Káji Maříka", zevlovali u kostela, když se tam začali sjíždět svatebčané s osmi židlemi a aparaturou. Vidouce, že to bude nějaká neznabožská záležitost, odebrali jsme se dolů, do Mníšku. 

Tam už mě ale přepadalo nutkání hlídat si čas a doufat, že do Prahy něco pojede. (Zapomínám, že do Prahy jede vždycky něco! To jen když jsme na chatě, musí se téměř vždy pěšky nebo autem, protože tam, kam by člověk chtěl, jedou dva busy za den. Ne-li jeden.) Význačné památky města jsme omrkli jen tak v cuku, což mě zpětně mrzí, ale fotogenní počasí přecházelo v hnusný hic, takže jsme se rozhodli vrátit se do Prahy. Zazvonil zvonec a na další "výlet" budu mít čas nejspíš tak za rok, pokud se sebou něco neudělám a nerozhoupu se někam vyrazit sama, což by mi bylo ku prospěchu. 

Žena řádu Eva Michálková

Ač například škola, kterou studuje, není můj šálek čaje, stejně jako její stylizace, líbí se mi, jaký má přístup ke studiu a k životu vůbec.

http://ruce.cz/clanky/975-miss-eva-michalkova 

http://www.novinky.cz/zena/styl/214477-miss-neslysicich-eva-michalkova-diky-sve-vade-jsem-vnitrne-vyrovnana.html

Dorota Masłowska - Červená a bílá (úryvek)

Nebo to taky může bejt tak, že se ulice přemisťuje vzhledem ke mně, přímo přede mnou se tu převíjí jako pomatená červenobílá páska, která je prošpikovaná vlajkama jako narozeninovej dort, zákusek, kterej pro mě upekla máma Izabela u příležitosti mýho návratu z nekonečný temnoty, kde sem byl na beton na ňáký rekonvalescenci, resocializaci. Poněvač jenom tak si to můžu vysvětlit. Já sebou vezu různý turistický vzpomínky, upomínkový krajinky, na kterejch je právě možný vidět tu tmu zachycenou jak ve dne, tak i v noci, z profilu a z ptačí perspektivy, která ale vypadá vždykcy úplně stejně a každopádně je černá. Mám taky ňáký fotky ze svýho foťáku, já na pozadí tmy, kde nejsem vidět, ale pravděpodobně sem tam byl. Vezu ti, Izabelo, taky trochu tý tmy v zavařovačce, místní specialitka, trochu načatá, poněvač strava byla špatná, taková ňáká nekalorická, málo výživná. (s. 138)

Fiktivně skutečné Prokopské údolí

Od začátku netradiční procházka - pro přesun do odlehlejší části Prahy jsme (my, tj. nestabilní skupina z nyxu) použili vlakovou dopravu. Počáteční kus cesty, od Řeporyj k lomům, si nepamatuju (stejně jako návaznost a chronologický výskyt jiných míst) snažila jsem se vnímat Přebralem čtený text Dobrodružství v zemi nikoho, který se jevil být příslibem nezapomenutelných zážitků a markantních výdělků, protože poukazoval na přítomnost zkamenělin, které nám mohly vynést tisíce korun. O dobrodružství jsme nepřišli, ale tisíc bylo okolo leda šneků. Půlmetrové trilobity z Prokopského údolí nejspíš již sežrali. Masivní, vysoké stěny lomů (Na Požárech) nad poměrně nízkým vchodem do štoly vypadaly i tak nebezpečně a rozlámané kameny, nedávno zřícené ze stěny, neuklidňovaly. Citlivý člověk by mohl tušit lecjaká jiná tajemství, obzvlášť kdyby se dozvěděl, že nedaleko je území patřící armádě, která jej nechce uvolnit a ani otevřít badatelům... Ale to předbíhám.

Pravěk se nám připomenul ještě cestou po trati, protože podél ní rostly malé přesličky, ale do drsné reality nás přivedli výkřiky "civil!!!", díky nimž jsme se nestali obětmi hráčů airsoftu v rozpadlém objektu, kdysi patřícímu firmě Biskup, Kvís a Kotrba.

Pozastavili jsme se v malé hospůdce - dřevěné verandě přilíplé na větší bílý dům - a posilnili jsme se kofolou a zmrzlinami a jinými pochoutkami. Podnik to byl zvláštní se sortimentem minimálním, ale zdi povinně dřevěné, obložené různými vzpomínkovými a atmosferickými záležitostmi, ubrusy na stolech zelené, pod stropem sítě zavěšené a televize zapnutá. Trochu mě rušila, ale i tak došlo na to, že jsem přečetla úryvek z Arbesova romaneta. Z úryvku se čtenář může dozvědět, že za Smíchovem bývalo v 19. století jen křoví a měsíc a že Arbes nešteřil přechodníky. Přebral listoval svou knihou o Prokopském údolí, která navzdory všem tradicím souvisejícími s knihami pojednávajícími o nějaké kulturně-přírodní lokalitě měla fantazijní obálku od litografa Oldřicha Jelena. Praha nakreslená ve tvaru Mont-Saint-Michel. (Až doma, po zasednutí k internetu jsem si uvědomila, že mám doma dětskou knížku s jeho ilustracemi.)

Tratí ale pěšky jsme se přesunuli dál, k Červenému lomu, prošli bývalým koupalištěm a naposlouchali další dávku zábavně pokleslé literatury, tentokráte špionážní, o vojenských prostorách v Prokopském údolí. Někde v této oblasti a časovém úseku vyháněl sv. Prokop čerty, ale jeho jeskyně byla vytěžena. http://www.nautilus.cz/b1.htm

U Jezírka se servaly dámy. Ne, kdepak, nikdo z nás. Ale dámy v 19. století. Po jejich bitvě zbyl růžový nehet zatlačený v zemi. Pak jsme navštívili další podnik (opravdu jsme víc chodili, než se občerstvovali, ale místa posezení byla skoro stejně tak zvláštní, jako místa procházení, na rozdíl od nich ale nikde nezaznamenaná), připomínajícího nejvíce kůlničku na nářadí, sledováni kočkou otáčivou (vždy o 10°). Snad vzhledem k vzhledu hospody bylo příhodné číst úryvek z Mytologie zahrádkářské kolonie. I na četbu Veselé bídy předtím došlo, ale úryvky z jeho textů se těžko přiřazují ke konkrétním prostorům, nezáleží tedy na tom, kdy jsem ho četla.

Opravdu už nevím, kam chronologicky zařadit rozhovory, ale velmi mě potěšily obzvláště dva:

- konsenzus týkající se způsobu konzumace instantních polévek

- společné rozvzpomínání se na četbu dobrodružné literatury a hraní her

vlastně tři

- rozhovor o tom, koho z nyxu vlastně známe společně


Fotky Vojty a Přebrala snad poví víc než moje útržkovitá paměť.

Melta s ránem

nesypu cukr
to padá do řeky
do kávy s mlékem
prostírání
vláhy ranní
obroubí nás lem
mazaný máslem
rohlík a útěky
do zaměstnání

Den 7.

Sedět v knihovně, kde mají jen samé nepodstatné knihy, je zoufalé, není tu nic, po čem hladovím. Žádný Nýče, Vokolek, Bible, ani čtvrtý díl Dějin české literatury po roce 45. A zrovna na českou mám teď největší chuť. Že bych se podívala po poezii? Ale knihy mě dnes nechtějí. Z Národní mě vypudily, přijímačková četba mě uspala. A přitom mi zbývá jen pár posledních stránek. Musím si víc poroučet a poslouchat se.

Ne, knihovna není žádné magické místo, je plná vymlácených knih, ze kterých se sype ukřičená sláma. Místo několika skvostů, které by mě mohly těšit, se na mě plazí prázdná místa, ale zrádné knihy těší někoho jiného. Cha! Jistě jen zevlují na nočním stolku, zatímco šťastlivec se moří s povinnostmi. Stejně jako knihy u mě doma. Jenže ty se mi půjčené jeví stejně nezajímavé jako ty, které tu plní police. A je mezi nimi i Eco a ani ten už nepromlouvá. Lákavější je i učebnice angličtiny.

Chtěla bych mít slušňácký sešit z katechismu.

Člověk, který nechá svůj život prostoupit řádem, by snad mohl být šťastnější.

A taky přečíst Exhumaci.

Ale to musí vyjít ze mě.

Den 6.

Biče se rozmrskaly a švihají silnici, keře, zakusují se do spár a čím více bijí město, zdvojují svět. To když přestane kůže města mlaskat a trochu se opotí loužemi, spadnou kusy nebe na zem. Svět jasní a jeho hrany jsou vybroušené větrem. Odřezal všechny bradavice a seškrábal nánosy špíny. Město kříšené jarem. Rekvizity: sakura a lešení, kulisy jsou černé. Pane osvětlovač, nasviťte ten strom pořádně! Postavy: zalezlé v mikrokosmech, které buňkami nejsou, protože ty izolované umírají, byty zdá se ne. Namísto organismu spokojí se s rámcem domu. Jen mrak vrhá stín, který z prostoru dělá domov. Naposled před lety když zapráskal bič, město-moře-stavení se rozestoupilo. Vznikla ulice, na jejímž konci se ze země vynořuje bílá ruka, natahuje se a marně touží svírat bičiště. Jen z nejdelšího prstu občas zajiskří maják pro vzdušná plavidla, protože proudy nad Prahou bývají proradné.

Vejce je šišaté a bude s ním veselo

Problematický březen

Letošní březen je pro mě obdobím hlubokého morálního dilematu.

- je půst
- a zároveň mnoho akcí, kterých bych se chtěla zúčastnit

Například se chci zúčastnit měsíce čtení tak, že budu hodně číst. Motivuje mě k tomu pěkný plakát, který visi v knihovnách a já nevím, jak jej legálně získat.
Dále jsou různé fantasy akce, kam mi je také hamba jet, pokud toho málo přečtu.
Moje kamarádky mají narozeniny, náš vztah s V má narozeniny a míní ve svém životě postoupit a také se blíží MDŽ.
Velice bych chtěla jet na výlet do Levína omrknout věhlasného levínského kocoura.
A nutně si potřebuju uklidit knihovnu, neb se mi rozlézá po pokoji, především po zemi, a abych se dostala do postele, musím si každý večer prohrabat cestičku.
Kontemplace, kde jsi?

A tady chci bydlet - pro tento týden:

zdroj: http://knihovnamiskovice.webz.cz/

Roger Zelazny – Děvět princů Amberu

Hodně princů a princezen, ale málo pohádky.

   Tuto recenzi píšu v neznalosti: neznám zatím další díla od Zelaznyho, uniká mi kontext, nerozmlouvala jsem s mnoha odpůrci jeho knih ani fanoušky. Motivací mi je načíst knihy, na které jsem si neudělala čas na střední škole, prvním vykročením do těchto světů mi budiž Amber z pohledu prince Corwina.

   Děj je jednoduchý, lineární. V první části knihy se hlavní hrdina rozvzpomíná ze ztráty paměti. To je šikovný vyprávěcí tah, čtenář je tak postupně, spolu s Corwinem se vším seznamován. Čtenář, stejně jako Corwin, na začátku neví nic, což jej s hrdinou sbližuje, a může se tak nechat vtáhnout do děje a světů, které kniha pomalu odhaluje. Ve druhé části, po té, co Corwin projde jistým magickým mechanismem a zcela se mu vrátí paměť, se tak pospolu mohou účastnit zásadních následnických bojů o trůn Amberu, zatímco procházejí Amberem i jinými, stínovými světy. Této pospolitosti čtenáře a hrdiny napomáhá i ich-forma, v níž je kniha vyprávěna. Blízkost mezi vyprávějícím hrdinou a čtenářem je občas narušena narážkami, z nichž plyne, že hrdina vypráví svůj příběh někomu konkrétnímu, někomu, kdo je součástí světa knihy.

   Ale ich-forma hrdinu čtenáři nejen přibližuje, dokonce jej činí sympatickým. Z textu nevyplývá, že by Corwin byl kladnou postavou, že by byl výrazně „lepší“ než jeho sourozenci. Maximálně se nám může jevit občas přátelský, občas férový, ale to je dáno jeho perspektivou na věc: lidé, kteří o sobě vyprávějí, se snaží vylepšovat svůj obraz, tak proč by to nemohly dělat literární postavy? Zatímco na objektivního vypravěče se občas můžeme spolehnout, subjektivní nám neusnadňuje morální rozhodování. Láká nás, abychom byli na jeho straně, ale orientace v tom, co je dobré a je zcela na nás. Samotný příběh tedy není koncipován jako boj dobra se zlem, ale boj jednotlivce o svou pozici. Skoro by se mi chtělo říct boj člověka, ale od toho je amberský šlechtic vzdálený jako předmět od vrženého stínu.

   Postava Corwina a tedy i duch, ve kterém se kniha nese, je poměrně (stereo)typicky maskuliní. Poměrně říkám proto, že stejně jako není zcela dobrý nebo zlý, není úplně definovaný ani v tomto ohledu. Zase tím ale nemyslím, že by byl zženštilý, jen se v jeho chování občas objevuje nečekaná jemnost, která postavu zesložiťuje, činí ji plastičtější nebo živější, chcete-li. Corwin je zdatný v boji (ale i ve lsti) a na jeho schopnost boje je kladen důraz, stejně jako na jeho drsnou přitažlivost, které si je vědom, cynické vyjadřování a sebekritiku. Občas ale pláče a skládá písně.

   „Jak jsem stál na vrcholku kopce a kolem se snášel večer, připadalo mi, jako bych přehlížel všechna vojenská tažení, v nichž jsem kdy byl, táhnoucí se do nedohledné dáli mílí a staletí bez konce. Náhle mi vytryskly slzy za všechny ty muže, kteří nebyli jako páni z Amberu, žili tak krátce, aby se pak obrátili v prach, a přitom jich tolik muselo položit životy na všech bojištích světa.“ s. 158

   Ani Corwinův nárok na amberský trůn není jednoznačný. Sice se čtenáři svěřil s kontaktem s otcem, který mu naznačil vhodnost jeho následnictví, ale přesto oficiálně nic nebrání jeho bratrovi, aby byl amberským panovníkem. Corwinova role je v této situaci vlastně docela podvratná.

   Z pohledu Corwina se paradoxně nedozvídáme mnoho o samotném Amberu. Z knihy se jeví být zemí zaslíbenou, ale jak už to u krajin tohoto typu bývá, ta její zaslíbenost a krása je něco, čeho si hrdina příliš neužije. Buď bloudí kolem, nebo nemůže pryč, ale v této situaci také mnoho možností kochat se nemá. Jediným klíčem k Amberu je nám právě Corwin. Zatímco on představuj svoje schopnosti, my můžeme podle nich usuzovat, jaký Amber je, když plodí takovou šlechtu – fyzicky a mentálně nesmírně zdatnou. S charakterem to je zřejmě slabší, ale kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být ani příběh, který není rozdělený na jasné dobro a jasné zlo a který nás netlačí do předem daných stanovisek.

   Amber teď znám asi jako město na pohlednici, v knize je vše načrtnuto a odstartováno. Na konci se čtenář nedočká žádného rozuzlení, ale náznaku dějů příštích. Kniha tedy funguje jako dobré entrée, jestli si tedy bude i v dalších dílech forma s obsahem pohrávat podobně, mohu očekávat příjemně oddychové a přece zároveň příjemně komplikované dílo.

Původní verzi jsem poslala sem: http://sarden.cz/roger-zelazny-%E2%80%93-devet-princu-amberu