středa 18. prosince 2019

Matčin nářek: taxík na nožičkách mimo provoz

Konec léta byl pro mě dost náročný, hlavně psychicky. Tady jsem se o tom nerozepisovala, protože pro mě není snadné psát o něčem, co právě prožívám, nebo co jsem prožila.

Byli jsme na několika oslavách a pozdně letních setkáních a mně z toho veselí a zářijového sluníčka bylo akorát smutno.

Nechtělo se mi totiž dítě odevzdat dítě zpět do lucemburského školního systému. Prázdniny byly skvělý, holky se občas porvaly, ale ráno se budily tím, že jedna vlezla k druhý do postele, pak jsme něco vyráběly, šly ven. Nechtěla jsem, aby mi zase začalo období, kdy třikrát týdně naběhám 6 kilometrů kvůli tomu, abych přivedla T. domů na oběd, za hoďku ji odvedla zpět na povinnou odpoledku, a pak zas šla pro ni. Do toho mi velmi často brečí a protestuje H., protože se jí chce občas být i doma. (Co budu dělat příští rok? To půjde jedna do školy a druhá do předškolky... )

Když jsem se s tím jakž takž vyrovnala, musela jsem si dát pauzu z tělesných důvodů.

Pravá noha mi totiž vypověděla službu, rozbolel se nárt a už skoro tři týdny "obíhám" doktorstvo. Nejprve jsem byla na pohotovosti, tam mi akorát odebrali krev, dali mastičku a napsali brufen. Pak jsem byla u své doktorky a ta mě poslala na rentgen a k ortopedovi udělat vložku do bot. Teď jsem byla u fyzioterapeutky a ta mi řekla, že bych si měla dojít na ultrazvuk, takže si zítra poběžím (pobelhám) zase ke své praktické doktorce pro žádanku a pak na to sono. Do toho pořád řeším to vyzvedávání dítěte, protože manžel mohl pomoct jen pár dní.

Zatímco si nohu leduju a promazávám, říkám si, proč mi nemohli všechna ta vyšetření udělat hned.

Doufám, že moje pravá noha se nechce dožadovat speciální adventní pozornosti a nechce z toho udělat tradici. V prosinci 2017 jsem si na ní totiž ukopla malíček. O gauč. (Manžel si z toho doteď dělá srandu.) Malíček jsem teda měla regulérně nalomenej, takže jsem aspoň věděla, co mi je.

Snad se to nějak zlepší během vánočních prázdnin. Na to, že mě pak čeká zas půl roku "taxikaření na nožičkách", radši ani nemyslím.


Depka babího léta:



Vzpomínka na zimu 2017, H. byla MIMINKO:



A na tomhle vojzeku mě manžel taky vezl. Akorát když jsem tam seděla já, měl plné ruce práce, tak nemohl ještě fotit. Poskládané holky, které odvážel na parkoviště, už jo.

A já jsem se při tom strašně smála, protože technicky jsem chodit mohla, byť to bolelo, takže jsem si připadala jak simulant... a zároveň jsem si užívala, že je o mě postaráno. 




5 komentářů:

  1. Konec prázdnin ve mně vždycky vzbuzuje dva pocity, ten osvobozující, že už nemusím být kuchařkou na plný úvazek a že s kluky nemusím být tak často venku, když jsem servaná jako angrešt z práce. Na druhou stranu je to pocit svazující, termíny, učení, povinnosti, školský systém mě drtí. A jestli ti to pomůže, denně dám v práci tak deset kilometrů :D.
    Přeji brzké uzdravení!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky!
      A co vlastně děláš?
      Mně by to chození nevadilo tolik, kdybych s sebou netahala ten kočárek s přerostlým naštvaným batoletem. :D

      Vymazat
  2. Pracuji v kanceláři :D, ale hodně se u toho naběhám, plus cesta do práce a deset kiláčků jen to hvízdne :D.

    OdpovědětVymazat
  3. No, jestli někdy budu mít děti, se školským systémem budu rozhodně bojovat. :D Ale podle mě mají tvoje děti výhodu prostě v tom, že budou vychovány v několika jazycích, což jim hrozně usnadní život. :)

    Jinak, držím palce, ať si jak fyzicky, tak psychicky odpočineš. Bohužel člověk nemůže odpočívat pořád, ale aspoň se pak má vždycky na co těšit (viz prázdniny :D).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, snad se nějak dám dohromady. Ale naše děti tady asi nakonec vyrůstat nebudou. Chceme se vrátit, nestojí mi to za to... být v zemi, kam jsem nikdy nechtěla jen proto, aby moje děti uměly jazyky. Asi tomu nepřikládám takovou důležitost. :-D

      Vymazat

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...