Síla vzpomínek na dětství

Čtu Budějovickou trilogii pátera Františka Hobizala:

Mám ráda, když vzpomínky na dětství poupravují a dokreslují realitu. Vůbec mi nevadí, když někam proniká idyla, když člověk zdůrazňuje především to pěkné, když si všímá milých detailů. 

Je pochopitelné, že lidé vzpomínají na prostředí, v němž žili, těžko budou vzpomínat na něco jiného, tudíž nepřekvapí, že v střední Evropě vzpomínají lidé na venkov, malá a větší města, starou Prahu.

Psavých lidí, kteří by vzpomínali na dětství na sídlišti ještě není mnoho, vždyť paneláky jsou krátkou etapou v historii lidského osídlení. Přičemž zobrazení sídlišť v literatuře nebývají zrovna vlídná. 

Ale jakmile se spojí prostředí obvykle považované za nevlídné, šedé, nudné, uniformní... s optikou dětských vzpomínek, vše se projasňuje. 

Prohlašuji tedy, že jestli jednou já, dítě z pískoviště, dítě z prolejzaček, dítě z "lesa" za barákem, budu psát vzpomínky, pak se dočkáte i idylického obrazu panelákového sídliště. Takový obraz v sobě totiž nosím. 

Domov I.

Včera u nás byla na návštěvě sousedka a chválila, jak to máme v bytě pěkně zabydlené. Zkoušela jsem se na byt podívat "cizíma" očima a asi má pravdu. Je to ale zásluha mého muže, který se nespokojil se starým nábytkem, co nám kdo půjčil, ale navrhoval a zařizoval, seč síly a finance stačily. U nás v bytě to po dvou letech bydlení opravdu vypadá jako domov. (Proto je nejvyšší čas zmizet a začít zabydlovat nové prostory?;-)

Přesto ale jako manželé/rodina/obyvatelé domova něco neumíme, dost mě to mrzí a nevím, jak zjednat nápravu. 

My totiž neumíme stolovat a už vůbec neumíme svátečně stolovat...

Přivedl mě k tomu příspěvek mojí kamarádky Jany: http://elentari-blog.blogspot.cz/2015/04/janicko-nepotrebujes-servis.html

Byť moje babička neměla právě takovéto talíře, i tak ve mně obrázek vyvolal asociace: nedělní oběd, do talíře hospodyňka nalévá polévku s domácími nudlemi, na stole čistý ubrus, prostírání a kytička. Čas, kdy člověk jen jí, povídá si s ostatními a nemá v dosahu ani mobil, ani otevřené knihy, ani zapnutou televizi (i když u nás doma asi zapnutá bývala).

Naše společné obědvání/večeření vypadá tak, že aspoň uklidíme ze stolu, co tam nepatří (v lepším případě), a setřem drobky. Jíme většinou jen jeden chod, někdy je zapnutá TV, někdy nahlížíme do telefonů, ale někdy se snažíme nedělat to. Před jídlem se modlíme. Někdy promyšleně, někdy bezmyšlenkovitě. Jeden z nás buď ještě krmí dceru, nebo se snaží ji přesvědčit, aby si šla hrát, když už je napapaná.
Když jsem doma sama s dcerou, je to ještě žalostnější, zatímco krmím ji, krmím i sebe rohlíkem s pomazánkou, zbytkem pizzy a v nejlepším případě rychlým zeleninovým rizotem. 

Dávám si za úkol aspoň v drobnostech naše stolování změnit, ať mají potomci na co vzpomínat, i když třeba nemíním vyvářet ve stylu babiček.

Nemáte někdo nějaký tip? 

Mě napadá:- odložit telefony a vypnout TV (pokud nebude manžel příliš zoufalý, že neuvidí Pohádky Václava Moravce)

- opravdu ze stolu uklidit vše, co tam nepatří

- použít prostírání

- pomalu se pomodlit (a minimálně na dobu modlitby vypnout Václava Moravce!)

- bude-li to možné, tak jíst s malou, a kdyby už svůj oběd snědla, nechat ji v dětské stoličce aspoň žužlat rohlík nebo si s něčím hrát, ale prostě ať je s námi "u stolu".

Rok

Včera oslavila moje milovaná první narozeniny. Byly dorty, dárky, šatičky a focení. Dopoledne před oslavou jsem jí vyklízela staré oblečení, abych do skříně zařadila nové kousky, které přivezla babička. Protože malá byla s babičkou na hřišti, měla jsem čas při tom i uvažovat, jak je to podivné a zároveň normální, když se na svět vyloupne z nicoty nějaká malá duše, inspiroval mě útržek z knihy sv. Františka Saleského. Dopřála jsem si ten luxus sednout a myšlenky sepsat na svůj "signální" blog, který čte specifický okruh čtenářů, ale při příležitosti prvních narozenin je můžu vlastně sdílet i tady, pro "veřejnost": https://somniferka.signaly.cz/1504/nebyla-je Místo fotek. ;-) 

Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal z mrtvých!

Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.

Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně si pyšní hrůze brání,
procítají v nich znenadání
proroctví písem z dávných dob.

(Popelku nazaretskou od Václava Renče používám spolu s liturgickými texty k rozjímání během liturgického roku.)

Požehnané a radostné Velikonoce!

Fotografie z velkopátečních obřadů

Prázdný oltář před obřady

Tradiční liturgická barva při velkopátečních obřadech je černá.

Uctívání svatého Kříže

Missa Praesanctificatorum