Je příliš snadné myslet si, že jsou stejní,
že jsou hloupí, že jsou
unifikovaní a
uniformní,
konzumní a
konzumující,
že jsou ploší a prázdní a šedí a nudní
a obludní.
Krychle, kvádry a různé možnosti
zvětšené stavebnice, systematicky rozházené,
prostory pravidelně omezené volnosti.
Průzorem spatříš vzdálený kopec, alej a kapli.
Dělí tě od nich několik kilometrů, sráz, koryto řeky a cesta vzhůru.
Netušíš
odkud uslyšíš
zvon barokního kostela.
A z hospody se zvesela
ozývá hlahol.
Tisíc oken, tisíc lidí, tisíc hlasů
a někde nedaleko syčení ve větru klasů.
Mrholí na asfalt.
Od dveří ke dveřím tropický prales,
nebezpečná džungle dracén, sansevier,
monster a oleandrů, liány kabelů a šavlozubé kočky na parapetu,
co shlíží lenivě na svůj úsek světa.
Tlustá sousedka z horního patra ve spodním prádle
přilévá olej do ohně bujení.
