Procházka v Hylvátech - okamžitý post

Ráda se procházím ulicemi. Dívám se na domy, občas je fotím a připadám si jak voyeur. Ale není třeba se bát, ze soukromí mě nezajímá víc než cinkání příborů z otevřeného okna, barevné ponožky na šňůře, nebo silueta člověka za záclonou. Mě víc baví, co domy o sobě vypráví ulici. Teď procházím hylvátskou ulicí a vidím: dýně za okny, záclonu s vetkanou krajinou, reliéf vodních ptáků na fasádě, dveře orámované luxfery, kočku provádějící očistu, hliněnou sovu v předzahrádce, podivné králíky nalepené okně, tabulku s domovním číslem, na níž je tak malá mozaika, že si jí v chvatu nikdo nevšimne... a květiny a rajčata a detaily, kterých jsem si nevšimla. Nad tím podzimně zabarvený hřbet vedoucí k Andrlovu vrchu. 

Sobotní výlet do Trevíru

V sobotu dopoledne od nás odjeli naši přátelé s batoletem a mně se nějak nelíbila představa, že bych měla celé sobotní odpoledne strávit úklidem a podobnými aktivitami. Když plánovali před odjezdem trasu, napadlo mě, že bychom potom my mohli jet do Trevíru.

Od Lucemburku je to kousek, UŽ konečně máme auto a počasí taky vypadalo docela dobře.
Manžel, nezvyklý jezdit, měl nějaké námitky, ale stačilo ho trochu povzbudit a začal plánovat trasu.

Nečekaně rychle jsme se dokázali sbalit a naskládat do auta, neřešili jsme jídlo ani Tinin spánek, třeba se vyspí v autě nebo v kočárku.

A taky že jo, usnula v autě. A pak i cestou zpět.

 

Trevír leží na řece Mosele, hned jak jsme našli parkovací místo, šli jsme se podívat na řeku. Podél ní jsou vysázené stromy, takže předpokládám, že pro místní je to něco jako park. Jedna cesta (asi cyklo) je přímo u břehu, tuším, že je to ta, co se táhne mnoho kilometrů mezi řekou a svahy, na nichž se sluní víno. Na protilehlé, zalesněné straně vyčnívají věže snad kaplí a jedna socha, kterou se mi zatím nepodařilo identifikovat. Pokud bychom se tam někdy zas vydali, mám docela chuť objevovat památky v okolí.

Od Mosely jsme se vydali mírně ponurými ulicemi k Porta Nigra. Minuli jsme "Krankenhaus" připomínající pražskou porodnici u Apolináře. A jeden sklep z něhož se ozývala tvrdá hudba. Celé to na mě udělalo takový mírně undergroundový dojem, který v Lucemburku dost postrádám. 

 

Porta Nigra na mě zapůsobila jak brána do jiného světa. Nebo spíš brána z jiného světa. Obrovská černá římská brána odnikud nikam. 

sv. Mikuláš

 

Nevím, jestli je to měšťácké nebo maloměšťácké nebo typicky české nebo balíkovské, ale vždy když jsem byla někde s rodiči na výletě, nedílnou součástí byl oběd v restauraci. Ne luxusní, ne zdravý, ale příjemný, uvolněný, jiný, než když po něm zbyde halda nádobí a jako kulisa běží televize. Některé obědy, i když to byl třeba smažený sýr s hranolkami, mi utkvěly v paměti. Rodiče byli vždy mnohem víc normální než doma. :-D Když jsem na výletě se svou "novou" rodinou, tedy s mužem a dítkem, děláme to úplně stejně. Těšíme se na to, dáme si něco prasáckého, slaného a mastného. Nakrmíme tím i batole, které doma jí hlavně zdravě a bio. Samozřejmě. :-) V Trevíru jsme si dalí Hacksteak, což je takový velký karbanátek s volským okem a rajskou omáčkou, s hranolkami. Pražilo na nás podzimní slunce a já se kochala pohledem na své milované a věže katedrály za nimi.  

Katedrála byla pak dalším cílem. Bohužel jsem si nezjistila předem, že tam relikvie Kristova roucha, k němuž se podnikají poutě, takže jsem si jen prohlížela výzdobu a modlila se. 

Když tu náhle... 

Moje oči! 

V centru města jsme Tinu vyndali z kočárku a procházela se s námi. Jak má radost z toho, že konečně chodí, nedá se zastavit. Je jak chodící perpetuum mobile. Nejdřív se sice přidržuje kočárku, ale pak se vydá na průzkum. Nejlépe tehdy, když držím v každé ruce zmrzlinu a manžel uklízí peněženku. To se takové naspeedované batole loví úplně nejlíp. 

Náměstí. Hrázděné domky! Jo. Od mého pobytu ve Francii mám pro ně slabost. Barevná fontána, kříž, obchody, holubi a turisti. Jak jinak takové náměstí popsat? 

Před domem Karla Marxe chtěla Tina  nakojit, nikde nebylo kde sednout, tak jsem jí vzala do náruče (má skoro 12 kg), otočím se od ulice k tmavému oknu, říkám si, že to je nějaký starý barák, nic tam není vidět, asi tam nikdo není, tak stáhnu výstřih, vyndám prso, dítě se nadšeně přisaje, jak má rýmu, tak mě ještě posmrká. Napadne mě podívat se do toho okna a tam je vinárna, přímo u toho okna je stolek, kde si dva pánové právě davají kafíčko. Příště se radši nebudu snažit o nenápadnost, nejde mi to.  

 

Poslední, co jsme chtěli ve městě vidět, jsou Císařské lázně. Je to vlastně něco jako bazén Šutka, který ale chátral tak dlouho, že bylo snazší jej prohlásit za památku, než z něj udělat koupaliště.

Bylo to pěkné. A s Tinou se dají výlety docela dobře podnikat. Možná nejlepší na tom bylo, že jsme to vůbec neplánovali, takže jsme neměli žádná očekávání.