pátek 28. prosince 2012

Éňo ňůňo hvězdní jeleni

Nezanalyzuju TO, i když by TO stálo za to. 
Zřejmě TO nějak souvisí s touhou a libidem.
I já bych TO tak moc chtěla dělat! 
Opravdu po TOM toužím. Tuším v TOM snad slastnou chóru?

A co oni, ti, kteří TO opravdu dělají? Noří svůj nos do teplé mléčné pěny přesycené cukrem, protože to v nich vyvolává vzpomínky na předčasí? Souvisí to s unikáním do dokonalého světa photoshopu, aranže, hebkých povrchů, měkkých tónů a sladkosti? 

A pak je tu to s tím ukazováním. Ano. Těžko se mi o tom mluví. Je to téměř nestydaté, ale přece lidské a pochopitelné. Nutnost zaznamenat okamžik bolestné rozkoše, protože za okamžik se rozplyne a zbude jen opatlaný kelímek, skončí setkání s přáteli, nebo otevřená učebnice (oblepená papírky v barvách duhy, taktéž nafocená) připomene ten nepříjemný důvod, proč tu člověk sedí.

Jindřich Lauschmann zmíněný fenomén popsal přesně: Fotit si svoje cappuccino v kelímku se známým zeleným logem je evidentně v módě. (Doklady například tady a tady.)

Chci vědět proč!

Blogerka Renata, autorka prvního dokladu, částečně odpověděla na mou otázku: "Je to takový éňo ňůňo."

Je to éňo ňůňo... stejně jako ty barevné papírky v sešitech, bločky s medvídkama, sešity z Ikey, cupcakes, tenisky, designové diáře... a to vše zabarvené digitální nostalgií instagramu.

Předposledním impulsem k článku je web weheartit.com, kde jsou nejvíce sdíleny obrázky tohoto kýčotypu. A poslední podnět, proč o tom píšu? Hanba přiznat, ale mně se ty fotečky a serepetičky líbí! Podléhám TOMU a chytám se tenkého stébla reflexe!

konec je blízko...

středa 26. prosince 2012

Povzbuzení metabolismu - kronikářský záznam

Na otočku jsem navštivila rodiče nastávajícího a po svátečním obědě se mi zachtělo zkoumat mapy. Milého tatínek si to vyložil mnohem akčněji a po otevření mapy okolí naplánoval odjezd na za půl hodiny. Konzumace cukroví vyžaduje pohyb. Přesvědčila jsem tedy V., abychom vyrazili na výlet, ačkoli si trávení maminčiny svíčkové představoval jinak. 

Autem jsme popojeli na rozcestí Dolní Houžovec (výtečné toponymum!) a pak jsme se vydali pěšky po modré. Terén by to nebyl náročný, jen jsem, nepočítajíc s procházkou, měla nevhodnou obuv -- pražskou, procházkovou s hladkou podrážkou. Chodila jsem tedy do kopce i z kopce bokem. Alespoň jsem potrápila běžně netrénované svaly.  (A těšilo mě i častěji nabídnuté V. rámě.)

Šli jsme směrem k Horákově kapli a kromě stromů, větví a sněhu jsme viděli i nepříliš známou přírodní památku Třebovské stěny


Brodění v ledových oblázcích (zlomcích ledu, které popadaly z větví stromů) doprovázel výhled na Dobrouč a podhůří Orlických hor. 


Je to výhled tajný a téměř neexistující, neb není zachycen na fotkách na mapy.cz. (Brzy to ovšem napravím a bude po tajemství. Nechci na internetech žádná bílá místa...) 


Horákova kaple je zrekonstruovaná, teče u ní zázračný pramínek a je ozdobená zvláštní soškou Panny Marie s Děťátkem. Byla postavena na druhý pokus vymodleného vyléčení. (Nejspíš to znáte: "Bože, když mi pomůžeš, tak udělám to a to a to.", "Bože, zapomeň na to, už jsem zdráv.")



Zbytek cesty sice vedl po silnici, ale dostali jsme se k autu oklikou -- bývá to tak lepší, než jít jen sem a tam stejnou cestou. Prošli jsme koncem Dolní Dobrouče, podél potůčku Dobroučky, minuli jsme Panský rybník a první odbočkou vpravo dorazili zpátky na houžovecké rozcestí. 

Procházka to byla krátká, ale aspoň vizuálně obohacující. Příště pořádné boty! 

Na závěr trocha místního folklóru: 
Dobroučská babička se chce podívat do Japonska. Jde tedy na místní nádražíčko a říká paní za přepážkou: "Prosila bych jízdenku do Tokia."
Dostana se jí odpovědi: "Jó, to nejde. Odtud se do Tokia nedostanete! Musíte do Ústí!"
V Ústí nad Orlicí na nádraží povídá prodavačce jízdenek: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Tokia."
Paní odpoví: "To nejde! Odtud vlak do Japonska nejede. To musíte do Prahy."
Babička tedy jede do Prahy, tam si na Hlavním nádraží složitě vyřizuje jízdenky, ale nakonec do Japonska přece jen dorazí. Projde si Tokio, prohlédne si významná místa a začne pomýšlet na návrat. Jenže na tokijském nádraží není žádná přepážka, jenom automat na lístky. Tak zmáčkne tlačítko a zkusí to na něj česky: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Dobrouče."
Z automatu se ozve: "Horní nebo Dolní?"




úterý 18. prosince 2012

Dlouhé nic

Období ticha. 
Tvořila jsem jinde a jinam a trochu i zbytečně, nehlučně. 
Prožívala jsem, ale neměla jsem čas zprostředkovat. 

Poslední týden adventu a já se stěží zastavím. Mám dokonce na každý den seznam toho, co musím stihnout. Dnes koupit kávu, poslat pohledy, vrátit knihy, udělat úkol z latiny a přednést referát, jehož téma se brání systematizaci.

Už třeba vím, jak krásně je na faře ve Zdicích.
Nebo jsem zjistila, že upéct muffiny není tak těžké. 
A že je komunikace. Je tak lidská a lidem potřebná. 

A že i plánování svatby je prubířský kámen vztahu. Přivedlo mě na místa, kam bych se z nedostatku času nedostala.















Chvilku jsem se zastavila. Jen chvilku. Mělo toho být víc. 












sobota 3. listopadu 2012

Podzimní slunce a zvláštní kostel

Abych neseděla celý den u počítače a učení, šli jsme s V. na malou procházku. To není nic moc dramatického, o  čem bych chtěla psát. Viděli jsme ale minimálně dvě zajímavé památky, o kterých se moc neví. 

První jsme zaregistrovali jako "pěkný domek". Správně to je ale "rondokubistická vila": 



Druhá stavba je mnohem zajímavější. Kostel se skleněným vchodem, který vypadá jak dveře u doktora nebo na úřad. Zvenčí obyčejná okna a na věži hodiny jak ze školní chodby. V. to tipoval na evangelickou modlitebnu, ale ta by se jen stěží jmenovala kostel Panny Marie, královny míru


Na stránkách farnosti je vyložena i neobvyklá křížová cesta: http://lhoteckafarnost.cz/Krizova-cesta

Asi se někdy zajdu podívat na bohoslužbu, abych viděla i vniřek.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Ženy od mysu Sur - Robinson Jeffers (úryvek)

Vítr stéká dolů s hory, 
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" -- 
          "Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."

sobota 27. října 2012

Coffeefest 2012

(a lkaní nad příběhem pod čarou)

Navzdory očekávání organizátorů návštěvnící kávového festivalu naplnili Michnův palác k prasknutí. Jedním z návštěvníků jsem byla já, druhým jedním můj milý. V davu nebylo snadné se zorientovat, po příchodu jsme nevěděli, kam si stoupnout, protože se zdálo, že oba sály jsou vyplněny šňůrami front. Kde ale která začínala a končila? Tyto komplikace způsobily ztráty v množství ochutnaných káv, protože prezentace kaváren trvaly půl hodiny, ale vystání fronty mnohdy déle. Ochutnala jsem kávu kaváren Kafíčko, Ta kavárna a Mamacofee a čokoládu čokoládovny Čo-Xo. Nejsem znalec, takže všechny chválím. 



Ochutnávky spolu s přednáškou mě asi vyléčily ze závislosti na nekvalitních kávách z automatu. Stačí si 4x nedat kávu z automatu a mohu zajít na výborné espresso třeba do Ebelu nebo "Miráklu" (= Mistralu), kaváren blízkofakultních, nebo do některé z kaváren vyzkoušených i nevyzkoušených na Coffeefestu. Z těch nevyzkoušených mě velice láká Kavárna pod lipami, abych pravdu řekla, tak mě vábí hlavně díky zajímavému názvu, jenž ve mně vyvolává pocit útulna. 

Zmínila jsem přednášku, tak něco k ní: Baristé z Kávového klubu (doufám, že z něj oba byli, jména si nepamatuji, jsem špatné reportérka) povídali o tom, co se děje* s kávou od sklizně až po naservírování. Co neřekli pánové sami, na to se zeptali kávomilci z publika, například, jak kávu skladovat. (Rozhodně ne namletou.) Dozvěděla jsem se, jak je to s kávou a kofeinem (přidané mléko zpomaluje náběh), co dělá pavouk, když si dá smrťáka (google it), a jak moc čerstvá káva se má pít (ne hned po pražení).

Stravu zajišťovali dva kuchaři, kteří stáli na dvoře v podloubí a míchali jehněčí karí, bramboračku a ještě něco, co jsme si nedali. Oboje ochutnané bylo ale výborné. Na kuchaře sněžilo téměř, na nás úplně, pro jídlo jsme šli jen ve tričkách (pravda, V. měl mikinu) ještě s kelímkem kávy v ruce a nikde žádný stolek, nikde žádné posezení a při přenosu jídla dovnitř nám do něj ještě romanticky nasněžilo. Nakonec jsme jsme si udělali bufet z římsy velkého okna. Na dvoře se konaly i ukázky etiopských kávových obřadů. Věřím, že hlavně sníh jim dodal autentičnost.

Po přednášce ještě následovala jiná přednáška-beseda týkající se fair trade a kávového obchodu vůbec, tu už jsme si ale neposlechli. Doma čekalo zvíře lačné venčení. Mírně šokující ale byl přesun z centra na kopec. Na Újezdě byly žluté listy něžně poprášené sněhem, v Praze-skoro-venkov jsme se brodili závějemi. V. v polobotkách, já v podzimním kabátu. (Nu co, vždyť je říjen!) Jak mi letos chyběly "dny jasné říjnové, v nichž září azur čistý"...


*Měla jsem chuť napsat, že vyprávěli "příběh kávy", ale tahle všeobecná příběhovost mě už docela štve. Všechno má příběh! Facebook nám nabízí, abychom pomocí timelinu vyprávěli svůj příběh, kolegyně omlouvá neschopnost jiných kolegů tím, že "každý má svůj příběh", nakonec narážím na kávu s příběhem, lidi zajímá jídlo s příběhem. Mě ani ne, já raděj jídlo s historií, popřípadě dohledatelným původem. Slovo příběh ve mně vyvolává jiné konotace, které bych raději nechala u těch skutečností, které si je zaslouží. Nerada bych, aby slovo příběh svoje významy rozměnilo. To je jako "firemní filozofie". Ble.    

neděle 21. října 2012

Proč bych nemohla být minimalistkou

Už podruhé v životě jsem se přes něco překlikala na české stránky minimalistů: 

Poprvé mě články zaujaly, zdály se mi inspirativní, ale něco mně na nich nesedělo. Usoudila jsem, že to zkrátka není přístup pro mě a víc jsem se tím nezabývala, ale teď, při druhém setkání jsem si uvědomila, v čem tu nesrovnalost vidím. On totiž je minimalismus a minimalismus. Někomu se zkrátka líbí poloprázdné interiéry s jedním designovým prvkem, někdo jiný zas nepotřebuje k životu výdobytky civilizace a spokojí se s několika kousky oblečení. Jiný třeba spontánně cestuje s batůžkem a pasem. A někdo vyznává ... minimalismus. Tak moc, že má minimalistické stránky s černým textem, bílým pozadím a redukovaným html, fotí minimalistické fotky, třeba i nosí minimalistické obleční. Netuším, hádám. 

Stejně tak netuším, ale ani nehádám, proč někdo, kdo se svým životem udělá tak zásadní věci, jakože se pod vlivem textů Lea Babauty odpoutá od touhy po zbytečnostech, nebo se alespoň ku prospěchu žití snaží tyto touhy eliminovat, neodpoutá od svého pojmenování. Které ještě, ó hrůzo, obsahuje akademickými-škatulkami-smrdící příponu -ismus. Nemám v zásadě nic proti, když někdo vyznává nějaké učení/víru/cokoli a tohle svoje vyznání staví před skutky, sama to dělám. Jen v tomhle případě mi to přijde proti samotnému smyslu minimalismu. Proč tak zdůrazňovat "učení" minimalismu, proč o něm psát knihy a návody, když můžu žít svobodně a odpoutaně i tak. Ze všech těchto praktik mám dojem, že minimalismus v tomto pojetí získává téměř náboženský nádech a všechny ty příručky a tipy, ne kvůli tomu, co je v nich psáno, ale kvůli tomu, že a jak jsou vůbec psány, připomínají jakási "desatera". To všechno na minimalismu mi přijde příliš neminimalistické. Z toho důvodu, ač si ráda přečtu nějaký m-článek*, se mi označení m-jednání příčí. Když něco ve svém životě zjedodnuším, udělám jinak a nezvykle, tak to prostě zjednoduším a udělám jinak. Ale neznamená to, že budu "zavádět minimalismus do svého života", jak píše Magdaléna Katolická. 

Kdysi, snad v nějakém starém čísle Živlu ze sladkých 90. let, jsem četla názor, že "skutečný cyberpunker"** by si nikdy nedal přezdívku obsahující "cyber". Vidím v tom jistou analogii... 

** To je taky celkem roztomilá kategorie, když už jsme u toho.

sobota 20. října 2012

Prostory

Řízením osudu jsem se dostala do prostor VŠE. Vzhledem k mému orientačnímu nesmyslu jsem se podívala vskutku do mnoha prostor, než jsem našla, co jsem hledala. A povětšinou byly velké, čisté a elegantní. Něco takového by si jistě zasloužila i FF UK, jen bychom pak přišli o všechny velké myšlenky, které vymačkává stísněný prostor, nepohodlné židle, nekvalitní strava a nestoudný porno-Adam v bufetu. I když pěkná "laboratoř experimentální ekonomie lingvistiky" by se hodila. Alespoň by se experimenty nemusely odehrávat v kabinetech, sekretariátech a konferenčních místnostech.

S výhledem ze 300 se tohle ovšem nedá ani srovnat.
Ocitla jsem se ještě na jednom místě, které stojí za zmínku a které se do mě otisklo asi víc, než bych chtěla. Totiž na základce. Dodnes se mi o těch dlouhých koridorech, pomalovaných naivními obrázky, o neschůdných, závratných schodech zdávají noční můry... No považte:






středa 17. října 2012

AV ČL

Šedivý vědec ve vlněné vestě zasedl ke stolu, pohladil vous a díval se před sebe. Ze tří stran v sevření regálů s knihami.

Zní to jako literární klišé? Ale já to viděla dneska v akademii věd. Přesně takhle. Vestu měl červenou a chystal se bádat ve své pracovně, což jsem mu zazáviděla. Tu badatelnu.  

Krásná je šmoulí zem...

Res debilita: Opravdu psali na internetových periodikách a opravdu říkali na TV Nova, že Felix Baumgarten volným pádem překonal rychlost světla, nebo to je zdařilý vtip internetových humoristů?

Res debilita 2: Jestli se to ve volbách ještě víc začervená, jestli budeme mít modrýho prezidenta, měli bychom začít uvažovat o změně hymny...




sobota 6. října 2012

Modro-panelová

První týden školy byl náročný. Zdaleka nemám přečteno vše, co bych měla. Ráno mě ale vylákala modrá obloha na procházku. Předtím, než jsem ohnula páteř k latinským konjugacím a četbě Simone de Beauvoir, jsem viděla:










středa 26. září 2012

Poučení & Sen (a vše se točí kolem jídla)

  • Proč by i na internetu měli lidé číst texty pořádně?

já: co mi zbyde z prvniho doucka investuju do silikonovych formicek a budu pect
kamarád: uz jsem se lekl, ze chces koupit prsni implantat

  • Zdál se vám někdy sen, ve kterém najdete, dostanete, máte něco milého, touhyhodného? Třeba knihu, jídlo, oblečení. A ráno se vzbudíte a zbude vám leda tak pěkná vzpomínka?
    Tak to se mi nestalo.

    Zdálo se mi, že v lednici je tuňáková pomazánka a když jsem se vzbudila, byla tam!

úterý 25. září 2012

Kelly Family se tejden nemyli, aneb Záhadná 90. léta

Na základní škole skupina buď milovaná nebo odsuzovaná. Mě nezajímala, znala jsem jen to, co běželo v Esu, o čem se psalo v Bravíčku a v Čágo-belo. Po kazetách ani tričkách jsem netoužila. Proto si nemůžu odpovědět na otázky níže kladené, třeba mi, pamětníci, pomůžete. 

V rámci ovíněné nostalgie jsem si pustila jeden klip (https://www.youtube.com/watch?v=eTurZeM4eck) a nějak to všechno nemůžu pochopit. Vždyť byli tak divní! Dokonce tak divní, že mi ta hudba teď nepřipadá špatná. Jak se ale mohli tak mainstreamově prosadit? Jakto že po těch jejich roztřepených konečcích a sekáčových hadrech ve stylu kolotočářů z 19. století toužilo tolik puberťaček?

Možná že 90. léta byla doba natolik příhodná, že to prostě šlo. 
Nedovedu si představit, že by teď tolik lidí šílelo po rozvětvené katolické rodině, která pěje smutné písničky. 

90. léta jsou záhadou...

Že by po revoluci bylo křesťanství až tak oblíbené, aby proniklo i do Cosmopolitanu? Pár stránek dál se ovšem nacházel článek chválící panenství... 
Obligátní ulice 90. let. Časopis Reflex 1995

Ledvinka a vestička... Není divu, že se chytli i Kelly Family! Časopis Reflex 1995


pondělí 24. září 2012

Tohle si jako heslo připíšu k rozvrhu

a trochu jej proškrtám:

Synu, nepouštěj se do mnoha podniků najednou; vezmeš-li jich na sebe příliš, nezůstaneš bez viny; třebaže se budeš honit, nestihneš to, a dáš-li se na útěk, neunikneš. (Sírachovec 11, 10)

neděle 23. září 2012

Hádanka

Hrst plná drahokamů a řetízků ze zlata.







Odpověď: Praha po setmění. (Jo, jsem kýčař!)

čtvrtek 20. září 2012

Můj recept na drobenkový koláč - experiment č. 1

To jsem se včera takhle probudila s chutí upéct koláč (divný), a protože mi před odpolední směnou zbýval čas, dala jsem se do díla. Zpočátku, po vytažení z trouby, vše ukazovalo na katastrofu, ale když jsem se vrátila z práce, stal se z mého tekutého rozňahňaného blemcu normální koláč. Podezírám rodiče, že ho vyměnili..., ale prý za to může kouzelná samoželírovací schopnost rybízu

Těsto na menší pekáč: 220 g hladké mouky, 110 g změklého másla, 110 g moučkového cukru, 3 žloutky, trocha mléka, aby se těsto dobře hnětlo.
Plech jsem vymazala herou, vysypala moukou a rozprostřela na něj těsto. Pekla jsem 15 minut v troubě vyhřáté na 190°C.
Potom se na koláč klade libovolné ovoce (říkám já), zvolila jsem zmražený rybíz, asi 500 gramů, protože v originálním receptu se dělá z půl kila jahod a z půl kila rebarbory. Zpětně nahlíženo by koláči nijak zvlášť neuškodilo, kdyby toho ovoce bylo trochu míň. (Bylo by možná zajímavé „ubrat“ vše a zároveň zachovat poměr tloušťky vrstev, takže třeba dát těsto na větší plech, aby bylo tenké a na to rozprostřít do tenké vrstvy ovoce, nebo ze všeho trochu ubrat, ale upozorňuji, že už z toho množství, které uvádím vzniknul malý koláč, ze kterého se nikdo pořádně nenají, leda by ho snědl celý sám. Ale pro rodinu to je chuťovka ke kávě.) Rybíz je dobré promíchat s cukrem, protože je kyselý a stávající koláč se bude muset cukrovat. Mně teda ta kyselost a nesladkost nevadí, ale už vidím bráchu a tátu…
Drobenku s ohledem na velikost pekáčku jsem udělala takto: 3 lžíce hrubé mouky, 2  lžíce másla, 2 lžíce moučkového cukru, půl sáčku vanilkového cukru. Ale klidně všeho může být o lžíci víc. Pak jsem dala znovu do trouby a pekla jsem mezi 170 a 180 stupni Celsia 50 minut. Jen se mi na okrajích plechu připeklo pár kuliček rybízu a drobků z drobenky, jinak koláč dopadl dobře. Rybíz se rozpekl to kapalného stavu a po vyndání z trouby bublal a choval se vůbec kapalně. Po vychladnutí rybíz s drobenkou normálně ztuhl, koláč šel dobře nakrájet a vyndat z pekáčku. 

Snad nevadí, že si recept v názvu přisvojuji. Z původního receptu jsem zachovala snad jen ty poměry těsta a ani ty ne zcela.   



sobota 4. srpna 2012

Když dva dělají totéž... (+ recept na česnekovou pomazánku)

Podívejte, takhle to vypadá, když někdo umí vařit a ještě si s tím UMÍ hrát: http://www.magdalenka.cz/recepty/slane/chlebovi-medvedi.html

A teď to srovnejte s tím, jak to dopadlo, když jsem se o to pokusila já. Což o to, chuť hrát si mi nechyběla, ale ta zřejmě nestačí. Nutno na mou obhajobu dodat, že jedlé to bylo, podle ohlasů dokonce chutné, a navíc jsem k tomu udělala maminčinu česnekovou pomazánku, která vždy sklízí úspěchy (a učiní sympatickými tedy i zrůdy z těsta). 




Česneková pomazánka podle mojí mamky (a trochu i podle táty)
Smícháme velkou lučinu, najemno nastrouhaný tvrdý eidam (odhadem tuším tak 100g, prostě kus špalíčku, jak kdo rád), čtyři rozmělněné stroužky česneku (mamka řekla tři a ochutnat, táta řekl, že čtyři dává automaticky) a sůl. Pro lepší spojitost přidat trochu majonézy nebo bílého jogurtu nebo zakysané smetany. 

čtvrtek 2. srpna 2012

Můj milý maluje - en plein air...

...akorát bonzuje, odkud je to kresleno, takže hádanka o pár příspěvků níže se značně zjednodušila. Ovšem budovy můžete tipovat stále. A také i na blogu u V., bude rád za reakce. 

Hledaný malíř

Našla jsem doma obrázky vystřižené ze starého časopisu pro děti. Sluníčka nebo Mateřídoušky. Zajímalo by mě, kdo je jejich autorem. Nevíte? I kdyby ne, kochejte se. Jsou krásné, obzvlášť ten, který znázorňuje ráno po slavnosti.



středa 1. srpna 2012

En plein air

Poprvé jsem si čmárala v plenéru. Hádejte, odkud jsem kreslila a jaké budovy jsem zachytila.


úterý 31. července 2012

Dvě procházky - dva světci

v kontrastním prostředí.

Tuhle fotku jsem publikovala v minulém příspěvku...
Liboc

... tak přidávám bonus:
Dolní Chabry

pondělí 30. července 2012

Odkrývání Prahy

Nemám ráda knížky, které doporučují výlety a popisují trasy se snahou o objektivitu. Tu a tam ucmrndnutí o historii, něco o přírodě a šlapeme dál. Takové se do krajiny vůbec nijak neotiskují, nic moc k ní nepřidávájí, jen nudně potvrzují už vyšlapané a označené cesty. Nejsem až takový revolucionář, abych pouze objevovala ty neoznačené, obzvlášť chodím-li sama a s nepříliš podrobnou mapou, ale baví mě ve světě objevovat a vyzdvihovat to "navíc".

Minulý týden jsem se z nedostatku jiných podnětů a hlavně pohybu šla projít po Liboci a dál. Místy, kde jsem vlastně ještě nebyla. Překvapilo mě, jak mrňavé území je stará Liboc, navíc stará je vlastně dost zlomkovitě. Mezi (polo)rozpadajícími se domky rostou soudobé vily a bytovky.


Mile starodobý, jak už to bývá, je plácek s kostelem. Ovšem dost mě to štve. Náměstíčka s kostely jsou malebná  jako připomínka něčeho, co bývávalo. Ladův obrázek, povzdechy o starých dobrých časech. Zapomenutí, že Bůh je a něco po nás chce. No nic... Nahlédnout dovnitř se dalo, neboť byl kostel větrán z důvodu plynování proti škůdcům. Pobavila mě kulturně-farní nástěnka, nacházely se na ní přišpendlené okopírované obálky knih jako doporučení k dovolenkové četbě. Převážně edice Rozhovory nad biblí. Ale i román od Šúsaku Endó. (Z tohoto plácku také pochází fotografie keramického králíčka z předchozího příspěvku.)
Prošla jsem pak podél rybníku, kde se na mě téměř sesypaly kachny dožadující se krmení. Líně jsem si k Šárce svezla zadek v autobuse, ale ještě předtím jsem viděla na vlastní oči místo známé mi z "mapy.cz" a přidaných fotografií - sochu světce, za kterou se tyčí panelák. 


Cesta k šárecké hospůdce Dívčímu skoku, nutnému občerstvení, bo bylo dusno a lahvička s vodou ve mně jen zasyčela, mi v paměti moc neutkvěla. V Šárce jsou lepší místa, ale tentokrát nebyla mým cílem. Šla jsem značenou cestou do Nebušic, ale nebylo to příjemné, protože na cestě nebyla ani noha živáčkova. A ještě to dusno. Další láhev vody se vypařila. 

Nebušice tedy čtvrť žádná-sláva. Uvítal mě velký dům bytového typu, avšak se sedlovou střechou a normalizačním zdobením (= vnímám tak takovou tu šedou omítku, slída jako bonus). Pak se to víceméně opakovalo: normalizační domek/podnikatelské baroko. Mezi tím samozřejmě různé přechody. Mimo vísku jsem nešla z důvodů výše zmíněného počasí, které ukončilo můj zájem procházet se ještě dlouho před ukončením procházení, ačkoli mapa napovídala, že bych mohla i leccos pěkného vidět. Popojela jsem na Hanspaulku, kde mi ale tentokrát už nebylo milo. Občas se tam ráda procházím, za dýchatelnějších podmínek. Nějak mě teď pohled na pěkné domy rozčiloval. Občas si trochu zazávidím a představuji si, jak se v takových vilkách žije. Tentokrát mě spíš mrzelo, jak je to vše vratké a zbytečné. A co, že je pár lidí, kteří si mohou užívat velkého prostoru a pěkného okolí, když tolika lidem nezbývá než žít v paneláku nebo hůř. (Do toho hůř snad zahrnuju i satelitní městečka. Ta se tváří luxusně, ale lžou tím.)   

Ale ne, něco pěkného v těch Nebušicích přece jen je. Pokud to je pěkné i tím, čím to je teď. 

středa 25. července 2012

Zviřátka v Praze aneb Nová znamení

Jak je vidno na mapce, krteček se nachází v ulici Ke Stírce.

Králíčka najdete v ulici Fabiánova na domě s keramickou dílnou.

Víte o nějakých dalších, soudobých zviřátkách, která zdobí lidská obydlí?

pátek 20. července 2012

Brdy poprvé

Na začátku července, jak praví dobrý prázdninový mrav, jsme s přítelem vyrazili na výlet. Letos jich moc nebude a ani tohle nebyla nějaká extra tůra, spíš procházka. Ale poprvé jsme navštívili Brdy, ač nejsou od Prahy daleko.

Vlakem jsme jeli do Dobřichovic, bylo až nesnesitelně krásně. Tak krásně, že člověka mrzí, že mu je umožněno vnímat takovou krásu, protože tuší, že pozbytek léta tak správně letně už nebude, a má z toho akorát depku. Stejně jako je na podzim barevné listí s modrou oblohou nebo decentní a tajemnou mlhou jen jedinkrát a jinak je všedně a hnusně. A ani fotky nestačí, aby se to ve mně zakonzervovalo. Až budu sedět v posluchárně, budu na to počasí vzpomínat jako na ztracený ráj a až se ho znovu dočkám, bude mi mrzet, že je tak pomíjivé. A furt dokola. No, nejsem já člověk?

Z Dobřichovic jsme se vydali vzhůru do kopce, ale pojala nás sporná nálada, neb jsem se jako vždy bála, že jdeme špatně. Nešli jsme. Promiň, snoubenče. Pak jsme pokračovali lesní pěšinou dokopcovitého sklonu, až jsme došli ke schůdkům, které jsou prý nejstarším zásahem KČT do krajiny, či co, a vedou na vrch Hvíždinec, o němž se zmiňuje Jan Čáka ve své knize o Brdech, která se jmenuje Toulání po Brdech, na stranách 20 - 22 ve vydání z roku 1999.

Je odtud malebný výhled na Řevnici a vlnky Českého krasu. V zimě skrz větve prosvítají věže [dyznylendu] Karlštejn. 

Po občerstvení jsme pokračovali pěšinou, ale k našemu zklamání se proměnila v dálnici, po které drandili cyklisti, rodinky turistů a sběratelů kostí borůvek s dětičkami capajícími po boku. Touto nehezkou cestou jsme došli k poustevně patřící k areálu Skalka. Další rozložení budov je pouze vertikální. Poustevna - křížová cesta - občerstvení - rybníček (mnoho vážek a leknínů!) - dříve zničené budovy hájovny a letního domku - kostelík | vyhlídka na Mníšek pod Brdy po stranách. Zatímco jsem se kochala oparem, pod nímž v protisvětle tu a tam vykouklo městečko, milý můj, jda kolem kostela, potkal kamaráda ze "spolča". Měla jsem tedy času na kochání. Po té jsme se občerstvili obligátní kofolou a odeslali pohled mým skorotchánovcům. Ještě chvíli jsme se ochomýtali kolem budov, fotili si ceduli s nápisem "kraj Káji Maříka", zevlovali u kostela, když se tam začali sjíždět svatebčané s osmi židlemi a aparaturou. Vidouce, že to bude nějaká neznabožská záležitost, odebrali jsme se dolů, do Mníšku. 

Tam už mě ale přepadalo nutkání hlídat si čas a doufat, že do Prahy něco pojede. (Zapomínám, že do Prahy jede vždycky něco! To jen když jsme na chatě, musí se téměř vždy pěšky nebo autem, protože tam, kam by člověk chtěl, jedou dva busy za den. Ne-li jeden.) Význačné památky města jsme omrkli jen tak v cuku, což mě zpětně mrzí, ale fotogenní počasí přecházelo v hnusný hic, takže jsme se rozhodli vrátit se do Prahy. Zazvonil zvonec a na další "výlet" budu mít čas nejspíš tak za rok, pokud se sebou něco neudělám a nerozhoupu se někam vyrazit sama, což by mi bylo ku prospěchu. 

Žena řádu Eva Michálková

Ač například škola, kterou studuje, není můj šálek čaje, stejně jako její stylizace, líbí se mi, jaký má přístup ke studiu a k životu vůbec.

http://ruce.cz/clanky/975-miss-eva-michalkova 

http://www.novinky.cz/zena/styl/214477-miss-neslysicich-eva-michalkova-diky-sve-vade-jsem-vnitrne-vyrovnana.html

středa 11. července 2012

Dorota Masłowska - Červená a bílá (úryvek)


Nebo to taky může bejt tak, že se ulice přemisťuje vzhledem ke mně, přímo přede mnou se tu převíjí jako pomatená červenobílá páska, která je prošpikovaná vlajkama jako narozeninovej dort, zákusek, kterej pro mě upekla máma Izabela u příležitosti mýho návratu z nekonečný temnoty, kde sem byl na beton na ňáký rekonvalescenci, resocializaci. Poněvač jenom tak si to můžu vysvětlit. Já sebou vezu různý turistický vzpomínky, upomínkový krajinky, na kterejch je právě možný vidět tu tmu zachycenou jak ve dne, tak i v noci, z profilu a z ptačí perspektivy, která ale vypadá vždykcy úplně stejně a každopádně je černá. Mám taky ňáký fotky ze svýho foťáku, já na pozadí tmy, kde nejsem vidět, ale pravděpodobně sem tam byl. Vezu ti, Izabelo, taky trochu tý tmy v zavařovačce, místní specialitka, trochu načatá, poněvač strava byla špatná, taková ňáká nekalorická, málo výživná. (s. 138)

středa 16. května 2012

Fiktivně skutečné Prokopské údolí

Od začátku netradiční procházka - pro přesun do odlehlejší části Prahy jsme (my, tj. nestabilní skupina z nyxu) použili vlakovou dopravu. Počáteční kus cesty, od Řeporyj k lomům, si nepamatuju (stejně jako návaznost a chronologický výskyt jiných míst) snažila jsem se vnímat Přebralem čtený text Dobrodružství v zemi nikoho, který se jevil být příslibem nezapomenutelných zážitků a markantních výdělků, protože poukazoval na přítomnost zkamenělin, které nám mohly vynést tisíce korun. O dobrodružství jsme nepřišli, ale tisíc bylo okolo leda šneků. Půlmetrové trilobity z Prokopského údolí nejspíš již sežrali. Masivní, vysoké stěny lomů (Na Požárech) nad poměrně nízkým vchodem do štoly vypadaly i tak nebezpečně a rozlámané kameny, nedávno zřícené ze stěny, neuklidňovaly. Citlivý člověk by mohl tušit lecjaká jiná tajemství, obzvlášť kdyby se dozvěděl, že nedaleko je území patřící armádě, která jej nechce uvolnit a ani otevřít badatelům... Ale to předbíhám.

Pravěk se nám připomenul ještě cestou po trati, protože podél ní rostly malé přesličky, ale do drsné reality nás přivedli výkřiky "civil!!!", díky nimž jsme se nestali obětmi hráčů airsoftu v rozpadlém objektu, kdysi patřícímu firmě Biskup, Kvís a Kotrba.

Pozastavili jsme se v malé hospůdce - dřevěné verandě přilíplé na větší bílý dům - a posilnili jsme se kofolou a zmrzlinami a jinými pochoutkami. Podnik to byl zvláštní se sortimentem minimálním, ale zdi povinně dřevěné, obložené různými vzpomínkovými a atmosferickými záležitostmi, ubrusy na stolech zelené, pod stropem sítě zavěšené a televize zapnutá. Trochu mě rušila, ale i tak došlo na to, že jsem přečetla úryvek z Arbesova romaneta. Z úryvku se čtenář může dozvědět, že za Smíchovem bývalo v 19. století jen křoví a měsíc a že Arbes nešteřil přechodníky. Přebral listoval svou knihou o Prokopském údolí, která navzdory všem tradicím souvisejícími s knihami pojednávajícími o nějaké kulturně-přírodní lokalitě měla fantazijní obálku od litografa Oldřicha Jelena. Praha nakreslená ve tvaru Mont-Saint-Michel. (Až doma, po zasednutí k internetu jsem si uvědomila, že mám doma dětskou knížku s jeho ilustracemi.)

Tratí ale pěšky jsme se přesunuli dál, k Červenému lomu, prošli bývalým koupalištěm a naposlouchali další dávku zábavně pokleslé literatury, tentokráte špionážní, o vojenských prostorách v Prokopském údolí. Někde v této oblasti a časovém úseku vyháněl sv. Prokop čerty, ale jeho jeskyně byla vytěžena. http://www.nautilus.cz/b1.htm

U Jezírka se servaly dámy. Ne, kdepak, nikdo z nás. Ale dámy v 19. století. Po jejich bitvě zbyl růžový nehet zatlačený v zemi. Pak jsme navštívili další podnik (opravdu jsme víc chodili, než se občerstvovali, ale místa posezení byla skoro stejně tak zvláštní, jako místa procházení, na rozdíl od nich ale nikde nezaznamenaná), připomínajícího nejvíce kůlničku na nářadí, sledováni kočkou otáčivou (vždy o 10°). Snad vzhledem k vzhledu hospody bylo příhodné číst úryvek z Mytologie zahrádkářské kolonie. I na četbu Veselé bídy předtím došlo, ale úryvky z jeho textů se těžko přiřazují ke konkrétním prostorům, nezáleží tedy na tom, kdy jsem ho četla.

Opravdu už nevím, kam chronologicky zařadit rozhovory, ale velmi mě potěšily obzvláště dva:

- konsenzus týkající se způsobu konzumace instantních polévek

- společné rozvzpomínání se na četbu dobrodružné literatury a hraní her

vlastně tři

- rozhovor o tom, koho z nyxu vlastně známe společně


Fotky Vojty a Přebrala snad poví víc než moje útržkovitá paměť.



neděle 13. května 2012

Melta s ránem

nesypu cukr
to padá do řeky
do kávy s mlékem
prostírání
vláhy ranní
obroubí nás lem
mazaný máslem
rohlík a útěky
do zaměstnání

pátek 4. května 2012

Den 7.

Sedět v knihovně, kde mají jen samé nepodstatné knihy, je zoufalé, není tu nic, po čem hladovím. Žádný Nýče, Vokolek, Bible, ani čtvrtý díl Dějin české literatury po roce 45. A zrovna na českou mám teď největší chuť. Že bych se podívala po poezii? Ale knihy mě dnes nechtějí. Z Národní mě vypudily, přijímačková četba mě uspala. A přitom mi zbývá jen pár posledních stránek. Musím si víc poroučet a poslouchat se.
Ne, knihovna není žádné magické místo, je plná vymlácených knih, ze kterých se sype ukřičená sláma. Místo několika skvostů, které by mě mohly těšit, se na mě plazí prázdná místa, ale zrádné knihy těší někoho jiného. Cha! Jistě jen zevlují na nočním stolku, zatímco šťastlivec se moří s povinnostmi. Stejně jako knihy u mě doma. Jenže ty se mi půjčené jeví stejně nezajímavé jako ty, které tu plní police. A je mezi nimi i Eco a ani ten už nepromlouvá. Lákavější je i učebnice angličtiny.

Chtěla bych mít slušňácký sešit z katechismu.

Člověk, který nechá svůj život prostoupit řádem, by snad mohl být šťastnější.

A taky přečíst Exhumaci.

Ale to musí vyjít ze mě.

středa 25. dubna 2012

Den 6.

Biče se rozmrskaly a švihají silnici, keře, zakusují se do spár a čím více bijí město, zdvojují svět. To když přestane kůže města mlaskat a trochu se opotí loužemi, spadnou kusy nebe na zem. Svět jasní a jeho hrany jsou vybroušené větrem. Odřezal všechny bradavice a seškrábal nánosy špíny. Město kříšené jarem. Rekvizity: sakura a lešení, kulisy jsou černé. Pane osvětlovač, nasviťte ten strom pořádně! Postavy: zalezlé v mikrokosmech, které buňkami nejsou, protože ty izolované umírají, byty zdá se ne. Namísto organismu spokojí se s rámcem domu. Jen mrak vrhá stín, který z prostoru dělá domov. Naposled před lety když zapráskal bič, město-moře-stavení se rozestoupilo. Vznikla ulice, na jejímž konci se ze země vynořuje bílá ruka, natahuje se a marně touží svírat bičiště. Jen z nejdelšího prstu občas zajiskří maják pro vzdušná plavidla, protože proudy nad Prahou bývají proradné.

pondělí 5. března 2012

Problematický březen

Letošní březen je pro mě obdobím hlubokého morálního dilematu.

- je půst
- a zároveň mnoho akcí, kterých bych se chtěla zúčastnit

Například se chci zúčastnit měsíce čtení tak, že budu hodně číst. Motivuje mě k tomu pěkný plakát, který visi v knihovnách a já nevím, jak jej legálně získat.
Dále jsou různé fantasy akce, kam mi je také hamba jet, pokud toho málo přečtu.
Moje kamarádky mají narozeniny, náš vztah s V má narozeniny a míní ve svém životě postoupit a také se blíží MDŽ.
Velice bych chtěla jet na výlet do Levína omrknout věhlasného levínského kocoura.
A nutně si potřebuju uklidit knihovnu, neb se mi rozlézá po pokoji, především po zemi, a abych se dostala do postele, musím si každý večer prohrabat cestičku.
Kontemplace, kde jsi?

A tady chci bydlet - pro tento týden:

čtvrtek 1. března 2012

Roger Zelazny – Děvět princů Amberu

Hodně princů a princezen, ale málo pohádky.
   Tuto recenzi píšu v neznalosti: neznám zatím další díla od Zelaznyho, uniká mi kontext, nerozmlouvala jsem s mnoha odpůrci jeho knih ani fanoušky. Motivací mi je načíst knihy, na které jsem si neudělala čas na střední škole, prvním vykročením do těchto světů mi budiž Amber z pohledu prince Corwina.
   Děj je jednoduchý, lineární. V první části knihy se hlavní hrdina rozvzpomíná ze ztráty paměti. To je šikovný vyprávěcí tah, čtenář je tak postupně, spolu s Corwinem se vším seznamován. Čtenář, stejně jako Corwin, na začátku neví nic, což jej s hrdinou sbližuje, a může se tak nechat vtáhnout do děje a světů, které kniha pomalu odhaluje. Ve druhé části, po té, co Corwin projde jistým magickým mechanismem a zcela se mu vrátí paměť, se tak pospolu mohou účastnit zásadních následnických bojů o trůn Amberu, zatímco procházejí Amberem i jinými, stínovými světy. Této pospolitosti čtenáře a hrdiny napomáhá i ich-forma, v níž je kniha vyprávěna. Blízkost mezi vyprávějícím hrdinou a čtenářem je občas narušena narážkami, z nichž plyne, že hrdina vypráví svůj příběh někomu konkrétnímu, někomu, kdo je součástí světa knihy.
   Ale ich-forma hrdinu čtenáři nejen přibližuje, dokonce jej činí sympatickým. Z textu nevyplývá, že by Corwin byl kladnou postavou, že by byl výrazně „lepší“ než jeho sourozenci. Maximálně se nám může jevit občas přátelský, občas férový, ale to je dáno jeho perspektivou na věc: lidé, kteří o sobě vyprávějí, se snaží vylepšovat svůj obraz, tak proč by to nemohly dělat literární postavy? Zatímco na objektivního vypravěče se občas můžeme spolehnout, subjektivní nám neusnadňuje morální rozhodování. Láká nás, abychom byli na jeho straně, ale orientace v tom, co je dobré a je zcela na nás. Samotný příběh tedy není koncipován jako boj dobra se zlem, ale boj jednotlivce o svou pozici. Skoro by se mi chtělo říct boj člověka, ale od toho je amberský šlechtic vzdálený jako předmět od vrženého stínu.
   Postava Corwina a tedy i duch, ve kterém se kniha nese, je poměrně (stereo)typicky maskuliní. Poměrně říkám proto, že stejně jako není zcela dobrý nebo zlý, není úplně definovaný ani v tomto ohledu. Zase tím ale nemyslím, že by byl zženštilý, jen se v jeho chování občas objevuje nečekaná jemnost, která postavu zesložiťuje, činí ji plastičtější nebo živější, chcete-li. Corwin je zdatný v boji (ale i ve lsti) a na jeho schopnost boje je kladen důraz, stejně jako na jeho drsnou přitažlivost, které si je vědom, cynické vyjadřování a sebekritiku. Občas ale pláče a skládá písně.
   „Jak jsem stál na vrcholku kopce a kolem se snášel večer, připadalo mi, jako bych přehlížel všechna vojenská tažení, v nichž jsem kdy byl, táhnoucí se do nedohledné dáli mílí a staletí bez konce. Náhle mi vytryskly slzy za všechny ty muže, kteří nebyli jako páni z Amberu, žili tak krátce, aby se pak obrátili v prach, a přitom jich tolik muselo položit životy na všech bojištích světa.“ s. 158
   Ani Corwinův nárok na amberský trůn není jednoznačný. Sice se čtenáři svěřil s kontaktem s otcem, který mu naznačil vhodnost jeho následnictví, ale přesto oficiálně nic nebrání jeho bratrovi, aby byl amberským panovníkem. Corwinova role je v této situaci vlastně docela podvratná.
   Z pohledu Corwina se paradoxně nedozvídáme mnoho o samotném Amberu. Z knihy se jeví být zemí zaslíbenou, ale jak už to u krajin tohoto typu bývá, ta její zaslíbenost a krása je něco, čeho si hrdina příliš neužije. Buď bloudí kolem, nebo nemůže pryč, ale v této situaci také mnoho možností kochat se nemá. Jediným klíčem k Amberu je nám právě Corwin. Zatímco on představuj svoje schopnosti, my můžeme podle nich usuzovat, jaký Amber je, když plodí takovou šlechtu – fyzicky a mentálně nesmírně zdatnou. S charakterem to je zřejmě slabší, ale kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být ani příběh, který není rozdělený na jasné dobro a jasné zlo a který nás netlačí do předem daných stanovisek.
   Amber teď znám asi jako město na pohlednici, v knize je vše načrtnuto a odstartováno. Na konci se čtenář nedočká žádného rozuzlení, ale náznaku dějů příštích. Kniha tedy funguje jako dobré entrée, jestli si tedy bude i v dalších dílech forma s obsahem pohrávat podobně, mohu očekávat příjemně oddychové a přece zároveň příjemně komplikované dílo.

Původní verzi jsem poslala sem: http://sarden.cz/roger-zelazny-%E2%80%93-devet-princu-amberu

čtvrtek 26. ledna 2012

Ze starého blogu: Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček


čtvrtek, 25. února 2010
Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček
Askiburgion je téměř neznámé dílo, které v učebnicích nenajdete a v (odborných) časopisech o něm vyšlo jen minimum recenzí. Šíří se pouze na doporučení od zasvěcených známých a zachovává si punc podzemnosti. A přitom to není dílo, které by se do české literatury nehodilo. Forma je sice neobvyklá, ale rozhodně ne nepříjemná, a témata nejsou české literatuře cizí, dokonce by se dala označit za celkem populární (reflexe totalitních režimů, zobrazení města jako specifického prostoru, organismu...) Ale něco asi na té knize bude, že i přes výše zmíněné, ustoupila kamsi na okraj.
V románu se prostupuje několik rovin a vyprávěcích linií. Základní rozdělení je do tří knih, které se odlišují barvami stránek a nejsou vedle sebe, nýbrž jejich kapitoly jsou promíchané. Niobe čili Kniha bolesti je nejkratší a stojí na začátku a na konci celého díla. Je také (pro mě) nejhůře uchopitelná, protože ji nedrží pohromadě žádný příběh nýbrž bolest. První část, která je na začátku knihy, popisuje se štiplavou ironií vyvraždění vesnice Béziers. Část poslední, jež dílo zakončuje, se skládá z mnoha drobných kapitolek: některé jsou tvořeny jednou větu, nejdelší několika odstavci. Jsou to krátké příběhy, citáty, výkřiky, podobenství související s bolestí a věcmi blízkými.
Alchemilla čili Kniha o městě a Herkulea čili Kniha pýchy mají kapitoly na střídačku. V každé z těchto knih se vypráví jeden hlavní příběh (a mnoho menších okolo), ale rovina vyprávění příběhu není jediná.
První kapitola Alchemilly zobrazuje rozhovor fiktivního autora s fiktivním novinářem o knize, další je samotná kniha (a zároveň to je trochu jiná kniha, než o které se mluví v první kapitole), v níž jsou zachyceny především různě poskládané vzpomínky na chlapectví a dospívání a různé asociace a odbočky. Jinou vrstvou je vyprávění o románu, který hlavní postava (vypravěč) psala. Tento román v románu je jakousi autobiografií vypravěče (autobiografie na druhou, protože i samotný Askiburgion nese autobiografické prvky) s tím rozdílem, že hrdinkou je dívka. Důležitou postavou je „stará paní“, babička vypravěče, která se objevuje jak v samotném vyprávění, tak ve fiktivním románu. Témat a motivů naťuknutých v knize je opravdu mnoho, jmenuji tedy ten motiv, který se mi jeví předůležitý: konflikt dětství a mužství, proměna a neproměna dítěte v muže. Neopomenutelný je motiv města, jenž je zdůrazněn už svým umístěním v podnázvu. Stejně jako postavy lidské jsou v knize důležité věci a zvířata. Ať už se jedná o schody, věž města, dům nebo vlak, psa nebo myšstvo.
Když jsem mnohem později stál na klenutém můstku přes říčku Cam ve stejnojmenném městě, v jednom z nejkrásnějších menších měst, jaké znám, pochopil jsem, že dvorky a heřmánek, anebo chcete-li, nádvoří a levandule jsou doprovodnými atributy vedlejších měst,; že města jsou anatomií a posloupností, Mendělejevovou tabulkou a Mendelovými zákony, levotočivou zatáčkou a stínováním gramatiky. Že městečka jsou pihami země, že jsou mravenčením krajiny, že městečka, městečka jsou kopýtka srnek, dusání v políčkách. (str. 107)
Mnoho věcí bylo ve starém domě vydáno napospas samotě, vytrženo ze života, z kontextu, a také moje dětství stojí v průjezdě domu na Fügnerově ul. č. 234 a serou na něj jiřičky. (nevímjakástrana)
Herkulea je mýtus, mýtus o hrdinovi. Má typické atributy mýtu: bezčasí (nebo spíše všečasí), hrdina prochází téměř celým světem za svým hrdinským posláním. Nepřekvapí nás proto pohyb z jednoho místa na jiné, ani z etapy do etapy. Hrdina se setkává s postavami z řeckých mýtů, jejichž všečasná existence zasahuje i 20. století, v knize jsou odbočky týkající se kdysi žijících postav (F. Petrarca), jež se také zapletly s čímsi nadčasovým a napřirozeným (a pronikly do mýtu). Mytologické motivy se prolínají s reáliemi a fikcemi 20. století a dob přilehlých. (Příkladem můžou být kentauři, kteří Bernardovi vyprávějí pohádku o kůzlátkách, či Kerberos odvážený do Pasteurova ústavu v Paříži.)
I zde je hlavním tématem mužství doprovázené motivy výstupu na vrchol, hrdinství, atd. Hrdinu Bernarda Né sledujeme od zrození v hnízdě hroznýšů až k jeho setkání se Sisyphem. Mezitím se věnuje dospívání, lákání dívek (které ve své slavné básni přirovnává ke Godotovi) a svému zaměstnání, jež spočívá v hledání opravdového muže pomocí speciálního dotazníku.
Abych byl krutý, musil bych tě milovat, musil bych tě litovat: poněvadž krutost se má k lítosti jako sadismus k masochismu a naopak. Krutost a lítost jsou vzájemně doprovodné rozkoše. (str. 50)
Hořce pikantní je skutečnost, že dílo zůstalo nedokončeno, neboť autor v průběhu jeho psaní spáchal sebevraždu. Člověk se pak neubrání tomu, aby vědomí autorova dobrovolného odchodu vrhalo světlo na některé prvky v knize. Především na všudypřítomnou jazykovým humorem sžíravou melancholii.
Lásku, přátelé, lásku nahradí deprese.

neděle 15. ledna 2012

Snění s celerem

Dnes sleduji seriál Fara

a slintám nad tímto

Na Silvestra jsem vařila svou první skutečnou polévku a konečně jsem zjistila, co je to celer a k čemu slouží. Je to výborně voňavé těleso, ke všemu laciné jak mrkev a též vypadá půvabně, když je z něj hromádka nastrouhaných nudliček. Kdyby nebyl zeleninou, mohl by být třeba Jupiterovým měsícem, nebo planetou, která ke své smůle bude vyškrtnuta z prvouk.


No a co s ním? Třeba výbornou hrstkovou polévku, recept na niž jsem dostala od maminky mého milého.
Je to trochu alchymie, co se týče měr a poměrů, pokaždé chutná jinak. A mně se nechce zveřejňovat přesné znění, protože ty možnosti tomu dodávají dobrodružnou nejistotu:

Oloupeme čtyři velké brambory, nakrájíme je na drobnější kousky, vložíme do velkého hrnce s přiměřeným množstvím vody. Vhodíme hrst rýže, oranžové čočky, ječných krup (perliček), bílých fazolí a jiných luštěnin. (To je kuliček, co?) Nemusí se tam dávat všechno, ale jen co je doma. Ovšem na té oranžové čočce a ječných kroupách za sebe trvám. V receptu se nepíše nic o namáčení, sama jsem to zatím nezkoušela, ale i bez něj, jen tak vhozené, je to po dovaření měkké. Tak snad mě za to pečlivé/í kuchařky/-aři, hospodyňky/-áři, gurmánky/-áni a gastronomky/-ové neubijí. Do vody se dále přidá nastrouhaný celer (najemno) a mrkev (též), prolisovaný česnek a milé pochutiny: sůl, pepř. Plotýnka se konečně zapne a na vedlejší si připravíme jíšku, která může trochu zhnědnout. Nahrneme ji do polévky, až se ta (polévka) začne vařit. Polévku vaříme hodinu, podle potřeby rozředíme, ale to bych osobně nedělala, raději dávám přednost husté, dochutíme, je-li někomu nutno, ať přidá vegetu, já přidávám ke konci půlku zeleninového bujónu, ale zkusím to i bez něj. Zdá se mi redundantní.

Dobrou.

pondělí 9. ledna 2012

Jan Skácel - Večer

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.

Světla tečou


Jsme ryby ve žlutém světle,
stačí aby ho ubylo a my
(se) začneme lekat.



autor fotografií: voho.cz

pátek 6. ledna 2012

Pachtění

Teď mám takové období, kdy bych nejradši měla hromadu dětí nebo studovala geografii nebo cokoli, jen abych se nemusela učit na humanitní státnice.
Potkala jsem v metru ženu,
která mě učila společenské vědy na gymplu. A má dítě.
Myslela jsem, že to, s čím se pachtím já, ona už dopachtila a pachtí se s něčím jiným. Což je taky to, o co mi jde. O něco jiného. Vždycky se nesnadno soustředím na přítomnost a sním o něčem, co by mohlo být, a když to je, sním o tom, co by mohlo být pak. Ale.
Není to špatně. Tohle snění je motor, bez nějž bych těžko povinnosti přítomnosti odesílala do minulosti.
Ale tu ženu jsem slyšela mluvit k jiné a popisovala, jak se připravuje na zkoušky z literatury.

Úleva a smích sama sobě. A povzbuzení a inspirace. Však ona byla z těch humanitních, která mě na střední tak inspirovala tímhle směrem.