Naše rodinné deníky...

...neboli kroniky. I když rodinná kronika se vžilo spíš pro knihu, v níž je sepsána historie rodu. To, co vkládám do naší rodinné knihy/deníku/kroniky se historií pomalu stává. Od roku 2020 dělám svým dětem takovou vzpomínací knihu, ve které je zaznamenáno, co jsme spolu prožili. Jsem založením rodinný archivář, tak mě to i hodně baví. Věci jako deník miminka mi nikdy moc nešly, protože v miminkovském období prvního dítěte mi nefungoval mozek a u dalších dětí to byl takový fičák, že jsem byla ráda, že jsem obstarala základní úkony a úkoly, a pokud jsem něco miminku sepisovala, tak leda v kontextu aktivit celé rodiny. Aby toho nebylo málo, tak píšu svoje deníky a ještě píšu "třídní knihu" jako doplněk k domškoláckému portfoliu, kde jsou záznamy toho, co jsme doma probírali. 

Naše kroniky nepíšu do sešitů, ale používám na ně pořadače, děrované papíry a eurofolie. Záznamy se tak dají doplňovat zpětně, případně se k nim dají doplnit obrázky dětí, apod. Málokdy jsem vzorná a tvořím záznam hned po akci, většinu nějakou dobu schraňuji vstupenky, prospekty a obrázky dětí a pak je nasáčkuju do pořadače a opatřím nějakými komentáři. 

Zde je několik fotografií na ukázku a pro inspiraci: 

Tvoříte si také podobný rodinný deník? Nebo máte dokonce nějaký z dětství?

Pár velikonočních momentek...

Naše dekorace jsou velmi barevné a trochu se ztrácí v našem nepořádku... chci říct v prostoru, kde žijou velmi kreativní děti i rodiče. Ale většinu těchto fotek jsem nafejkovala. :-) 

Na vinted jsem si sehnala retro velikonoční ubrus. 

Vlevo je kuřecí muž. Na fotce vyšel zelenější, než by měl. Autorkou háčkovaných ozdob je manželova babička. 

Na pozadí této fotky se už začíná objevovat ten nepořádek. 

A tato vajíčka jsem do okna pověsila až dnes. Čas je relativní. :)

Pokojovka na památku

Máte rádi swapy a věci k rozebrání? Naše děti je milují. Kdykoli se mi povede něco vytřídit, moje dcery nanosí další krámy domů. Ale musím uznat, že díky poslednímu swapu a bazárku nemusím řešit podzimní a zimní oblečení. 

Naše šestiletá na setkání domškoláků mezi knihami k rozebrání ukořistila i tuhle květinu. U nás většinou všechno chcípne, nemám moc morálku na péči o flóru. Buď květinu usuším, nebo přeliju. 

Ale tentokrát to vypadá, že se květince daří... Mám z toho radost a je to výborná upomínka na zdařilou akci. 

No ale teď už je čas, abych zase šla vyklízet sklep a třídit, co půjde do reuska. 

Lednové novinky

Loňský leden byl na dárky bohatší než Vánoce, protože se nám narodil synek. 

Letošní leden to asi netrumfne, ale máme nový gauč a nového křečka. To je dobrá kombinace, ale nesmí nám Bobík na gauč sázet bobíky.

Dort koroňák a jiné novosti

Moje nejstarší miminko T. oslavilo sedmé narozeniny. Večer před nimi říkala: užívej si mě ještě šestiletou. A je tu fuč. 

Prostřednímu miminku H. budou brzy 4 roky a přeje si barbínu na skateboardu.

A nejmladší miminko J. překročilo úctyhodný věk 3 měsíců. 

Navzdory této společnosti docela zvládám tvořit na panenky. Udělala jsem jim instagramový profil, kde si hraju a fotím je (the_doll_city), ale uznávám, není to tak nápadité, jako když si s nimi hrají dcery. A na panenkový blog jsem dala fotky ze svého prvního většího projektu: vyměnila jsem panence vlasy! 

Co ale moc nezvládám je čtení, to už je nad mé síly a je mi to docela líto, ale nemůžu zvládat všechno. Zkrátka mám ve své období nečtecí období. Asi podruhé. Když se narodila T. taky jsem potom moc nezvládala číst, po narození H. zas trochu jo, ale zase jsem nešila/neháčkovala/nenapichovala panenkám vlasy do hlavy. 

Místo čtení poslouchám. Během uplynulých měsíců jsem nachodila sto zimních kilometrů s kočárkem a do uší mi vyprávěly Lucka a Bára o Opravdových zločinech. A nedávno, před koncem postu, jsem se rozhodla provést zasvěcení ke sv. Josefu, takže k tomu poslouchám povídání otce D. Callowaye. Ale jsem ve skluzu... Dneska půjdu na ten 8. díl. Jej, ten bude mít 51 minut.

Jo a... vypadá to na 99% procent, že se budem vracet do Mordoru... ehm... do země zaslíbené... Zkrátka do Česka. Po tom, co se tam děje posledního půl roku, jsem se nějak přestala těšit, ale to rozhodnutí jsme museli udělat dříve. Motivuju se různými věcmi, na které se těšit můžu. Jednou z nich je třeba byzantská liturgie. Tu v Lucembursku máme pouze v podobě pravoslavné a nikoli řecko-katolické, čili nic. (Blahosloveno carstvo Otca i Syna i svętaho Ducha, nyně i prisno i vo věki věkov. Aaaamiň.)

Málem jsem zapomněla: na week of life jsem konečna nahrála týden fotek z října. :-)

 

Výbavičku...

 ... nemám!

A jímá mě z toho hrůza. 

Vím teda, že miminko vlastně skoro nic nepotřebuje, jen náruč mámy, mít plný břicho a čistej zadek, ale říkám si, že bych měla spíš chystat něco pro sebe po porodu. Doufám, že stihneme zajet aspoň pro novou noční košili, kdybych musela do porodnice, ale v hlavě mám jak vymeteno. Vůbec nevím, co si kam zabalit. A to mám v těle momentálně dva mozky!

Přesto jsme se rozhodli pořídit aspoň "odkládací" košíček, abych nemusela dítko pokládat na gauč, když si budu potřebovat dojít na záchod nebo do sprchy. U obou starších dětí jsme měli proutěný košík na kolečkách, ale ten se nedal moc skládat. Tak jsme teď objednali ten nejlevnější, co jsme našli na Amazonu. 

Nevím, jak moc bude využit, až přijde miminko, ale teď je zajímavé pozorovat, jak se skrz tu věc vztahují velké holky k miminku. Je to pro ně nějaký hmatatelný signál, že k nám někdo přibude a že bude mít něco svého. 

T. se rozhodla, že zkusí ušít pro sourozence muchláčka. S mou mírnou pomocí vznikla bílá kočička. H. ještě šít nezkouší, maximálně se snaží prošít mi prsty, když sedím u stroje, ale i ona půjčila zatím imaginárnímu miminku něco "roztomilého".

Roztomilý košíček, že? Ale nemá šanci se ocitnout v načančaném "pokojíčku pro miminko", protože ničím takovým nedisponujeme, holt bude s námi v našem čurbesu...

P.S.: Nezapomeňte se podívat k Panenkám. Zas tam něco přihodím. :)

Očekávání

Letos nebudeme čekat jen na oslavu narození Páně, ale ještě na narození našeho zimního miminka. Jsem zvědavá, kdy přijde, a jestli s námi bude na některý ze svátků. Snad ne až na Hromnice...  Dost mi dává zabrat, moc toho nenaspím, den po špatné noci bývá hodně mizerný. Pohyb, jídlo a termoregulace jsou náročné taky. (Já chodím a větrám a manžel se choulí doma v mikině s kapucí na hlavě.) 

Stále platí, že nejlíp se cítím v lese. Je to moje útočiště a ani četba hororů od Kariky na tom nic nemění. Chtěla jsem proto udělat i lesní adventní věnec. A zbylo mi i na věnec na dveře, který sdílím zde, protože ho jinak uvidí max. 2 sousedi. Abych si z lesa jen tak neodnášela větve, přinesli jsme tam nějaké dobroty pro zvířata. Doufáme, že to nějaká zvěř najde. Na jaře, během karantény, jsme právě v tomhle lese (Gebranntebësch) viděli srnky, tak třeba by mohly zavětřit vůni našich mrkví. 

Příroda je vůbec zdrojem našich zážitků. Dneska jsem vyšla na terasu, abych tam odklidila zbytky větví, a zavolala jsem děti, ať se jdou podívat na sousedovic světýlka. A během té chvilky jsme si všimli, že je nad námi vidět Venuše i Mars a pak kolem nás dvakrát proletěl netopýr. 

Když je tak zázračně podivuhodné stvoření, jaký asi musí být jeho Tvůrce? 

Zeleně...

Když radosti (vnitřní) není dosti,
ponořím se v zelenosti.

Jedna z mála květin, které se daří delší dobu v mé péči. Dokonce roste.

Den v životě - 20/03/19

Tentokrát vás místo týdeníku čeká jednodeník.

Nedávno jsem si vzpomněla na spontánní "projekt" několika bloggerek (syroovka, Klára z rybníčku, Nicenka). V roce 2015 si zaznamenaly své dny, aby viděly, kam jim mizí čas.

Strašně moc by mě zajímalo, jak by to napsaly teď! 

Protože teď hodně chodím s foťákem a potřebovala jsem motivaci pořádně si uklidit a být produktivní, taky jsem se o to pokusila.

Vybrala jsem si středu, je to jeden ze tří dnů s odpoledkou. Školka nám organizuje čas víc než bych chtěla.

Nebyl to nakonec úplně standardní den, chtěla jsem mít na fotkách uklizeno, tak jsem víc kmitala, ale měla jsem nakonec pocit, že jsem krom poklízení nic pořádně neudělala. A večer, kdy jsem na chvíli polevila ve sbírání a otírání, se láva hraček stejně vyřinula.

Nezaznamenávám, kdy jsem se modlila a tak. Růženec se modlím ve volných chvilkách, většinou v duchu a na prstech. A úplně největšinověji cestou do/ze školky.

5.10 - 5.50
Kojím.

6.20
Vstávám. Dělám si kafe, chystám svačinu a snídani pro T. a doufám, že se nevzbudí H.

Gudde Moien!

6.30
Vstává manžel, jde se umýt, aby ožil. (Zřejmě nám teče z kohoutků živá voda, ale já ji musím mít smíchanou s kávou.:-)

6.45
Budíme T. Harmonogram rána je celkem pravidelný a nacvičený.
Ona pak snídá, obléká se, češu ji. Já se většinou během její snídaně myju.

Učesáno.

7.40
Manžel odvádí T. do školky a jde do práce.

8.45
H. nezvykle dlouho chrní, tak se pouštím do přípravy jídla. Bude domácí pizza. Pro děti z normální mouky, pro nás květáková. T. by květákovou určitě nejedla, H. ji možná zkusí.
Pokouším se ukrást pár chvil na kreslení, protože mám NÁPAD!

9.12
Budí se H.

Snídaně šampionů

9.50
Pizzy hotovy, tak si říkám, že bych konečně měla chvilku? Ale to jsem si neměla říkat. H. se dožadovala jít na záchod (je jí 21 měsíců), tam se naklonila pro toaleťák, ztratila rovnováhu a spadla... obličejem na tyč od záchodové štětky! Úplně jsem se děsila, v jakém stavu uvidím její oko, až ji na sebe otočím... Díky Bohu to schytalo jen obočí - bude modřina, možná boule. A pláč a pláč a pláč. Ukazuje si na obočí a řve, že má "auvajs" a že chce "míííímóóóó". Takže kojíme.

cca 10.30
Vyrážíme na hřiště a pro T.

11.45
Vyzvedáváme T. ze školky a snažíme se dojít domů na oběd, aby se holky najedly včas a mohly si pohrát, než zas půjdem do školky.
Zdržuje nás H. nepřekonatelná touha chodit (kam se jí zlíbí) a T. touha lovit ploštice.

12.21
Obědváme!!!

T. povídá: "Já bych chtěla mít robota, co by mi dával mlíko, dokud bych neřekla stop."
Podívá se na mě a říká: "H. se má, ona má takovýho robota."

13.40
Obléct obě holky a vyrazit odvést T. na odpoledku. H. usíná v kočárku. UF!

14.10
Vracíme se do bytu, H. stále spí, parkuju ji v obýváku a plížím se do pokoje převléknout aspoň půlku postelí.

15.40
Vyjíždím z bytu se stále spící H. v kočárku a jedem pro T. Tentokrát naposledy, hurá.

16.00
Odcházíme od školky a probouzím H. Jdeme přes park na hřiště s trubkovitou klouzačkou. Tam si holky hrajou na fazole a oříšky, co se rozemelou na mouku.
Zastavujeme se u sochy v parku, kde je virtuální pokémonová tělocvična a chvilku trénujeme pokémony, přebaluju H., pokocháme se květinami, ptáčky, sekvojemi a jdeme se klouzat.

Taky váš kočárek vypadá takto?

17.17
Doma! Jdu chystat první večeři. (Mám doma totiž hobitečky.)
Připravuju si, co je potřeba udělat za úkoly po lekci lucemburštiny. Ale nakonec něco stihnu udělat ještě před. Druhý den chci jít s H. na cvičení pro batolata, tak si připravím oblečení pro obě a začnu vařit brokolicovou polívku na druhý den.

19.00 - 20.00
Skypová lekce lucemburštiny. Má dospělácká chvilka. 
Manžel začíná koupat děti a ty si pak dávají nějakou další večeři.

21.00
T. spí, ale s H. zápolíme. V ložnici se nakojí a místo usnutí zdrhá do obýváku, protože chce "tátu".

22.20
Konečně usíná H. Já si chvilku čtu knihu od P. D. James a odpadám.

23.00
Jdu spát já, manžel ještě skládá hudbu.

A druhý den vše odznova.

A jak to máte vy? Stíháte se vyspat? Máte aspoň občas uklizeno nebo si naopak klepete na čelo, jak je možné, že permanetně nic nestíhám? :-D Napište si taky jedodeník a dejte vědět, ať se můžu podívat. :-) 

Odrazy nebe u nás

Člověk je bytost z masa a kostí, proto prý potřebuje sytit nejen duši, ale i smysly. Proto třeba svátosti nejsou jen duchovní záležitost, ale mají i hmotnou formu, kterou můžeme vidět, cítit. Proto by si měl výzdobou bytu připomínat, co je důležité.

O Velikonocích to bude 6 let, co jsem pokřtěná.
Je to teda boj! Ale jediná možná cesta.

Pár míst u nás.

(Už jsem se dozvěděla, že je to hrozně nevkusné, tak snad to přežijete. :-D)