čtvrtek 19. prosince 2013

Jan Zahradníček: Vánoční strom

Pýcho rodin, radosti maličkých
nic po tobě není
a dárky kladené pod záštitu tvých nejnižších větví
znamenají leda přetvářku, leda klam
jestliže nám nějak vzdáleně
a naléhavěji než ve snu
nepřipomínáš Eden

Mé oči bolí
vidět jinak tvůj rozzářený kužel
než jako sloup světla
prorůstající kolmo ke spánku, kolmo k tíze
všemi stropy a oblohami
i mou pamětí, mým nepřetržitým stěhováním
z místa na místo

Které jablko jsem neutrhl z tebe a kterou růži
kterého ptáka jsem neslyšel zpívat z tvých větví
který vánek mě neovál kolébán tvými halouzkami
pod nimiž se ani nekupuje ani neprodává
ale jen co je zadarmo, má na nich svou cenu
své místo a svůj nezpochybnitelný třpyt milosti
v něžném šumění světel -


čtvrtek 5. prosince 2013

Nechci nechat zapomenout


V knihách k rozebrání se občas dají najít poklady od (bohužel) téměř neznámých autorů. Dnes jsem ulovila: 
  • knihu od Ludmily Klukanové Na štítu bylo vytesáno kolo - bohužel cenzurované vydání z roku 1984, ale Ludmila Klukanová je mnou již ověřená autorka, takže doporučuju. (Na internetu se píše: "Stala se spisovatelkou. Ve svých dílech reflektuje především období zániku selského stavu v období komunistické totality." http://myjsmetonevzdali.cz/pametnici/ludmila-klukanova-rozena-sabatova#sthash.nPj9pmZv.dpuf) Nakladatelství Host vydalo knihu Konce kolověku, v níž najdete novelu Na štítu bylo vytesáno kolo už bez cenzorských zásahů.
  • knihu od Václava Prokůpka Zakryto slzami, kterou jsem nedávno četla a okouzlila mě, takže mě velice těší možnost mít ji zadarmo doma. Tato kniha mě velice hypertextově ovlivnila: explicitně se v ní odkazuje na překrásnou (katolickou) trilogii Kristina Vavřincová od Sigrid Undset, s níž jsem strávila půl října a půl listopadu.
 „Ale ty, Kristino,“ obrátil se k ženě, „jsi v životě zažila už víc než dost, aby ses mohla s větší důvěrou spolehnout na Pána Boha. Copak sis ještě nevšimla, že podrží každou duši tak dlouho, pokud se ho sama nepustí? Copak si stále ještě myslíš, ženo, i v tomto věku jsi ještě jako dítě, že je to trest boží, když sklízíš zármutek a ponížení, protože sis libovala v choutkách a pýše, na cestách, po nichž Bůh zakázal svým dítkám chodit? Chceš snad tvrdit, že jsi trestala své děti, když vzaly nádobu s vařící vodou a opařily si ruku, přestože jsi jim to přísně zakázala, aby se k ní nepřibližovaly? Nebo když se pod nimi prolomil led, před kterým jsi je přísně varovala? Cožpak nechápeš, že když pod tebou praskne tenký led, že ses propadla jen tehdy, když jsi sama pustila roku Páně, a že jsi byla pokaždé zachráněna z hlubin, kdykoliv jsi Ho zavolala? Což pro tebe nebyla láska, jež tě spojovala s otcem, i když jsi mu často vzdorovala a stavěla se proti jeho vůli, přesto balzámem a útěchou, kdykoliv jsi musela sklízet ovoce své neposlušnosti? Tys ještě nepochopila, sestro, že ti Bůh pomohl pokaždé, když ses modlila, třebas to bylo jen polovičaté a na oko, a že ti pomohl víc, než jsi žádala? Milovala jsi Boha jako svého otce, ale ne tak moc, jako svá přání, ale přesto tolik, že jsi vždy litovala, kdykoliv ses od něho odvrátila. Ale i tak se ti dostalo milosti, rostlo v tobě dobré i zlé a to jsi také ze setby své vzdorné mysli musela sklidit.“
  • A knihu od Stanislava Vodičky, přítele Jakuba Demla, Jepičí okamžiky. O autorovi a jeho díle jsem nikdy neslyšela, ale anotace mě namlsala.
Nechci nechat zapomenout některá díla, která k tomu už pomalu spějí. Možná má chystaná diplomová práce některým dílům pomůže, ale jinak to dělám vlastně neustále, když přátelům doporučuji autory, o kterých nikdy neslyšeli. A jaktože o nich slyším já? Při studiu ke zkouškám, když jsem ve škole, když čtu, když se hrabu v krabicích s knihami na vyhození, mám zapnutý radar citlivý na slova: okrajový, zapomenutý, regionální, atd.

čtvrtek 11. července 2013

Dobrovlastka

Medailonek Josefy Pedálové (1780 - 1831), alžbětinky a zapomenuté české spisovatelky. 

Z osobního archivu:

Bretonská kalvárie z roku 1610 ve farním dvorci Saint-Thégonnec

 

Bylo by pěkné podívat se znovu ta místa. Vidět je srdcem uchváceným katolickou vírou.

pátek 22. března 2013

Walter Benjamin

Komfort izoluje. Na druhé straně vrhá ty, kteří jsou jím zhýčkáni, k mechanismu co nejblíže. S vynálezem zápalky kolem poloviny století nastupuje řada novot s jedním společným znakem: trhnutím ruky lze nahradit mnohočlennou řadu úkonů. Tento vývoj probíhá na různých úsecích; názorný je například na případě telefonu, kde místo plynulého pohybu kliky při obsluze starého aparátu stačí zvednutí sluchátka. Mezi nezčíslnými gesty řazení, vhazování, mačkání, atd. mělo své zvláštní důsledky „stisknutí“ spouště u fotografického aparátu. Zmáčknutí prstu stačilo, aby si jednorázová událost zachovala pro neomezenou dobu. Bylo by možno říci, že aparát zasáhl okamžik posthumním šokem. K haptickým zkušenostem tohoto druhu přibyly časem zkušnosti optické, které přinesla např. inzertní část novin nebo také celá doprava ve velkém městě. Pohybovat se v něm znamená pro jednotlivce celý sled šoků a kolizí. Na nebezpečných křižovatkách jej v rychlém sledu zasahují inervace obdobné ranám baterie. Baudelaire mluví o muži, který se noří do davu jako do rezervoáru elektrické energie. Aby opsal zkušenost šoku, nazývá muže hned na to „kaleidoskopem, opatřeným vědomím“. Vrhají-li chodci Poeovi dosud zdánlivě bez příčiny pohledy na všechny strany, jsou nuceni dnešní chodci provádět totéž proto, aby se orientovali v dupravních signálech. Tímto způsobem podrobila technika lidské vnímání komplexnímu tréninku. Došlo k tomu, že na novou a nutkavou potřebu dráždění odpověděl film. Vnímání utvářené šoky se uplatňuje ve filmu jako formální princip. Trhavý pohyb, který určuje rytmus výroby u běžícího pásu, je základem pro recepci filmu.

O některých motivech u Baudelaira, in Dílo a jeho zdroj. 1979. s. 95

úterý 26. února 2013

Nerada chodím spát a

nerada se probouzím.
Než ze sebe sestavím člověka
připraveného k boji a
službě,
rozlepím oči a
kůži,
poodtáhnu obratel od obratle a
propnu svaly.
Vymyju spánek z tváře a
těla.
Naimpregnuju se.
Doplním palivo a
můžu zasednout k tomu,
co jsem včera opustila.
Proč mezi práci a
práci musím vkládat
to divné vadnutí těla?
Potřebovala bych
nový operační systém?
S hardwarem to lepší nebude a
jiného softwaru se
nedočkám.
Jdu tedy spát.
A

čtvrtek 21. února 2013

Za skálou mechovou, kde nejhlubší je les


Je načase se zklidnit a verbalizovat nadšení. Jinak se k ničemu kloudnému nedostanu.

Začnu od konce a retrospektivně.

Tůt tůt tůt.
Milý na druhém konci pomyslného drátu zvedne telefon a já mu povídám: Tady jezdí tramvaje, takže tě vůbec neslyším, ale důležitý je, abys slyšel ty mě. Musím ti říct svůj dnešní zážitek. Povídy povídy povídy. Slyšels mě?
On: Jo, dala sis čaj.

Že jsem si dala čaj?

Hrubé nepochopení.

Sešla jsem se po půl roce s kamarádkou a domluvily jsme se, že půjdem do čajovny, kterou měla už nějakou dobu vyhlídnutou. Čekala jsem gauče, polštáře, budhu na zdi, masalu a vodnici. Prostě typickou českou čajovnu. Mýlka. Když jsme vešly do dveří, ačkoli jsem měla zamlžené brýle, co jsem spatřila mě vyděsilo a chtěla jsem utéct. Místo orientálních koberců byly všude rákosové rohože, v chodbičce malá japonská zahrada a naproti nám cupital kluk v kimonu. Díky Bohu, když promluvil, poznala jsem, že to není Japonec, ani Tomio Okamura. Zuly jsme se a naťapaly do jediné místnosti. Zhmotněný minimalismus, samozřejmě. Jednu stranu zabírala zřejmě zenová „dekorace“ (mají zenoví budhisté něco jako dekorace? Dá se o tom tak mluvit?) - omechovaná zeď. Podle té se čajovna zřejmě jmenuje Mechová skála. Nebudu popisovat každý náš pohyb, jen řeknu, že zatímco kluk v kimonu cupital předpisově, my si neuměly ani pořádně sednout na paty. Vybraly jsme si na doporučení šlehaný čaj, specialita: namletý čaj ve vodě rozmíchaný metličkou, kterou vyrobil nějaký japonský mistr. Celkově to bylo materiálu na tři doušky (srky), ale než k nim došlo, provádělo se mnoho úkonů a symbolických pohybů. Protože kluk v kimonu postřehl, jak jsme mimo, poskytoval nám ke všemu výklad.

Věděli jste, že... při tom-obřadu-co-nevím-jak-se-jmenuje se vytírá šálek bílým hadříkem a že tento prvek je přejat z katolické liturgie? Mistr, který založil tento obřad pití čaje se totiž přátelil s křesťanskými misionáři (předtím, než je v Japonsku začali pronásledovat).

Po čaji chuti a konzistence výborné čajové omáčky jsme vyzkoušely dvě Senchy: Ve stínu borovice a Kámen za horou (?) připravované tedy asi skutečně správně, oproti všem čajovnám, v nichž jsem dosud byla. Dojem: kapička čaje kapalná stejně jako voda mi zaplnila ústa tak intenzivní chutí, že i po dopití jsem měla pocit, jako kdyby mi pusu vyplňovala čajová montážní pěna. Asi to nevyznívá moc lákavě, ale snažím se popsat tu sílu, ne chuť. Ta, ač jsem si myslela, že jsem už někdy pila zelený čaj, pro mě byla zcela nová. Proto nemůžu říct, jestli to bylo dobré - bylo to jiné, než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Další dva nálevy byly ještě dost podobné prvnímu, poslední dva (snažily jsme se z čaje vymačkat všechno) už trochu připomínaly mně známou chuť čaje.

Bylo to tím lepší, jak nečekaný to byl zážitek.

Nedalo mi to a zeptala jsem se: kluk v kimonu je vlastně kolega z fakulty studující japanologii. Že mě to nepřekvapuje. Podezření jsem ostatně pojala už na začátku. Jeho zápal pro obor a zájem je ale obdivuhodný, kdybych se já takhle poctivě věnovala svému oboru, vypadalo by to taky jinak.

Vtípek (a přiznání, jak jsem nemožný buran):

Říkám kamarádce: Myslíš, že tu mají záchod?
Ona: Tady nemají záchod, ale toaletu.
Ptám se kluka v kimonu: Kde tu je, prosím, záchod?
On: Toaleta? Támhle.
(Kamarádka v pozadí němě artikuluje: T-O-A-L-E-T-A...)

Být české jelítko není nic chvályhodného ani půvabného a osvojení nějakého bontonu by mi neuškodilo. Japonský čajový obřad je v tomhle ohledu velice motivující a zároveň i uklidňující: Není totiž tak náročné pochopit, co se u nás ve společnosti "sluší". Tedy pro rodilou českou mě. Možná tu máme taky mnoho společenských nuancí, ale nevnímáme je, dokud nejsou narušeny, protože nejsou zdaleka tolik "kodifikovány". A tím zákeřnější jsou. Takže oprava předchozího tvrzení: Zlatý čajový obřad!

pátek 8. února 2013

A co teď?

Naprosto nezaslouženě jsem udělala předposlední zkoušku. Poslední lemřím způsobem odkládám na letní zkouškové! 

Možná. 

Každopádně mě v letním semestru nečeká odpočinek v žádné oblasti. Hromada zkoušek, další přijímačky, cesta na východ do hor a k moři, ... křest a svatba.
A co teď?
  • Mám si užít víkend, jít na procházku, číst si nenáročnou literaturu. A zjistit, že mě to vlastně neuspokojuje.
  • Nebo se mám nervovat s tím, že na tu zkoušku mám docela málo času, ale pustit se do toho a doufat, že to opět dopadne nezaslouženě dobře. A propracovat neděli!? Daru neděle se zříkám nerada.
  • A co se třeba pustit do seminárek? Mám napsat dvě zápočtové a dvě zkouškové. To není málo na necelý týden. Kde je tedy jejich budoucnost. No ano, v letním semestru. 

Otázka "a co teď?" se netýká ale jen následujícího týdne, nýbrž i další velké potenciální změny. Z třetího odstavce se může zdát, že těch změn je již dost, ale kdeže. Jako každý rok pociťuji pokušení studovat ještě nějaký obor. Již jsem odeslala přihlášku na obor podobný tomu, který studuji teď, ale má i praktickou část, takže by se možná mohlo stát, že se nesetkám s tím sympatickým pánem s pracáku tak rychle, jak jsem prorokovala. Kromě toho jsem ale zjistila, že existuje obor, kde se učí, jak vyplňovat formuláře. Velmi svůdné! Znovu se mi vrací vzpomínka na pracák, kde mi méně sympatická paní špatně vyplněný formulář málem omlátila o hlavu. Mám investovat, či ne? Ještě mám pár dní na rozmysl.

Jak ale naložím s víkendem? Že by převážilo šprťáctví a já se pustila do té zkoušky? Inu, to pak ale žádné pěkné výletní články-fotky nečekejte. Leda z dalšího týdne, třeba opravdu budu mít aspoň den, dva volno.

Tak strašně bych si přála směr! Abych věděla, kudy se mám ubírat. Abych nelítala ode zdi ke zdi, od jedné splněné povinnosti k druhé, abych věděla, k čemu mi všechny jsou. Abych dokázala stát i bez vratké a iluzivní opory akademického řádu! 

 

pátek 1. února 2013

Něco nad realitou...

Včera jsem se po pěti letech setkala s dávnou kamarádkou. Poznaly jsme se na conu, akci, kde se scházejí samí divní lidé, co čtou a sledujou fantasy a scifi a rádi tyto příběhy vnáší do svých životů. Kamarádka žije v cizině s mužem a dítětem, což vlastně zní skvěle a podle všeho to takové i je. Dokonalé ale ne, jak to tak bývá u lidských záležitostí. V jejím případě se jedná o nedokonalost zvláště bolestivého typu - nepřítomnost přátel. Takových těch, na jedné vlně. Cha! Zákeřnost lexikalizované metafory. Znamená to, že surfují na stejně vlně, nebo jejich přijímače chytají určitou frekvenci? Každopádně v české komunitě ani mimo ni nepoznala někoho, s kým by mohla sdílet svoje starosti, radosti, atd., a to (pozor, důležité) způsobem, jaký je jí vlastní. Má sice normální běžné každodenní starosti, jako všichni lidé, natož pak specifický, příznakový druh člověka, matka, ale zřejmě by se nerada nechala tou obyčejnou každodenností pohltit (chápu). To, jak formulovala tu svou "divnost", mě zaujalo. Řekla, že lidi, kteří ji momentálně mohou obklopovat, nezajímá nic jiného než právě ta obyčejná realita a nedovedou připustit, že je tu i něco víc, něco nad realitou. 

Protože se na conech již téměř nevyskytuju a četbu fantasy jsem obnovila jen loni krátce po státnicích z nadšení z na čas získané svobody, trklo mě to (vztahovačně), jestli už taky nejsem takový tvor, kterého zajímá jen ta běžnost a každodennost. Vzápětí jsem se ale uklidnila. To je stejně absurdní, jako když jsem se bála, jestli náhodou nemám toxoplasmu. Úzkost ze všelijakých chorob a poruch NENÍ příznakem nákazy toxoplasmou. Hluboce naopak. Tady to bylo podobné. Stejně intenzivně opačně jsem každodennost zatlačila do nejnutnějších mezí ve všech situacích života, ačkoli to nevypadá, protože jsem obvykle celkem duchem přítomna (ve srovnání s tím, jak jsem byla věčně mimo v dobách gymnaziálních studií) a přes všechny prokrastinační touhy své povinnosti plním. Totiž tu nadstavbu světa hledám a nacházím téměř ve všem, co dělám. 

  • Nečtu už tolik fantasy, protože mi došlo, že ta nadrealita nemusí být v knize vyjádřena explicitně. Ať už jde v knize o příběh, hru nebo experiment, to cosi navíc tam právě je a pokrývá mi oči a mění svět. 
  • Nevím, jestli to je mnou, štěstím nebo nějakými jinými okolnostmi, ale ačkoli většina mých přátel nejsou třeba konkrétně scifisti, divní jsou všelijak a ráda se s nimi bavím o čemkoli. A jsou to leckdy lidi, kteří by si spolu nesedli, možná by se i přizabili. Spojuje je ale to samé, proč mě inspirují: nespokojí se s málem.
  • Koneckonců když dojde na ta přízemní témata, vidím i na nich stopy příběhů.
  • Možná s tím souvisí i moje hledání Boha... 
  • ... pozorování a prozkoumávání světa...
  • ... koukání do oken, čtení blogů, psaní dopisů, hraní se slovy, čtení map a přemýšlení v tramvaji. 
Nad realitu se člověk nemusí dostat jen na drakovi, nebo v Enterprise. O to je těžší rozpoznat někoho takového mezi těmi, kterým normálnost stačí (ale jsou takoví?). Ne každý nespokojenec s přízemností si lepí na uši elfí špičky. 

Doufám, že se situace mojí milé blízké vzdálené vyřeší. Že se někdo takový objeví v jejím okolí, nebo se ona zase objeví v okolí těch, kdo se světem vypořádávají podobně jako ona.  

Kromě včerejší rozmluvy mě k napsání článku inspirovalo i video, kde jsou moji loni poznaní známí v středozemních kostýmech na akci, o níž nevím především to, proč jsem tam letos nebyla! http://vimeo.com/58425690


pondělí 28. ledna 2013

Inspirace

Test z dialektologie napsán. Netuším sice, jak bude hodnocen, ale chci se přesto odměnit trochou poflakování na internetech, než se vrhnu do studie o jambu. V záložkách se mi hromadí zajímavé odkazy a nevím, co číst dřív. 

A z krátkého odpoledne zabarveného do oranžova a fialova zbývá zas jen tmící večer.

Snad si udělám pořádek ve stránkách, které mě inspirují, když některé z nich vyberu a pošlu dál, aby okysličovaly život i někomu jinému. 

Příběhy na padesát slov

Objeveno dnes. Některé zvedly náladu, z některých zamrazilo. Instantní potěšení z četby? Ale kvalitní! Ani se nemusím prokousávat romány, na něž teď nemám ani čas, ani chuť.

---> edit:

Taky bych chtěla něco napsat, povzdechla si. Nechat se inspirovat povětrnostními podmínkami, bílým sluncem v šedé krajině, ptáky na hladině nebe. A být schopná psát jinak. Provokovat pozornost. V hlavě se jí začal seskupovat obraz, v obraze se rozvíjel příběh... Ale co, musím se učit, řekla si, a zapnula facebook.


3 blogy 3 slečen:

Všechny tři blogy jsou něčím zvláštní, za všemi tuším zajímavé osobnosti. S mnohým, co slečny píšou, se různým způsobem ztotožňuji.

Zlikatost

Oblíbila jsem si Jesisem pro její schopnost oloupat řeč-pomelo z tlusté slupky banalit a nudy.

Ylorish

Ylorish fotí, kreslí a píše - všechno zároveň obyčejně a svůdně.

Plameňák a Oslice

Gretin přístup je mi asi nejbližší: chtít žít nízkonákladově a přitom tvořit něco smysluplného; babičkovské svetry ze second handů, skleničky z bazaru, focení hromádek knížek a psaní seznamů. Názorová shoda totiž umocňuje čtenářskou slast.


čtvrtek 24. ledna 2013

Trocha radosti

Radost č. 1:

Masáž. Moje záda obvykle pláčou žalem, dnes to bylo dojetím. Doporučuju investovat.

Radost č. 2:

Závidím stromu svetr.



Radost č. 3:

Dokopala jsem se ke studiu a těšila se českým veršem s Miroslavem Červenkou.
Až dojde na HMČ, bude hůř.

čtvrtek 17. ledna 2013

Aristoteles - Poetika (nadčasový úryvek)

Strach a soucit může vznikat ze scénické výpravy, avšak též ze samého sestavení příběhů; to jest přednější a svědčí o lepším básníkovi. Neboť děj má býti sestaven tak, aby se ten, kdo slyší, jak se události vyvíjely, chvěl a cítil soustrast z toho, co se děje, jakož cítí každý, kdo slyší báj o Oidipovi. Avšak působiti tento dojem scénickou výpravou, jest málo umělecké a vyžaduje provozování. Básníci však, kteří scénickou výpravou působí ne strach, ale hrůzu, nemají porozumění pro tragédii; neboť nesmíme od tragédie žádati všechny druhy slastí, nýbrž jen slast jí vlastní. A poněvadž slast ze soucitu a strachu má působiti básník napodobením, jest patrno, že to musí vkládati do událostí samých. Vyšetřujme tedy, jaké skutky budí strach nebo soucit. Takové skutky musí sobě navzájem způsobiti buď přátelé nebo nepřátelé nebo takoví, kteří nejsou ani přátelé ani nepřátelé. Jestliže tedy nepřítel něco udělá nepříteli, nepůsobí ani provedení ani úmysl pražádný soucit, leda v utrpení samém; a totéž platí o těch, kdo nejsou ani přátelé ani nepřátelé; pakli však ty strasti stanou se mezi přáteli, jako na příklad, zabije-li bratr bratra nebo syn otce nebo matka syna nebo syn matku, anebo hodlá-li to učiniti nebo učiní-li něco podobného - takové látky třeba vyhledávati. Převzaté báje nesmí se tedy rušiti, jako že Klyteimestra byla usmrcena od Oresta a Erifyla od Alkmeona, nýbrž básník má sám (nové látky) vymýšleti a převzatých užívati krásně.

s. 23, Praha: 1993

úterý 8. ledna 2013

Krasopis

Hrabu se v kabelce a najdu čínské pero. Jediná propiska, se kterou píšu hezky.

Hop a skok vzpomínková asociace.

Jsem žákyně základní školy, je mi asi 11 a protože mám volné odpoledne a zatím nemnoho kroužků, zabíjím čas ve skříni s věcmi. 

Skříň na věci je lepší než normální skříň na oblečení, protože to, co je zatlačováno k zadním stěnám, je i zapomínáno. Odkrytí geologických vrstev pak může překvapit.

A při zabíjení času ve skříni najdu čínské pero. A zajásám. Jsem sice ta holčička, co se dobře učí a pořád se hlásí, ale taky jsem ta holčička, která píše hnusně a kromě jedniček ze slohů dostává i varování týkající se "úpravy". Moje sešity zachycují vždy úpornou snahu psát rovně, neškrábat a mít půvabnou úpravu mých kolegyněk, které jsou, stejně jako jejich sešity, pastelové a podle pravítka. To je tak první týden v září. Pak nastává plíživá změna, protože ztratím pravítko, protože najdu barevnou propisku s tlustou špičkou, protože nechám lenocha v šuplíku, a z mých poznámek je opatlaná změť.

Tou čínskou propiskou jsem si jemnými tahy poznamenala do svého deníku s mořskou pannou, že mám zase naději být takové úpravné děvčátko jako třeba moje pečlivá sousedka v lavici... Až na to, že posledním řádkem s nepoměrnými písmeny a střídavým sklonem a ujetím z kopce jsem si ji zase vzala...

Tak doufám, že od někoho, kdo má takové zoufalé potíže s řádem nečekáte pointu.
 
Ale ukážu vám ještě jednu asociaci, výhradně aktuální. Nejlíp se mi píše s těmito pery, která stojí málo a z papírnictví vymizívají, a s tyrkysovým inkoustem. Tímto vám je nedoporučuju, protože nestojím o to, abyste mi je vykoupili! (Na druhou stranu, když o ně vzroste zájem, tak je třeba dovyrobí. To by bylo milé.)

barevný obrázek



Prokrastinační návod č. 2: Najdi Tallis

Lampa v pokoji a ticho ve městě. Les je daleko, větve syčí v nedoslechnu.
Oči plynou do textu, text do stránek, kniha i stůl se rozpíjejí v mlze zorného pole.
Přede mnou je a nebyla chtonická maska.

V koutku oka se zrodil pohyb. Trhnutí těla.

Falkenna.

The fire burns in the land of the bird's spirit
The smoke flows of my bones, I have to go there...





středa 2. ledna 2013

Sladké kafe v próze a jiná literatura

Na módu "holky ve stárbaxu" existuje narážka v současné beletrii. Také leccos objasňuje:


Sobota 15. února
Řeknu rodičům, že se jedu učit k Romaně, a jedu do Starbucks, moje stará základna, ještě z doby, kdy sme s holkama jen tak zevlovaly místo školy, dobrý kafe s mlíkem, teplíčko, člověk tam může sedět celej den a nic si nedat, voní to tam a občas tam sou cizinci, který se nahlas baví, tak je můžu poslouchat, což je zábavný, a dneska sednu a čtu.
Soukupová, Petra: Marta v roce vetřelce. Host, 2011, s. 175

Zalézt někam do kavárny s knihou (nově zakoupenou, viz foto) je ale milá představa. Zvlášť začíná-li zkouškové. 
  
Teď mě ale čeká ještě jiná četba, na zítřejší poslední seminář o genderové literární historii, Stabat Mater od Julie Kristevy. Jak řekla enigmaticky jedna kolegyně: "Je to krátký, v tom to není..." Mně to nepřijde ani nějak zvlášť neprůhledný, i když to třeba čtu špatně. Ale ten punk v tom je jinde...

Stabat Mater dolorosa,
juxta crucem lacrimosa,
dum pendebat Filius.
...

úterý 1. ledna 2013

Novoroční

Jaký je rozdíl mezi českým akademikem a tasemnicí?

Žádný.
Oba jsou v prdeli a občas jim vyjde článek.