Za skálou mechovou, kde nejhlubší je les

Je načase se zklidnit a verbalizovat nadšení. Jinak se k ničemu kloudnému nedostanu.

Začnu od konce a retrospektivně.

Tůt tůt tůt.
Milý na druhém konci pomyslného drátu zvedne telefon a já mu povídám: Tady jezdí tramvaje, takže tě vůbec neslyším, ale důležitý je, abys slyšel ty mě. Musím ti říct svůj dnešní zážitek. Povídy povídy povídy. Slyšels mě?

On: Jo, dala sis čaj.

Že jsem si dala čaj?

Hrubé nepochopení.

Sešla jsem se po půl roce s kamarádkou a domluvily jsme se, že půjdem do čajovny, kterou měla už nějakou dobu vyhlídnutou. Čekala jsem gauče, polštáře, budhu na zdi, masalu a vodnici. Prostě typickou českou čajovnu. Mýlka. Když jsme vešly do dveří, ačkoli jsem měla zamlžené brýle, co jsem spatřila mě vyděsilo a chtěla jsem utéct. Místo orientálních koberců byly všude rákosové rohože, v chodbičce malá japonská zahrada a naproti nám cupital kluk v kimonu. Díky Bohu, když promluvil, poznala jsem, že to není Japonec, ani Tomio Okamura. Zuly jsme se a naťapaly do jediné místnosti. Zhmotněný minimalismus, samozřejmě. Jednu stranu zabírala zřejmě zenová „dekorace“ (mají zenoví budhisté něco jako dekorace? Dá se o tom tak mluvit?) - omechovaná zeď. Podle té se čajovna zřejmě jmenuje Mechová skála. Nebudu popisovat každý náš pohyb, jen řeknu, že zatímco kluk v kimonu cupital předpisově, my si neuměly ani pořádně sednout na paty. Vybraly jsme si na doporučení šlehaný čaj, specialita: namletý čaj ve vodě rozmíchaný metličkou, kterou vyrobil nějaký japonský mistr. Celkově to bylo materiálu na tři doušky (srky), ale než k nim došlo, provádělo se mnoho úkonů a symbolických pohybů. Protože kluk v kimonu postřehl, jak jsme mimo, poskytoval nám ke všemu výklad.

Věděli jste, že... při tom-obřadu-co-nevím-jak-se-jmenuje se vytírá šálek bílým hadříkem a že tento prvek je přejat z katolické liturgie? Mistr, který založil tento obřad pití čaje se totiž přátelil s křesťanskými misionáři (předtím, než je v Japonsku začali pronásledovat).

Po čaji chuti a konzistence výborné čajové omáčky jsme vyzkoušely dvě Senchy: Ve stínu borovice a Kámen za horou (?) připravované tedy asi skutečně správně, oproti všem čajovnám, v nichž jsem dosud byla. Dojem: kapička čaje kapalná stejně jako voda mi zaplnila ústa tak intenzivní chutí, že i po dopití jsem měla pocit, jako kdyby mi pusu vyplňovala čajová montážní pěna. Asi to nevyznívá moc lákavě, ale snažím se popsat tu sílu, ne chuť. Ta, ač jsem si myslela, že jsem už někdy pila zelený čaj, pro mě byla zcela nová. Proto nemůžu říct, jestli to bylo dobré - bylo to jiné, než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Další dva nálevy byly ještě dost podobné prvnímu, poslední dva (snažily jsme se z čaje vymačkat všechno) už trochu připomínaly mně známou chuť čaje.

Bylo to tím lepší, jak nečekaný to byl zážitek.

Nedalo mi to a zeptala jsem se: kluk v kimonu je vlastně kolega z fakulty studující japanologii. Že mě to nepřekvapuje. Podezření jsem ostatně pojala už na začátku. Jeho zápal pro obor a zájem je ale obdivuhodný, kdybych se já takhle poctivě věnovala svému oboru, vypadalo by to taky jinak.

Vtípek (a přiznání, jak jsem nemožný buran):

Říkám kamarádce: Myslíš, že tu mají záchod?
Ona: Tady nemají záchod, ale toaletu.
Ptám se kluka v kimonu: Kde tu je, prosím, záchod?
On: Toaleta? Támhle.

(Kamarádka v pozadí němě artikuluje: T-O-A-L-E-T-A...)

Být české jelítko není nic chvályhodného ani půvabného a osvojení nějakého bontonu by mi neuškodilo. Japonský čajový obřad je v tomhle ohledu velice motivující a zároveň i uklidňující: Není totiž tak náročné pochopit, co se u nás ve společnosti "sluší". Tedy pro rodilou českou mě. Možná tu máme taky mnoho společenských nuancí, ale nevnímáme je, dokud nejsou narušeny, protože nejsou zdaleka tolik "kodifikovány". A tím zákeřnější jsou. Takže oprava předchozího tvrzení: Zlatý čajový obřad!

http://www.kokeiwa.eu