středa 27. prosince 2017

Sváteční zrnka

Letošní advent a vánoční svátky se na sociálních sítích nesel v duchu "koukejte nás vypnout a bejt s rodinou". Skoro si ale říkám, jestli to zas nevytváří na lidi další tlaky a jestli není lepší si zalézt chvilku k počítači nebo kouknout na telefon "pro klid v rodině". 

Snažila jsem se letos dělat jen to nejnutnější, cukroví jsem nepekla a vánočky dělám ve formě na chleba, myslím, že to výrazně pomohlo ke snížení stresu. 

Jsem vděčná, že jsme Štědrý den zvládli v pohodě a když na nás další svátky přišlo nějaké napětí a dohady, že jsme si to dokázali vyříkat, i když občas krapet dramaticky. Věřím, že tomu pomohla i zpověď, kterou jsme stihli těsně předtím. (A nechtěli jsme si to hned zkazit.) 

Jsem vděčná za lucemburskou multinárodností farnost, kde během kafe po mši můžu mluvit s lidmi anglicky, francouzsky, polsky a zkoušet lucemburštinu. A že se vůbec spolu bavíme a každý si nejde hned po svém. 

Jsem ráda, že jsem ustála minulou noc, kdy jsem přerušovaně spala asi 4 hodiny, protože mě zase přišla navštívit nespavost. Často rozmýšlím, že spánek je tak křehká věc odvíjející se od psychické pohody, a přitom se pořád objevují rady, že rodiče mají nechat vyřvat miminka, nezvykat je na svou blízkost. Mně se špatně spalo mj. i proto, že jsem byla v ložnici sama, miminko spalo v obýváku s tátou. 

Jsem vděčná za chvilky, kdy jsme si mohli s mužem vypít víno a podívat na díl seriálu nebo na film. Včera jsme se dívali na dokument, jak američtí vojáci osvobozovali Lucembursko. Zaujal mě poloviční Cherokee, který se tu oženil s Lucemburčankou a mluvil plynně lucembursky. 

Jsem vděčná za svou rodinu, zní to obyčejně, ale oni jsou mým největším a nejvzácnějším pozemským pokladem. 


Malé chlubení dárkem, nemůžu se odtrhnout a nemůžu se přestat smát (kliknutím se obrázky zvětší):




V komentáři ke čtvrté neděli adventní je v Schallerově misálu napsáno: 

Veďme cestu svého srdce přímo ke svému nejvyššímu cíli a nebluďme vědomě oklikami.

Sobě i vám tedy přeju jít, nejen v roce 2018, touto cestou.

Gudde Rutsch an d'neit Joer!  


pondělí 18. prosince 2017

Adventní zrnka - nějaké ty nářky, vděčnosti a snad i pozitiva


Letos obdivuju všechny, co byli schopni vynaložit nějaké úsilí na přípravu Vánoc. Já nezvládám ani přáníčka. Cukroví nepeču a co se týče dárků, zachránil nás můj tatínek, který přivezl už zabalené na konci listopadu. O nějaké přípravě duchovní ani nemluvím. To je holá tragédie. Patlám se pořád v sobě a nejsem schopná způsobit radost komukoli kolem sebe, ani své rodině. 

Od půlky listopadu na střídačku všichni marodíme. Kdy jsem byla naposled venku za jiným účelem než návštěva lékaře nebo vyzvednutí dcerky ze školky, to nevím. 

Takže to tady zkusím utnout a podívat se na to z jiného konce: 

Mám muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná. Nejen abych zvládala základní věci, pomáhá mi i hodně navíc. Rozkrájel by se a já to v daných situacích neumím ocenit. Jestli někdo v naší domácnosti jede na dvě směny, je to on. Možná dokonce i na tři. 

Mám děti, které jsou každé po svém způsobu dokonalé, i když mají nudle až na zádech, nespí a řvou. 

Máme, kde spát, pokud to děti dovolí, a co jíst. 

Dopřáváme si pokleslé radosti ve formě lesklých ozdobiček a barevných světýlek. 

Výjimečně příjemné chvíle trávíme u našeho oblíbeného seriálu, The Crown. 

Vánoce budou. Nezávisle na tom, jak se zrovna cítím. 

+++




neděle 26. listopadu 2017

Ech léieren Lëtzebuergesch - odkazy a inspirace


- Vždycky jsem se chtěla učit nějakej cool neznámej jazyk. Něco jako baskičtina, sanskrt, keltština...

- Ale že se budeš učit lucembursky, to tě ani ve snu nenapadlo. Ani v tom nejdivočejším.
rozhovor s kamarádkou

A ne nenapadlo mě to během celých dvou let, co žijeme v Lucembursku. Zvláštní, že? Od začátku se tu pokouším zlepšit francouzštinu, ve skutečnosti zlepšuju angličtinu a pořád se tu cítím jak turista a zároveň toužím proniknout trochu pod povrch a zjistit, kdo jsou vlastně Lucemburčani, znát jejich příběhy a názory a takový ty věci, co v příručkách pro expaty nenajdete. Jak jinak to provést, než se začít učit jazyk jejich srdce. 

(Ale zjišťuju, že to poznávání je strašně nebezpečná věc, je to jako kdybych si do sebe nechala implantovat něco, co jsem původně nepotřebovala, ale už to ve mně je, je to mou součástí a i kdyby to šlo nakrásně odoperovat zpátky, asi bych úplně nechtěla. Pozor na to!) 

Silnou motivací je taky to, že má nejstarší začala chodit do lucemburské školky a brzo mě předběhne, tak chci mít náskok. 

Poslední dobou hlavně na FB sdílím s přáteli svoje postřehy, kresbičky a věci, které jsem k tématu objevila na internetu, tak by možná bylo škoda nechat to zahučet v hlubinách své "zdi", proto se pokusím tuto aktivitu z poslední doby splácnout do blogového příspěvku. Nebudu se rozepisovat o lucemburštině obecně, o tom se píše na wikipedii a tak, spíš se podělím o svou zkušenost nadšeného začátečníka.

Řekla bych, že se k výuce lucemburštiny váže takový zvláštní absurdní humor. Částečně si ho k tomu dodávám sama, částečně ho tam vkládají další lidi, co se ten jazyk učí, nebo ti, kteří ho učí. Jedna spolustudentka si povzdechla, že druhá kapitola je těžší, než první. Náš lektor reagoval, že bude hůř, že společně projedeme dantovským infernem a že každá další kapitola bude hlubší úroveň pekla. Tak tedy vstupte: 

Klasická výuková videa točí Jerôme Lulling se svou tetou Astrid Lulling. Základní videa jsou tak oldschool, že člověk se marně brání úsměvům, ale videem, kde v lucemburštině testuje masku iron-mana, to Jerôme zabil. :-) Aspoň si můžete poslechnout a prohlédnout tento cool neznámý jazyk. 


Na youtube ještě sleduju Američana v Lucemburku, který točí vida o tom, jak si zamilovává zdejší zemi a jazyk a jak začal usilovat o lucemburské občanství: 

Videa jsou v angličtině.
Osobně doporučuju to, kde se řeší, jak se v lucemburštině řekne "miluji tě" (spoiler: nijak!!!), a to, že lucemburština nemá budoucnost (a co všechno znamená slovo "ginn"). A video, kde si objednává v restauraci chleba se sýrem, je taky dobrý.
Mike je autorem slavného citátu:

Ass si zapamatujte, je to v lucemburštině časté a důležité slovo. Je to totiž 3. osoba sg. slovesa být, tedy "je". Kdyby vám to přišlo jako příliš chabý zdroj pubertálního humoru, tak doplňuji, že "rádo se stalo", se řekne "gär geschitt".

Veverka se řekne de Kaweechelchen. Dřív než to vyslovíte, je pryč.
A želva je d'Deckelsmouk. Žába s deklem. 
Velkou výzvou je ovšem koupit si bramboráky - Gromperekichelcher.

Několik odkazů, z nichž se můžete dozvědět něco o lucemburštině, případně se naučit... 
...základy:


...slovíčka: http://lod.lu/



...modlení: https://www.cathol.lu/sai-glawe-liewen-vivre-sa-foi/bieden-a-feieren-prier-et-celebrer/prieres-de-base-grondgebieder/article/d-grondgebieder-op-letzebuergesch - základní modlitby v lucemburštině (o národní hymně a modlitbě Otčenáš mají též video Lullingojc)

A teď ještě trochu slíbené zábavy vlastní produkce: 

  V lucemburštině je adverbium s významem "rád" homonymní s některými tvary slovesa "kvasit". Náhoda? 

Chcete-li získat lucemburské občanství, musíte umět v lucemburštině popsat, co je na obrázku:

Podle skutečných událostí:



A výukové materiály vlastní produkce:










neděle 17. září 2017

Zrnka půlky září


Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 


Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.
Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 
Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 
Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 



Modlit se růženec. 
MODLIT SE růženec. 
Modlit se RŮŽENEC. 
MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 
Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.


- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.


- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 


- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.



-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 




Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 





Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá. 








pondělí 28. srpna 2017

Léto se připozdívá...

22. 8. 2017

23. 8. 2017

Malé potěšení. Díky výzvě jsem pomalovala a popsala deník, takže můžu načít úplně nový sešit. To je vždycky nejlepší.

24. 8. 2017
K procvičování lucemburských slovíček používám aplikaci Memrise. Zatím jsem docela spokojená, uvidíme, jak to půjde, až se bude slovní zásoba i gramatika zesložiťovat.


25. 8. 2017

Myšlenka při pátku.


27. 8. 2017

Neděle ve znamení neklidu, neb muž cestuje a já jsem na naše "Kand" a "Puppelchen" sama.

Ale i tak zkouším pokračovat v publikování letní výzvy.

pondělí 21. srpna 2017

Vděčný podzim*? Tentokrát stručněji.

*Teda vlastně léto, ale počasí mě mate. 

15. 8. 2017
Konečně zase otevřeli Muzeum přírody.
Večer mše v Trevíru.
Je státní svátek, takže jsme spolu!
Díky Bohu za to.


16. 8. 2017
První poporodní fyzioterapie.
Chuť číst, chuť učit se jazyky.














Děkuju za chvíle čtení.

17. 8. 2017
17. 8. 17


18. 8. 2017
18. 8. 17

19. 8. 17

Nákup v Německu :-)

Děkuju, že máme co jíst. A že jsme spolu.

20. 8. 17

Děkuju za možnost procházky v lese. 
Děkuju, že můžu ukazovat svým holkám, jak hezky je venku.
Děkuju za rodinu, která zbavuje toulání po lese nádechu melancholie. 


neděle 20. srpna 2017

Cesta do lesa mytág - Howald...

... Houwald, Minesbësch a další podivná slova. 



Opět, jako často, mě přepadla touha jít někam do lesa.
A dnes... dnes se ji povedlo naplnit!
Po kostele jsme rychle jeli domů na jídlo a pak ven. I když jsme tedy dnes byli oba (= rodiče) úplně hotoví a naše těla volala po celodenním spánku, nějak jsme se oklepali a vyrazili. Miminko teda taky chtělo spát, ale tomu nic nebránilo, naopak se pěkně zachumlalo v kočáru a mohlo se na čerstvém vzduchu vyspat dosyta.

Jako inspiraci jsem poprvé využila novou knihu, takový atlas turistických cest v Lucembursku. Nejsou tam úplně všechny možné trasy, ale i tak budeme mít co dělat, než to všechno projdem. Navíc nemáme ambice projít trasy celé, obzvlášť pokud s sebou berem kočár, dvě děti a chuť lovit kešky.

 


Asi jsme si ale dnes nevybrali obyčejný les, asi to byl les kouzelný..., protože se na nás díval.
V hlavě mi hrálo:
Dej si pozor na les, ať tě nespolkne... hýkal... a rudý vřes. 
Hýkalů jsme viděli dost. A oni nás. Nebo to byla mytága?





Myslím, že to bylo snad poprvé, co se T. na procházce v lese nenudila. Snad to bylo tím, že jsem ji chvíli nesla, snad tím, že se bavila sbíráním listů a žaludů nebo že hledala oči na stromech nebo že jsme ji občas vysadili na nějaký pařez nebo něco ukázali. Kéž by v lesích taky našla zalíbení.

pondělí 14. srpna 2017

Sedmý týden vděčného léta - deníkověji

Pokračování Letitiiny letní výzvy.

Tento týden jsem byla nezvykle společenská.

V pondělí jsem poznala na hřišti jednu rumunskou maminku, jejíž muž pracuje pro stejnou firmu jako můj. Nejenže jsem odpovídala, když se na něco ptala, ale občas jsem se zeptala já jí. Měla bych dostat nějakou speciální medaili pro plaché introverty.

V úterý jsem hrdinně vyrazila s oběma dětmi na setkání Positive Birth Movement, kde jsme potkaly českou nastávající maminku D. Moje T. se k ní okamžitě posadila a začala hustit (podívej, jaký mám šatičky! podívej, jak jsem vymalovala mašinku!). S D. jsme si vyměnily kontakty a dneska jsme se zase sešly.

Středu si moc nepamatuju..., to jsem se snažila nafotit pěkné fotky holek. Ale ve čtvrtek mě odrovnala bolest zad. V. musel přijet trochu dřív pomoct mi s dětmi, chvilkama jsem myslela, že pojedem do nemocnice, protože mě k tomu bolelo břicho, ale nejspíš to bylo od těch zad. Asi jak jsem si s něčím hnula na zádech, projevilo se to i na nějakém břišním svalu. Ještě že jdu tento týden na poporodní fyzioterapii.

Pondělí, úterý, středa a hlavně čtvrtek
úterý 8. 8. 17

Z pátku si pamatuju hlavně to, že jsem pro T. konečně vytiskla "odškrtávací list" do parku, na němž měla označit skutečnosti, které uvidí. Pařez, šišku, mravence...


díra ve stromu, pátek 11. 8. 17
pátek 11. 8. 17


Víkend byl fajn.
V sobotu jsme se dostali všichni ven až večer, protože V. byl s T. v kině. Bylo to její první kino! Šli spolu na Cars 3. :-)
Večerní procházka ve mně vyvolala lehkou podzimní náladu. Počasí opravdu takové bylo. Kovově studené. Prošli jsme čtvrtí Strassen, kterou pěšky moc neznáme, dostali jsme se i k jakési opuštěné zahradě, kterou nepochybně brzo developeři využijí a přebudují. Takový planý pozemek v Lucembursku asi dlouho vydržet nemůže. Měla jsem chuť vejít a na chvíli zmizet ve vůni dozrávajícího zdivočelého ovoce.

sobota 12. 8. 17


Neděli jsme zas strávili celou v Trevíru. Odpoledne mezi zvířaty v parku Wildgehege.


neděle 13. 8. 17


pondělí 14. 8. 17


Děkuju Bohu, že jsem se častěji probouzela ze svých podivných myšlenek.
Děkuju, že mě zas přivádí k myšlenkám na zpověď.
Děkuju za chvilku listopadu v srpnu.
Děkuju za bolest, kvůli níž jsem musela polevit ze svých plánů.
Děkuju za děti a muže. (H. jsou dnes 2 měsíce! Je nejúžasnější miminko!)
Děkuju za lidi, co jsem nově poznala i znovu potkala. (Jak ve skutečnosti, tak ve virtuálnu.)


Co jsme zvládli v květnu?

Práce maminky v domácnosti je dost nevděčná v tom, že jak pořád přibývá další a další a jak jsou výsledky té vykonané někdy až moc brzo zma...