neděle 17. září 2017

Zrnka půlky září


Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 


Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.
Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 
Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 
Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 



Modlit se růženec. 
MODLIT SE růženec. 
Modlit se RŮŽENEC. 
MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 
Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.


- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.


- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 


- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.



-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 




Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 





Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá. 








pondělí 28. srpna 2017

Léto se připozdívá...

22. 8. 2017

23. 8. 2017

Malé potěšení. Díky výzvě jsem pomalovala a popsala deník, takže můžu načít úplně nový sešit. To je vždycky nejlepší.

24. 8. 2017
K procvičování lucemburských slovíček používám aplikaci Memrise. Zatím jsem docela spokojená, uvidíme, jak to půjde, až se bude slovní zásoba i gramatika zesložiťovat.


25. 8. 2017

Myšlenka při pátku.


27. 8. 2017

Neděle ve znamení neklidu, neb muž cestuje a já jsem na naše "Kand" a "Puppelchen" sama.

Ale i tak zkouším pokračovat v publikování letní výzvy.

pondělí 21. srpna 2017

Vděčný podzim*? Tentokrát stručněji.

*Teda vlastně léto, ale počasí mě mate. 

15. 8. 2017
Konečně zase otevřeli Muzeum přírody.
Večer mše v Trevíru.
Je státní svátek, takže jsme spolu!
Díky Bohu za to.


16. 8. 2017
První poporodní fyzioterapie.
Chuť číst, chuť učit se jazyky.














Děkuju za chvíle čtení.

17. 8. 2017
17. 8. 17


18. 8. 2017
18. 8. 17

19. 8. 17

Nákup v Německu :-)

Děkuju, že máme co jíst. A že jsme spolu.

20. 8. 17

Děkuju za možnost procházky v lese. 
Děkuju, že můžu ukazovat svým holkám, jak hezky je venku.
Děkuju za rodinu, která zbavuje toulání po lese nádechu melancholie. 


neděle 20. srpna 2017

Cesta do lesa mytág - Howald...

... Houwald, Minesbësch a další podivná slova. 



Opět, jako často, mě přepadla touha jít někam do lesa.
A dnes... dnes se ji povedlo naplnit!
Po kostele jsme rychle jeli domů na jídlo a pak ven. I když jsme tedy dnes byli oba (= rodiče) úplně hotoví a naše těla volala po celodenním spánku, nějak jsme se oklepali a vyrazili. Miminko teda taky chtělo spát, ale tomu nic nebránilo, naopak se pěkně zachumlalo v kočáru a mohlo se na čerstvém vzduchu vyspat dosyta.

Jako inspiraci jsem poprvé využila novou knihu, takový atlas turistických cest v Lucembursku. Nejsou tam úplně všechny možné trasy, ale i tak budeme mít co dělat, než to všechno projdem. Navíc nemáme ambice projít trasy celé, obzvlášť pokud s sebou berem kočár, dvě děti a chuť lovit kešky.

 


Asi jsme si ale dnes nevybrali obyčejný les, asi to byl les kouzelný..., protože se na nás díval.
V hlavě mi hrálo:
Dej si pozor na les, ať tě nespolkne... hýkal... a rudý vřes. 
Hýkalů jsme viděli dost. A oni nás. Nebo to byla mytága?





Myslím, že to bylo snad poprvé, co se T. na procházce v lese nenudila. Snad to bylo tím, že jsem ji chvíli nesla, snad tím, že se bavila sbíráním listů a žaludů nebo že hledala oči na stromech nebo že jsme ji občas vysadili na nějaký pařez nebo něco ukázali. Kéž by v lesích taky našla zalíbení.

pondělí 14. srpna 2017

Sedmý týden vděčného léta - deníkověji

Pokračování Letitiiny letní výzvy.

Tento týden jsem byla nezvykle společenská.

V pondělí jsem poznala na hřišti jednu rumunskou maminku, jejíž muž pracuje pro stejnou firmu jako můj. Nejenže jsem odpovídala, když se na něco ptala, ale občas jsem se zeptala já jí. Měla bych dostat nějakou speciální medaili pro plaché introverty.

V úterý jsem hrdinně vyrazila s oběma dětmi na setkání Positive Birth Movement, kde jsme potkaly českou nastávající maminku D. Moje T. se k ní okamžitě posadila a začala hustit (podívej, jaký mám šatičky! podívej, jak jsem vymalovala mašinku!). S D. jsme si vyměnily kontakty a dneska jsme se zase sešly.

Středu si moc nepamatuju..., to jsem se snažila nafotit pěkné fotky holek. Ale ve čtvrtek mě odrovnala bolest zad. V. musel přijet trochu dřív pomoct mi s dětmi, chvilkama jsem myslela, že pojedem do nemocnice, protože mě k tomu bolelo břicho, ale nejspíš to bylo od těch zad. Asi jak jsem si s něčím hnula na zádech, projevilo se to i na nějakém břišním svalu. Ještě že jdu tento týden na poporodní fyzioterapii.

Pondělí, úterý, středa a hlavně čtvrtek
úterý 8. 8. 17

Z pátku si pamatuju hlavně to, že jsem pro T. konečně vytiskla "odškrtávací list" do parku, na němž měla označit skutečnosti, které uvidí. Pařez, šišku, mravence...


díra ve stromu, pátek 11. 8. 17
pátek 11. 8. 17


Víkend byl fajn.
V sobotu jsme se dostali všichni ven až večer, protože V. byl s T. v kině. Bylo to její první kino! Šli spolu na Cars 3. :-)
Večerní procházka ve mně vyvolala lehkou podzimní náladu. Počasí opravdu takové bylo. Kovově studené. Prošli jsme čtvrtí Strassen, kterou pěšky moc neznáme, dostali jsme se i k jakési opuštěné zahradě, kterou nepochybně brzo developeři využijí a přebudují. Takový planý pozemek v Lucembursku asi dlouho vydržet nemůže. Měla jsem chuť vejít a na chvíli zmizet ve vůni dozrávajícího zdivočelého ovoce.

sobota 12. 8. 17


Neděli jsme zas strávili celou v Trevíru. Odpoledne mezi zvířaty v parku Wildgehege.


neděle 13. 8. 17


pondělí 14. 8. 17


Děkuju Bohu, že jsem se častěji probouzela ze svých podivných myšlenek.
Děkuju, že mě zas přivádí k myšlenkám na zpověď.
Děkuju za chvilku listopadu v srpnu.
Děkuju za bolest, kvůli níž jsem musela polevit ze svých plánů.
Děkuju za děti a muže. (H. jsou dnes 2 měsíce! Je nejúžasnější miminko!)
Děkuju za lidi, co jsem nově poznala i znovu potkala. (Jak ve skutečnosti, tak ve virtuálnu.)


pátek 11. srpna 2017

Z loňského archivu

Jako včera, jako nedávno i nedaleko
jsem procházela Prahou i sty
jinými městy
a dívala se víc na chodník než kolem
a říkala jsem přitom
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné...

za všechny, kdo jdem po ulici
za všechny lidi právě dlící
za okny

... nyní i v hodinu smrti naší.


Obrázky

Dětství na sídlišti


Svatá Kristina (Nina) Gruzínská


pondělí 7. srpna 2017

Šestý týden vděčných prázdnin



2. srpna

4. srpna




7. srpna

Dnes bez obrázku, zatím. Ale nevadí.
Jsem vděčná za takové ty každodenní radosti: 
- stihla jsem cosi uvařit
- snažila jsem se i poklízet (marně) 
- dostaly jsme se ven
- povídala jsem si s maminkou z Rumunska, co je v Lucembursku teprve týden
- poslouchala jsem Radůzu (stále poslouchám, zatímco mi dítko spí v šátku a druhé uspává manžel)
- zažívám klid, když přijde můj drahý muž z práce 
Bohu díky. 

neděle 6. srpna 2017

Prosvěcování

Nevím, kdy se to stalo. Pochybuju, že až po porodu, ale v kontrastu s miminkem to začalo být zřejmější. Ale někdy mezi třetím rokem a teďkem se udála taková věc. S naši T. se totiž začalo dát mluvit. A to dost abstraktně. Jasně, nepočítám ty chvíle, kdy má zásek, ale jinak... 

Minule jsem psala o tom, že pochopila, jak se hrajou karty. 
Ještě předtím jsme začaly hrát hry "co by bylo, kdyby". Tohle přemýšlení se začalo odvíjet od doby, kdy jsem si s ní četla knížku od Daisy Mrázkové na tohle téma. Pod vlivem téhe knížky se začala sama pokoušet o podmiňovací konstrukce. Je to asi tak 3 měsíce zpátky, teď mám pocit, že gramaticky dokáže vyjádřit všechno a zapomínám na dobu, kdy tomu tak nebylo. Občas sama od sebe spustí, co by bylo, kdyby... auta měla nožičky. 


Táta: Co by bylo, kdyby...chom neměli oblečení? 

T.: Nic. To nevadí. 


Včera jsme v autě zkoušeli hrát hádání osobností. Je to hodně limitované, pro nás dospělé to není ještě taková sranda, protože berem ohled na to, jak se ptát, koho ona vlastně zná..., a na to, že si po chvilce hraní začne vymýšlet blbosti. Ale jde to. 

Nechává prolínat imaginárno se skutečností. Vymyslela si, že má imaginární figurku Myšpulína a zapojila do hry s duplem. 


T.: Vidíš, jak kásně tancuju?

Já: Hm-m, jojo.
T.: To nežikam tobě, ale Mekvínovi!


Nejvíc mě dojalo, když začala používat náš slunečník na terase jako pumpu na čepování zmrzliny. Hrávala jsem si totiž hodně podobně. 

Dožaduje se hraní opravdových her: na honěnou, na schovávanou, na doktora, na letadlo, na přepadení banky. Hraje si, že je babička, já dědeček a jedem nakupovat.


"Já si haju na zloděje. A taky tochu na policajta."


Stíhám jen žasnout. Je krásné pozorovat konkrétní případ rozvoje jazyka, myšlení, představivosti. 
Bohu díky. 




"Dneska pudeme na úžadu. Tak a sme na úžadě." Otočila se ke mně: "Pani! Dáte nám nějaký papíjy? ... Poč se směješ?"

pondělí 31. července 2017

Karty

Vůně bouřky a dřeva. Kostkovaný ubrus, lampa a kolem ní komaří bzukot. Večer na chatě. 
Anebo jinde.
Bílá káva a buchty. Uklizeno a čisto. Doznívá ve mně vzrušení z četby o záhadách a tajemnu. Jsem plná vzduchu, paprsků a lesa. Odpoledne u babičky.
Rodina a přítomnost.

To je namátkou pár vjemů, které se mi vybaví, když si vzpomenu, jak jsme s rodiči nebo s prarodiči hráli karty. Vzpomínky z kategorií dětství, radost, prázdniny, léto. 

Neopakovatelné. Neopakovatelné pro mě, ale třeba to půjde poslat dál. Nedaří se mi zajistit ty idylické kulisy, ale to asi ani nemusí být. 

Moje milovaná tříletá totiž pochopila, jak se hraje Prší. A tak, když je chvilka, nechávám ležet ostatní nutnosti, které nepotřebujeme k přežití (prádlo, nádobí...) a rozdávám karty. A cítím se u toho svátečně, jak kdybych předávala vzácný poklad. Navazuju na rodinnou tradici a posílám ji dál. Sice úplně v jiné zemi, sice na úplně všedním místě (doma), ale s nadějí, že má to moje dítko radost. S nadějí, že si zapamatuje spíš tohle, a ne krize, kdy na sebe řvem. S nadějí, že její budoucí život bude napájen také pramenem radostného dětství.
Lidská paměť je milosrdná. 




Počkat...? To už pátý týden?! (a hudební bonus na konci)

Na instagramu i jiných sociálních sítích se to hemží novými, letními miminky. Takže nejsem sama! :-) A u jedné maminky s čerstvým dítkem (myslím, že třetím) jsem četla, jak dostala radu, že kdykoli se jí povede upravit či pouklidit aspoň malé místečko, ať za to poděkuje Bohu. Ať mu poděkuje za ten kousek řádu.


Vlastně je to obecně dobrá rada, jak zvládat frustraci. Což je myslím to správné slovo, když si na sebe zvykáme s novým členem rodiny. Není to smutek, naopak, je to radost. Ale velmi často prostě nemůžete dokončit to, co potřebujete. Někdy ani začít. Třeba jídlo. Takže za každé málo, co se povede udělat, patří Bohu velký dík.







Velmi často se potřebujeme navzájem i s tím velkým nemiminkem, které si o sobě myslí, že je letadlo Prášek. A tvrdí, že velký holky nejsou smutný.





Dny jsou příliš krátké. Učím se být mámou dvěma holkám, učím se přitom nezapomínat být i manželkou, ale to je teprv těžké. Abychom mohli spolu večer promluvit aspoň pár slov, museli bychom zavřít obě děti do oddělených zvukotěsných klecí.

Uf... 

Snad se to nějak usadí.






pondělí 24. července 2017

Čtvrtý týden vděčného léta

Tento týden jsem měla menší krizi sama se sebou.
Nevím, jestli je zažehnaná, spíš odložená.
Děkovala jsem za slabosti a za hříchy, za stesk a frustraci.

Děkovala jsem ale i za to, že se občas i v šestinedělí najde okamžik s příchutí léta:

- I s miminkem se dá sedět pod stromem v trávě.
- S pomocí ostatních se dá jet na výlet a najít kešku.
- A když to jinak nejde, je možné se vydat na cestu v paměti a představách.








Dvě fotky ze sobotního výletu do Colmaru-Bergu. V Bergu je zámek, kde bydlí velkovévoda. My jsme nebyli až u zámku, ale vyšli jsme kopec nad městem, abychom dobře viděli... kukuřici. :-)