pátek 27. února 2015

Dva texty

Včera jsem náhodou přečetla dva různé texty a napadlo mě je postavit vedle sebe... (Řekly si o to!)

Text č. 1:
Popis situace v East Endu v 50. letech (Worthová, Jennifer: Zavolejte sestřičky, Ikar, 2014)


Ženy chodily do práce jen výjimečně. Mladé dívky samozřejmě ano, ale jakmile se mladá žena usadila, nepřicházelo to v úvahu: jejím údělem bylo vychovávat děti, uklízet, prát, nakupovat a vařit, nekonečný kolotoč života. Často jsem si říkala, jako to tyhle ženy vůbec mohou zvládat s třinácti nebo čtrnácti dětmi v malém domě s pouhými dvěma či třemi pokoji. Některé velké rodiny žily v činžovních bytech, kde měly mnohdy jen dva pokoje a mrňavou kuchyňku. [...]

Valnou část pracovního dne zabíralo ženám praní, věšení a žehlení prádla. Něco jako pračka vůbec neexistovalo a bubnovou sušičku ještě nikdo nevynalezl. Na dvorcích pořád vlálo prádlo a my porodní asistentky jsme si často musely cestu ke svým pacientkám klestit houštinou pleskajících prostěradel a oblečení všeho druhu. A další prádlo bylo ještě v domě nebo v bytě. Musely jsme se pod ním shýbat nebo se mezi ním proplétat v chodbě, na schodech, v kuchyni, v obýváku i v ložnici. Veřejné prádelny se zavedly až v 60. letech, takže se všechno pralo ručně a doma. s. 15-16  


Text. č. 2:

Cítím se méněcenná, jsem “jenom” máma

...

Musí vynášet plný nočník, prát třikrát týdně. A úklid bytu také zůstal jen na ní - je přece pořád doma, tak může sem tam setřít podlahu v kuchyni, ne?
... 

On ten článek je vůbec výživný a opoznámkovat by šel skoro celý. Vypadá, jak kdyby si ho z prstu vycucal někdo, kdo nemá děti. Divím se, že někdo, kdo občas setře podlahu, vynese nočník a dá prát prádlo třikrát týdne (ještě že nepoužívá látkovky), nemá čas se sejít s přáteli či dalšími maminkami? ;-) Obzvlášť pokud má jedno dítě? Neříkám, že mateřství je snadné a za každých okolností povznášející, ale že by bylo nudné? Že by při něm (s jedním zdravým dítětem) nešlo sledovat současné dění a bylo nutné být společensky izolovaná? Pobavila i představa žen, které v zaměstnání zachraňují svět, zatímco matky trčí mezi čtyřmi stěnami. Ale no ták! Jakpak ten svět asi zachraňují? Psaním článků na Žena.centrum.cz? Světu pomůžeme spíš tím, že vychováme děti, než že budem tlachat o situaci v Sýrii. (Syřanům je evropské tlachání určitě hodně platné.) Za sebe ještě dodávám, že co jsem “doma” s dcerkou, je můj společenský život snad i bohatší, než v době, kdy jsem chodila na vysokou a do práce. Až budem mít víc dětí a budem žít v Tramtárii, tak snadné to nebude. Ale pořád bude záležet ve velké míře na mně, jestli se budu mezi čtyřmi stěnami nudit.


Jo a proč zejména srovnávám tyto dva texty? Protože chci vyjádřit svou vděčnost za pračku!




Dcerka se rozhodla, že mi tenhle pro-mateřskej článek dá pěkně zbaštit a rozhodla se nespat, vztekat, lézt za mnou a škrábat mě do nohou, snaží se překousat dráty, olizovat kolečka od kočárku, a když jsem na chvilku vlezla do koupelny, pádila za mnou a div že nevlezla do záchodu. A já do večera musím mít samozřejmě uklizeno, sbaleno a nic nezapomenuto! Dopsáno. Končím seberealizaci a jdu se nudit.


čtvrtek 26. února 2015

Počátek neúspěšného ukončení studia

Moje bolavé místo a povinná nutnost.

Asi se budeme brzo stěhovat do daleké Tramtárie. Tak brzo, že bych nestihla dokončit studijní povinnosti, a na tak neurčito, že nevím, jak by mi vycházelo uznání rodičovského přerušení. Krom toho, tohle přerušení je podle mě pro ty, co opravdu dostudovat chtějí, a mně se nechce ten vstřícný systém zneužívat. Už jsem totiž se školou chtěla tolikrát praštit ještě dřív, než jsem měla svou malou velkou holku, a teď už je opravdu načase provést amputaci bohemistické nohy. Nevím, jestli je to na pořád (to amputace bývají), jestli nezkusím ještě nějakou protézu, nevím, jestli budu mít fantomové bolesti, ale už jsem to nechala hnít moc dlouho. Prakticky jsem už matka na plný úvazek & žena v domácnosti, ale ta tenká kůžička, která mě pojí se studiem je jako taková pojistka, že "ještě něco" dělám, i když vlastně nic moc navíc nedělám, nepočítám-li blogování, občasné čtení a kreslení. Ale dokud budem dlít v domovině, nemusím se bát vržení do prázdna. Čekají mě úřady, obíhání všech možných doktorů, šprtání tramtárštiny. Jo a návštěva studijního oddělení. Au. 


úterý 17. února 2015

Postvalentýnské hřbitovní kvítí


Na Catholic Memes to pojali takto.
Tak proto jsem od svého muže dostala chryzant(m)émy. ;-) 
Pondělní ráno



neděle 15. února 2015

Bio nebio...

Zjišťuju, že v hlavě pořád spřádám plány na nějaký vymezující se příspěvek, konečně se tedy pouštím do jeho realizace. Varování: článek není ani tak vědecký, ani filosofický, jako spíš katechismový. ;)

Byť se samozřejmě zabývám tím, jak žít zdravě, protože věřím tomu, že tu nejsme proto, abychom tělo a svět huntovali nějakými nezřízenostmi, často se mezi příznivci zdravého životního stylu setkávám s názory, které mi přijdou přinejmenším zarážející. Nechci svým příspěvkem nikoho odsuzovat a ostouzet, jen vysvětlit, proč tyto myšlenky nepřijímám. 

Jedna z myšlenek, s níž mám problém, a která je mnohými mlčky přijímaná, je vytváření opozice přírodní vs. umělé, přičemž umělé (člověkem vytvořené) je považované za špatné a přírodní za dobré. Řeší se, jestli se léčit farmako-produkty nebo "přírodními" látkami. Proč přírodními? No protože v nich není zlá chemie. (k tématu se vtipněji a lépe vyjádřil třeba misantrop.) Přitom to, co účinkuje v přírodních látkách, je chemie, jen není uměle vytvořena. Sběr bylin a výroba syntentického léku jsou jen různé způsoby, jak si člověk podmaňuje přírodu. Je samozřejmě rozdíl mezi využíváním a zneužíváním. Člověk ale k ničemu nemůže přistupovat jinak než "uměle", lidsky. Na této planetě už mnoho čistě přírodních věcí nenajdeme, jakýkoli záhon s mrkví je kulturou (a to doslova), je uměle vysetý a vypletý.  





Proti tomu se dá namítnout, že člověk je taky (něco jako?) zvíře a součást přírody a tak dále. 

Někteří zastánci evoluční teorie proti tomu argumentují tím, že člověk je živočich, který protože nemá rychlé nohy, ostré zuby a nebezpečné drápy, je holý, měkký, zranitelný a rodí se předčasně, ke svému přežití potřebuje kulturu. 
Já s evolucí zatím vypořádaná nejsem, každopádně věřím ve Stvořitele, který má se světem svůj záměr a který člověku (na rozdíl od ostatních živočichů) vdechl nesmrtelnou duši a nad ostatní tvory jej povýšil. 

26 Načež řekl: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.
27 Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému,
k obrazu Božímu stvořil ho,
muže a ženu stvořil je.
28 Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují. 

Člověk má přistupovat k přírodě jako člověk, tedy jako správce něčeho, co mu bylo propůjčeno, ne jako stvořitel, ale součást stvoření. Začne-li se ve vztahu (nejen) k přírodě, stavět na místo Boha, nemůže to dopadnout dobře. Stejně tak jde proti Božímu plánu, když člověk sám sebe staví na roveň zvířatům, někdo se tak zbavuje své zodpovědnosti, když popouští uzdu své "přirozenosti", jiní se zase snaží odprostit od kultury a civilizace, protože si myslí, že najdou jakousi čistotu. Nikomu v tom nebráním, chce-li to zkoušet, pokud to ale někdo zajímá ;-), tak nejčistší a nejdokonalejší Bůh. Člověk sám toho dosáhnout nemůže, byť by byl sebeasketičtější. 


Nabízí se otázka (pro ty, co mě znají, jinak to tu tolik neventiluji), proč jsem tedy zastánkyní některých přístupů, které bývají označované jako přirozené, tedy například kojení a porody bez urychlovací medikace. Je to přirozené, ale stejně člověku jako jiným živočišným druhům. Protože je kojeni i lidské, je součástí i kultury, ne jen přírody. Stejně tak jsou ženy schopné rodit jako jiné samice, ale to neznamená, že je člověk zvíře jako jiní živorodí. Kulturní přístupy k těmto věcem pak můžou být různé, některé dobré, jiné špatné, mnohdy je více dobrých možností i více špatných. Kojení a porod pokud možno bez zásahu považuju za dobré, protože Bůh stvořil ženy takové, aby toho byly schopny. Ale protože kvůli prvotnímu hříchu a hříchům vůbec je lidská přirozenost narušená, ne všechny můžeme kojit a ne všechny můžeme rodit bez pomoci lékařů, proto není nic špatného na tom, když člověk pro svou vlastní záchranu vymýšlí umělou výživu a urychlovací tablety/injekce a císařský řez. Což tedy zase neznamená, že se to má používat plošně a "zachraňovat" preventivně. 

V citaci z Bible, kterou jsem výše uvedla, je ještě jedno takové místo: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší. Církevní tradice vykládá tuto pasáž tak, že "člověk jest bytost rozumná, která se svobodně rozhoduje" (Hejčl, Bible česká, díl I. s. 32 - vysvětlivka k verši 26).

K přírodě, světu a životu vůbec máme přistupovat s rozumem, spoléhajíce se na Boha (a řídíce se Desaterem:), a využívat prostředky, jak ty "přírodnější", tak "umělejší", které máme k dispozici. To, že jsme se narodili v době, kdy můžeme záněty léčit antibiotiky, taky znamená, že jsou nám "k dispozici", stejně jako když víme, že česnek má antiseptické účinky. 

sobota 7. února 2015

Bloglover

Follow my blog with Bloglovin Sama na bloglovin sleduju mraky blogů, občas tam mám i někoho, k němuž jsem se zapomněla přihlásit jako pravidelný odběratel přes blogspot (to kdybych někomu chyběla:).

čtvrtek 5. února 2015

Líný recept

Jednou jsem byla u kamarádky, kterážto byla zrovna na dietě kvůli ekzému svého kojeného syna a pohostila mě částí svého oběda: cuketou s rýží a olivovým olejem. Musím říct, že jsem tomu jídlu propadla. Je to rychlé, ingredience jsou většinou doma nebo v sámošce za rohem, poměrně výživné, když použijete tmavou rýži (bílkoviny doplním přes den něčím jiným, případně, když jsem hodně rozmařilá, přidám do toho kousek libového masa) a neokořeněnou variantu můžou jíst i kojenci.

Základní verze:

- cuketa
- rýže
- olivový olej
- sůl a pepř

Nakrájenou cuketu orestuju na olivovém oleji (nebo na jiném, pokud nechcete olivový olej používat k tepelným úpravám), na to nasypu rýži a nechám ji trochu opéct, zaliju potřebným množstvím vody a nechám ji pomalu vyvařit tak, aby rýže zároveň změkla. Než se jídlo dovaří, přimíchám sůl, pepř dle chuti a příjemnou dávku olivového oleje.

Jiné verze:

Můžeme před cuketou na pánvi opéct libov(oln)é maso, přikrájet čerstvou zeleninu, nějakou zeleninu přidat i na pánev. Variantu s tmavou, neloupanou rýží dělám tak, že rýži uvařím zvlášť a pak ji přimíchám už hotovou, vaří se totiž o víc jak půl hodiny déle než bílá rýže, takže by se cuketa k smrti rozvařila. Když nemáte cuketu, můžete ji nahradit dýní, lilkem (paprikou, mrkví, žampiony:), rýži zas třeba bulgurem, ale pak už to není tohle jídlo. :-D Kombinace rýže, cukety a olivového oleje mi jednoduše chutná.

Dětská verze:

Pro dceru ji připravuji trochu jinak. Kojenci do 1 roka prý nemají jíst jídlo smažené, proto rýži připravím podle návodu v kastrůlku a v jiném cuketu zbavenou semínek uvařím na páře, zakápnu olivovým olejem a nesolím ani nepepřím. Podle věku dítěte a schopnosti poradit si se sousty mixujeme. Opět je možné přikrájet vařené libové maso nebo jinou zeleninu. :-) Zatím dávám dceři kulatozrnnou rýži, protože má malá zrníčka a po uvaření je pěkně oslizlá, takže se malé dobře jí.

1. P.S.: Pokud byste už už chtěli litovat mého muže, cože mu to vařím za podivné zdravoty, tak vás mohu uklidnit: tohle jídlo dělám obvykle jen sobě a malé.

2. P.S.: Půst se blíží a tohle jídlo v základní verzi neobsahuje vůbec nic živočišného a je takové ideálně prosté, pro dobu postní je možno snížit třeba i množství oleje, pepře...

Její a moje