čtvrtek 13. února 2020

Něco o spánku...

Zaujaly mě tyto podcasty a povídání.
Akorát pokud začnu dodržovat rady, které v nich zaznívají, budu na blogu publikovat ještě míň, protože se budu leda za svitu svíčky připravovat na spaní. :-D 


O spánku

O světle


Snad budou odkazy dobře fungovat.

sobota 1. února 2020

Když už jsem se do toho pustila... - lednové obrázky

Nečekejte ani marnou snahu o umění, jen jsem se na instagramu zapojila do výzvy 52doodles2020.
Jeden obrázek - čmáranička týdně? To přesně mi vyhovuje.



1. týden - inspirace panenkami LOL :-D




2. týden - vysedávala jsem u počítače a hledala předky





3. týden - vzácnost obrovská - skica v terénu




4. týden - vzpomínka na Krakatit - hospodu nad knihkupectvím, kde se potkávají "scifisti a fantazáci"


5. týden - u vzpomínek zůstávám, se stejnou partou jsme chodili i do čajoven. Došlo mi, že už se v nich asi nesmí kouřit šíša... Jednou budu vyprávět dětem, že pamatuju, když se ještě v hospodách smělo kouřit a jak jsem vždy po příchodu domů musela větrat oblečení. I když... možná... jim to nebudu hned tak vyprávět. :-D 

pátek 31. ledna 2020

Nějaké hlášky dětiček

Abyste byli v obraze.
H. je teď 2 a půl.
T. je teď 5 a 3/4. Prostě skoro 6.



Manžel je na homeoffice. Zvedne se a jde si pro něco do kuchyně. H. na něj: Ty pacuj!




T. na mě: Tatínek jde do hospody, aby si odpočinul... od tebe?!

po chvíli povídá T.: Je to s náma príma, viď?



H. se mnou jde v parku, drží mě za ruku a poskakuje: Tohle nedělej. To je složitý. Já to umim. Běhnout a skočnout. I (pro) kluky je to složitý. To dělaj nochmální holky. Malý.




Reakce H. na to, když poprvé slyšela svoje příjmení: Nene, já šem nochmální holka!




T. cestou ze školky: Víš kde máš nos? Kdyby ses chtěla dloubat v nose, aby ses omylem nedloubala v puse.




H. skoro každý den: Já pívám. Ty budeš ticho!




T. skoro každý den: Buď teď chvíli ticho.

H.: LÁ LÁLÁLÁ LÁ LÁLÁLÁ



H. každý den: Kde je můj tatínek požád???




H.: Já še válim. Jako válec.




H. cucá limetku: Hmm to je dobý! Je to chladký a etě pávilý. (sladký a ještě pálivý)




T. má třísku v noze a jen zmíním jehlu, ječí na celý barák asi dvacet minut. já zcela vážně: Slibuju, že ti v tom nebudu rejpat, dokud mi to nedovolíš. (Dbám na to, abych tyhle sliby dodržovala.)

T. teatrálním rozechvělým hlasem: A proč ... bych ti to měla věřit?



H. v muzeu vidí jak ... ehm... se oplodňujou žáby: Hele, čvičí! Etě ňákou duhou ďabkou... (Hele, cvičí. Ještě s nějakou druhou žabkou. :-D)




H. když má uklízet: Bolí bíško. Muším opočinout.


H. když je pokáraná: Šem mutná.


T.: Nezlob už! H.: Já nedlobim, já plakam. Uá uá uá.




H. po vykonání potřeby do wc: Šem šukelka! No jó! Jednou se v téže situaci vyjádřila: Šem šukelka! Šem jako pán Ežíš. (Asi slyšela T., jak se ptala, jestli Pán Ježíš chodil taky na záchod.)




H. říká T.: T., máš láda čulání? T.: ne, mě to nebaví H.: Ale T.! Mušíš čůlat!


Dlouhé, podezřelé ticho. Ptám se muže, kde je H. Z koupelny se ozve H.: Počkej na mě, holim fousy!

Byli jsme v galerii moderního umění. H.: To bylo mužeum dobý. já: Líbily se ti obrázky? H.: Jo. Dihný.

T.: Já bych potřebovala boxovací pytel. Aby na něj nějaký malíř namaloval H.

Vánoce 2019 - ohlédnutí

Letos jsme měli opravdu hodně vánočních podstromečkových rozbalování.
A to domácí bylo okořeněné zabalováním. Kufrů.
Porušili jsme totiž naši tradici (obvykle jsme zůstáváli na Vánoce v Lucembursku) a vyrazili navštívit rodiny v Česku.

Večer po rozbalení dárečků jsme usadily děti k novým hračkám a k pohádce a naskládali věci do kufrů. (Kéž by to bylo tak jednoduché, jako se to píše. Nezapomenout žádný dárek, teplé oblečení a zábavu do auta - to byla lahůdka. A lahůdka nás taky čekala po návratu. Když jsme vyklízeli kazivé věci lednice, o jednom pokrmu jsme oba pouze konstatovali, že by potřeboval vyhodit, ale nikdo z nás to neudělal.)

Na Boží Hod jsme po mši skočili do naloženého auta a ve svátečním vyrazili. Cesta do Prahy trvá z Lucemburska přibližně 8 hodin. Záleží na množství a délce zastávek. My stavěli 1x na větší oběd a 1x na kratší odskočení.




K našim jsme dorazili chvíli po 19h, takže se ještě stihlo jedno dárkování. A to s přehledem, protože holky se dostatečně vyspinkaly v autě, takže šly spát kdovíkdy. Vůbec během celého pobytu špatně spaly. T. to vysvětlovala tím, že si chce dosyta užít prarodiče. Akorát že babičky by nejradši vytuhly dávno před holkama.


Druhý den jsme rozbalovali u mojí tety. Pochutnali jsme si na kachně a holky dostaly tunu panenek LOL, Hatchimals, duplo a vysněnou Barbie mořskou pannu.

Jestli se mi dobře vybavuje posloupnost, další den byl pátek, a to jsme si udělaly s T. dámskou jízdu a šly do kina na Frozen. Rozčilovalo mě ezo-bio-anticivilizační poselství, ale příběh sester princezen mě dojímal a bavil.

V sobotu jsme byli ještě v Praze, prošli jsme se po lese a navštívili Zemědělské muzeum. V neděli jsme šli na mši do Emauzského kláštera a potom vyrazili do Ústí nad Orlicí za rodinou mého muže.
Tam nás čekalo další rozbalování. Holky dostaly k barbínám Keny i nějaké knihy, které jsem jim koupila na podzim.








Druhý den jsem si došla koupit klubíčka do pasáže a navštívili jsme manželovu sestru. Naše holky si spokojeně pohrály s bratránkem a sestřenkou. Škoda, že se nevídají častěji.

Na Silvestra nás navštívila manželova babička. Z prababičky jsou holky vždy nadšené. Ochotně si s nimi hraje s Barbínami na plesy a všelijaké různé zábavy. Večer jsme šli na ohňostroj. H. (teď je jí 2,5 roku) se docela bála, ale dívala se aspoň na ta světýlka, co nedělala kravál. Pak jsme přenechali děti prarodičům a šli k dalším příbuzným na film. Promítalo se Tenkrát v Hollywoodu.

Prvního se odehrál nejlepší zážitek naší T. V lese jsme našli lebku. Nejdřív jsme mysleli, že liščí. Pak se ukázalo, že to byl divočák.







Druhého ledna jsme si udělali výlet. Do Pardubic. Vždycky mě zamrzí, když se ukáže že české krajské město je asi 1000x zajímavější, co se týče kulturního vyžití a množství drobných obchůdků, než hlavní město Lucemburska.





V pátek jsme si ještě užili dětské řádění s bratránkem a sestřenkou a večer jsme šli sami s manželem na mši do Rudoltic. H. si předtím na hřišti stihla vyrobit parádního monokla! První dny oteklá víčka, že skoro nešla otevřít, další dny splaskla, ale barvila se do sytě fialové.



V sobotu jsme se zastavili u našich přátel. To už je skoro taková tradice, že se u nich zastavíme, protože bydlí tak trochu po cestě. Kamarádka má doma kromě dětí a manžela hotový zvěřinec, takže jsme se s dcerkami pokochaly želvami, ptáčky, rybičkami. Pokecali jsme a vyrazili si užít poslední chvíle do Prahy. Je to zvláštní, že kdykoli píšu o návratu, svírá mě podobný stesk jako když se to právě děje a snažím se to, co nejrychleji odbýt. Cesta zpět nám zabrala neděli.

A my jsme tak přijeli nejen do Lucemburska, ale vpluli jsme také do každodennosti a do nového roku.

Díky Bohu za tyto Vánoce "na cestách".



sobota 25. ledna 2020

Mlha a podhoubí

Od začátku ledna jsem si říkala, jaký asi bude mít tento měsíc nádech. Co asi na něm bude tak silné, že se mi to vepíše do paměti. Zpětně mě vždycky překvapí, co paměť uchová jako důležité. Bude to určitě něco jiného, než co mi důležité připadá teď.

I když letošek zatím přinesl několik pěkných dní (sněhu v Lucembursku napadla zatím dokonalá nula), poslední dny jsou zahalené mlhou. Sice není nic vidět, ale atmosféra příjemná. Jak z hororu. Docela si mlhy užívám, protože jsou snesitelnější než čtyřicetistupňová vedra, která v loňském létě dvakrát lehce paralyzovala Lucemburk, a každopádně jsou lepší než otravný těžký déšť, jenž promáčí i tři bundy během jednoho dne. O botách ani nemluvím.

Zkrátka je pořádná mlha a je to fajn. 

Dneska mě právě přenesla časem o půl roku zpět, protože jsme se s H. byly projít v místech, kde jsme se procházely poprvé a naposledy v loňském červenci. Manžel byl se starší T. na bruslišti, tak jsme vyrazily obhlídnout jezírka a hřiště a šly jsme se podívat, jestli na nedaleké farmě budou i v zimě vidět nějaká zvířata.







Potkaly jsme osla v puntíkovaném kabátku.


V zimě se o anonymizaci postará obleční.


Ještě dvě fotky z Kirchbergu z pátku:



Vyhlídka do dálky.


Tak a teď to podhoubí.

Spousta lidí už na těhle houbičkách frčí, ale já jsem se až teď začetla do Mycelia od Vilmy Kadlečkové. Teď se uvidí, jestli rychleji přečtu všechny vydané díly než ona dokončí ona ten poslední, mezi fanoušky tolik očekávaný. Argo uvádělo, že rukopis závěru byl odevzdán na jaře 2019 a autorka na podzim téhož roku psala na fóru, že ještě píše a přibylo dalších 570 stránek. Očekávání jsou velká.



Össean a jeho posvátné houbičky. Teď už vím, že oči měl mít drobnější a vpadlejší.


Ale zpět ke knize. Proč mě zaujala a chytla? Protože má to, co má mít (podle mě) pořádná fantasy/scifi kniha. Kromě snesitelného jazyka a jakkoli napínavého příběhu má mít propracovaný svět, který chci navštívit. Svět, na nějž si chci hrát. Má ve mně vyvolávat chuť najít podobně postižené lidi a spiklenecky na ně pomrkávat: lodní össein, gleewarin, Rë Akkütlix? Hehe, já vím, co to je, pojďme si hrát na Össeany a nakreslit Pramáti Lodí! Pokud dosud nerozumíte, měli byste si knížku půjčit v knihovně a zkusit. Já se jdu vrhnout na druhý díl. :-)

Znáte Mycelium? Líbí? A jak si užíváte leden?


pátek 20. prosince 2019

Procházka po Marsu

Zase bylo potřeba jeden výlet nechat uležet...

V říjnu (?) jsme si jednoho hezkého víkendového dne udělali výlet nad městečko Schifflange. V brožuře jsme se dozvěděli, že na jednom kopci je planetární stezka. Na jednotlivých stanovištích sice byly tabulky s planetami, ale z celé procházky jsem měla dojem, jako kdybych se procházela na Marsu porostlém vegetací.

Cestu nám na chvíli přeťalo obrovské stádo ovcí a koz. Vida, Mars je vlastně příjemné místo k životu.









středa 18. prosince 2019

Vzpomínací

Nemůžu si vybavit, jestli jsem už tyhle fotky sdílela nebo podobný příspěvek psala. 
Vzpomínám na naše manželské a rodičovské začátky v Bohnicích. 
Neuvěřitelné, že to někdy byla přítomnost...

+
pár retro článků



A teď zas běžím... ať mi ta přítomnost pořád někam neutíká.













Něco o spánku...

Zaujaly mě tyto podcasty a povídání. Akorát pokud začnu dodržovat rady, které v nich zaznívají, budu na blogu publikovat ještě míň, protože...