čtvrtek 22. října 2020

Mrkněte k panenkám

Než se dostanu k nějakému dalšímu příspěvku, zřejmě na téma podzimního tvoření a obdivování hub, mrkněte alespoň, co je nového u panenek.
Baculka dostala nové ošacení.
Pokojík je ve výstavbě.
Pořídila jsem si nového Kena, vzala ho na procházku do lesa, a dva starší jsem ulovila na bazaru, a řekla bych, že mají mnohem větší hodnotu - sběratelskou. Ty dva poslední postupně nafotím, než mi je zmasakrují holky. 




úterý 29. září 2020

Ahoj podzime!

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Můžem být doma po děštivé procházce, číst si knížky, kreslit. 

Na IG jsem se zúčastnila výtvarné výzvy a zvládla jsem 5 obrázků ze 7. Docela úspěch. :-) A ten krteček nahoře, to už je zas jiný příběh a jiný pokus. Umění zdar. (Asi to zní, že je mi lépe, já doufám, že ano. Beru třetí týden antidepresiva... a je to opravdu o něco lepší.)












pátek 28. srpna 2020

Co je u nás nového...

Nepočítám-li švihlou výzvu (bohužel, nepřišla mailem další témata), nesly se moje příspěvky na blogu a i jiných sociálních sítí v chmurném duchu. Nevesely, truchlivy jsou moje myšlenky stále, takže se snažím najít odbornou pomoc, protože to vypadá, že se u mně po dlouhé době probudily deprese. Izolace, stres ze stíhání povinných odpoledek a potom koroňák a pocit "uvěznění" v Lucembursku vykonaly své. Když jsem byla na dovolené v ČR, mluvila jsem s psycholožkou i psychiatrem, ale někoho na delší léčbu musím sehnat v Lucembursku... Mému muži se paradoxně ulevilo, protože deprese se většinou dají vyřešit, i když to chvíli trvá. Říkal mi, že se bál, že jsem prostě taková a že si na to bude muset zvyknout. 

Co bylo...

Byli jsme v Česku! Jupí! Strávili jsme tam měsíc a i když se občas vyskytly komplikace (porouchané auto, můj zlomený malíček), bylo to moc fajn. Nejlepší asi byl závěrečný pobyt v Českém ráji. Nejsilnějším zážitkem bylo pozorování Perseid s nejstarší dcerou na klíně a opékání buřtů se "sousedy" z penzionu. 


Co bude...

Bude toho strašně moc! Jímá mě hrůza, když na to pomyslím. 

V polovině září jdou holky do školky a do školy. S tím souvisí nákup školních pomůcek, desatera nových bot (tělocvik, holíny, zima...), trenky na tělák, plavky... Uf.  

V lednu, dá-li Pán Bůh, budeme mít miminko! (Fanfáry očekávám, až přežijeme tak ten první rok.:-)

No a nakonec, aby toho nebylo málo, bychom se měli vracet do Česka. Řekněme, že mi Lucembursko duševně moc neprospívá... myslím, že to je dlouhodobě poznat z mých příspěvků. Ne každý člověk je asi stavěný na "dobrodružný" život na "vyspělém" západě. Ale stěhování z jednoho státu do druhého se třema dětma (z toho jedno cca půlroční) bude ještě větší MASAKR. 

Myslete na nás, prosím. :-D



neděle 28. června 2020

úterý 9. června 2020

Desítka švihlých témat

Náhodou jsem se proklikala k této výzvě: https://www.listysnu.cz/desitka-svihlych-temat-blogerska-vyzva/ 


Většinou podobné výzvy objevím pozdě, takže jsem ráda, že jsem tuhle objevila relativně včas. Švihlá témata a libovolné kreativní zpracování - to je přesně to, co potřebuju. I když nakonec stejně asi skončím u kreslení, v tomto případě jsem se pustila i do poezie. ;-) 



Žluťoučký pětinohý pejsánek

Lidé dobří, vizte zvíře, 

které moje uši líže,

jak se lísá, rád se hladí,

k dětem do bytu se hodí.


Podívejte na ta očka,

hleděla by na pánečka

oddaně, ach oddaně…

a ta jeho hlava hebká vklouzla by vám do dlaně.


Obavy z chlupů nemusíte mít,

jeho srst vám nezneřádí byt,

je žlutá, lesklá, pevně držící,

nemusíte denně vyluxovat ložnici. 


Jen ten jeho přebytečný ocásek, 

vzbuzuje mnoho nežádoucích otázek.

Podíváte se pozorně, sem, tam a zpět…

a spočítáte, že ten tvor 

má nohou pět.


Neděste se, prosím, místo nohou raději,

hleďte na tu v očích jeho neskrývanou naději:

"Chcete mě? Tak chcete mě?!" otázku v nich přečtěte

a přemýšlejte, 

kde bude stát miska toho štěněte! 



sobota 6. června 2020

Podivná dovolená v Lucembursku a jiné existování

Tenhle rok je fakt zvláštní.
Nikdy by mě nenapadlo, že pojedeme na několik dní se ubytovat někam do "cizího" v Lucembursku. Teda napadlo, už dřív jsme zvažovali nějaký kemp, ale vzhledem k tomu, jak je to tu bídné s koupáním, hledali jsme kemp spíš v Belgii, kde jsou kempy podél řeky, kde se dá koupat, jezdit na lodičkách a podobně. 

Tak tentokrát, potom, co jsme vyloučili návštěvu Česka, protože jsme nechtěli riskovat karanténu, jsme na svatodušní prázdniny vyrazili do pronajatého bungalovu nedaleko jezera/přehrady na Horní Kyselé :-) (řeka se jmenuje Haute-Sûre nebo Uewersauer nebo Upper Sûre nebo tak nějak, ale český název jsem nikde nezaznamenala...) 

Všichni jsme potřebovali vypadnout z bytu ve městě. Ubytování nás zaujalo tím, že na něm byla zahrada s vlastním hřištěm. Pro představu: v Lucembursku politici odmítají otevřít dětská hřiště. Asi jsou to semeniště koroňáku. Jsou otevřené hospody, kina, muzea, obchody, školy, školky i jesle. (Kostely taky, ale za takových podmínek, že se mi na to těžko myslí.) Ale dětská venkovní hřiště jsou zavřená. Dovedete si představit, že pak je chození ven s dětmi docela náročné. Taháme kolo, odrážedlo, křídy, ale stejně děcka hledí smutně na hřiště obehnané policejní páskou. 

Protože se jednalo o ubytování v zemi, kde bydlíme a kde je všude blízko, nenasadili jsme hektické výletní tempo, jako třeba když jsme byli v Bretani a "museli" jsme stihnou 2-3 výlety denně. Často jsme jen tak zevlili na zahradě, děti si užívaly houpačky, klouzačku a kolotoč svařený z trubek. 

Na jedno odpoledne jsme pozvali české přátelé a grilovali jsme nad ohništěm. Bylo to fajn, ale abych pravdu řekla, žádná lucemburská klobáska se nevyrovná českému špekáčku. A to prosím ze mě nemluví moje zaujatost proti Luxu, to je holý fakt: Mám hroznou chuť na špekáčky! Tak doufám, že hranice vydrží dlouho otevřené, abychom si (nejen) na ně mohli zajet do Česka. 

Bungalov byl na okraji vesnice Kaundorf, která leží v oblasti, kde probíhaly na konci 2. sv. války boje o výběžek (Battle of Bulge). Však asi 20 km nedaleko je belgická Bastogne. U Kaundorfu je tak bunkr s pamětní deskou a pomník vytvořený ze spojenecké bomby. U popisu kešek v oblasti je varování: našlapujte opatrně, občas se najde nějaká munice. Majitelka bungalovu pak manželovi vyprávěla, kde a jak ve vesnici ukrývali partizány. 



Jeden den jsme se byli koupat v jezeře. Nebyli jsme úplně vybaveni, jen já a holky jsme měly plavky a holky ani neměly nafukovací rukávky, takže to s nima bylo trochu o strach, aby někde nezahučely do vody. Proto jsme se cákali hlavně v bahýnku na břehu, ale občas jsem vyplavala dál do jezera a to jsem si moc užívala. Ráda plavu v přírodě, protože od vodní hladiny se lesy, kopce a obloha jeví zas úplně jinak. 



Nejturističtější výprava byla asi do městečka Esch-sur-Sûre, které v období doznívající koronakrize vypadalo hrozně zvláštně. Je to asi nejnačančanější lucemburské městečko, jaké jsem kdy viděla. Malebné až hrůza. A podivně prázdné s minimem turistů. Městečko je usazené na svazích kopců a nad ním se tyčí hrad. Na něj jsme vyšlápli a dětem předtím slíbili zmrzlinu v restauraci. My jsme si dali vývar, děti zmrzku a kdyby kolem neběhala servírka s rouškou, skoro bych si připadala jak v normálním světě. 



Poslední den se pěkně rozpršelo a my jsme na keškové mapě našli trasu s několika keškami, z nichž jsme se dozvěděli, že nás provedou po místě těžby antimonu. Vychutnali jsme si tak lucemburský venkov s krávami, zapršený les, louky a pole. A zuřivé naříkání naší nejstarší dcery, která koncept chození v přírodě naprosto odmítá. S manželem jsme si zavzpomínali na letní tábory a v naší drahé T. jsme tak nechtěně vyvolali odpor, že prý na něco takového nikdy jet nechce. 



Protože jsem nějaká zacyklená, vrátila jsem se k letní výzvě z roku 2016. A jen tak pro sebe si odškrátávm některé body, protože je to docela inspirativní. Jenže jsem zřejmě zacyklená ještě víc, než jsem si myslela, protože jsem konečně dočetla knihu, kterou jsem ve výzvě vyhrála. Což je starozákonní lovestory Rubínová žatva. Teď nutně potřebuju pokračování, nemohla jsem se odtrhnout, takže jsem většinu knihy přečetla ještě před odjezdem na místo! A taky znovu čtu knihy, které jsem toho léta přečetla (proč to ale dělám?!): Cukr na nitku a Zatracené kyselo od foodblogerky Vilemíny. 

Muž se zase pustil do hraní na kytaru a každý den pilně trénuje a trénoval i na dovolené. Starší dcera vyjádřila nelibost: "To je hrozný, táta furt hraje na kytaru a maminka jenom čte!"
Manžel na to: "Jsme na dovolený, ta je od toho, aby si člověk odpočinul a dělal, co ho baví."
Dcera: "Ale vy máte děti! A když máte děti, MUSÍTE SE JIM VĚNOVAT!" 

Tak... a máme to. 

Jsem sama ze sebe v šoku, jak jsem se rozepsala... Děti mi samozřejmě dávají sežrat, že se jim při psaní článku NEVĚNUJU, takže už jdu na to. 

Aspoň vám sem vložím jejich oblíbené písničky: 





Z těchto odkazů jistě poznáta, jaký je teď nejoblíbenější pořad našich dětí... :-)


neděle 24. května 2020

Tma a nic

Úniky před světem a sebou samou.
Knížky, filmy, kešky.
Jak neuspokojivé.

Ozvu se, až bude líp. To psaní o depkách mi moc nejde. 

sobota 4. dubna 2020

Za časů koronaviru V.

Nevěřila jsem tomu, že se to může stát, ale lesy mi začínají lézt na nervy. Hlavně ten za domem. Ano, mám radost, že aspoň něco můžem, měla bych být vděčnější, ale je tam tak hnědo a sucho. Ať už se aspoň zelená... Proto jsme včera vyrazili trochu dál, někam, kde voda teče a tvaruje krajinu.

Cesty mi připomínaly procházky z dětství, v těch rovnoběžkách sbíhajících se na horizontu je něco archetypálního.

Toužím se ale procházet po městě.

Aspoň čtu Prašinu a představuju si, kde by tak asi mohla být.
A ke skládání prádla si pustím nějaký pořad o Praze.










úterý 31. března 2020

Za časů koronaviru IV.

Dny splývají.
A rychle utíkají. Kupodivu. Báli jsme se nudy a ona nakonec nepřichází. (Zatím.) Nakonec se člověk musí hodně snažit, aby stihl vše, co chce.

Některé dny jsou horší, některé dny se hroutím, křičím na děti, někdy jen scrolluju obrazovku.

Ale dneska zas bylo trochu líp.

Asi pomohlo jít do civilizace. Měli jsme balík na poště, je to v centru a nedá se tam dobře zaparkovat, tak mě napadlo jít od nás pěšky (je to asi 2 kilometry). Bylo docela uklidňující vidět, že okolní svět krom lesů ještě nezmizel.

Jen ta rána jsou pokaždé hrozná. Ráno se s tím vším okolo sebe musím vždycky znova smířit a někdy se nepovede. Probuzení ze svobodny snů do Situace bývá bolestivé.

malování kávou a solí
po karanténě bude moct naše šestiletá jít na gympl, tohle mě nutila překládat



špaldové housky

model sopky






pondělí 16. března 2020

Za časů koronaviru III.

Ladislav Zibura ve svém facebookovém příspěvku vyzývá: Jsme národ Přemka Podlahy, ušijme si roušky.

Šiju od včerejška. (I když teda šití nepatří k mým nejoblíbenějším ručním pracím.)

Když už mám venku šicí stroj, ušila jsem šaty i panence.

Odpoledne jsme pojedli buchtu na terase. Je to fakt divná zombie apokalypsa. Jsme uvězněni (a to v lepším případě) v našich domácích pohodičkách.

Hodně sil všem, co musí do práce.

Prodavači, pošťáci, doručovatelé, zdravotníci a všichni další, co musí mezi lidi, jste pro mě hrdinové.

Díky vám všem, že udržujete svět v chodu. 








Mrkněte k panenkám

Než se dostanu k nějakému dalšímu příspěvku, zřejmě na téma podzimního tvoření a obdivování hub, mrkněte alespoň, co je nového u panenek . B...