pondělí 14. srpna 2017

Sedmý týden vděčného léta - deníkověji

Pokračování Letitiiny letní výzvy.

Tento týden jsem byla nezvykle společenská.

V pondělí jsem poznala na hřišti jednu rumunskou maminku, jejíž muž pracuje pro stejnou firmu jako můj. Nejenže jsem odpovídala, když se na něco ptala, ale občas jsem se zeptala já jí. Měla bych dostat nějakou speciální medaili pro plaché introverty.

V úterý jsem hrdinně vyrazila s oběma dětmi na setkání Positive Birth Movement, kde jsme potkaly českou nastávající maminku D. Moje T. se k ní okamžitě posadila a začala hustit (podívej, jaký mám šatičky! podívej, jak jsem vymalovala mašinku!). S D. jsme si vyměnily kontakty a dneska jsme se zase sešly.

Středu si moc nepamatuju..., to jsem se snažila nafotit pěkné fotky holek. Ale ve čtvrtek mě odrovnala bolest zad. V. musel přijet trochu dřív pomoct mi s dětmi, chvilkama jsem myslela, že pojedem do nemocnice, protože mě k tomu bolelo břicho, ale nejspíš to bylo od těch zad. Asi jak jsem si s něčím hnula na zádech, projevilo se to i na nějakém břišním svalu. Ještě že jdu tento týden na poporodní fyzioterapii.

Pondělí, úterý, středa a hlavně čtvrtek
úterý 8. 8. 17

Z pátku si pamatuju hlavně to, že jsem pro T. konečně vytiskla "odškrtávací list" do parku, na němž měla označit skutečnosti, které uvidí. Pařez, šišku, mravence...


díra ve stromu, pátek 11. 8. 17
pátek 11. 8. 17


Víkend byl fajn.
V sobotu jsme se dostali všichni ven až večer, protože V. byl s T. v kině. Bylo to její první kino! Šli spolu na Cars 3. :-)
Večerní procházka ve mně vyvolala lehkou podzimní náladu. Počasí opravdu takové bylo. Kovově studené. Prošli jsme čtvrtí Strassen, kterou pěšky moc neznáme, dostali jsme se i k jakési opuštěné zahradě, kterou nepochybně brzo developeři využijí a přebudují. Takový planý pozemek v Lucembursku asi dlouho vydržet nemůže. Měla jsem chuť vejít a na chvíli zmizet ve vůni dozrávajícího zdivočelého ovoce.

sobota 12. 8. 17


Neděli jsme zas strávili celou v Trevíru. Odpoledne mezi zvířaty v parku Wildgehege.


neděle 13. 8. 17


pondělí 14. 8. 17


Děkuju Bohu, že jsem se častěji probouzela ze svých podivných myšlenek.
Děkuju, že mě zas přivádí k myšlenkám na zpověď.
Děkuju za chvilku listopadu v srpnu.
Děkuju za bolest, kvůli níž jsem musela polevit ze svých plánů.
Děkuju za děti a muže. (H. jsou dnes 2 měsíce! Je nejúžasnější miminko!)
Děkuju za lidi, co jsem nově poznala i znovu potkala. (Jak ve skutečnosti, tak ve virtuálnu.)


pátek 11. srpna 2017

Z loňského archivu

Jako včera, jako nedávno i nedaleko
jsem procházela Prahou i sty
jinými městy
a dívala se víc na chodník než kolem
a říkala jsem přitom
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné...

za všechny, kdo jdem po ulici
za všechny lidi právě dlící
za okny

... nyní i v hodinu smrti naší.


Obrázky

Dětství na sídlišti


Svatá Kristina (Nina) Gruzínská


pondělí 7. srpna 2017

Šestý týden vděčných prázdnin



2. srpna

4. srpna




7. srpna

Dnes bez obrázku, zatím. Ale nevadí.
Jsem vděčná za takové ty každodenní radosti: 
- stihla jsem cosi uvařit
- snažila jsem se i poklízet (marně) 
- dostaly jsme se ven
- povídala jsem si s maminkou z Rumunska, co je v Lucembursku teprve týden
- poslouchala jsem Radůzu (stále poslouchám, zatímco mi dítko spí v šátku a druhé uspává manžel)
- zažívám klid, když přijde můj drahý muž z práce 
Bohu díky. 

neděle 6. srpna 2017

Prosvěcování

Nevím, kdy se to stalo. Pochybuju, že až po porodu, ale v kontrastu s miminkem to začalo být zřejmější. Ale někdy mezi třetím rokem a teďkem se udála taková věc. S naši T. se totiž začalo dát mluvit. A to dost abstraktně. Jasně, nepočítám ty chvíle, kdy má zásek, ale jinak... 

Minule jsem psala o tom, že pochopila, jak se hrajou karty. 
Ještě předtím jsme začaly hrát hry "co by bylo, kdyby". Tohle přemýšlení se začalo odvíjet od doby, kdy jsem si s ní četla knížku od Daisy Mrázkové na tohle téma. Pod vlivem téhe knížky se začala sama pokoušet o podmiňovací konstrukce. Je to asi tak 3 měsíce zpátky, teď mám pocit, že gramaticky dokáže vyjádřit všechno a zapomínám na dobu, kdy tomu tak nebylo. Občas sama od sebe spustí, co by bylo, kdyby... auta měla nožičky. 


Táta: Co by bylo, kdyby...chom neměli oblečení? 

T.: Nic. To nevadí. 


Včera jsme v autě zkoušeli hrát hádání osobností. Je to hodně limitované, pro nás dospělé to není ještě taková sranda, protože berem ohled na to, jak se ptát, koho ona vlastně zná..., a na to, že si po chvilce hraní začne vymýšlet blbosti. Ale jde to. 

Nechává prolínat imaginárno se skutečností. Vymyslela si, že má imaginární figurku Myšpulína a zapojila do hry s duplem. 


T.: Vidíš, jak kásně tancuju?

Já: Hm-m, jojo.
T.: To nežikam tobě, ale Mekvínovi!


Nejvíc mě dojalo, když začala používat náš slunečník na terase jako pumpu na čepování zmrzliny. Hrávala jsem si totiž hodně podobně. 

Dožaduje se hraní opravdových her: na honěnou, na schovávanou, na doktora, na letadlo, na přepadení banky. Hraje si, že je babička, já dědeček a jedem nakupovat.


"Já si haju na zloděje. A taky tochu na policajta."


Stíhám jen žasnout. Je krásné pozorovat konkrétní případ rozvoje jazyka, myšlení, představivosti. 
Bohu díky. 




"Dneska pudeme na úžadu. Tak a sme na úžadě." Otočila se ke mně: "Pani! Dáte nám nějaký papíjy? ... Poč se směješ?"

pondělí 31. července 2017

Karty

Vůně bouřky a dřeva. Kostkovaný ubrus, lampa a kolem ní komaří bzukot. Večer na chatě. 
Anebo jinde.
Bílá káva a buchty. Uklizeno a čisto. Doznívá ve mně vzrušení z četby o záhadách a tajemnu. Jsem plná vzduchu, paprsků a lesa. Odpoledne u babičky.
Rodina a přítomnost.

To je namátkou pár vjemů, které se mi vybaví, když si vzpomenu, jak jsme s rodiči nebo s prarodiči hráli karty. Vzpomínky z kategorií dětství, radost, prázdniny, léto. 

Neopakovatelné. Neopakovatelné pro mě, ale třeba to půjde poslat dál. Nedaří se mi zajistit ty idylické kulisy, ale to asi ani nemusí být. 

Moje milovaná tříletá totiž pochopila, jak se hraje Prší. A tak, když je chvilka, nechávám ležet ostatní nutnosti, které nepotřebujeme k přežití (prádlo, nádobí...) a rozdávám karty. A cítím se u toho svátečně, jak kdybych předávala vzácný poklad. Navazuju na rodinnou tradici a posílám ji dál. Sice úplně v jiné zemi, sice na úplně všedním místě (doma), ale s nadějí, že má to moje dítko radost. S nadějí, že si zapamatuje spíš tohle, a ne krize, kdy na sebe řvem. S nadějí, že její budoucí život bude napájen také pramenem radostného dětství.
Lidská paměť je milosrdná. 




Počkat...? To už pátý týden?! (a hudební bonus na konci)

Na instagramu i jiných sociálních sítích se to hemží novými, letními miminky. Takže nejsem sama! :-) A u jedné maminky s čerstvým dítkem (myslím, že třetím) jsem četla, jak dostala radu, že kdykoli se jí povede upravit či pouklidit aspoň malé místečko, ať za to poděkuje Bohu. Ať mu poděkuje za ten kousek řádu.


Vlastně je to obecně dobrá rada, jak zvládat frustraci. Což je myslím to správné slovo, když si na sebe zvykáme s novým členem rodiny. Není to smutek, naopak, je to radost. Ale velmi často prostě nemůžete dokončit to, co potřebujete. Někdy ani začít. Třeba jídlo. Takže za každé málo, co se povede udělat, patří Bohu velký dík.







Velmi často se potřebujeme navzájem i s tím velkým nemiminkem, které si o sobě myslí, že je letadlo Prášek. A tvrdí, že velký holky nejsou smutný.





Dny jsou příliš krátké. Učím se být mámou dvěma holkám, učím se přitom nezapomínat být i manželkou, ale to je teprv těžké. Abychom mohli spolu večer promluvit aspoň pár slov, museli bychom zavřít obě děti do oddělených zvukotěsných klecí.

Uf... 

Snad se to nějak usadí.