neděle 3. listopadu 2019

Houbáci

Ne, nebudu se chlubit košíkem plným hub. Houby mě baví spíš esteticky, sbírat se je bojím. Ale podělím se o několik svých obrázků z léta. 






neděle 20. října 2019

Mně se stejská, až to bolí...

Špitálek,
špitál,

                 ... svět se točil
na zasněženém kolotoči
koně se dali v hebký cval.
Bůh suď,
co ještě chybělo mi?
Láska je sladké bezvědomí ...

a já to město miloval.

(ze Šiktancovy básně Praha)




Myslím, že zkušenost života v zahraničí se přeceňuje.











sobota 19. října 2019

Ohlédnutí bližší - Brusel

Uvědomila jsem si, že mi moc nejde psát o něčem krátce po tom, co jsem to prožila. Naopak že s větším odstupem se mi o události zpravuje lépe.

Je to ale trochu divné... tímhle stylem se může stát, že budu psát články o Vánocích v létě a naopak.
Možná by to ale mohlo být užitečné. Každé Vánoce je plný internet stromečků, dárečků a nějakých těch duchovních zamyšlení.

Když bych psala o adventním ztišení v červnu, třeba by to zaujalo publikum. :-D Třeba by rádo uvítalo ochlazující článek v parném létě.

Každopádně teď se moc daleko do minulosti vracet nebudu, jen pár týdnů. Na konci září jsme totiž poprvé pořádně navštívili Brusel. Jeli jsme na víkend ke kamarádce, která se do Bruselu před rokem odstěhovala. Bydlí s partnerem a dětmi na předměstí, blízko sjezdu na dálnici do Lucemburska, takže pro nás to je skoro za rohem. Jen dvě hodiny autem.



Než jsme šli k našim hostitelům, holky si pohrály na místním hřišti s pavoukem. Bylo tam pěkně a podzimně a chvilkama dokonce i nepršelo.
Na návštěvě se děti hned rozutekly do hracích pokojíčků a nebylo úplně snadné zorganizovat jejich vypravení do centra města.  O naší návštěvě se ale nemusím moc rozepisovat, bylo to příjemné přátelské setkání, jistě znáte.

Co mě zaujalo na samotném Bruselu?

- Abychom se dostali do centra, museli jsme jet fakt hodně dlouho po nějakém bulváru - asi 20 minut. Pro nás je to nezvyklé. Když člověk jede v Lucembursku plynule dvacet minut na jih nebo západ, tak je už v jiné zemi. (Na západ je to asi 30-40 minut a na sever 70.) V autě jsme poslouchali písničky belgického zpěváka Stromae.

- Grand Place je moc krásné, když se člověk dívá vzhůrů, na fasády. Když jsme se podívali dolů, na zemi byl strašný bordel. Asi tam předtím byl nějaký koncert?

- Čůrající chlapeček je maličkej a skrz davy turistů není skoro vidět.

- Povečeřeli jsme v marocké čajovně. Já výborné mleté jehněčí s hummusem a zeleninou. Zkrátka není nad lokální kuchyni. :-D Překvapilo mě, že se to dalo přežít, i když děti byly v přesile. Na 4 dospělé 5 dětí. (Hostitelka měla s sebou au-pair.)

- Dát si vafle to byl hodně velký omyl - čekali jsme na ně strašně dlouho a holky se následně zprasily od hlavy až k patě, navíc jim kus spadl na zem a já musela zbytek proti své vůli dojídat.

- Druhý den byla neděle, takže jsme navštívili jednu z tridentských mší v Bruselu.  Kázání bylo nehorázně dlouhé. Asi 45 minut. Takže jsem měla čas si prohlédnout outfity zbožných bruselských dam a všimnout si, že jsou v provozu dvě zpovědnice. (Byli jsme u FSSPX v kostele sv. Josefa.) 

- Po obědě jsme jeli do nedalekého Technopolisu. To bylo krásný. Myslím, že by se vyplatilo tam jet někdy z Lucemburska, na celý den. Byli jsme tam asi 3 hodiny a nestihli jsme vše vyzkoušet. (V ČR je asi podobná IQ Landia - osobně neznám.) 

Cesta zpátky byla docela náročná, hrozně pršelo. Ono ostatně pršelo celý víkend, ale ty deště, co jsme potkávali cestou, byly dost intenzivní. Chvilkama se naše auto měnilo v ponorku a cestu samozřejmě skoro vidět nebylo. Bohužel sonar naše audina nemá. Děti spaly a já jsem si aspoň pročítala knihu The Catholic Mom Challenge od Sterling Jaquith.

Výlet do Bruselu byl krátký, ale už se ve mně tvoří příjemná vzpomínka.

Co vy, milí čtenáři? Znáte Brusel? Jaký na vás udělal dojem?

pátek 11. října 2019

Levoruké tvoření v panenkovém mikrosvětě

Nemůžu si pomoct.

Pořád mám nutkání tvořit, i když jsem strašně levá. Ze všeho mi čučej nitě, nikdy nic nesedí, jak původně mělo, vše je opatlané lepidlem a barvama. Strašně moc mi nejdou detaily a zakončení.

Ale stejně vždy znova podlehnu...

Tentokrát to odnesly barbíny mojí dcery, ale rozhodla jsem se, že je nebudu dále trápit a pořídím si nějaké vlastní.

Pozn. 1. Je to stejně vtipné, když jsem byla malá, přišla mi Barbína - pravá od Mattela - jako téměř nedosažitelné bohatství, téměř modla. Teď jsem byla v hračářství a říkala jsem si: Cože? Pěkná panenka stojí jen 9 euro, zatímco ty hnusné šatičky stojí 11?!  A i láhev vína je dražší.) 

Pozn. 2. Mattel je velmi pokrokový. Že dělají panenky inženýrky - to vím, že budou prodávat gender fluidní panenky se snažím vytěsnit, ale že dělají Kena - mořského pána - a Kena, který má jako příslušenství pračku a košík na prádlo, to mě hodně pobavilo. Kdo je asi cílová skupina Kena s pračkou? Aby edukace nebylo málo, viděla jsem v obchodě i Barbie - sběračku psích bobků.

Tady jsou tedy ty moje výtvory:

jen sukeň



jen ploutev


A jako perlička na závěr šaty pro panenku, které ale mnohem lépe pasují medvídkovi.




neděle 15. září 2019

O prázdninách jsme...

... se pekli ve vlastní šťávě. Vlna veder byla asi všude, ale v západní Evropě docela výživná, dosahovala až 39 stupňů. T. měla během toho nejteplejšího týdne příměstský výtvarnný tábor, takže jsem musela vymýšlet, kde těch pár hodin přetrpím s H. Párkrát jsme dokonce vsadily na obchoďák.

... se setkávali! Když jsme byli v Lucembursku, hodně jsem se snažila organizovat čas, aby se naše starší mohla setkávat s nejlepší kamarádkou, která jde už bohužel do školy. Krom toho jsme se setkali s mnoha lidmi v ČR, zejména s rodinou. Naše děti se aspoň občas setkají se svými sestřenkami a bratránkem. A s mnoha lidmi jsme se nesetkali, tak to chodí. Čas dovolených je omezen.

... poznávali.
Byli jsme na výstavě Čtyřlístku, městě robotů na Chodově, v Koněpruských jeskyních, na Křivoklátě, v ZOO, v Litomyšli, v Adršpachu, v botanické, v Lisieux a Bretani. O té ještě napíšu víc.



... křtili. Máme tu čest být kmotry naší malé neteře.

... tvořili. Kromě našich obvyklých aktivit, jsme dětem s manželem vyrobili v dílně na chatě dřevěné hračky. Bylo pěkné něco vyrábět spolu s manželem.

... se věnovali turistickému sběratelství. :-) Kupovali jsme zejména turistické známky.

A když to šlo, tak jsem si četla. Uvažovala o literatuře a studovala poezii. Nějak se tím nedokážu přestat zabývat.










sobota 14. září 2019

O drobnostech

se mi píše mnohem líp, než o celém bloku intenzivních událostí jako jsou prázdniny!

Zneklidňuje mě, že vše, o čem bych chtěla psát, je už minulost. Zpřítomním ji nějak psaním?

Lituju, že nemám kapacitu na psaní úvah, protože myšlenek mám v hlavě mnoho, zapisuju si je do deníku, ale převod na blog se už nekoná.

Snad se zas napojím.

Dneska jsem se pokusila veršovat v sylabotonickém hexamteru.

Jak v tom někdo mohl psát celé eposy?!

Dávat fotky z dovolené jako ilustrace je možná snazší než o prožitém napsat. Etretat.

pondělí 9. září 2019

Bretaň

V lákavých krajinách léta

pro něž čas vyhrazen zvláštní máme


není

zapsáno nic než tlení

našeho pomíjení


Vzpomínky na modrou šedou zem

s pláněmi ostružin nad mořem

v paměti otisky letmé

omývá oceán času

vzdaluje nás prožitým dotekům

pláží konce světa





úterý 20. srpna 2019

Ivan Slavík: Hory roků (úryvky)


1971
Pátek 9. dubna - Velký pátek
...
Pišme dále. Když jsem ve 40. letech za okupace začal docházet k Halasovi, Palivcovi a dalším, překvapilo mě jejich pojetí poezie. Že to je totiž jakési objevitelství, zahlédnutí něčeho, co čtenářstvo dosud nezahlédlo, ale co jednou bude viditelné všem. Jakési ustavičné předbíhání času, nic víc. Halas to vyjádřil v Dokořán, v básni o poezii, Viktorce našich dnů. S tím jsem hluboce nesouhlasil. Měl jsem tehdy a mám dosud nezlomný pocit, že báseň je duchovní čin, a to už v okamžiku, kdy vzniká, i kdyby ji nikdo nečetl; že v hloubi svého jádra se dotýká absolutní zkušenosti, zkušenosti nepředběhnutelné, věčné (je rozhovorem mezi já a Bohem - ačkoli to bylo tehdy pár let před mou konverzí), a skutečně ovlivňuje přímo, nezprostředkovaně, ne až vlivem na případného čtenáře, že prostě padá na neviditelné vážky světa, vyvažující onu rovnováhu, proč svět dosud trvá. Poezie je diametrálně odlišná od řečnictví, je to řeč do ticha, slyšeného duší v její samotě, ale už v té samotě je napojena na podstatu bytí. Chci říci, že v krutém boji, v tom nejkrutějším a nejúpornějším boji, jaký jest, v ustavičném boji duchovním, kdy slyšíš ze zalknuta ustavičné svištění mečů, křídel, pád a vzestup duší a výbuchy třaskavin světla a tmy, tam poezie váží prostě tím, že jest. Tím neříkám, že nechce ke čtenáři, že se uzavírá časným problémům světa - ale má tam co dělat jen tehdy, je-li napojena na tuto hlubinu (neříkám securitatus, neboť s Hopkinsem: "Duch má své srázy, výši a pád, je na lehkou váhu brát může, kdo nevisel v nich"). s. 27- 28

1972
Sobota 26. srpna - bl. Martina Středy
...
Jako neodbytný zvonek se někde v mém mozku, v mém vědomí ozývá nesouhlas s trendem některých přečtených knih (Křesťanství dnes, Robinson, Chauchard). Opravdu je ta "sekularizace" nezbytným a nepochybným faktem? Nejsou život a jsoucno už nabity tajemstvím, oslepivým, světélkujícím? Nejsme ponořeni v přesahujícím, v mlčícím u zpívajícím vesmíru? Už se neumírá? Není neukojitelná žízeň? Nevyslovitelné? Nejsem záhadou sobě sám? Už nekvetou slzičky Panny Marie? Já nevím, nikdy mě moc teilhardovský optimismus, ale nad místy, z nichž prýští stesk, bezbrannost, čistota pohaněná - nad těmi jsem dovedl stát v úžasu.

Neděle 27. srpna - Josefa Kalasánského
Nejde mi do hlavy ta sekularizace. Přizpůsobit se jí? Vzít na vědomí, že jisté oblasti jsou její doménou? Pravý opak je pravdou! Svět ponechaný sám sobě je peklem! Drogy, vraždy, sebevraždy, pornosexualita, potraty, rozvody a rozvraty, války a zvěrstva, koncentráky, konzumní blahobyt, hlad, atomové pumpy, zamořený vzduch a vody, bezduchá civilizace, zánik přírody, kosmická opuštěnost, prst na spoušti světové katastrofy kdykoli - humanita ponechaná sama sobě vraždí člověka na těle i na duchu. Právě odsekularizovat potřebuje svět! Metafyzický, transcendentální obzor, naději a cíl potřebují lidské duše!
...

1974
Čtvrtek 7. 6., Roberta
Dnes jsem se zase pustil do překládání aztécké lyriky. Ti Aztékové jsou jeden jediný nářek nad lidskou bezmocí a časností. Je možné, je vůbec myslitelné, že by všechno toto a podobné úpění bylo vyplýtváno nadarmo? Že by to byly jen zvuky, to jest vzduchové vlny, unikající do neúčastného prostoru? Ale vždyť jsou to slova, vždyť mají smysl. Právě ten smysl, ten obsah našich životů, co to je? To není pouhé nic, to je něco, třebaže tak tajemné a neuchopitelné.

Středa 4. 7., sv. Prokopa
K večeru. Sedím na prknech před domkem, přede mnou se kolébají stonky křovin a květů v naší zahrádce. Pomalé šero. Ticho je naplněno letními zvuky ptáků. Letní večer. Je to stále stejné. Jakoby věčné. Stejně budou cvrlikat ptáci a dýchat letní vánek, tmět se červencové nebe, až my tu nebudeme. Ale je to klamná kulisa věčnosti. - Budou to jiní ptáci, jiný večer a jiný vánek. Nic není věčné na této kulise, jen sama věčnost. 

pondělí 19. srpna 2019

Ivan Slavík: Hory roků (úryvek)

Je toho tolik, co bych chtěla vyprávět.

O prázdninách, o výletu do Čech, o tom, jak holky rostou. Možná se k tomu ještě dostanu, možná pár vynořujících se momentů popíšu.

Nebo taky ne.

Hodně věcí teď nedělám. Neplním výzvy, do deníku píšu sporadicky, kreslím z povinnosti (ale je to fajn!), blog bych si moc ráda udržela, asi opravdu zas budu víc psát, až se toho bude míň dít... zimní měsíce jsou nejlepší.

Ale něco bych chtěla udělat, chtěla bych si vypisovat pasáže z knih, co mě zaujaly. Slova, která by měla být čtena nahlas, opakována... a která by třeba měla jít vyhledat googlem, což nepůjde, pokud text jen vyfotím.

Tak dnes tedy začínám knihou, kterou stále čtu a která mě podněcuje k modlitbě a úvahám, deníkovými záznamy básníka Ivana Slavíka:

Všechny hlavní věci jsou mysteria. Nikdy jsem si neodpověděl zcela a do důsledků uspokojivě např. na existenci zla, ale nad čím mi srdce trne, je problém časnosti. Naše vezdejší úděly se svou neopakovatelností, ty okamžiky už ve chvíli, kdy se dějí, minulé, a právě proto ale závratné, čím to bude nahrazeno? A už to slovo "nahrazeno" je zcela nepřípadné. Na té závratnosti lidských životů je vlastně založeno veškeré vyprávění, veškeré umění románu, i když si to autor třeba ani sám takhle metafyzicky neuvědomuje. 
(s. 216)

úterý 23. července 2019

Houbáci

Ne, nebudu se chlubit košíkem plným hub. Houby mě baví spíš esteticky, sbírat se je bojím. Ale podělím se o několik svých obrázků z léta.  ...