středa 25. listopadu 2015

Před adventem...

Neutekla jsem tomu.
V Lucembursku nezačíná ADVENT v listopadu, ale skoro by se dalo říct, že VÁNOCE.
Protože už i na jednom z hlavních náměstí mají vystavené jesličky s Ježíškem.
Tak aspoň že tam jsou a nejsou odstraněny, aby náhodou neurážely cítění jinověrců.

I když tohle by moho urážet cítění kohokoli, hlavně to estetické:





Tak aspoň, že ten svařák mají dobrý. :-)
A ta světla ve tvaru hvězd a koleček nahoře osvětlují brusliště/kluziště, což je také zajímavá aktivita. Brusle jsou k půjčení, je to v centru města, takže blízko odevšad. (I z Belgie, Německa... haha. Manžel mi poslal veselé video s nekorektními vtipy o Lucembursku, ...




...takže srším humorem.)


Jeden hranatý výřez z naší všednodennosti:

A nevánoční tvoření:
Sv. Pius X.



úterý 24. listopadu 2015

Hyperbola

Tohle téma na mě neustále doléhá. I když jsem se o něm už jednou zmínila, pořád s ním nejsem vyrovnaná. 

Do Lucemburska jsem se po třech týdnech v ČR vrátila velice natěšená, připravená si tu zemi znovu zkusit zamilovat, ale vždy narazím na jeden a ten zádrhel. Pocit, jako by v domech nebyly domovy. Od velmi brzkého věku jsou děti odevzdány institucím (někdy trochu starší, ale stejně pořád dost brzo), a od té doby se to s nimi veze. Jesle, školka, škola, lyceum, vysoká/práce, práce... Děti v jeslích, ve škole, oba rodiče v práci a v prázdných domech uklízí najaté cleaning ladies. Rodina se domů začne vracet odpoledne, možná večer.

Jak přilnout k zemi, kde nejsou domovy hněteny rukama žen a kořeněny dětským křikem?


 

pátek 6. listopadu 2015

Co nového u batolete?

Nemůžu psát, co se malá naučila nového od doby, kdy jsem to psala naposled, protože by to vydalo na knihu. Beztak jsem to nikdy moc pravidelně veřejně nesepisovala, ale dnes udělám výjimku, protože ty její novinky jsou tak pěkně jazykové a kognitivní a... vůbec mě to fascinuje. Jen škoda, že jsem zapomněla 99%, co jsem se o tom učila ve škole, mohla bych porovnávat teorii a praxi. 

Na Tině (bylo jí 18 měsíců, mimochodem) je vidět, jak to osvojování jazyka nefunguje na principu, že by se jen něco (např. jedno slovo) přidávalo k něčemu (např. k už osvojeným slovům). Významy a slova se jí v hlavě různě přesouvají, přeskupují. Například má jedno slovo (nebo to tak zní) pro víc odlišných jevů, protože zní podobně. Dřív bylo skoro všechno "š-š-š-š", nebo "s-s-s-s". Třeba had, spánek, tekoucí voda. Teď spaní začala říkat "pí" (= spí), hada a vodu moc nekomentuje. Ještě nedávno byli všichni ptáci "pípí", teď už rozlišuje "pípí", "kokoká" a "káčkáč".
Spoustu věcí ještě říct neumí, ale zato jsem si jistá, že jim rozumí. 

No, nebudu zabíhat do detailu. To bych tu byla opravdu dlouho, kdybych si měla vybavit všechno, čemu rozumí a co říká. 

Dneska mě ale potěšila a pobavila takovým malým pohybem směrem k uvědomění si sebe sama. 
Dosud to bylo tak, že když viděla obrázek dítěte, řekla, že to je "mimi". I když viděla svou fotku. K její fotce jsem vždycky řekla cosi jako: "To je mimi Tina." Někdy jsem dodala: "To seš ty."
Před pár týdny se naučila ukazovat na všechny osoby kolem sebe, ale i včetně sebe. Na otázku "Kde je máma?" ukázala na mě, na otázku "Kde je Tina?" ukázala na sebe. 
Když chtěla jídlo, řekla "ňam" a ukázala na požadovaný pokrm. 
To je výchozí pozice.

Dnes ráno ovšem ukázala na jídlo a řekla: "Mimi!"
Nejdřív jsem jí moc nerozuměla, myslela jsem, že někde vidí obrázek dítěte, tak jsem se jí zeptala, kde je mimi. A ona ukázala na sebe... Tak jsem se pro jistotu zeptala, kde je Tina. A zase ukázala na sebe. (A to jídlo jsem jí taky dala, nebojte.) Ale řekla bych, že to byl pokus o vyjádření vlastnictví, nebo chtění? Prostě "mimi Tina" chce ten kus sýra!
Když nad tím tak přemýšlím, posledních pár dní ukazuje na bryndák a taky tomu říká "mimi". Že by to taky znamenalo "něco, co patří miminu"? Hm... 
Jsem moc zvědavá na její další kroky v řeči. 

Za zmínku stojí ještě to, že se před dvěma týdny naučila pracovat s barvami a dál tu schopnost rozvíjí. Nejdřív k sobě přiřazovala stejné předměty stejných barev (sadu razítek, v níž byla vždy každá barva dvakrát), dnes začala dávat barevné míčky na příslušné barvy na koberci. 

Dá míček na správný knoflík a...
... zatleská si. :-D <3

Kterak jsem četla (o sněhových bouřích a jiných věcech)

Nerada bych zklamala ty, co mají velká očekávání, když bývalá bohemistka píše o literatuře. Tohle není žádná literární kritika, ale jen stručné postřehy ke knihám, které jsem stihla přečíst během tří týdnů v ČR. Jestli máte dojem, že hlavním měřítkem kvality pro mě je to, jestli kniha odpovídá katechismu, pak ... máte napůl pravdu. Je to pro mě měřítkem, pokud kniha náboženství nějakým způsobem reflektuje. Pokud se tématu vyhýbá, nebo pokud není důležitým motivem, soustředím se spíš na příběh.


Kniha mě zklamala. 
Neočekávala jsem, že by byla orientovaná výrazně pronábožensky, ale že bude obsahovat tolik výpadů proti víře, to mě nemile překvapilo. I vzhledem k tomu, že postavy putují trasou, která byla původně cestou náboženských poutí. 
Pouť do Compostelly už není očištěním od hříchu, ale od konzumu. Této myšlenky se kniha drží.
S tím jsem ale počítala, netušila jsem, že se tam ale odehraje tolik blasfemických situací, ze kterých se mi zvedal žaludek, a i kdyby kniha měla všechny řemeslné a literární kvality, tak jí to nepomůže. Doporučit prostě nemohu.


Tuhle knihu naopak doporučit můžu a ráda to udělám. Život protagonistů je prosycen hudbou a vírou. A je to tak čtivé. Jen by mě ještě zajímalo, jak události vnímali ostatní členové rodiny. Určitě jinak, než jejich maminka, která rodinnou historii sepsala.


Knížka pro mládež. Asi úplně zapomenutá, protože když jsem ji omylem nechala u příbuzných, a zkoušela jsem ji najít v knihovnách, abych ji mohla dočíst, nebyla nikde k mání. Škoda. (Musela jsem si počkat, než mi ji poslali poštou.)
Uchvátily mě popisy kanandské přírody, sněhové bouře a tak.


Také knížka pro mládež. Zábavná a detektivní. Žádná vysoká literatura, ale účel "oddych nad knihou" splněn.

povídka Vánice - Karel Klostermann
Jestli ji doma najdete, tak doporočuju.
Mimochodem... je tam taky popsaná sněhová bouře.

Vzpomínky manželova dědečka na nedobrovolný pobyt v Jáchymovských dolech
Uf.

Největší radost mám z toho, že jsem se k tomu čtení dostala. Že jsem kolikrát četla, i když jsem byla sama s Tinou. Říkala jsem si, proč vlastně nečtu doma, když mě ona nechá a hezky samostatně si hraje. Pak jsem si tak nějak vzpomněla, že když mě Tina nechá číst, tak vlastně vařím, peču, smažím, uklízím a modlím se. No jo no.