Pod letní oblohou

Asi nejsem moc letní blogopisač, nebo možná zážitkový? Jak bylo vidno z minulého příspěvku, rodinné vzpomínky uchovávám. Uchovávám i osobní vzpomínky, neb hustě popisuji stránky deníků. Ale nechci mít nad sebou ještě bič, že popíšu každý letní výlet ještě na blog. Vždyť co... Taky máte svoje výlety, kde svítí nebo nesvítí sluníčko, vidíte staré zdi a starý nábytek, obrazy, sochy, parky. Nějakým způsobem se namáčíte do vody, ať už sladké nebo slané. Tak co bych o těchto věcech mohla napsat nového. 

Ale je srpen a něco, co se nedá moc dobře vyfotit, se děje. A letos se to děje velmi pěkně, protože jsou jasné noci. Je tak trochu vidět roj Perseid. A pro mě je to taková tradice, protože jak děti rostou, snažím se je udržovat vzhůru (nejstarší s tím už nemá problém) a nutím je mžourat na oblohu příliš přepálenou světelným smogem. Letos jsme to ale díky teplu a suchu vymysleli pohodlnější pozorování, než sedět na lavičce se zakloněnou hlavou a čekat. Vytáhli jsme na terasu matrace, peřiny, plyšáky a repráček s pohádkami a nocujeme přímo pod hvězdami. Kvůli světlu linoucímu se z noční Prahy toho opravdu moc vidět není, ale každý z nás nějakou Perseidu zahlédl (i když nevím, zda manžel taky, nesvěřil se, ale děti ano, dokonce i nejmladší). Zřejmě jsme dokonce viděly s mladší dcerkou i bolid. Jedno těleso bylo totiž velmi zřetelné a vypadalo to jako kdyby nad námi prosvištěl plamen, ne jen vzdálená čárka. Usínali jsme a za hlavami se nám kolébala Kasiopea, nad námi zářila jasná Vega, a částí křídla mávala Labuť, trochu zakrytá střechou, jako první zřetelně viditelné těleso nás večer zdravil Arcturus. Kolem půlnoci, když obloha byla trochu temnější, bylo vidět i části Malého vozu. Každý srpen si slibuji, že naplánuji dovolenou někde daleko od sídel, ale zatím se mi to nikdy nevyvedlo. Jednou, při našem prvním pozorování, jsme byli ve vesničce u Českého ráje, to jsme viděli dokonce Mléčnou dráhu. Ten pohled na rameno naší galaxie mi dost chybí. 

A protože psí víno na plotě začíná rudnout, plánuju si, jestli se mi vydaří na podzim spatřit Andromedu, a jak se srovnáme se změnami, které nás čekají, budeme moct vyhodnotit, až bude noční oblohu zdobit Orionův pás. Byť dnes ještě mají být teploty vražedně vysoké, už vytahuji pletení a experimentuji s novými vzory. Je horké léto, půlka srpna a já se pomalu nořím do svetru podzimu. 

Okrouhlík - Dlážděnka

A já se rozhodla zas naskočit do své oblíbené činnosti: zkoumání a vnímání Prahy. Nejlepší je vyrazit si na místa, kde jsem 24 let žila, a objevit něco nového. 

Dneska jsem se poprvé prošla na Okrouhlíku. Nejprve kolem bytovek, pak kolem zahrádkářské kolonie, což jsou prostory, pro něž mám slabost a asi k tomu něco ještě vzpomenu. Cestou kolem kolonie jsem míjela i pískovcový útvar. Cestou nahoru jsem našla růžový křemen. 

K Dlážděnce jsem se dostala přes ne moc příjemnou ulici Ke Stírce. V Trojské ulici jsem minula dům, který nabízí urbexové diorama dostupné tak, že se člověk podívá do rozbitého okna. 

Když chce člověk navštívit tento malý parčík, musí minout mastodontí stavbu jménem Drákula, tu jsem ani nefotila. Pražané z Osmičky jistě vědí. Výhled z parku Dlážděnka pak mařilo slunce. Možná by tam byla lepší viditelnost dříve ráno nebo k večeru. Ale aspoň jsem zahlédla nějaké ty siluety pražských pahorků. 

Modrozlatobílo

Po dlouhé době na Dědu.
Rozhledna tradičně nefunguje, ale stejně z ní není nic vidět. 
Jediný způsob, jak naše děti nalákat do lesa, je vzít s sebou další děti.
Naštěstí vyšel i bonusový program: oheň a bobování.

Berounsko, Český Kras, Křivoklátské lesy, to je krajina otištěná do mojí mysli, dřív tolik čtená mýma nohama. Jsem ráda, že jsem si v ní mohla zas trochu zalistovat.

 

Sevření

Když navštívím určitá místa, obvykle se nenechám hned pohltit dojmy, většinou záleží na mých vlastních pocitech a pak si užívám, jak se moje pocity prolínají s tím, co ve mně vyvolává dané místo, případně jestli a jak mě nějak proměňuje. 

Dosud jsem znala jedno místo, které mě vždy nepříjemně uchvátilo a nedalo mi prostor pro jakoukoli iniciativu. Je to Kobyliská střelnice. Bydlela jsem nedaleko, tak jsme tam často jezdili se školou apod., vždycky na mě dané místo působilo velmi tísnivě, i když jsem ještě nechápala, co se tam vlastně odehrálo.

Včera jsem navštívila po letech další takovou lokaci, která v souhře s počasím a prázdnotou, taky moc neumožňovala zpochybnit svou svíravost.

                                             

Ač se hřbitov jmenuje Malostranský, nenachází se na Malé Straně, ale na Smíchově, kousek na Andělem. Jestli jsem to dobře pochopila, současná rozloha je jen kusem původní rozlohy, část hřbitova zřejmě byla zastavena Plzeňskou ulicí. Původně vznikl hřbitov při morové epidemii, ale později se stal hřbitovem pro svou oblast. Největší pozornosti se těší náhrobek svaté holčičky. Jedná se o hrob tříleté holčičky, která je zpodobněna ležící i na náhrobní desce. Překvapilo mě, že se mu dostává i jakési úcty, protože je obklopený hračkami a květinami.  

Včera byl hřbitov lehce zasněžen, obloha byla šedá, blížily se první náznaky stmívání a já zde chodila úplně sama. Zpoza zdí byly vidět smíchovské domy i projíždějící auta, přesto si člověk připadal, že je někde na rozhraní světů. Z ojíněného břečťanu se tyčily starobylé hroby s německými nápisy a na vše dohlíželi bezhlaví nebo jinak poškození andělé. Ani plyšáci u hrobu svaté holčičky nedodaly hřbitovu přívětivější atmosféru. 

Jsem ráda za tuhle nečekanou možnost Malostranský hřbitov navštívit, není špatné občas zmizet ze všednosti, i když to bylo poněkud zneklidňující procházení.

Pletení a procházky

Ochutnávka z konce ledna a začátku února, který znepříjemnila celorodinná viróza. Moje úniky a odreagování prostřednictvím splétání přízí, procházení se venku a hledání kousků přírody na naší periferii. 

Vesta měla být pro nejmenšího, tak mu ji zatím asi zanosí ségra.

Čepice ze zbytků pro prostřední dítko.

Havraspárská čepice pro nejstarší, už i nejmladší si nějakou objednal. Tak ještě že mají zas přijít mrazy. 

Poslední dny jsem se ale moc nedostala ven a musím to zas napravit. Před virózou jsem nachodila skoro 8km denně a teď zas nic moc, musím se zas trochu rozjet. 

Ale dnešek konkrétně byl moc fajn, sice jsme byli skoro celý den doma, ale dost jsme se učili, tvořili, na zahradě děti oprášily kolečkové brusle a koloběžky a předvedly takové přivolávání jara. Pak jsem ještě přečetla kapitolu a půl z Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, teď koukají na film a já zas pletu. Úterky jsou takové odpočinkově studijní dny. 

Raduji se z takové obyčejné věci, jakože stále funguje fyzika a přibývá světla.

Jak prožíváte zimní měsíce? 
 

Stará nová místa

Anebo spatřování starého místa novýma očima. 

Tohle staré video mi připomnělo něco, co vlastně občas dělám a baví mě to. A zajímá mě, jestli to máte taky tak. A možná jsem o tom už psala, přece jen je to moje oblíbené vnímací cvičení.

Občas to přijde samo od sebe, třeba při zajímavých světelných podmínkách, nebo v jiném ročním období, kdy moc nechodím určitou trasu, najednou mi na nějakém místě přijde, jako kdybych ho viděla poprvé, i když už jsem tam někdy předtím šla/chodila. Jindy schválně hledám zkratky-prodlužky, paralelní cesty, nahlížím do křoví, abych viděla něco, co jsem předtím neviděla. Občas se povede, že nám k nějakému místu vznikne příběh, občas si ho vymyslíme záměrně. Pamatuju si, jak jsem za covidu pojmenovala dětem místa, kudy jsme běžně chodili... Teď zas nějaká místa pojmenováváme, abychom děti nalákali tam jít. Třeba procházka u babičky do okolí by nebyla tak lákavá jako stezka Harryho Pottera, kde se údajně nachází i vrba mlátička. 

Jindy se zas na místa dívám z trpasličí perspektivy. Ráda si různé skuliny ve stromech, ve skalách i jinde obydluju skřítky nebo jinými tvory. 

Tohle jsem dětem vyrobila v Lucembursku, myslím, že bychom se mohli pustit do něčeho i tady.

Na chvilku v Praze

Tedy já jsem ostuda, psala jsem naposledy před rokem, ale nechci, aby blog zcela zapadl, tak se hlásím. 

Tohle léto máme zatím takové staycation, ale snad se to brzy změní a vyrazíme a snad o tom později napíšu. 

Můj čas vyplňují děti, domácnost a koníčky (teď nevím, do jaké kategorie zařadit manžela). Léto se nese v duchu filmu Barbie, takže já se zas obklopuji svými plastovými kámoškami a pořád dokola si pouštím soundtrack k filmu. Píšu si deník, počítám vděčnosti, tvořím dětem kroniku, atd. K tomu poslouchám podcasty a večer, když se sesunu k televizi, zapínám Přátelé, protože na víc nemám mozkovou kapacitu.

Letos se mi nedaří tolik vyrážet sama s dětmi, výletuju raději i s manželem, ale minulý týden jsem děti na přání prostřední H. vyvezla na výlet k televiznímu vysílači, tak se podělím o pár fotek. Vtipné je, že docela dost času nám zabralo vůbec se dostat tam a zpět. A to bydlíme na okraji Prahy... (Když vyjdem na malý kopeček za naším domem, tak Žižkovskou věž vidíme, v zimě je nejspíš vidět přímo z okna. 

Vyhlídka z Žižkovského vysílače je pěkně drahá podívaná, ale jednou za čas se to dá podniknout. Dětem se nejvíc líbila vyhlídková místnost s houpacími křesílky, odtamtud jsem je nemohla dostat. Když jsem je na chvíli vylákala do poslední místnosti, odkud konečně byly vidět mé oblíbené Hradčany a Petřín, děti prohlásily, že tohle je ale vůbec nejnudnější místnost a vrátily se na křesílka. 

Přes Škroupovo náměstí jsme pak došli k Riegrovým sadům, kde naše kroky vedly neomylně na hřiště. Dřív jsem nachodila dlouhé kilometry po Praze a kochala jsem se architekturou, teď mám pocit, že se pohybuju spíš od hřiště k hřišti. Mám je již perfektně zmapovaná. Cestou zpátky jsme si povídali o tom, co se komu líbí za domy (ok, nejmladší se k tomuto tématu moc nevyjadřoval), a šestiletá H. mě zas pobavila tím, že ty zdobený domy nejsou nic moc, že ona radši paneláky a vily, co vypadaj jak bílý kostky. Budu ji muset vzít na Prahu 6, na vycházku po funkcionalistických vilách. Nebo raději po Jižáku?

A jak se všichni máte? Viděli jste Perseidy?

 

Procházka v Klánovickém lese

Na Nový rok jsme využili poměrně teplého počasí a vyrazili prozkoumat kousek dosud nepoznaného okolí. 

Cíl výletu pro nás dospělé byl hlavně dřevěný kříž, který byl v Klánovickém lese postavný na památku jednoho mystického zážitku z roku 2007. Místo vypadá opečovávané a hojně navštěvované. 

I děti si přišly na své, protože jsme potkali ovce, daňky a na cestě zpátky bylo hřiště. Akorát roční J. protestoval, navlečený v kombinéze si hřiště moc neužije. Má teď nějaké období, kdy se s ním dlouhé procházky s pauzama na hřišti moc nedaří. Ještě nechodí, v nosítku být celou dobu nechce a na lezení je zima a mokro. 

Mimochodem: zítra a pozítří by měly vyjít další články, nastavila jsem je na postupné vycházení, aby toho nebylo moc naráz. :-)

Strašlivá hereze: Ta příroda v zimě, pokud není sníh nebo námraza, není zas tak parádní. :-D 

Procházka na Čihadlech

Výlet do okolí s dětmi i tchánovci. Holky statečně pochodovaly a synáček se vezl v kočárku. Skoro celou cestu prospal. 

Cestavede podél Rokytky a Svépravického potoka po různých stezkách, můstcích a dřevěných cestičkách mezi mokřady... za Pískovnou nad Dolními Počernicemi je i dokonce brod. Ten ale asi využijem spíš v létě. 

Na vrchu Horka, který leží mezi Kyjemi, Černým mostem, Hostavicemi, je poměrně nová rozhledna Doubravka, z níž jsou pěkně vidět přilehlé oblasti.

Když jsem se ptala mladší dcery, co se jí nejvíce líbilo, tak prý: potůčky, můstky, babička, dědeček a všechno. Starší se líbila rozhledna Doubravka a hra na kládě. Mně potěšilo setkání s hryzcem vodním a výhledy z rozhledny. Výhledy a cesty mezi potoky se líbily i manželovi. Děda si fotil ptactvo na Pískovně. 

Taky jsem si užila cestu kolem zahrádkářské kolonie, protože tamější chatky mi připomínají moje tvoření pro panenky, ale v měřítku 1:1. U jedné zahrady rostl pámelník červený, ten je obzvlášť hezký, protože je vlastně spíš růžový. 

Fotky jsou takové celé hnědooranžové: