úterý 31. července 2012

Dvě procházky - dva světci

v kontrastním prostředí.

Tuhle fotku jsem publikovala v minulém příspěvku...
Liboc

... tak přidávám bonus:
Dolní Chabry

pondělí 30. července 2012

Odkrývání Prahy

Nemám ráda knížky, které doporučují výlety a popisují trasy se snahou o objektivitu. Tu a tam ucmrndnutí o historii, něco o přírodě a šlapeme dál. Takové se do krajiny vůbec nijak neotiskují, nic moc k ní nepřidávájí, jen nudně potvrzují už vyšlapané a označené cesty. Nejsem až takový revolucionář, abych pouze objevovala ty neoznačené, obzvlášť chodím-li sama a s nepříliš podrobnou mapou, ale baví mě ve světě objevovat a vyzdvihovat to "navíc".

Minulý týden jsem se z nedostatku jiných podnětů a hlavně pohybu šla projít po Liboci a dál. Místy, kde jsem vlastně ještě nebyla. Překvapilo mě, jak mrňavé území je stará Liboc, navíc stará je vlastně dost zlomkovitě. Mezi (polo)rozpadajícími se domky rostou soudobé vily a bytovky.


Mile starodobý, jak už to bývá, je plácek s kostelem. Ovšem dost mě to štve. Náměstíčka s kostely jsou malebná  jako připomínka něčeho, co bývávalo. Ladův obrázek, povzdechy o starých dobrých časech. Zapomenutí, že Bůh je a něco po nás chce. No nic... Nahlédnout dovnitř se dalo, neboť byl kostel větrán z důvodu plynování proti škůdcům. Pobavila mě kulturně-farní nástěnka, nacházely se na ní přišpendlené okopírované obálky knih jako doporučení k dovolenkové četbě. Převážně edice Rozhovory nad biblí. Ale i román od Šúsaku Endó. (Z tohoto plácku také pochází fotografie keramického králíčka z předchozího příspěvku.)
Prošla jsem pak podél rybníku, kde se na mě téměř sesypaly kachny dožadující se krmení. Líně jsem si k Šárce svezla zadek v autobuse, ale ještě předtím jsem viděla na vlastní oči místo známé mi z "mapy.cz" a přidaných fotografií - sochu světce, za kterou se tyčí panelák. 


Cesta k šárecké hospůdce Dívčímu skoku, nutnému občerstvení, bo bylo dusno a lahvička s vodou ve mně jen zasyčela, mi v paměti moc neutkvěla. V Šárce jsou lepší místa, ale tentokrát nebyla mým cílem. Šla jsem značenou cestou do Nebušic, ale nebylo to příjemné, protože na cestě nebyla ani noha živáčkova. A ještě to dusno. Další láhev vody se vypařila. 

Nebušice tedy čtvrť žádná-sláva. Uvítal mě velký dům bytového typu, avšak se sedlovou střechou a normalizačním zdobením (= vnímám tak takovou tu šedou omítku, slída jako bonus). Pak se to víceméně opakovalo: normalizační domek/podnikatelské baroko. Mezi tím samozřejmě různé přechody. Mimo vísku jsem nešla z důvodů výše zmíněného počasí, které ukončilo můj zájem procházet se ještě dlouho před ukončením procházení, ačkoli mapa napovídala, že bych mohla i leccos pěkného vidět. Popojela jsem na Hanspaulku, kde mi ale tentokrát už nebylo milo. Občas se tam ráda procházím, za dýchatelnějších podmínek. Nějak mě teď pohled na pěkné domy rozčiloval. Občas si trochu zazávidím a představuji si, jak se v takových vilkách žije. Tentokrát mě spíš mrzelo, jak je to vše vratké a zbytečné. A co, že je pár lidí, kteří si mohou užívat velkého prostoru a pěkného okolí, když tolika lidem nezbývá než žít v paneláku nebo hůř. (Do toho hůř snad zahrnuju i satelitní městečka. Ta se tváří luxusně, ale lžou tím.)   

Ale ne, něco pěkného v těch Nebušicích přece jen je. Pokud to je pěkné i tím, čím to je teď. 

středa 25. července 2012

Zviřátka v Praze aneb Nová znamení

Jak je vidno na mapce, krteček se nachází v ulici Ke Stírce.

Králíčka najdete v ulici Fabiánova na domě s keramickou dílnou.

Víte o nějakých dalších, soudobých zviřátkách, která zdobí lidská obydlí?

pátek 20. července 2012

Brdy poprvé

Na začátku července, jak praví dobrý prázdninový mrav, jsme s přítelem vyrazili na výlet. Letos jich moc nebude a ani tohle nebyla nějaká extra tůra, spíš procházka. Ale poprvé jsme navštívili Brdy, ač nejsou od Prahy daleko.

Vlakem jsme jeli do Dobřichovic, bylo až nesnesitelně krásně. Tak krásně, že člověka mrzí, že mu je umožněno vnímat takovou krásu, protože tuší, že pozbytek léta tak správně letně už nebude, a má z toho akorát depku. Stejně jako je na podzim barevné listí s modrou oblohou nebo decentní a tajemnou mlhou jen jedinkrát a jinak je všedně a hnusně. A ani fotky nestačí, aby se to ve mně zakonzervovalo. Až budu sedět v posluchárně, budu na to počasí vzpomínat jako na ztracený ráj a až se ho znovu dočkám, bude mi mrzet, že je tak pomíjivé. A furt dokola. No, nejsem já člověk?

Z Dobřichovic jsme se vydali vzhůru do kopce, ale pojala nás sporná nálada, neb jsem se jako vždy bála, že jdeme špatně. Nešli jsme. Promiň, snoubenče. Pak jsme pokračovali lesní pěšinou dokopcovitého sklonu, až jsme došli ke schůdkům, které jsou prý nejstarším zásahem KČT do krajiny, či co, a vedou na vrch Hvíždinec, o němž se zmiňuje Jan Čáka ve své knize o Brdech, která se jmenuje Toulání po Brdech, na stranách 20 - 22 ve vydání z roku 1999.

Je odtud malebný výhled na Řevnici a vlnky Českého krasu. V zimě skrz větve prosvítají věže [dyznylendu] Karlštejn. 

Po občerstvení jsme pokračovali pěšinou, ale k našemu zklamání se proměnila v dálnici, po které drandili cyklisti, rodinky turistů a sběratelů kostí borůvek s dětičkami capajícími po boku. Touto nehezkou cestou jsme došli k poustevně patřící k areálu Skalka. Další rozložení budov je pouze vertikální. Poustevna - křížová cesta - občerstvení - rybníček (mnoho vážek a leknínů!) - dříve zničené budovy hájovny a letního domku - kostelík | vyhlídka na Mníšek pod Brdy po stranách. Zatímco jsem se kochala oparem, pod nímž v protisvětle tu a tam vykouklo městečko, milý můj, jda kolem kostela, potkal kamaráda ze "spolča". Měla jsem tedy času na kochání. Po té jsme se občerstvili obligátní kofolou a odeslali pohled mým skorotchánovcům. Ještě chvíli jsme se ochomýtali kolem budov, fotili si ceduli s nápisem "kraj Káji Maříka", zevlovali u kostela, když se tam začali sjíždět svatebčané s osmi židlemi a aparaturou. Vidouce, že to bude nějaká neznabožská záležitost, odebrali jsme se dolů, do Mníšku. 

Tam už mě ale přepadalo nutkání hlídat si čas a doufat, že do Prahy něco pojede. (Zapomínám, že do Prahy jede vždycky něco! To jen když jsme na chatě, musí se téměř vždy pěšky nebo autem, protože tam, kam by člověk chtěl, jedou dva busy za den. Ne-li jeden.) Význačné památky města jsme omrkli jen tak v cuku, což mě zpětně mrzí, ale fotogenní počasí přecházelo v hnusný hic, takže jsme se rozhodli vrátit se do Prahy. Zazvonil zvonec a na další "výlet" budu mít čas nejspíš tak za rok, pokud se sebou něco neudělám a nerozhoupu se někam vyrazit sama, což by mi bylo ku prospěchu. 

Žena řádu Eva Michálková

Ač například škola, kterou studuje, není můj šálek čaje, stejně jako její stylizace, líbí se mi, jaký má přístup ke studiu a k životu vůbec.

http://ruce.cz/clanky/975-miss-eva-michalkova 

http://www.novinky.cz/zena/styl/214477-miss-neslysicich-eva-michalkova-diky-sve-vade-jsem-vnitrne-vyrovnana.html

středa 11. července 2012

Dorota Masłowska - Červená a bílá (úryvek)


Nebo to taky může bejt tak, že se ulice přemisťuje vzhledem ke mně, přímo přede mnou se tu převíjí jako pomatená červenobílá páska, která je prošpikovaná vlajkama jako narozeninovej dort, zákusek, kterej pro mě upekla máma Izabela u příležitosti mýho návratu z nekonečný temnoty, kde sem byl na beton na ňáký rekonvalescenci, resocializaci. Poněvač jenom tak si to můžu vysvětlit. Já sebou vezu různý turistický vzpomínky, upomínkový krajinky, na kterejch je právě možný vidět tu tmu zachycenou jak ve dne, tak i v noci, z profilu a z ptačí perspektivy, která ale vypadá vždykcy úplně stejně a každopádně je černá. Mám taky ňáký fotky ze svýho foťáku, já na pozadí tmy, kde nejsem vidět, ale pravděpodobně sem tam byl. Vezu ti, Izabelo, taky trochu tý tmy v zavařovačce, místní specialitka, trochu načatá, poněvač strava byla špatná, taková ňáká nekalorická, málo výživná. (s. 138)