pondělí 30. července 2012

Odkrývání Prahy

Nemám ráda knížky, které doporučují výlety a popisují trasy se snahou o objektivitu. Tu a tam ucmrndnutí o historii, něco o přírodě a šlapeme dál. Takové se do krajiny vůbec nijak neotiskují, nic moc k ní nepřidávájí, jen nudně potvrzují už vyšlapané a označené cesty. Nejsem až takový revolucionář, abych pouze objevovala ty neoznačené, obzvlášť chodím-li sama a s nepříliš podrobnou mapou, ale baví mě ve světě objevovat a vyzdvihovat to "navíc".

Minulý týden jsem se z nedostatku jiných podnětů a hlavně pohybu šla projít po Liboci a dál. Místy, kde jsem vlastně ještě nebyla. Překvapilo mě, jak mrňavé území je stará Liboc, navíc stará je vlastně dost zlomkovitě. Mezi (polo)rozpadajícími se domky rostou soudobé vily a bytovky.


Mile starodobý, jak už to bývá, je plácek s kostelem. Ovšem dost mě to štve. Náměstíčka s kostely jsou malebná  jako připomínka něčeho, co bývávalo. Ladův obrázek, povzdechy o starých dobrých časech. Zapomenutí, že Bůh je a něco po nás chce. No nic... Nahlédnout dovnitř se dalo, neboť byl kostel větrán z důvodu plynování proti škůdcům. Pobavila mě kulturně-farní nástěnka, nacházely se na ní přišpendlené okopírované obálky knih jako doporučení k dovolenkové četbě. Převážně edice Rozhovory nad biblí. Ale i román od Šúsaku Endó. (Z tohoto plácku také pochází fotografie keramického králíčka z předchozího příspěvku.)
Prošla jsem pak podél rybníku, kde se na mě téměř sesypaly kachny dožadující se krmení. Líně jsem si k Šárce svezla zadek v autobuse, ale ještě předtím jsem viděla na vlastní oči místo známé mi z "mapy.cz" a přidaných fotografií - sochu světce, za kterou se tyčí panelák. 


Cesta k šárecké hospůdce Dívčímu skoku, nutnému občerstvení, bo bylo dusno a lahvička s vodou ve mně jen zasyčela, mi v paměti moc neutkvěla. V Šárce jsou lepší místa, ale tentokrát nebyla mým cílem. Šla jsem značenou cestou do Nebušic, ale nebylo to příjemné, protože na cestě nebyla ani noha živáčkova. A ještě to dusno. Další láhev vody se vypařila. 

Nebušice tedy čtvrť žádná-sláva. Uvítal mě velký dům bytového typu, avšak se sedlovou střechou a normalizačním zdobením (= vnímám tak takovou tu šedou omítku, slída jako bonus). Pak se to víceméně opakovalo: normalizační domek/podnikatelské baroko. Mezi tím samozřejmě různé přechody. Mimo vísku jsem nešla z důvodů výše zmíněného počasí, které ukončilo můj zájem procházet se ještě dlouho před ukončením procházení, ačkoli mapa napovídala, že bych mohla i leccos pěkného vidět. Popojela jsem na Hanspaulku, kde mi ale tentokrát už nebylo milo. Občas se tam ráda procházím, za dýchatelnějších podmínek. Nějak mě teď pohled na pěkné domy rozčiloval. Občas si trochu zazávidím a představuji si, jak se v takových vilkách žije. Tentokrát mě spíš mrzelo, jak je to vše vratké a zbytečné. A co, že je pár lidí, kteří si mohou užívat velkého prostoru a pěkného okolí, když tolika lidem nezbývá než žít v paneláku nebo hůř. (Do toho hůř snad zahrnuju i satelitní městečka. Ta se tváří luxusně, ale lžou tím.)   

Ale ne, něco pěkného v těch Nebušicích přece jen je. Pokud to je pěkné i tím, čím to je teď. 

Žádné komentáře:

Okomentovat