pátek 2. prosince 2016

Aby nebyl zapomenut

Říká vám něco jméno P. Čeněk Tittl nebo Vincenc Tittl? Ne? Není divu. Jednalo se nejspíš o obyčejného kněze, který mezi lety 1872 a 1888 spravoval farnost v Mlečicích. Nevynalezl hromosvod, ani genetiku, nepodílel se nejspíš ani na kodifikaci spisovné češtiny. Psal ale farní kroniku!
Protože bádám po předcích právě v okolí Mlečic, nahlédla jsem do zdejší farní kroniky, co kdyby se psalo něco zajímavého o některém z nich. O nikom ani slovo. Ale zaujal mě a pobavil styl psaní zdejšího faráře. Zejména výběr skutečností, které se rozhodl do kroniky zapsat.

Aby nebyl zapomenut ani on, ani jím zapsané příběhy, dávám je sem k dobru. Třeba se náhodný kolemčtoucí také pobaví. 

historické ukotvení

!

"hlášky z fary"

včelstvo a stádo

veselý den pro zdejšího faráře
pokus bigamie



Nejsem si jistá, jestli nejdůležitější záznam v kronice je tento...

... nebo tento!

Zdroj: http://www.portafontium.eu/iipimage/30760320/soap-ro_00351_fara-mlecice-1836_0220?x=32&y=213&w=503&h=185





čtvrtek 1. prosince 2016

Archivní poezie

Slunce zas zapadlo za kopec,
tma klesla na ves Knapovec,
noc démony do krajiny vmetla
a lidé se utekli pod ochranu světla.
A doufají,
že svit obrazovek přehluší
kvílení běsů v ovzduší.

pátek 25. listopadu 2016

Podzimní kultura

Na blog jednoho internetového společenství křesťanských žen jsem napsala článek o tom, jak si jako žena v domácnosti užívám kulturního života
Protože bych moc ráda napsala i něco na tento blog, zkusím shrnout s jakými kulturními statky jsem měla v poslední době tu čest. 
Ještě odbočím k tomu, proč jsem dlouho nic nenapsala. Mám teď naprostou lucemburskou krizi (tj. tahle zem mě momentálně štve úplně vším), jsem unavená a jak jsem se na podzim těšila, tak letos se nemůžu dočkat, až rozsvítíme adventní výzdobu. Na blog zpravidla píšu večer, ale než jsem uspala malou, byla jsem pokaždé zralá do postele taky. 
Teď můj život ovšem získal naprosto nečekaný rozměr, protože už třetí noc malá usíná bez kojení! (Miminečko dvouapůlletý!) A již podruhé si k uspávání vyžádala svého ctěného otce! Takže jsem získala kapku času, a když nejsem nucena ležet po tmě, tak mě to spaní tolik neláká. 

Takže k té kultuře.
Strašně ráda bych četla, ale to se skoro nedá. Nicméně se mi od září povedlo zázračně přečíst cca 100 stran knihy Dějiny amerického národa. Už jsem u Jeffersona! 

S mým zájmem o americké dějiny souvisí i audiokniha, kterou mám rozposlouchanou a která se mi v dané situaci recipuje mnohem lépe než psaný text, a to Život Jana Nepomuka Neumanna

Z internetového světa na mě vykoukl tento blog: http://blog.cizrna.info/ Autorka je matka tří chlapců!, která se nevymlouvá a píše. Velice inspirativní.  

Krom toho chodím s Tinou na zpívání dětských písniček v ČJ, kde je i knihovnička s dětskými knihami v mnoha jazycích. Půjčila jsem nám tam Martínkovu čítanku a O nejbohatším vrabci na světě. 

Sledujeme seriál Mladý papež, což se zatím zdá být dost proticírkevní, ale pro kulisy, téma a aspoň trochu, byť povrchně, tradicionalistického papeže na stolci to stojí za pozornost. 

Doufám, že aspoň něco z toho dočtu nebo dosleduju. I tak jsem ale ráda, když mám chvilku na sledování produktů, které vytvořili nějací jiní dospělí lidé. 

sobota 5. listopadu 2016

Podzim








K duchovnímu rozměru říjnových a listopadových svátků nějak nemám co dodat. Proplouvají kolem mě, vnímám je stěží. Snad bude líp, snad dojde i na modlitby. 

čtvrtek 13. října 2016

Dovolená v Chorvatsku

Trochu jsme si prodloužili babí léto a s koncem teplých dní v Lucembursku jsme si jeli užít trochu slunce do Istrie. Původním smyslem výletu byla účast na svatbě manželova kolegy, ale rozhodli jsme se, že když už pojedeme, pobyt si prodloužíme. Konec konců na společné dovolené jsme nebyli od naší předsvatební cesty do Bulharska, s naší malou jsme nebyli zatím nikde.

Jaký tedy byl ten kousíček chorvatského pobřeží, který jsme viděli?
  • U moře! Jako ano, kde jinde by bylo pobřeží... Ale moře není něco, čeho bych byla z Luxu a ČR přesycená. Jednou nás potkal opravdu hodně teplý den, kdy jsem si i zaplavala, jinak jsme maximálně smáčeli nohy, ale i to, nebo procházky po kamenitých plážích je pro nás něco vzácného. Moře tak krásně voní. Jednou jsme měli takovou chvilku při západu slunce, kdy jsem naší T. říkala, ať se podívá, jaká je to krása, kterou Pán Bůh stvořil, a že bychom za to měli děkovat. A ona se zamyslela a pak povídá: "Pane Bože ď-kujů! Že můžeme p-dívat!" Zdá se, že pochopila.
  • Římský. Mám takový dojem, že nás na našich cestách doprovází starověký řím. Zde jsme navštívili arénu v Pule a trosky vily na poloostrově Vidžula. 
  • Jednou jedinkrát upršený. A stalo se nám to osudným. Chtěli jsme během deštivého dopoledne navštívit akvárium na poloostrově Verudela, ale zaparkovali jsme omylem na příliš vzdáleném parkovišti, a než jsme došli k akváriu, vypadali jsme jako kdybychom spadli do nádrže k rybičkám. Malá T. byla nejmíň mokrá (díky pláštěnce), ale nejvíc řvala. Vypadala jako malý růžový trpaslík, ze kterého se linul nepřetržitý řev. Cestu k budově taky komplikoval fakt, že pršelo tolik, že jsme viděli tak metr před sebe. Bohužel to odnesla manželova zrcadlovka. :-( Chvíli se zdálo, že i telefon, ale ten si to rozmyslel, když slyšel manžela mluvit o tom, jak se na ten iPhone vydlábne a pořídí si Samsung. 
  • Chutný. Ochutnali jsme mořské plody i pljeskavice. Většinou jsme měli štěstí na dobré restaurace, ale v Rovinji nám to úplně nevyšlo a na náměstíčku jsme pojedli špatné předražené jídlo (vývar z kostky, špagety carbonara s podivnou smetanou, ...) Jinak v apartmánu jsme si dávali typicky česká dovolenková jídla: vyplenili jsme v supermarketu oddělení konzerv. Ale i to mělo něco do sebe. :-) 
  • Kamenitý, borovicový, voňavý. To si tak jdete po pláži a najednou vás omámí nádherná vůně. Hledáte zdroj a pak si všimnete keře, kolem nějž se ta vůně chvěje téměř viditelně. Vavřín. Utrhla jsem si lístek, že si ho usuším, ale neprozřetelně jsem ho půjčila T. V tu chvíli lístek namáčela do louže a olizovala. Ptáčkové přece taky pili z louže! 
  • Protkaný šňůrami na prádlo. To mě fakt bavilo, jak ve všech uličkách, ať už oprýskaných nebo nóbl, byly na domech napnuté šňury s prádlem. Takový typický instagramový motiv. Ale připadala jsem si zvláštně fotíc si cizí prádlo. 
  • Lákající k odpočinku. A ten se docela i konal, i když byl spíš aktivní, za chůze, ale když se poštěstilo a T. usnula včas, podívali jsme se na film, nebo jsem přečetla i několik desítek stránek rozečtené knížky
  • Plný kešek! Jáj!
Pula

Pohled z "našeho" balkónu v Medulinu 

Západ na Vidžule

Pula

Pula

pláž na Kamenjaku

Medulin

Rovinj

Rovinj

růžová karkulka v Rovinji

Poslední den objevená písečná pláž.


čtvrtek 1. září 2016

Jak jsem se účastnila výzvy a radovala z prázdnin


S jednodenním zpožděním jsem se v červenci nakonec rozhodla a šla jsem do toho. Zúčastnila jsem se Velkého lovu prázdninových radostí, který rozpoutala slovenská blogerka Letitia. Vloni jsem 30 dní po sobě kreslila obrázky na různá témata, letos mi podobné zadání, které by mi pomohlo trochu zarámovat léto, chybělo, takže jsem se nakonec pustila do něčeho odlišného, do něčeho, co víc zasahovalo každodenní život. A rozhodně toho nelituju. 

Trochu jsem se bála, že se tím hodně omezím, že budu trávit ještě víc času na internetu, že budu nesvobodně poslouchat cizí nařízení a že budu pro někoho za magora (to se jistě splnilo). :-)

Ve výsledku mi to opravdu hodně dalo. A nejen takové "insta" zážitky, které bych si splnila pro instagramové oko telefonu, a nic z toho. Těch bylo opravdu minimum, to jsem spíš úkol nesplnila, když jsem se na to necítila. Ale k některým z úkolů jsem se v průběhu prázdnin vracela a užívala jsem si je znova a znova, i když mimo soutěž.

Například k luštění křížovek, vybarvování, posílání pohledů, výrobě šperků, návštěvování kostelů s branami milosrdenství i bez nich, nošení klobouku a jezení čokolády i zmrzliny.

Radost z příběhu

Pak byly úkoly, které jsem sice nesplnila v den uložení, ale díky výzvě jsem na ně myslela a vrhla jsem se na ně jindy, skutečně jenom pro čistou radost. Takovým úkolem byla hra na hudební nástroj. Když byl úkol zadán, netušila jsem, že u manželových rodičů doma jsou nějaké flétny. Později, když jsem jednu našla, jsem se rozehrála, že jsem si pak v Praze koupila vlastní, odvezla ji do Lucemburska a nyní, kromě Pod naším okýnkem a Beskyde, Beskyde, cvičím i etudy a stupnice. Stejně to dopadlo s úkolem hledání pokladů. Vzpomněla jsem si na svou dávnou zálibu v geocachingu a po několika letech jsem se k němu vrátila.

 

Nejlepší byly úkoly, ke kterým bych se pravděpodobně nedokopala, i kdybych hodně chtěla, ale byla bych příliš pohodlná na to, abych se o ně pokoušela. Za ty jsem Letitii opravdu velice vděčná.
Vylezla jsem díky její výzvě na strom, jela jsem s mužem a dcerou na lodi po řece Moselle, vstala jsem v 5 ráno a běžela v dešti na pole, abych zachytila kousíček východu slunce, rozbalila jsem dosud nikdy netknutý fonduovač na čokoládu, vyrobila první náramek přátelství a zapojila jsem půlku rodiny do přemýšlení, jak mě pověsit na strom (abych přežila a strom taky:-)


Některé úlohy jsem nesplnila, protože nebyl čas, a některé jsem plnit nechtěla. Například jít do jiného kostela, než obvykle, a stavět z písku.

Kromě toho, že jsem se téměř každodenně vybičovala k plnění úkolů či hledání radostí, mi ale letní výzva dala ještě něco: jako si zavařujeme ovoce do sklenic (což byl taky úkol, který jsem nesplnila), jsem si "zavařila", zakonzervovala vzpomínky. Občas jsem důkazy splněných úkolů vložila do vtipného rámečku, občas jsem k nim nalepila kýčovitou "samolepku", ukládala jsem je do alba, které není přeplněné stovkami fotografií a které nemusím zpětně organizovat. Jednotlivé letní dny mi nesplývají v jeden celek, z nějž by se tu a tam vynořila matná vzpomínka.

A konečně, což je možná nejdůležitější, jsem plněním úkolů udělala radost i těm, kteří byli zrovna poblíž. Přiznám se, že ten duchovní rozměr vděčnosti jsem při plnění úkolů tolik nevnímala, brala jsem je jako zábavnou bojovku, ale o to častěji jsem si ho snažila připomínat, když se dělo něco nenaplánovaného, "mimo soutěž".


Bonusová radost!












pondělí 27. června 2016

Sídliště

Je příliš snadné myslet si, že jsou stejní,
že jsou hloupí, že jsou
unifikovaní a 
uniformní,
konzumní a 
konzumující,
že jsou ploší a prázdní a šedí a nudní 
a obludní. 

Krychle, kvádry a různé možnosti
zvětšené stavebnice, systematicky rozházené,
prostory pravidelně omezené volnosti.
Průzorem spatříš vzdálený kopec, alej a kapli. 
Dělí tě od nich několik kilometrů, sráz, koryto řeky a cesta vzhůru. 
Netušíš
odkud uslyšíš
zvon barokního kostela.
A z hospody se zvesela
ozývá hlahol.
Tisíc oken, tisíc lidí, tisíc hlasů
a někde nedaleko syčení ve větru klasů.

Mrholí na asfalt.

Od dveří ke dveřím tropický prales, 
nebezpečná džungle dracén, sansevier,
monster a oleandrů, liány kabelů a šavlozubé kočky na parapetu,
co shlíží lenivě na svůj úsek světa.

Tlustá sousedka z horního patra ve spodním prádle 
přilévá olej do ohně bujení.

pátek 13. května 2016

Proč se nemůžu naučit francouzsky?

Bydlím v Lucembursku už rok a pořád ještě neumím francouzsky. Vždycky jsem si myslela, že když člověk žije v cizí zemi, snadno se naučí její jazyk. Pravda je, že zatím s Vojtou přežíváme na angličtině, a když dojde na francouzštinu, značně si vypomáháme rukama a nohama. Až je mi stydno přiznávat, že jsem se učila francouzsky na gymplu i VŠ, ale tam nás, nechápu proč, neučili konverzovat na pískovišti, objednávat se k ženskému lékaři nebo volat do servisu kvůli výměně pneumatik. Ani nás neučili, jak opraváři říct: "Podívejte se, tadytenhle kus digestoře furt vypadává."

Abych to napravila, vyřešila jsem, jak mít kurzy a zároveň nenechat své nebohé milované dítko hlídat cizí osobou: Chodí k nám slečna z Francie a učí mě jednou týdně doma.

Akorát já si prostě vůbec neumím najít čas, abych se francouzštině věnovala sama! 

I teď radši píšu blog. (Což je činnost, o níž sním už asi tak... měsíc?) 

Ne že bych neměla vůli učit se, ale mám asi extrémně špatný time management nebo nereálná očekávání od sebe samé, ale většinu činností, co dělám, včetně těch, co bezpodmínečně musím, dělám na úkor jiných činností. Nebo mám aspoň takový pocit. 

1) Většinou se neučím francouzsky, protože vařím. To je něco, co musím dělat denně, není před tím úniku. Uvařené jídlo nevydrží věčně, buď se sní nebo zkazí a je třeba denně vytvářet nové a nové. Nicméně, i když jídlo není věčné, věřím a doufám, že hodnota té práce věčná je. Kromě toho se v tom docela vyžívám, ráda experimentuju. Momentálně zkouším kvasit. :) Možnou cestu k francouzštině vidím v tom, že začnu vařit podle francouzských receptů. Už dokonce vím, že kynout je laver a přidat ajouter. 


2) Pak se nevěnuji šprtání, protože uklízím. Stejně jako jídlo ani úklid nevydrží věčně. U někoho možná ano, ale u nás není šance. Naše domácnost má vždy nakročeno k entropii.

Neobvykle náročný TO DO list. Přijede totiž maminka.
Vypadá to pěkně, že? :D





A zatímco si rovnám kořenky, ve zbytku bytu řádí Tina... A občas mám pocit, že někde u nás bydlí ještě jedna Tina, která mi dělá čurbes za zády, když si se svojí holčičkou hraju. 

 

3) Což je další důvod, že? Nejdůležitější (ideálně po Bohu a manželovi), všudypřítomná a milovaná. Nicméně právě ona potřebuje jíst a právě ona potřebuje pořádek, aby měla co krámovat. A když už mám chvilku pauzu, nemůžu ji nevěnovat jí. Krom toho zcela plánovaně chodíme denně ven. Bydlíme ve městě, takže nezbývá než chození ven plánovat. 

 


Naštěstí v tuto chvíli se objevuje příležitost, kdy si můžu své konverzační schopnosti procvičovat. Ani ne tak na hřišti, tam se maminky cizinky domlouvají anglicky, ale většinou na trhu. 

Trhovci jsou totiž upovídaní, když slyší cizí přízvuk, zjišťují, odkud jsme, jak se nám líbí v Lucemburku, atd. Krom toho, narozdíl od supermarketů, na trhu si člověk musí o zboží říct. Na trhu se člověk musí kolikrát i zeptat, jestli mají to či ono. Nebo třeba zjistit, co vlastně dotyčný prodává, protože jako plavu ve francouzštině, tak plavu i v druzích sýrů, salámů a moučníků.

4) Do svého denního režimu se pak snažím vtěstnat i modlitbu a vůbec účast na svátostech, což, jak vím, by nemělo být něco, co se vtěstnává, ale naopak něco úplně základního. Mea culpa. Pak ještě výuku češtiny, čtení knih, občasné sledování televize, komunikace v češtině s manželem samozřejmě... :-D

Je toho mnoho a tak jsem kolikrát ráda, když na přípravu najdu aspoň dvě hodinky Tinina odpoledního spánku.

Přitom to není nedůležté. Jestli tu budem chtít zůstat, budu ji potřebovat. A to ne tak proto, že bych se hrnula do zaměstnání, ale i jako žena v domácnosti se musím zorientovat ve zdejším systému vzdělání, mimoškolních aktivit, udělat si řidičák (haha). 

Modlím se za to, abych i v dalších situacích (třeba pokud se naše rodine rozroste, přestěhuje, atd.) zvládala aspoň 80-90% toho, co potřebuju. A aby se do těch 90% občas vešla francouzština! 

pátek 1. dubna 2016

O dvou výživových teoriích

Nedá se nic dělat, dítě změní člověku život. 
Různým lidem různě. 
Ale vím o mnoha lidech, kteří právě kvůli dětem přehodnocují jídelníček. Myslím, že se můžu zařadit mezi ně. Ne že bych to chtěla nějak přehánět s teoriemi, ale to že jsem poslední dobou nepřemýšlela moc nad tím, co jím, mi způsobilo nadváhu, a nerada bych špatné stravovací návyky předala naší malé. Proto hledám způsoby, jak jíst a netloustnout, aby to bylo zdravé, chutné, ale zároveň to nebyla hladová dieta. Krom toho jsem pátrala i po tom, jestli je možné stravováním pozitivně ovlivnit léčbu astmatu.
Když člověk zaloví na internetu po zdravých receptech nebo po informacích, jak jídlem podpořit své zdraví, tu ho zleva zprava začnou fackovat naprosto protichůdné názory: Raw, paleo, veganství, makrobiotika, mléko ano, mléko ne, maso je základ, maso je zlo, zeleninu nevařit, zeleninu vařit, zeleninu potřebujeme, zeleninu nestrávíme, detoxikovat, nedetoxikovat, sacharidy ano, ale pouze složité, sacharidy VŮBEC!!! 

Našla jsem dva takové zajímavé texty (resp. jedno z toho je soubor textů), které jdou v něčem naprosto proti sobě (jak jinak!), ale v něčem si zas docela notují. Oboje jsem našla díky webu Zkvašeno, což je pro mě teď něco jako stravovací bible, protože zrovna v oblasti kvašených potravin svému tělu i jídelníčku hodně dlužím a chtěla bych to napravit. 

Na jedné straně jsem se díky webu Zkvašeno dostala ke knize Zdravá střeva (http://zkvaseno.blogspot.lu/2016/02/recenze-justin-erica-sonnenburgovi.html) a vědecké teorii, o tom, jak je potřeba vyživovat "naše" mikroby ve střevě.

Na druhé straně jsem se přes tentýž web přes odkazy dostala ke stránkám Vyživující tradice (http://vyzivujicitradice.cz/), které vycházejí především ze studií doktora Westona Price, zubaře, a jeho následovnice Sally Fallon. 

Obě teorie mají něco společného a něco, v čem se velmi výrazně liší, proto přemýšlím, jestli jedné z nich důvěřovat víc, nebo je prostě skloubit dohromady.

Autoři knihy Zdravá střeva totiž kladou velký důraz na příjem vlákniny a dalších bakterií, tedy prebiotik a probiotik. Tudíž doporučují ve velkém jíst zeleninu, kvašenou zeleninu, jogurty, kefír, a všelijaké celozrnné zrní, protože šlupky zrn obsahují právě vlákninu. Zcela odmítají bílý cukr, překombinované průmyslové potraviny a vymletou bílou mouku. A to hlavně proto, že mikrobi se z ní prostě nenabaští. Vzhledem k tomu, že doporučují kysané mléčné výrobky, neodmítají ani mléko, jak bývá teď také moderní. 
Pro mě ale zarážející je to, že nedoporučují přílišnou konzumaci masa a masných výrobků. Zdůvodňují to tím, že ve střevech lidí, kteří více konzumovali maso, se objevovaly ve větším množství látky produkované mikroby, které souvisí s výskytem kardiovaskulárních poruch. Proto autoři sobě ani dětem moc masa nedávají a zmiňují dobrou mikrobiotu vegetariánů. 
Autoři v knize shrnují mnoho různých studií a kromě stravy se zabývají například i tím, jak jsou zabydlována střeva novorozenců, a vysvětlují, proč bychom neměli usilovat o naprosto sterilní prostředí a občas se pohrabat v hlíně a kompostu.   

 

(Printscreeny z elektronické verze knihy Zdravá střeva od J. a E. Sonnenburgových)

Druhá teorie mi přijde komplexnější, ale nejsem si jistá, jestli je tím pádem lepší nebo přesvědčivější.
V kontrastu s tím, co píšou autoři Zdravých střev, je autorka blogu Vyživující tradice, Věra Dudmanová, velkou zastánkyní pokrmů z masa. 
Nikoli tedy masa libového, průmyslově zpracovaného z "městských" krav, ale masa celého (takže vývary z kostí, neodstraňování šlach, sádlo) nejlépe z krav vlastních. Stejně tak je pro mléko a smetanu a máslo "celé", neodstředěné, chemicky neupravené. Aby s mužem zajistili zdravý vývoj sobě a následně svým dětem, odstěhovali se na venkov a začali chovat svá zvířata, před čímž smekám. Zároveň v tomhle pociťuju jistou nedostatečnost, protože se zdá, že se z města tak snadno nedostanu, takže musím brát to, co je k dostání ve městě, pro nás chudáky, co nemohou chovat krávu na terase. 
(Mimochodem tohle spojuje jak autorku blogu Výživových tradic, tak autory Zdravých střev - všichni změnili jídelníček a vůbec přístup k jídlu kvůli dětem!)
Jinak samozřejmě pak doporučuje i upravenou (vařenou, kvašenou) zeleninu, celá zrna a kysané mléčné výrobky.
Stejně jako autoři Zdravých střev odmítá bílý cukr, ale například i nahrazování živočišných tuků rostlinnými, což je docela zajímavé. Obzvlášť v době, kdy se člověk o sobě může v diskuzi dočíst, že nemá dostatečně vědomý přístup k živočišným produktům (a tudíž je jí.)  

Klíčové je teda, co s tím masem. :D

Co do trávení jsem laik a pouhý uživatel, a moc mi nepomůže, když jedna studie tvrdí A a druhá studie tvrdí B. 
Pokud se nechci zrovna rozhodnout, co teda udělat se svým zdravím a stravováním, tak je minimálně zajímavé tyhle spory sledovat.
Když už se ale rozhodnout potřebuju, je v tom svízel. 
Jediné řešení, co mě napadá, je ohrané klišé:
Co prostě jíst všechno? Snažit se, aby bylo v jídelníčku zastoupeno to, co obě strany považují za důležité (kvašené potraviny) a co aspoň jedna strana považuje za důležité (tedy maso i vlákninu), a vyhnout se tomu, co oba tyto zdroje odmítají: bílá mouka i bílý cukr. S tím že si občas dopřeju trochu té bílé mouky, ale cukr se budu snažit odehnat někam do pryč. (A nebo si ho dát přiznaně: "Vezmu si tady ten koláček, co se tváří tak nezdravě, ale už si nevezmu tady ten džus, co se tváří zdravě, ale ve skutečnosti..."?) 
Na jednu stranu se mi nesnadno mává rukou nad tím, co se píše o mase a vzniku kardiovaskulárních chorob v knize Zdravé střevo, na druhou stranu je otázka, jestli do hry nevstupují ještě nějaké jiné faktory. Člověk přece není býložravec, nemá 4 žaludky, aby z rostlinné stravy vytěžil vše, co potřebuje, i když si ji tepelně upraví nebo zkvasí. Nebo to stačí? Smysl dává maso jíst a necpat se jím denně, smysl dává též občasný půst. 


Ještě ke stránkám Vyživující tradice... Docela jsem si v nich početla, ale celkově na mě působí rozporuplně. 
Autorka odkazuje i na knihy, kterým úplně nedůvěřuju, jako Doba jedová nebo Život bez pšenice, ale to se stává i u jiných webů. :D V textech se mísí podnětné a praktické informace s autorčinými názory na svět, život, víru, s nimiž může mít jinak (duchovně) orientovaný člověk trochu problém. Což ale nevyčítám. Je to jako kdybych chtěla své psaní odprostit od katolické perspektivy. Ovšem je třeba na to upozornit. 

Občas ale autorka parafrázuje/propaguje i (vědecké?) myšlenky, nad kterými se nevěřícně pozastavuju. http://vyzivujicitradice.cz/2013/12/06/srdce-v-krku-a-lecivy-cholesterol/  
Pokud na můj blog zabrousí někdo, kdo se v tom vyzná, budu ráda, když se vyjádří.
Týká se to právě článku o dietě GAPS, kde autorka blogu parafrázuje názory doktorky Nataschy Campbell-McBride. Tato výzkumnice se domnívá, že ženské tělo využívá těhotenství jako jakousi "popelnici", do níž se detoxikuje a napouští do svého dítěte všechny škodlivé látky a proto buď dochází k potratu nebo se rodí postižené děti. A když čeká žena dvojčata, jedno je na tom hůř než druhé, protože slouží jako jímka na detoxikaci. 

...

Proč by tohle jakýkoli organismus dělal?! 

Obsahuje-li článek takové tvrzení, pak může být snadné zavrhnout vše, co se v něm píše. Ale informace o cholesterolu jsou zase docela zajímavé a odpovídají i dnešní situaci, kdy se odborníci na výživu opatrně snaží poupravit špatné jméno cholesterolu, kdy pomalu říkají, že máslo není až tak špatné, atd.  

Názory na výživu, které vychází ze zkoumání doktora Pricea, autorka webu prezentuje nekompromisně "buď všechno nebo nic", neboli: "buď produkty od krávy, co se pase venku, nebo degenerace kostí a zubů".  Možná to je pravda, o to nejde, ale CO S TÍM?
Co máme dělat my mnozí obyvatelé měst, kteří se z nějakého důvodu nemůžeme odstěhovat na venkov a pořídít kravku? A kdybychom mohli, co by se stalo se světem, kdybychom to udělali všichni? Nebo většina? 
Osobně nemám problém trochu investovat do jídla a kupovat dražší maso, mléko, vejce, které se honosí značkou BIO, ale zaručuje to něco? Jakmile se dá BIO koupit v supermarketu, musí za tím být nějaká masovější produkce, při níž se zase složitě udržuje "domácí" úroveň.

Bulharské řešení hovězí otázky. :-) Krávy pasoucí se u paneláku ve městě Kardžali.

I kdybych ale sehnala vejce od vysluněných slepic a mléko od pasoucích se krav, je velmi nepravděpodobné, že by tyto potraviny nebyly vůbec nijak upravené. Přece jen ležíme v srdci EU a zde je sice povolen relativně volný pohyb lidí, ale nikoli mikrobů. http://www.securite-alimentaire.public.lu/point_focal/publications/2015/01/EFSA-avis-scientifique-lait-cru/index.html 

Zkrátka i to, co považuju na těchto stránkách za přesvědčivé a užitečné, se jen těžko převádí do praxe. (Neříkám, že to nezkusím.;) Alespoň už vím, kde seženu v Lucemburku hromadu morkových kostí a nepasterizované máslo. 

Abych nebyla jen kritická, zde jsou odkazy na články, které se zdají být podnětné:
Jsou to recenze na knihy Marie Úlehové-Tilschové: http://vyzivujicitradice.cz/tag/ceska-strava-lidova/#&panel1-9 

Výklad studie, která odmítá tzv. Čínskou studii: http://vyzivujicitradice.cz/2013/05/17/mytus-cinske-studie/

Krom toho ještě recepty a praktické informace o přípravě jídel, např.: http://vyzivujicitradice.cz/tag/kostni-vyvary-zelatina/#&panel1-2 

pondělí 28. března 2016

Náš první Emaischen v Lucembursku

Člověk by řekl, že když jede o Velikonočním pondělí na festival keramických ptáčků, bude tématu odpovídat i počasí. Kdepak! Pršelo, švihaly kroupy, foukal vítr. Takže místo pohody mezi stánky na náměstí jsme se tísnili v různých boudách a stodolách, kam se ukryli prodejci před nepřízní. 


Z hladu a zimy jsme vlezli do obrovského stanu, který sloužil jako kantýna. Pak jsme toho trochu litovali, dali jsme docela dost peněz za docela dost hnusné jídlo. :-/ Lépe by bylo dát si párek v rohlíku, ale ten prodávali jen venku a nejspíš by nám ho odfoukl vítr těsně před prvním zakousnutím.


Po jídle se nám zdálo, že se trochu umoudřilo počasí, a tak že se trochu projdeme po městečku. Městečko se jmenuje Nospelt, je kousek od Lucemburku (v Lucembursku je všechno kousek, kdybyste zabloudili, octli byste se třeba v Belgii:) a nachází se v oblasti, která je bohatá na hrady a zříceniny. Zrovna toto město má keramickou tradici a vyráběli se zde právě keramičtí ptáčkové, na něž lze pískat jako na píšťalku. Proto nepřekvapí, že když jsme si všimli, kudy se jde k muzeu keramiky, zamířili jsme právě tam. 

A to bylo na celém dni asi to nejlepší. Veškerý přítomný personál v maličkém domečku byl pan průvodce, který ochotně přešel do angličtiny, když viděl, že v lucemburských jazycích se nechytáme, a výřečná paní pokladní. Taková setkání mám ráda, beru je jako jazykový kurz v škole života. A nejen to. Pán vyprávěl například o tom, jak Nospelt býval velmi chudou obcí. Což jsem mohla tušit, ale je to pro mě zvláštní představa, když v současnosti je Lucembursko tak bohatou zemí. Ale to je záležitost posledních 100 let zhruba, do té doby bývalo spíš zemědělskou zemí. Jsem proto ráda, když se někde dotknu té "jiné" minulosti, o níž se jen složitě dozvídám, protože a) člověk aby pohledal Lucemburčany, b) informace jsou dostupné většinou v těch jazycích, které neovládám. 

Ráda bych pronikla hlouběji do příběhu Lucemburska, jenž je pro mě zatím z větší části němý, proto každé takové setkání, každou možnost projít si nějaký starý dům se starou keramikou, vnímám jako poodhalení příběhu, malé vyjasnění ve změti nesrozumitelných slov. 

 

 

 

 

Cesta od muzea k autobusu byla nejdobrodružnější, rozpršelo se ještě víc, omlátily nás kroupy a než jsme došli na zastávku, byli jsme mokří naskrz. Tině jsem dokonce v autě sundala kalhoty i punčocháče a zabalila jsem ji do deky. Zatopili jsme v autě a vyrazili domů. Ne sami. Odjeli s námi dva drobní keramičtí ptáčci.