čtvrtek 1. září 2016

Jak jsem se účastnila výzvy a radovala z prázdnin


S jednodenním zpožděním jsem se v červenci nakonec rozhodla a šla jsem do toho. Zúčastnila jsem se Velkého lovu prázdninových radostí, který rozpoutala slovenská blogerka Letitia. Vloni jsem 30 dní po sobě kreslila obrázky na různá témata, letos mi podobné zadání, které by mi pomohlo trochu zarámovat léto, chybělo, takže jsem se nakonec pustila do něčeho odlišného, do něčeho, co víc zasahovalo každodenní život. A rozhodně toho nelituju. 

Trochu jsem se bála, že se tím hodně omezím, že budu trávit ještě víc času na internetu, že budu nesvobodně poslouchat cizí nařízení a že budu pro někoho za magora (to se jistě splnilo). :-)

Ve výsledku mi to opravdu hodně dalo. A nejen takové "insta" zážitky, které bych si splnila pro instagramové oko telefonu, a nic z toho. Těch bylo opravdu minimum, to jsem spíš úkol nesplnila, když jsem se na to necítila. Ale k některým z úkolů jsem se v průběhu prázdnin vracela a užívala jsem si je znova a znova, i když mimo soutěž.

Například k luštění křížovek, vybarvování, posílání pohledů, výrobě šperků, návštěvování kostelů s branami milosrdenství i bez nich, nošení klobouku a jezení čokolády i zmrzliny.

Radost z příběhu

Pak byly úkoly, které jsem sice nesplnila v den uložení, ale díky výzvě jsem na ně myslela a vrhla jsem se na ně jindy, skutečně jenom pro čistou radost. Takovým úkolem byla hra na hudební nástroj. Když byl úkol zadán, netušila jsem, že u manželových rodičů doma jsou nějaké flétny. Později, když jsem jednu našla, jsem se rozehrála, že jsem si pak v Praze koupila vlastní, odvezla ji do Lucemburska a nyní, kromě Pod naším okýnkem a Beskyde, Beskyde, cvičím i etudy a stupnice. Stejně to dopadlo s úkolem hledání pokladů. Vzpomněla jsem si na svou dávnou zálibu v geocachingu a po několika letech jsem se k němu vrátila.

 

Nejlepší byly úkoly, ke kterým bych se pravděpodobně nedokopala, i kdybych hodně chtěla, ale byla bych příliš pohodlná na to, abych se o ně pokoušela. Za ty jsem Letitii opravdu velice vděčná.
Vylezla jsem díky její výzvě na strom, jela jsem s mužem a dcerou na lodi po řece Moselle, vstala jsem v 5 ráno a běžela v dešti na pole, abych zachytila kousíček východu slunce, rozbalila jsem dosud nikdy netknutý fonduovač na čokoládu, vyrobila první náramek přátelství a zapojila jsem půlku rodiny do přemýšlení, jak mě pověsit na strom (abych přežila a strom taky:-)


Některé úlohy jsem nesplnila, protože nebyl čas, a některé jsem plnit nechtěla. Například jít do jiného kostela, než obvykle, a stavět z písku.

Kromě toho, že jsem se téměř každodenně vybičovala k plnění úkolů či hledání radostí, mi ale letní výzva dala ještě něco: jako si zavařujeme ovoce do sklenic (což byl taky úkol, který jsem nesplnila), jsem si "zavařila", zakonzervovala vzpomínky. Občas jsem důkazy splněných úkolů vložila do vtipného rámečku, občas jsem k nim nalepila kýčovitou "samolepku", ukládala jsem je do alba, které není přeplněné stovkami fotografií a které nemusím zpětně organizovat. Jednotlivé letní dny mi nesplývají v jeden celek, z nějž by se tu a tam vynořila matná vzpomínka.

A konečně, což je možná nejdůležitější, jsem plněním úkolů udělala radost i těm, kteří byli zrovna poblíž. Přiznám se, že ten duchovní rozměr vděčnosti jsem při plnění úkolů tolik nevnímala, brala jsem je jako zábavnou bojovku, ale o to častěji jsem si ho snažila připomínat, když se dělo něco nenaplánovaného, "mimo soutěž".


Bonusová radost!