Konec léta byl pro mě dost náročný, hlavně psychicky. Tady jsem se o tom nerozepisovala, protože pro mě není snadné psát o něčem, co právě prožívám, nebo co jsem prožila.
Byli jsme na několika oslavách a pozdně letních setkáních a mně z toho veselí a zářijového sluníčka bylo akorát smutno.
Nechtělo se mi totiž dítě odevzdat dítě zpět do lucemburského školního systému. Prázdniny byly skvělý, holky se občas porvaly, ale ráno se budily tím, že jedna vlezla k druhý do postele, pak jsme něco vyráběly, šly ven. Nechtěla jsem, aby mi zase začalo období, kdy třikrát týdně naběhám 6 kilometrů kvůli tomu, abych přivedla T. domů na oběd, za hoďku ji odvedla zpět na povinnou odpoledku, a pak zas šla pro ni. Do toho mi velmi často brečí a protestuje H., protože se jí chce občas být i doma. (Co budu dělat příští rok? To půjde jedna do školy a druhá do předškolky... )
Když jsem se s tím jakž takž vyrovnala, musela jsem si dát pauzu z tělesných důvodů.
Pravá noha mi totiž vypověděla službu, rozbolel se nárt a už skoro tři týdny "obíhám" doktorstvo. Nejprve jsem byla na pohotovosti, tam mi akorát odebrali krev, dali mastičku a napsali brufen. Pak jsem byla u své doktorky a ta mě poslala na rentgen a k ortopedovi udělat vložku do bot. Teď jsem byla u fyzioterapeutky a ta mi řekla, že bych si měla dojít na ultrazvuk, takže si zítra poběžím (pobelhám) zase ke své praktické doktorce pro žádanku a pak na to sono. Do toho pořád řeším to vyzvedávání dítěte, protože manžel mohl pomoct jen pár dní.
Zatímco si nohu leduju a promazávám, říkám si, proč mi nemohli všechna ta vyšetření udělat hned.
Doufám, že moje pravá noha se nechce dožadovat speciální adventní pozornosti a nechce z toho udělat tradici. V prosinci 2017 jsem si na ní totiž ukopla malíček. O gauč. (Manžel si z toho doteď dělá srandu.) Malíček jsem teda měla regulérně nalomenej, takže jsem aspoň věděla, co mi je.
Snad se to nějak zlepší během vánočních prázdnin. Na to, že mě pak čeká zas půl roku "taxikaření na nožičkách", radši ani nemyslím.
Depka babího léta:
Vzpomínka na zimu 2017, H. byla MIMINKO:
A na tomhle vojzeku mě manžel taky vezl. Akorát když jsem tam seděla já, měl plné ruce práce, tak nemohl ještě fotit. Poskládané holky, které odvážel na parkoviště, už jo.
A já jsem se při tom strašně smála, protože technicky jsem chodit mohla, byť to bolelo, takže jsem si připadala jak simulant... a zároveň jsem si užívala, že je o mě postaráno.
