středa 29. března 2017

Jak jsme si ve Francii neodpočinuli

Včera jsme se vrátili z mikroprázdnin. Manželovi volala jeho maminka a jedna z jeho vět, kterou jsem byla zaslechla, byla něco jako: No, my na dovolenou nejezdíme odpočívat, spíš poznávat jiná místa. To řekl moc hezky. A pravdivě. A to máme teprve jedno dítě! Co bude dál? To třeba jako nebudem jezdit vůbec nikam? Doufám, že ne. 
I když jsme nebyli vyvázáni z běžné péče o T., výlet jsme si (doufám) všichni užili. 
Byli jsme v Alsasku-Lotrinsku, ponejvíc v oblasti pohoří Vogéz. Ubytováni jsme byli v penzionu La Tulipe, který vlastní a spravují holandští manželé. A který stojí uprostřed ničeho a jestli tam něco není, tak signál. Wifi jo, ale taková na dobrý slovo. Jinak jsou tam ale pohodlné postele a výborné jídlo. A dá se odtud jet na mnoho zajímavých míst.

Navštívili jsme například: 
(místa řadím na základě asociací, nikoli časové posloupnosti)

Champdray
To je vesnice, v jejíž blízkosti se nacházel náš penzion. A je to vesnice úplně příkladná. Kostelík a hřbitov, mládež dovádějící v jakémsi doma vyráběném traktoru, děti na návsi, obchod s lokálními produkty, který bývá otevřený asi tak 3x týdně, škola a radnice v jedné budově. Pomník padlým hrdinům a mnoho geokeší v okolí. Byla možnost vydat se na Champdray plateau nebo horu Spiemont. Vydali jsme se na horu. Kupodivu výšlap zvládla i naše téměř tříletá. Sice šla krokem slimáčím, ale trpělivý tatínek šel s ní. Já jsem, přiznám se, netrpělivě chodila napřed, protože jsem se třásla na kešky. Ostatně. Já se pořád na něco netrpělivě třesu. Ještě že toho tátu a manžela máme.

Bruyères

Tentýž den jsme vyšlápli na Mravenčí horu nad chudým městečkem Bruyérs. Nedostali jsme se k vyhlídce, ani ke keškám, ale alespoň jsme našli hřiště, na něž jsme celou cestu lákali T. A doprovázely nás velké sochy mravenců. Bohužel je to jediná atrakce městečka, bohužel pro městečko. Chtěla jsem navštívit zdejší pevnost, ale ta je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupná. 
Châtel-sur-Moselle
Ani další pokus o návštěvu pevnosti se nezdařil. Museli bychom čekat dvě a půl hodiny, než se průvodci naobědvají a laskavě nás po ruinách provedou. Tak jsme se taky naobědvali, snědli jsme svou bagetu na zbytku opevnění, počkali než otevřou poštu, poslali pohledy a vydali se do Lucemburska. Více než kde jinde, bylo v Châtel vidět, jak je pro Francouze posvátný čas oběda. U hradu si T. rozbila koleno, protože víc než cestu sledovala kočku.

Gérardmer
Bohaté město, které celý rok těží z turistického ruchu. Nad městem jsou sjezdovky a u města obrovské jezero, takže stále je v Gérardmeru co dělat. Krom toho v něm také sídlí textilky. Zde nic jako polední klid nenastalo, protože turista si žádá provoz neustálý. Tedy s jedinou výjimkou: na poledne vypnuli kolotoč, který jsme T. naslibovali, aby s námi absolvovala prohlídku kostela. Než se kolotoč roztočil, zvládli jsme ulovit i jednu earthcache. 

Colmar
Návštěvou Colmaru jsme opustili pohoří Vogézy, ale cestou tam a zpět jsme si je užili dosytosti, když jsme projížděli serpentýnami a naproti nám se tyčily vrcholky se stále ještě neroztátým sněhem. 
První naše zastavení bylo na předměstí v kostele Notre Dame de l'Assomption. Byť se na internetu nachází samé rozporuplné informace, skutečně se v neděli v 10.30 v tomto kostele odehrává tradiční Mše svatá. My jsme si po Mši užili první krizi dne, protože T. chtěla koupit dort od skautek. A my jí ho koupit nechtěli. Vůbec nedbala, že se tam před ní předváděl asi pětiletý francouzský katolický chlapeček. Žvanec byl přednější. 

V centru Colmaru jsme se kochali hrazděnými domky, projeli se na lodičkách v zdejších "Benátkách", dali si dortík v minikavárničce a pozorovali hemžení místních v parku Champ de Mars. T. šla i zde na kolotoč.

Nancy

Naše úplně první zastávka cestou z Lucemburska. První a nejméně užitá. 
Jediný den bylo pod mrakem, takže se špatně fotilo a bylo dost zima. (Další dny jsme se pro změnu trochu spálili v obličeji.) T. cestou do Nancy i z Nancy v autě zvracela a já se bála, že bude zvracet pokaždé, když někam pojedeme, a nechápala jsem, jak je to možné, když v lednu zvládla cestu Lux-ČR-Lux bez ztráty kytičky. Aby toho nebylo málo, tak v katedrále záhadným způsobem spadla z lavice přímo na hlavu, takže jsem ještě v noci byla nervózní, jestli nemá otřes mozku. Hodila šipku hlavou přímo na kamennou dlažbu a doteď nechápu, jaktože si nezarazila hlavu mezi ramena. Děti jsou gumové. 
V Nancy je symetrické, honosné a zvláštní Place de Stanislas.
A katedrála.
A určitě ještě spousta věcí, které jsme neměli čas a energii poznat. Například místo, kde býval seminář, kde studoval kardinál Sarah.
A také je tam restaurace s hamburgery, kde nabízejí jako bezmasou variantu smažený kozí sýr, což je velmi dobré.


Do Alsaska-Lotrinska se, doufám, ještě vrátíme.


neděle 12. března 2017

Uplynulo

* Pobyt v Česku měl mimo jiné výhodu v tom, že jsme tam dotloukli konec února a začali březen. Takže jsem se vrátila do Lucemburska a koukám, že je už skoro půlka března a to je skoro už doopravdy jaro. Dneska tomu i odpovídalo počasí.


* Také jsem měla čas občas poslechnout nějaké povídání na youtube.
Sdílím například toto:


Nesouhlasím s některými názory, například nejsem úplně zastánce evoluce a připodobňování člověka ke zvířeti, ale některé myšlenky a postřehy zaujaly. 
Například vysvětlování, proč je nejhorší počet dětí dvě. Zhruba od 26. minuty. Nejspíš to tak nemusí být vždy, ale v charakteristice prvních dětí se celkem trefuje. Oba s manželem jsme nejstarší děti a zatím jedno, ale napořád první, máme doma. Všichni jsme (byli) exemplární případy mrňavejch rozumbradů. 

Akorát tedy co se týče konceptu Rozšířené rodiny, tak nevím nevím, jestli budeme schopni něco takového spřádat v našem okolí. Dnes jsem potkala DVĚ sousedky, o nichž vím, že mají děti v rozmezí 1 roka a 4 let a obě jsem byla schopná pouze POZDRAVIT. Ještě by mohli vymyslet, jak se má se sousedy skamarádit těžký introvert, který bývá nervózní i při psaní mailů. Zatím nám s mužem nezbývá než táhnout břemeno péče o rodinu jen "nepřirozeně" (?) na našich dvou hřbetech. 

* Na "prázdninách" v Čechách jsem se dostala i ke čtení. Nejzásadnější kniha se mi ale dostala do rukou až den před odjezdem, takže jsem četla v letadlech a na letištích, zatímco T. spala nebo si vybarvovala omalovánky. Tou knihou je Anežka od Viktorie Hanišové. Velmi doporučuju.  

Naopak nedoporučuju knihu Bez domova, kterou jsem si přečetla jen proto, že se odehrává v Lucembursku. Pasáže o Lucembursku jsou vtipné, zbytek je k pláči.  



Jazykovým zážitkem pro mě byla četba Domu na předměstí od Karla Poláčka. Málem bych zapomněla, jak krásně to zní, když píše knihu někdo, kdo doopravdy umí česky. 



úterý 7. března 2017

V očekávání

V předchozím příspěvku jsem prozradila, že jsme v radostném očekávání. Ráda bych sepsala, jak vše prožívám a jak se zatím liší moje zkušenosti z ČR a z Lucemburska.

Jsem teď za půlkou těhotenství. Zatím se mi zdá mnohem náročnější než to první, ale možná jsem jen vzpomínky na náročné momenty z minula vytěsnila. Snažím se pravidelně vést soukromé poznámky, abych příště věděla lépe. Řekla bych, že špatně mi teď bylo déle, než s T. Asi až třeba do 18tt. Ale i po 18tt se občas objevují nevolnosti, únava a nechuť k jídlu. A mnohem dříve než v prvním těhotenství se k tomu přidala i bolest zad.


Tolik k té subjektivitě. Co se týče přístupu ve zdravotnictví, není Lucembursko až tak odlišné od ČR, pokud člověk touží po nějakém přirozeném a neinvazivním přístupu. Pokud člověku stačí, že se k němu lidi chovají slušněji, pak je to asi v Lucembursku lepší. Takže podobně jako v ČR by člověk měl absolvovat třeba zubní prohlídku. Sice se bez toho dá porodit, ale člověk pak nedostane porodné. Nebo mám za sebou i zátěžový glukózový test, využila jsem těch dvou hodin k dočtení jedné knížky. A abych byla spravedlivá, mnohem víc věcí se dá (prý?) vydiskutovat. I tady ale záleží na lidech. (Ale během toho OGTT testu jsem pro sebe měla jednu místnost s lehátkem a nemusela jsem se tahat o židličky s důchodci jako v čekárně na poliklinice Prosek.

O porodu mám různé představy a chystám si různé záložní plány, ale dokud neproběhne, tak si je nechám spíš pro sebe, kamarádky a zdravotnický personál. Alespoň je podle referencí porodnice CHL (Centre Hospitalier de Luxembourg) zařízením vstřícným k ambulantním porodům a umožňuje i porody do vody. Ne třeba jako v ČR, kde prý běžně před samotným porodem z teplé vody rodičku vytahují.

Už mě svrbí prsty, jak bych nejradši začala tahat ze sklepa uskladněné malinké oblečeníčko a chystala jej do komody, ale říkám si, že je ještě dost času. Přípravy spočívají zatím v tom, že manžel dovezl do Lucemburska náhradní díly na kočárek, začínám kompletovat rozpůjčované šátky na nošení a zvažuju, zda tentokrát zkusím látkovat a kolik do toho investovat. (A také, jak se k novým látkovým plen

Co chci rozhodně zkusit jinak, je víc naslouchat miminku v případě kojení i v případě vylučování. Pokud bych viděla, že má potřebu vylučovat mimo plenku, pak zkusit vysadit nad misku či umyvadlo. A co se týče kojení, taky bych chtěla zkusit nechat to víc na miminku a neřešit případné odchylky v technikách. Inspirovaly mě i tyto stránky: http://www.prirozenekojeni.cz

Teď si užívám všechna žďuchnutí a kopnutí od miminka, nejvíc ta, která přes břicho cítí i někdo jiný. T. dostala francouzskou knížku o příchodu miminka do rodiny. Nebylo snadné najít nějakou, kde miminko nedostane flašku, nebo takovou, kde není detailně nakresleno, jak rodiče sourozence počínají, ale povedlo se. Nicméně maminka při porodu leží nazad a miminko z ní slavnostně vytahuje lékař. T. naštěstí nejvíc zajímá pupeční šňůra. A nemůžu jí vymluvit představu, že správné miminko musí mít zavinovačku a dudlík.

Překvapuje mě, jak vzácně velký věkový rozdíl mezi dětmi budeme mít. Hodně mých kamarádek teď čeká druhé v době, kdy prvnímu dítku budou cca dva roky. T. bude víc než tři. Jsem zvědavá, jak to bude prožívat. Četla jsem hororové zkušenosti, že tříleté děti nejvíc žárlí. Na druhou stranu už nemá plenky, ujde velkou vzdálenost bez kočárku a umí mluvit.

Věkový rozdíl tří let ale nebyl plánovaný. Mysleli jsme, že k nám druhé miminko přijde dřív. Prozradím, že přišlo až tehdy, když jsme se přestali "snažit" a já se přestala soustředit na svůj cyklus. Což se ale nemohlo stát na základě něčí rady, ale vlastního uvědomění toho, jak je nešťastné lpět na tom, že chci být těhotná. Že to není něco, co bychom měli jen ve vlastních rukách, a proto je občas (nebo vždy?) nejlepším řešením nechat to na vůli Nejvyššího.

I když to člověk odříkává denně, tak říct a myslet vážně "buď vůle Tvá" je velkým každodenním bojem s vlastním egem a mnoha touhami. Nevím, jak bude těhotenství pokračovat, doufám v nejlepší, ale nezbývá než odevzdat sebe, dítko a vůbec celou rodinu do rukou Božích.

pondělí 6. března 2017

Tříletá puberta a jiné novinky

T. budou brzo tři roky. Nepsala jsem moc časosběrných záznamů, ale přijde mi, že teď zažívá (a bude zažívat) velké skoky a bylo by fajn je zmínit.

Například s ní tříská taková celkem roztomilá pubertička. Občas jsem z ní sice na mrtvici, občas ale nevím, jestli ji dřív pokárat, nebo běžet vedle se nenápadně chechtat. 

Nejvýrazněji se to projevuje tak, že odmlouvá a dělá, že neslyší. Obzvlášť pokud po ní chci takové hrozné věci, jako oblíct se a vyrazit ven. To je pak samé: "Nejozumím." "Nebudu se obíkat." "Maminko, nic nepovídej." "Nepočebuju ven." A pod. Mocným lákadlem je pouze, pokud jdeme na hřiště, a ještě lépe, pokud se tam máme vidět s někým známým.

Výše je ale vidět důležitý bonus, který u dítěte zvláště oceníte: Umí mluvit. Normálně, ve větách. Občas trochu patlá a občas si skloňuje a časuje podle svých vlastních vzorů, ale dá se s ní o lecčem debatovat. Trochu přichází období "póč", hodně se ptá: "A co znamená...(když někdo zmzne, když je někdo opatnej, ...)?"

V listopadu se přestala kojit a od té doby usíná i jakž takž sama. Někdy se chce tulit a poslouchat či sama vyprávět pohádky. Ale čím dál častěji se po pohádce a modlitbičce otočí ke zdi, nechá si dát
pusu a křížek a "dobou noc" a do několika minut je tuhoň.

Růžencové obrázky

Jak roste, je i vnímavější ve věcech "víry". I když jí to asi zatím jako nějaké nadpřirozeno nepřipadá, proto těžko mluvit o víře. Spíš vrůstá do toho, co děláme a co jako rodina považujeme za důležité. Všímá si, že se modlíme, že chodíme do kostela, učí se od nás odposlechem slova modliteb. Čas od času se vybičuju a vymyslím pro ni i nějakou aktivitu, či pomůcku, ale nejsem v tomhle ohledu moc pilná.

Od ledna chodí dvakrát měsíčně do české školky a v září zřejmě nakonec půjde do skutečné denní školky, buď francouzské nebo lucemburské. Zatím ještě do nepovinného ročníku, takže si budeme moct rozhodovat, kdy do výuky půjde a kdy ne. (V Lucembursku bohužel začíná povinná školní docházka ve 4 letech. Z vyprávění mám pocit, jakoby dítě v tu chvíli připadlo státu. Snad to nebude tak zlé.)


A o něco dřív, než ji potká tato velká změna, stane se, dá-li Bůh, starší sestřičkou...

O tom napíšu víc příště.