středa 29. března 2017

Jak jsme si ve Francii neodpočinuli

Včera jsme se vrátili z mikroprázdnin. Manželovi volala jeho maminka a jedna z jeho vět, kterou jsem byla zaslechla, byla něco jako: No, my na dovolenou nejezdíme odpočívat, spíš poznávat jiná místa. To řekl moc hezky. A pravdivě. A to máme teprve jedno dítě! Co bude dál? To třeba jako nebudem jezdit vůbec nikam? Doufám, že ne. 
I když jsme nebyli vyvázáni z běžné péče o T., výlet jsme si (doufám) všichni užili. 
Byli jsme v Alsasku-Lotrinsku, ponejvíc v oblasti pohoří Vogéz. Ubytováni jsme byli v penzionu La Tulipe, který vlastní a spravují holandští manželé. A který stojí uprostřed ničeho a jestli tam něco není, tak signál. Wifi jo, ale taková na dobrý slovo. Jinak jsou tam ale pohodlné postele a výborné jídlo. A dá se odtud jet na mnoho zajímavých míst.

Navštívili jsme například: 
(místa řadím na základě asociací, nikoli časové posloupnosti)

Champdray
To je vesnice, v jejíž blízkosti se nacházel náš penzion. A je to vesnice úplně příkladná. Kostelík a hřbitov, mládež dovádějící v jakémsi doma vyráběném traktoru, děti na návsi, obchod s lokálními produkty, který bývá otevřený asi tak 3x týdně, škola a radnice v jedné budově. Pomník padlým hrdinům a mnoho geokeší v okolí. Byla možnost vydat se na Champdray plateau nebo horu Spiemont. Vydali jsme se na horu. Kupodivu výšlap zvládla i naše téměř tříletá. Sice šla krokem slimáčím, ale trpělivý tatínek šel s ní. Já jsem, přiznám se, netrpělivě chodila napřed, protože jsem se třásla na kešky. Ostatně. Já se pořád na něco netrpělivě třesu. Ještě že toho tátu a manžela máme.

Bruyères

Tentýž den jsme vyšlápli na Mravenčí horu nad chudým městečkem Bruyérs. Nedostali jsme se k vyhlídce, ani ke keškám, ale alespoň jsme našli hřiště, na něž jsme celou cestu lákali T. A doprovázely nás velké sochy mravenců. Bohužel je to jediná atrakce městečka, bohužel pro městečko. Chtěla jsem navštívit zdejší pevnost, ale ta je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupná. 
Châtel-sur-Moselle
Ani další pokus o návštěvu pevnosti se nezdařil. Museli bychom čekat dvě a půl hodiny, než se průvodci naobědvají a laskavě nás po ruinách provedou. Tak jsme se taky naobědvali, snědli jsme svou bagetu na zbytku opevnění, počkali než otevřou poštu, poslali pohledy a vydali se do Lucemburska. Více než kde jinde, bylo v Châtel vidět, jak je pro Francouze posvátný čas oběda. U hradu si T. rozbila koleno, protože víc než cestu sledovala kočku.

Gérardmer
Bohaté město, které celý rok těží z turistického ruchu. Nad městem jsou sjezdovky a u města obrovské jezero, takže stále je v Gérardmeru co dělat. Krom toho v něm také sídlí textilky. Zde nic jako polední klid nenastalo, protože turista si žádá provoz neustálý. Tedy s jedinou výjimkou: na poledne vypnuli kolotoč, který jsme T. naslibovali, aby s námi absolvovala prohlídku kostela. Než se kolotoč roztočil, zvládli jsme ulovit i jednu earthcache. 

Colmar
Návštěvou Colmaru jsme opustili pohoří Vogézy, ale cestou tam a zpět jsme si je užili dosytosti, když jsme projížděli serpentýnami a naproti nám se tyčily vrcholky se stále ještě neroztátým sněhem. 
První naše zastavení bylo na předměstí v kostele Notre Dame de l'Assomption. Byť se na internetu nachází samé rozporuplné informace, skutečně se v neděli v 10.30 v tomto kostele odehrává tradiční Mše svatá. My jsme si po Mši užili první krizi dne, protože T. chtěla koupit dort od skautek. A my jí ho koupit nechtěli. Vůbec nedbala, že se tam před ní předváděl asi pětiletý francouzský katolický chlapeček. Žvanec byl přednější. 

V centru Colmaru jsme se kochali hrazděnými domky, projeli se na lodičkách v zdejších "Benátkách", dali si dortík v minikavárničce a pozorovali hemžení místních v parku Champ de Mars. T. šla i zde na kolotoč.

Nancy

Naše úplně první zastávka cestou z Lucemburska. První a nejméně užitá. 
Jediný den bylo pod mrakem, takže se špatně fotilo a bylo dost zima. (Další dny jsme se pro změnu trochu spálili v obličeji.) T. cestou do Nancy i z Nancy v autě zvracela a já se bála, že bude zvracet pokaždé, když někam pojedeme, a nechápala jsem, jak je to možné, když v lednu zvládla cestu Lux-ČR-Lux bez ztráty kytičky. Aby toho nebylo málo, tak v katedrále záhadným způsobem spadla z lavice přímo na hlavu, takže jsem ještě v noci byla nervózní, jestli nemá otřes mozku. Hodila šipku hlavou přímo na kamennou dlažbu a doteď nechápu, jaktože si nezarazila hlavu mezi ramena. Děti jsou gumové. 
V Nancy je symetrické, honosné a zvláštní Place de Stanislas.
A katedrála.
A určitě ještě spousta věcí, které jsme neměli čas a energii poznat. Například místo, kde býval seminář, kde studoval kardinál Sarah.
A také je tam restaurace s hamburgery, kde nabízejí jako bezmasou variantu smažený kozí sýr, což je velmi dobré.


Do Alsaska-Lotrinska se, doufám, ještě vrátíme.


Žádné komentáře:

Okomentovat