pondělí 17. dubna 2017

Úryvek z kázání bl. Johna kardinála Neumanna

   Zamysleme se tedy nad svým nynějším stavem: je cenný tím, že nám mezi stíny a podobami zjevuje existenci a vlastnosti všemohoucího Boha a jeho vyvoleného lidu; je cenný neboť nám umožňuje být ve styku s nesmrtelnými dušemi, které stejně jako my podstupují zkoušku. Je významný tím, že představuje scénu a prostředek naší zkoušky; ale kromě toho na nás nemá žádný nárok. "Marnost nad marnost!" řekl Kazatel. "Všechno je marnost." Ať jsme chudí nebo bohatí, mladí nebo staří, ctění nebo urážení, nemělo by nás to ovlivňovat víc, ani povznášet, ani skličovat, než kdybychom byli herci v dramatu, kteří vědí, že postavy, jež představují, nejsou oni sami a že někteří jsou sice zdánlivě nadřazení, jedni jsou králové, druzí sedláci, ve skutečnosti jsou však všichni na stejné úrovni. Jediná touha, kterou bychom se měli nechat vést, je především hledět tváří v tvář na toho, který je nyní před námi skrytý; a dále zakoušet věčné a přímé společenství - skrze Něho a v Něm - s našimi přáteli, které prozatím známe jen prostřednictvím smyslů, nejistých a neúplných kanálů, které nám skýtají jen nedostatečný vhled do jejich srdcí.
    Takové pocity je vhodné chovat vůči tomuto lákavému, avšak šalebnému světu. K čemu nám jsou jeho dary a pocty, když jsme křtem vstoupili do budoucího světa, a nejsme už občany tohoto? Proč bychom se měli starat o dlouhý život, bohatství, pověst nebo pohodlí, když víme, že příští svět přinese vše, po čem naše srdce může toužit, a to nejen jako zdání, nýbrž skutečně a věčně? Proč bychom měli dlít v tomhle světě, když je znamením a příslibem jiného? Proč by nám měl stačit jeho povrch, když bychom si měli přisvojit to, co se skrývá pod ním? K těm, kdo žijí z víry, mluví vše, co spatří, o onom budoucím světě; veškerá nádhera přírody, slunce, měsíce a hvězd i bohatství a krása země jsou znaky a symboly, jež dosvědčují neviditelné věci Boží a poučují o nich. Všemu, co vidíme, je souzeno se jednoho dne rozpuknout v nebeský květ a přeměnit do nesmrtelné slávy. Nebesa jsou nyní z dohledu, ale v pravý čas, stejně jako taje sníh a odhaluje to, na čem ležel, toto viditelné stvoření vymizí před onou větší nádherou, která je za ním a na níž nyní závisí. Toho dne stíny ustoupí a vyjeví se podstata. Slunce vybledne a ztratí se v nebi, ovšem před jasem toho, koho slunce jen zpodobuje, před Sluncem spravedlnosti s uzdravením na křídlech, tím, kdo jako ženich ze své komnaty přispěchá ve viditelné podobě, až jeho pomíjivý symbol zajde. Místo hvězd, jež slunce obklopují, se objeví světci a andělé kroužící kolem Božího trůnu. Nahoře i dole se v oblacích na nebi, ve stromech na poli, ve vodách v hlubině ukážou přečetné podoby věčných duchů, služebníků Božích, kteří konají jeho vůli. A tak se i ukáže, že v našich vlastních smrtelných tělech se nachází vnitřní člověk, který pak nabude svých náležitých rozměrů coby harmonický orgán duše, nikoliv ona hrubá hmota masa a krve, kterou vnímá zrak a hmat. K tomuto nádhernému zjevení nyní veškeré tvorstvo pracuje a vroucně touží po tom, aby nastalo v pravý čas. 
Newmann, John Henry: Rizika víry, Krystal OP, 2011, s.64-65

Žádné komentáře:

Okomentovat