Ivan Slavík: Hory roků (úryvky)

1971

Pátek 9. dubna - Velký pátek

...

Pišme dále. Když jsem ve 40. letech za okupace začal docházet k Halasovi, Palivcovi a dalším, překvapilo mě jejich pojetí poezie. Že to je totiž jakési objevitelství, zahlédnutí něčeho, co čtenářstvo dosud nezahlédlo, ale co jednou bude viditelné všem. Jakési ustavičné předbíhání času, nic víc. Halas to vyjádřil v Dokořán, v básni o poezii, Viktorce našich dnů. S tím jsem hluboce nesouhlasil. Měl jsem tehdy a mám dosud nezlomný pocit, že báseň je duchovní čin, a to už v okamžiku, kdy vzniká, i kdyby ji nikdo nečetl; že v hloubi svého jádra se dotýká absolutní zkušenosti, zkušenosti nepředběhnutelné, věčné (je rozhovorem mezi já a Bohem - ačkoli to bylo tehdy pár let před mou konverzí), a skutečně ovlivňuje přímo, nezprostředkovaně, ne až vlivem na případného čtenáře, že prostě padá na neviditelné vážky světa, vyvažující onu rovnováhu, proč svět dosud trvá. Poezie je diametrálně odlišná od řečnictví, je to řeč do ticha, slyšeného duší v její samotě, ale už v té samotě je napojena na podstatu bytí. Chci říci, že v krutém boji, v tom nejkrutějším a nejúpornějším boji, jaký jest, v ustavičném boji duchovním, kdy slyšíš ze zalknuta ustavičné svištění mečů, křídel, pád a vzestup duší a výbuchy třaskavin světla a tmy, tam poezie váží prostě tím, že jest. Tím neříkám, že nechce ke čtenáři, že se uzavírá časným problémům světa - ale má tam co dělat jen tehdy, je-li napojena na tuto hlubinu (neříkám securitatus, neboť s Hopkinsem: "Duch má své srázy, výši a pád, je na lehkou váhu brát může, kdo nevisel v nich"). s. 27- 28

1972

Sobota 26. srpna - bl. Martina Středy

...

Jako neodbytný zvonek se někde v mém mozku, v mém vědomí ozývá nesouhlas s trendem některých přečtených knih (Křesťanství dnes, Robinson, Chauchard). Opravdu je ta "sekularizace" nezbytným a nepochybným faktem? Nejsou život a jsoucno už nabity tajemstvím, oslepivým, světélkujícím? Nejsme ponořeni v přesahujícím, v mlčícím u zpívajícím vesmíru? Už se neumírá? Není neukojitelná žízeň? Nevyslovitelné? Nejsem záhadou sobě sám? Už nekvetou slzičky Panny Marie? Já nevím, nikdy mě moc teilhardovský optimismus, ale nad místy, z nichž prýští stesk, bezbrannost, čistota pohaněná - nad těmi jsem dovedl stát v úžasu.

Neděle 27. srpna - Josefa Kalasánského

Nejde mi do hlavy ta sekularizace. Přizpůsobit se jí? Vzít na vědomí, že jisté oblasti jsou její doménou? Pravý opak je pravdou! Svět ponechaný sám sobě je peklem! Drogy, vraždy, sebevraždy, pornosexualita, potraty, rozvody a rozvraty, války a zvěrstva, koncentráky, konzumní blahobyt, hlad, atomové pumpy, zamořený vzduch a vody, bezduchá civilizace, zánik přírody, kosmická opuštěnost, prst na spoušti světové katastrofy kdykoli - humanita ponechaná sama sobě vraždí člověka na těle i na duchu. Právě odsekularizovat potřebuje svět! Metafyzický, transcendentální obzor, naději a cíl potřebují lidské duše!

...

1974

Čtvrtek 7. 6., Roberta

Dnes jsem se zase pustil do překládání aztécké lyriky. Ti Aztékové jsou jeden jediný nářek nad lidskou bezmocí a časností. Je možné, je vůbec myslitelné, že by všechno toto a podobné úpění bylo vyplýtváno nadarmo? Že by to byly jen zvuky, to jest vzduchové vlny, unikající do neúčastného prostoru? Ale vždyť jsou to slova, vždyť mají smysl. Právě ten smysl, ten obsah našich životů, co to je? To není pouhé nic, to je něco, třebaže tak tajemné a neuchopitelné.

Středa 4. 7., sv. Prokopa

K večeru. Sedím na prknech před domkem, přede mnou se kolébají stonky křovin a květů v naší zahrádce. Pomalé šero. Ticho je naplněno letními zvuky ptáků. Letní večer. Je to stále stejné. Jakoby věčné. Stejně budou cvrlikat ptáci a dýchat letní vánek, tmět se červencové nebe, až my tu nebudeme. Ale je to klamná kulisa věčnosti. - Budou to jiní ptáci, jiný večer a jiný vánek. Nic není věčné na této kulise, jen sama věčnost. 

+IHS+

Kristus vstal z mrtvých, vpravdě vstal z mrtvých!

Beránek náš velikonoční obětován byl Kristus, aleluja;

a proto slavme hody s přesnicemi upřímnosti a pravdy,

aleluja, aleluja.

Požehnané Velikonoce všem! 

Odrazy nebe u nás

Člověk je bytost z masa a kostí, proto prý potřebuje sytit nejen duši, ale i smysly. Proto třeba svátosti nejsou jen duchovní záležitost, ale mají i hmotnou formu, kterou můžeme vidět, cítit. Proto by si měl výzdobou bytu připomínat, co je důležité.

O Velikonocích to bude 6 let, co jsem pokřtěná.
Je to teda boj! Ale jediná možná cesta.

Pár míst u nás.

(Už jsem se dozvěděla, že je to hrozně nevkusné, tak snad to přežijete. :-D)

Adventně-vánoční playlist

Den přeslavný jest k nám přišel

Padla rosa studená 

Ejhle, hospodin přijde

Nedaří se mi na YT najít pěknou verzi :-( 

Byla cesta ušlapaná

Venez divin Messie

Adeste fideles

Rorate coeli

Puer nobis nascitur

Alba:

Čas adventu a Vánoc - Antologie moravské lidové hudby

Studna v poušti - Radůza 

Zejména tyto skladby:

České zpěvy vánoční - Musica Bohemica

Za onoho času - Erbenovi, Kubišová

Zrnka půlky září

Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 

Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.

Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 

Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 

Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 

Modlit se růženec. 

MODLIT SE růženec. 

Modlit se RŮŽENEC. 

MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 

Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.

- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.

- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 

- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.

-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 

Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 

Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá. 

Léto se připozdívá...

22. 8. 2017

23. 8. 2017

Malé potěšení. Díky výzvě jsem pomalovala a popsala deník, takže můžu načít úplně nový sešit. To je vždycky nejlepší.

24. 8. 2017

K procvičování lucemburských slovíček používám aplikaci Memrise. Zatím jsem docela spokojená, uvidíme, jak to půjde, až se bude slovní zásoba i gramatika zesložiťovat.

25. 8. 2017

Myšlenka při pátku.

27. 8. 2017

Neděle ve znamení neklidu, neb muž cestuje a já jsem na naše "Kand" a "Puppelchen" sama.

Ale i tak zkouším pokračovat v publikování letní výzvy.

Čtvrtý týden vděčného léta

Tento týden jsem měla menší krizi sama se sebou.
Nevím, jestli je zažehnaná, spíš odložená.
Děkovala jsem za slabosti a za hříchy, za stesk a frustraci.

Děkovala jsem ale i za to, že se občas i v šestinedělí najde okamžik s příchutí léta:

- I s miminkem se dá sedět pod stromem v trávě.
- S pomocí ostatních se dá jet na výlet a najít kešku.
- A když to jinak nejde, je možné se vydat na cestu v paměti a představách.

Dvě fotky ze sobotního výletu do Colmaru-Bergu. V Bergu je zámek, kde bydlí velkovévoda. My jsme nebyli až u zámku, ale vyšli jsme kopec nad městem, abychom dobře viděli... kukuřici. :-)

Prázdninová >vděčná< výzva

Ne že bych měla času nazbyt.
Ne že bych právě probíhající čas vnímala nějak letně a prázdninově.
Ale přesto (nebo možná proto) bych se i letos ráda účastnila aspoň jedné prázdninové výzvy.

Víc než vaření je mi asi potřebné se trochu zaměřovat na duchovní stránky života, učit se děkovat Bohu, i když se na to zrovna necítím. Proto se chci zapojit do letní výzvy od Letitie http://letitia-tiba.blogspot.lu/2017/07/sutaz-vdacne-leto-pravidla.html 

Líbí se mi, že není třeba publikovat obrázky každý den, stačí v pondělí. Takže, pokud mi budou zbývat síly a čas, budou se na mém blogu aspoň letos v létě objevovat takové vděčné pondělky. Když se budu chtít o nějakou radost dělit ještě někde jinde, pravděpodobně se objeví na mém instagramu.

1. července

2. července

3. července

Úryvek z kázání bl. Johna kardinála Neumanna

   Zamysleme se tedy nad svým nynějším stavem: je cenný tím, že nám mezi stíny a podobami zjevuje existenci a vlastnosti všemohoucího Boha a jeho vyvoleného lidu; je cenný neboť nám umožňuje být ve styku s nesmrtelnými dušemi, které stejně jako my podstupují zkoušku. Je významný tím, že představuje scénu a prostředek naší zkoušky; ale kromě toho na nás nemá žádný nárok. "Marnost nad marnost!" řekl Kazatel. "Všechno je marnost." Ať jsme chudí nebo bohatí, mladí nebo staří, ctění nebo urážení, nemělo by nás to ovlivňovat víc, ani povznášet, ani skličovat, než kdybychom byli herci v dramatu, kteří vědí, že postavy, jež představují, nejsou oni sami a že někteří jsou sice zdánlivě nadřazení, jedni jsou králové, druzí sedláci, ve skutečnosti jsou však všichni na stejné úrovni. Jediná touha, kterou bychom se měli nechat vést, je především hledět tváří v tvář na toho, který je nyní před námi skrytý; a dále zakoušet věčné a přímé společenství - skrze Něho a v Něm - s našimi přáteli, které prozatím známe jen prostřednictvím smyslů, nejistých a neúplných kanálů, které nám skýtají jen nedostatečný vhled do jejich srdcí.

    Takové pocity je vhodné chovat vůči tomuto lákavému, avšak šalebnému světu. K čemu nám jsou jeho dary a pocty, když jsme křtem vstoupili do budoucího světa, a nejsme už občany tohoto? Proč bychom se měli starat o dlouhý život, bohatství, pověst nebo pohodlí, když víme, že příští svět přinese vše, po čem naše srdce může toužit, a to nejen jako zdání, nýbrž skutečně a věčně? Proč bychom měli dlít v tomhle světě, když je znamením a příslibem jiného? Proč by nám měl stačit jeho povrch, když bychom si měli přisvojit to, co se skrývá pod ním? K těm, kdo žijí z víry, mluví vše, co spatří, o onom budoucím světě; veškerá nádhera přírody, slunce, měsíce a hvězd i bohatství a krása země jsou znaky a symboly, jež dosvědčují neviditelné věci Boží a poučují o nich. Všemu, co vidíme, je souzeno se jednoho dne rozpuknout v nebeský květ a přeměnit do nesmrtelné slávy. Nebesa jsou nyní z dohledu, ale v pravý čas, stejně jako taje sníh a odhaluje to, na čem ležel, toto viditelné stvoření vymizí před onou větší nádherou, která je za ním a na níž nyní závisí. Toho dne stíny ustoupí a vyjeví se podstata. Slunce vybledne a ztratí se v nebi, ovšem před jasem toho, koho slunce jen zpodobuje, před Sluncem spravedlnosti s uzdravením na křídlech, tím, kdo jako ženich ze své komnaty přispěchá ve viditelné podobě, až jeho pomíjivý symbol zajde. Místo hvězd, jež slunce obklopují, se objeví světci a andělé kroužící kolem Božího trůnu. Nahoře i dole se v oblacích na nebi, ve stromech na poli, ve vodách v hlubině ukážou přečetné podoby věčných duchů, služebníků Božích, kteří konají jeho vůli. A tak se i ukáže, že v našich vlastních smrtelných tělech se nachází vnitřní člověk, který pak nabude svých náležitých rozměrů coby harmonický orgán duše, nikoliv ona hrubá hmota masa a krve, kterou vnímá zrak a hmat. K tomuto nádhernému zjevení nyní veškeré tvorstvo pracuje a vroucně touží po tom, aby nastalo v pravý čas. 

Newmann, John Henry: Rizika víry, Krystal OP, 2011, s.64-65

V očekávání

V předchozím příspěvku jsem prozradila, že jsme v radostném očekávání. Ráda bych sepsala, jak vše prožívám a jak se zatím liší moje zkušenosti z ČR a z Lucemburska.

Jsem teď za půlkou těhotenství. Zatím se mi zdá mnohem náročnější než to první, ale možná jsem jen vzpomínky na náročné momenty z minula vytěsnila. Snažím se pravidelně vést soukromé poznámky, abych příště věděla lépe. Řekla bych, že špatně mi teď bylo déle, než s T. Asi až třeba do 18tt. Ale i po 18tt se občas objevují nevolnosti, únava a nechuť k jídlu. A mnohem dříve než v prvním těhotenství se k tomu přidala i bolest zad.

Tolik k té subjektivitě. Co se týče přístupu ve zdravotnictví, není Lucembursko až tak odlišné od ČR, pokud člověk touží po nějakém přirozeném a neinvazivním přístupu. Pokud člověku stačí, že se k němu lidi chovají slušněji, pak je to asi v Lucembursku lepší. Takže podobně jako v ČR by člověk měl absolvovat třeba zubní prohlídku. Sice se bez toho dá porodit, ale člověk pak nedostane porodné. Nebo mám za sebou i zátěžový glukózový test, využila jsem těch dvou hodin k dočtení jedné knížky. A abych byla spravedlivá, mnohem víc věcí se dá (prý?) vydiskutovat. I tady ale záleží na lidech. (Ale během toho OGTT testu jsem pro sebe měla jednu místnost s lehátkem a nemusela jsem se tahat o židličky s důchodci jako v čekárně na poliklinice Prosek.

O porodu mám různé představy a chystám si různé záložní plány, ale dokud neproběhne, tak si je nechám spíš pro sebe, kamarádky a zdravotnický personál. Alespoň je podle referencí porodnice CHL (Centre Hospitalier de Luxembourg) zařízením vstřícným k ambulantním porodům a umožňuje i porody do vody. Ne třeba jako v ČR, kde prý běžně před samotným porodem z teplé vody rodičku vytahují.

Už mě svrbí prsty, jak bych nejradši začala tahat ze sklepa uskladněné malinké oblečeníčko a chystala jej do komody, ale říkám si, že je ještě dost času. Přípravy spočívají zatím v tom, že manžel dovezl do Lucemburska náhradní díly na kočárek, začínám kompletovat rozpůjčované šátky na nošení a zvažuju, zda tentokrát zkusím látkovat a kolik do toho investovat. (A také, jak se k novým látkovým plen

Co chci rozhodně zkusit jinak, je víc naslouchat miminku v případě kojení i v případě vylučování. Pokud bych viděla, že má potřebu vylučovat mimo plenku, pak zkusit vysadit nad misku či umyvadlo. A co se týče kojení, taky bych chtěla zkusit nechat to víc na miminku a neřešit případné odchylky v technikách. Inspirovaly mě i tyto stránky: http://www.prirozenekojeni.cz

Teď si užívám všechna žďuchnutí a kopnutí od miminka, nejvíc ta, která přes břicho cítí i někdo jiný. T. dostala francouzskou knížku o příchodu miminka do rodiny. Nebylo snadné najít nějakou, kde miminko nedostane flašku, nebo takovou, kde není detailně nakresleno, jak rodiče sourozence počínají, ale povedlo se. Nicméně maminka při porodu leží nazad a miminko z ní slavnostně vytahuje lékař. T. naštěstí nejvíc zajímá pupeční šňůra. A nemůžu jí vymluvit představu, že správné miminko musí mít zavinovačku a dudlík.

Překvapuje mě, jak vzácně velký věkový rozdíl mezi dětmi budeme mít. Hodně mých kamarádek teď čeká druhé v době, kdy prvnímu dítku budou cca dva roky. T. bude víc než tři. Jsem zvědavá, jak to bude prožívat. Četla jsem hororové zkušenosti, že tříleté děti nejvíc žárlí. Na druhou stranu už nemá plenky, ujde velkou vzdálenost bez kočárku a umí mluvit.

Věkový rozdíl tří let ale nebyl plánovaný. Mysleli jsme, že k nám druhé miminko přijde dřív. Prozradím, že přišlo až tehdy, když jsme se přestali "snažit" a já se přestala soustředit na svůj cyklus. Což se ale nemohlo stát na základě něčí rady, ale vlastního uvědomění toho, jak je nešťastné lpět na tom, že chci být těhotná. Že to není něco, co bychom měli jen ve vlastních rukách, a proto je občas (nebo vždy?) nejlepším řešením nechat to na vůli Nejvyššího.

I když to člověk odříkává denně, tak říct a myslet vážně "buď vůle Tvá" je velkým každodenním bojem s vlastním egem a mnoha touhami. Nevím, jak bude těhotenství pokračovat, doufám v nejlepší, ale nezbývá než odevzdat sebe, dítko a vůbec celou rodinu do rukou Božích.

Priority

Často zaměřuju svou pozornost na věci, které jsou možná hrozně hezké a zajímavé a vůbec nejsou samy o sobě špatné, ale číhá v nich (pro mě) velké pokušení, že se zaměřím jenom na ně a před tím nejdůležitějším budu utíkat. Poslední dobou mě baví vařit. Začala jsem ráda uklízet a zdobit byt. A taky ráda využívám techniky, fotím hezké věci na instagram, píšu si s kamarádkami a ve výsledku občas ztratím nějaký ten čas, který jsem mohla věnovat rodině, nebo tomu, co/kdo má stát na prvním místě. Modlitbě. Bohu.

Dneska jsem si pročítala Schallerův misálek a přemýšlela, co a jak podniknout v následujícím liturgickém období, době okolo Zjevení Páně a narazila jsem na výklad tříkrálového svátku, kde se mj. píše:

Přinesme i my dnes božskému Dítku zlato své lásky, kadidlo své modlitby a myrhu svého sebezapírání!

Jo. Tohle je to důležité, na co nesmím zapomínat, co musím vsadit do středu svého života, což je téměř pokaždé docela boj. (Ale tak nejsme církev bojující jen tak pro nic za nic. Mnohdy ten nejtěžší boj svádíme sami se sebou.:)

K tématu připojuji článek (je tedy v angličtině) o modlitbě růžence. Je hodně výstižný: 

http://thewildestofadventures.blogspot.lu/2015/10/why-pray-rosary-and-why-as-family.html

A ještě vkládám svůj vlastní článek o růženci. Psala jsem ho dříve než jsem našla výše zmíněný text, ale v mnohém s autorkou souhlasím. 

https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1509/ruzenec-v-zivote-matky

Kterak jsem četla (o sněhových bouřích a jiných věcech)

Nerada bych zklamala ty, co mají velká očekávání, když bývalá bohemistka píše o literatuře. Tohle není žádná literární kritika, ale jen stručné postřehy ke knihám, které jsem stihla přečíst během tří týdnů v ČR. Jestli máte dojem, že hlavním měřítkem kvality pro mě je to, jestli kniha odpovídá katechismu, pak ... máte napůl pravdu. Je to pro mě měřítkem, pokud kniha náboženství nějakým způsobem reflektuje. Pokud se tématu vyhýbá, nebo pokud není důležitým motivem, soustředím se spíš na příběh.

3333 km k Jakubovi

Kniha mě zklamala. 

Neočekávala jsem, že by byla orientovaná výrazně pronábožensky, ale že bude obsahovat tolik výpadů proti víře, to mě nemile překvapilo. I vzhledem k tomu, že postavy putují trasou, která byla původně cestou náboženských poutí. 

Pouť do Compostelly už není očištěním od hříchu, ale od konzumu. Této myšlenky se kniha drží.

S tím jsem ale počítala, netušila jsem, že se tam ale odehraje tolik blasfemických situací, ze kterých se mi zvedal žaludek, a i kdyby kniha měla všechny řemeslné a literární kvality, tak jí to nepomůže. Doporučit prostě nemohu.

S písní kolem světa

Tuhle knihu naopak doporučit můžu a ráda to udělám. Život protagonistů je prosycen hudbou a vírou. A je to tak čtivé. Jen by mě ještě zajímalo, jak události vnímali ostatní členové rodiny. Určitě jinak, než jejich maminka, která rodinnou historii sepsala.

Srub u jezera

Knížka pro mládež. Asi úplně zapomenutá, protože když jsem ji omylem nechala u příbuzných, a zkoušela jsem ji najít v knihovnách, abych ji mohla dočíst, nebyla nikde k mání. Škoda. (Musela jsem si počkat, než mi ji poslali poštou.)

Uchvátily mě popisy kanandské přírody, sněhové bouře a tak.

Tajná agentka

Také knížka pro mládež. Zábavná a detektivní. Žádná vysoká literatura, ale účel "oddych nad knihou" splněn.

povídka Vánice - Karel Klostermann

Jestli ji doma najdete, tak doporočuju.

Mimochodem... je tam taky popsaná sněhová bouře.

Vzpomínky manželova dědečka na nedobrovolný pobyt v Jáchymovských dolech

Uf.

Největší radost mám z toho, že jsem se k tomu čtení dostala. Že jsem kolikrát četla, i když jsem byla sama s Tinou. Říkala jsem si, proč vlastně nečtu doma, když mě ona nechá a hezky samostatně si hraje. Pak jsem si tak nějak vzpomněla, že když mě Tina nechá číst, tak vlastně vařím, peču, smažím, uklízím a modlím se. No jo no. 

Přednáška o okultní podstatě homeopatie

Měla bych nějaké výhrady teologické, přece jen přednášející není katolík;-), ale to, co říká o homeopatii je velice výstižné. Na začátku je svědectví, věcné to je zhruba od 12 minuty.
Na diskuzních serverech pro maminky čtu mnoho příspěvků žen, které homeopatika zobou jak bonbónky a neváhají dát i svým dětem. Jak (přibližně) zaznělo v přednášce: homeopatie je něco, s čím nestojí za to si zahrávat. 

Edit: Youtube mi ještě nabídl tuto přednášku. Toto svědectví je známější ze stránek P. Kodeta, ale stojí za připomenutí.

Přistál u nás doma...

... Duch Svatý?

Seslání Ducha Svatého bylo před měsícem, vím, ale tou dobou nebylo možné se nějak víc soustředit, protože jsme byli v proudu stěhování. Včera jsem si četla v katechismu o biřmování a říkala jsem si, že je škoda, že o dary Ducha Svatého víc neprosím, že bych je rozhodně potřebovala. Rozhodla jsem se vzpomenout na školní léta a vyrobit si něco, co mě občas trkne a popostrčí alespoň k střelné modlitbě.

Přijď Duchu Svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.
Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země.

S dary Svatého Ducha je to pro mě trochu složité, protože nacházím víc překladů a ty můžeme vykládat různě. Podlahův Katechismus katolického naboženství vyjmenovává tyto: Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží. Tomáškův katechismus zase říká, že... Sedm darů Ducha Svatého se jmenuje: Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, dětinské důvěry v Boha a bázně Boží. Kdo se v tom má vyznat? :) Vždyť v češtině zbožnost a dětinská důvěra v Boha spolu významově souvisí, ale jsou tímtéž? Možná nejlepší řešení je podívat se, jak se vlastně řeknou latinsky: Sapientia, intellectus, consilium, fortitudo, scientia, pietas, timor Domini. 

P.S.: Když člověka popadne tvoření s bdícím batoletem, dopadne to třeba takto. To aby vás nemátla ta holubička s vázičkou na čistém stole. :-)

Svatá Hora je kniha

V pátek jsme byli s Tinou na prvním rodinném turistickém výletu. Tina jej téměř celý prospala.
Ale bylo tam všechno, co správný rodinný výlet musí mít:

0) Rozhodování, jestli pojedem, když předpovědi varují před deštěm!

Ještě že jsme jeli. Spadlo na nás jen několik kapek v naší ulici: cestou tam a zpátky.

1) Nějaké to nervování před odchodem.
2) Ve vlaku snědená snídaně, kterou jsem připravila doma.
3) Krásná krajina za okny.

Dosud jsem z vlaku neviděla malebnější krajinu než cestou z Prahy přes Beroun.

4) Prohlídka turisticky významného objektu. 

Tomu se budu věnovat podrobněji.

5) Procházka po městě.

Věděli jste, že v Příbrami mají cukrárnu Uran? Méně lákavý název cukrárny jsem snad ještě neviděla.

6) Hledání bankomatu.

7) Hledání babyfriendly restaurace.

8) Oběd (třebaže v batohu je svačina).

Manžel říkal něco o něčem teplém do břicha.

9) Okounění na nádraží.

10) Cesta zpět, při níž jsou všichni hotoví, že krajiny za oknem si nikdo nevšímá.

11) Těšení se z nakoupených suvenýrů.

Měla jsem šílené nutkání skupovat devocionálie.

Manžel řekl, že bych se měla spíš modlit než nakupovat.
Dala jsem mu zapravdu.
Po chvilce jsem mu poděkovala za tu připomínku, že mě směruje ke skromnosti.

On na to: No to ani ne, spíš nechci mít doma haraburdí.

:-D

Ale knihy jsem si koupila. ;-)

Teď už k samotnému svatohorskému komplexu. Na počátku byla jedna zázračná soška. Jak se stalo, že je nyní obehnána barokním monumentem, se dočtete třeba zde: http://www.katyd.cz/clanky/660-let-milostne-sosky-panny-marie-na-svate-hore.html

Nevím vlastně odkud začít, tak začnu od středu a tedy právě od sošky milostné Panny Marie. Na počátku ale i uprostřed je gotická soška znázorňující Matku Boží s malým Ježíšem. Má hebkou snědou (snad záměrně, snad stářím dřeva) pleť a černé vlasy, v náručí chová svého Syna a drží se spolu za ruku. Tohle gesto je vidět jen na obrázcích, kde nemají oblečeny šatičky. Zalíbilo se mi. Když mají šaty, drží se pod nimi za ruku vlastně tajně. 

Soška je umístěna na hlavním oltáři baziliky. Výzdoba překvapí svým jasem, oltář je totiž téměř celý postříbřený. Koukněte na to: http://pruvodce.svata-hora.cz/guide/view/id/sh-16-b Do baziliky se vchází jakoby bokem, přes kapli sv. Františka. Původní vchod do ní je na opačné straně než vchod do areálu. Vejde-li návštěvník do areálu, upoutá ho nejprve venkovní kaple Navštívení Panny Marie. 

A tudy se vlastně dostávám k nadpisu dnešního záznamu: Svatá Hora je kniha. Nebo spíš knihovna. Obsahuje biblické příběhy, historii, modlitby, katecheze, životy svatých, vyprávění o zázracích. A vypráví je mnoha vzájemně propojenými způsoby: architekturou, sochami, malbami a slovy. Tyto jednotlivé složky se doplňují tak, že to bere dech a člověk může "číst" dlouhou dobu jednu část ambitu. Do stropu kaple Navštívení Panny Marie je doslova vetkána modlitba Salve Regina, v oltářní části je odkaz na Ave Maria a Magnificat anima mea Dominum. Všimla jsem si pak vedlejší kaple  (sv. Josefa), kde jsou výjevy ze života svaté Rodiny připomínající téměř rodinné fotoalbum.

Přiznávám, jsou tam i nějaké určitě důležité sochy kolem centrální části a na schodištích, ale ty jsem prohlížet nestíhala. O čem chci ale psát, jsou ambity obklopující baziliku. Měla jsem možnost je projít (a promodlit) se spící dcerkou v kočárku, i když jsem asi nedodržovala ideální směr prohlídky. Tedy: Ve zdech ambitů jsou kaple zasvěcené Panně Marii a nad nimi jsou napsána oslovení vztahující se k Loretánské litanii. Mezi nimi jsou lunetové obrazy, na nichž jsou zobrazeny výjevy z historie Svaté Hory a sošky Panny Marie Svatohorské. Zaujal mě velice ten, na němž je zachycena tajná Mše sv. v lese, kde byla ukryta milostná soška před Švédy. Pak ty, na nichž jsou vyobrazeni panovníci klanící se milostné sošce.

Pak jsem si všimla dalších zvláštních fresek. V klenbách jsou drobné (i větší) obrázky znázorňující různé lidské bolesti, v nichž zázračně zasáhla Panna Maria a dotyčným pomohla. Jsou očíslovány a je k nim připsán letopočet. Jsou malovány trochu naivně, ale mě to rozhodně nerušilo, naopak. 

Kromě těchto obrázků jsou jednotlivé klenby i tematizovány (proto jsem psala, že tato "knihovna" obsahuje i katecheze), zmíním například téma smrti: ve středu stropu byl obraz Posledního soudu a mezi reliéfy dominovaly lebky.



Jiná klenba oslavovala Pannu Marii jako královnu a fresky s popisky odkazovaly právě k té "královské" části Loretánské litanie.

Tyto fotky a některé pěkné výše fotil můj muž:

http://voho.cz

Dívajíce se na ceduli u vchodu, přemýšleli jsme s mužem, jako "co" tam vlastně jsme. Na ceduli byly nápisy ve smyslu, že prostor je určen zejména poutníkům, turisté si mají domluvit průvodce. Pocítili jsme mírné rozdvojení, na jednu stranu jsme fotili všechno možné svými smartphony a prohlíželi si výzdobu, na druhou stranu jsme se u kaplí i v bazilice modlili. Tak jsme usoudili, že jsme asi teda věřící/putující turisté. Konec konců, tato cesta byla míněna na jednu stranu jako rodinný výlet, na druhou stranu jako osobní pouť. Modlili jsme se (nebo aspoň já, co vím) za naši novou cestu do neznáma, zároveň to byla zřejmě  na dlouhou dobu poslední příležitost vyrazit na pěkný výlet doma, v Čechách, něco jako rozloučení. Těžko bychom asi vybrali lepší místo. Svatá Hora se k tomu možná "vybrala" tak trochu sama.

Svatá Hora, tak jak je, je pro mě takovou šupinkou nebe. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby se tam na všech oltářích zároveň sloužila Mše. To už by byl pořádný kus nebe na zemi. Chci tu představu udržovat v mysli.

Virtuální prohlídka: http://pruvodce.svata-hora.cz/guide/view/id/sh-16-b

Rok

Včera oslavila moje milovaná první narozeniny. Byly dorty, dárky, šatičky a focení. Dopoledne před oslavou jsem jí vyklízela staré oblečení, abych do skříně zařadila nové kousky, které přivezla babička. Protože malá byla s babičkou na hřišti, měla jsem čas při tom i uvažovat, jak je to podivné a zároveň normální, když se na svět vyloupne z nicoty nějaká malá duše, inspiroval mě útržek z knihy sv. Františka Saleského. Dopřála jsem si ten luxus sednout a myšlenky sepsat na svůj "signální" blog, který čte specifický okruh čtenářů, ale při příležitosti prvních narozenin je můžu vlastně sdílet i tady, pro "veřejnost": https://somniferka.signaly.cz/1504/nebyla-je Místo fotek. ;-) 

Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal z mrtvých!

Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.

Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně si pyšní hrůze brání,
procítají v nich znenadání
proroctví písem z dávných dob.

(Popelku nazaretskou od Václava Renče používám spolu s liturgickými texty k rozjímání během liturgického roku.)

Požehnané a radostné Velikonoce!

Fotografie z velkopátečních obřadů

Prázdný oltář před obřady

Tradiční liturgická barva při velkopátečních obřadech je černá.

Uctívání svatého Kříže

Missa Praesanctificatorum

Bio nebio...

Zjišťuju, že v hlavě pořád spřádám plány na nějaký vymezující se příspěvek, konečně se tedy pouštím do jeho realizace. Varování: článek není ani tak vědecký, ani filosofický, jako spíš katechismový. ;)

Byť se samozřejmě zabývám tím, jak žít zdravě, protože věřím tomu, že tu nejsme proto, abychom tělo a svět huntovali nějakými nezřízenostmi, často se mezi příznivci zdravého životního stylu setkávám s názory, které mi přijdou přinejmenším zarážející. Nechci svým příspěvkem nikoho odsuzovat a ostouzet, jen vysvětlit, proč tyto myšlenky nepřijímám. 

Jedna z myšlenek, s níž mám problém, a která je mnohými mlčky přijímaná, je vytváření opozice přírodní vs. umělé, přičemž umělé (člověkem vytvořené) je považované za špatné a přírodní za dobré. Řeší se, jestli se léčit farmako-produkty nebo "přírodními" látkami. Proč přírodními? No protože v nich není zlá chemie. (k tématu se vtipněji a lépe vyjádřil třeba misantrop.) Přitom to, co účinkuje v přírodních látkách, je chemie, jen není uměle vytvořena. Sběr bylin a výroba syntentického léku jsou jen různé způsoby, jak si člověk podmaňuje přírodu. Je samozřejmě rozdíl mezi využíváním a zneužíváním. Člověk ale k ničemu nemůže přistupovat jinak než "uměle", lidsky. Na této planetě už mnoho čistě přírodních věcí nenajdeme, jakýkoli záhon s mrkví je kulturou (a to doslova), je uměle vysetý a vypletý.  

Proti tomu se dá namítnout, že člověk je taky (něco jako?) zvíře a součást přírody a tak dále. 

Někteří zastánci evoluční teorie proti tomu argumentují tím, že člověk je živočich, který protože nemá rychlé nohy, ostré zuby a nebezpečné drápy, je holý, měkký, zranitelný a rodí se předčasně, ke svému přežití potřebuje kulturu. 

Já s evolucí zatím vypořádaná nejsem, každopádně věřím ve Stvořitele, který má se světem svůj záměr a který člověku (na rozdíl od ostatních živočichů) vdechl nesmrtelnou duši a nad ostatní tvory jej povýšil. 

26 Načež řekl: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.

27 Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému,

k obrazu Božímu stvořil ho,

muže a ženu stvořil je.

28 Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují. 

Člověk má přistupovat k přírodě jako člověk, tedy jako správce něčeho, co mu bylo propůjčeno, ne jako stvořitel, ale součást stvoření. Začne-li se ve vztahu (nejen) k přírodě, stavět na místo Boha, nemůže to dopadnout dobře. Stejně tak jde proti Božímu plánu, když člověk sám sebe staví na roveň zvířatům, někdo se tak zbavuje své zodpovědnosti, když popouští uzdu své "přirozenosti", jiní se zase snaží odprostit od kultury a civilizace, protože si myslí, že najdou jakousi čistotu. Nikomu v tom nebráním, chce-li to zkoušet, pokud to ale někdo zajímá ;-), tak nejčistší a nejdokonalejší Bůh. Člověk sám toho dosáhnout nemůže, byť by byl sebeasketičtější. 

Nabízí se otázka (pro ty, co mě znají, jinak to tu tolik neventiluji), proč jsem tedy zastánkyní některých přístupů, které bývají označované jako přirozené, tedy například kojení a porody bez urychlovací medikace. Je to přirozené, ale stejně člověku jako jiným živočišným druhům. Protože je kojeni i lidské, je součástí i kultury, ne jen přírody. Stejně tak jsou ženy schopné rodit jako jiné samice, ale to neznamená, že je člověk zvíře jako jiní živorodí. Kulturní přístupy k těmto věcem pak můžou být různé, některé dobré, jiné špatné, mnohdy je více dobrých možností i více špatných. Kojení a porod pokud možno bez zásahu považuju za dobré, protože Bůh stvořil ženy takové, aby toho byly schopny. Ale protože kvůli prvotnímu hříchu a hříchům vůbec je lidská přirozenost narušená, ne všechny můžeme kojit a ne všechny můžeme rodit bez pomoci lékařů, proto není nic špatného na tom, když člověk pro svou vlastní záchranu vymýšlí umělou výživu a urychlovací tablety/injekce a císařský řez. Což tedy zase neznamená, že se to má používat plošně a "zachraňovat" preventivně. 

V citaci z Bible, kterou jsem výše uvedla, je ještě jedno takové místo: Učiňme člověka k obrazu a k podobě naší. Církevní tradice vykládá tuto pasáž tak, že "člověk jest bytost rozumná, která se svobodně rozhoduje" (Hejčl, Bible česká, díl I. s. 32 - vysvětlivka k verši 26).

K přírodě, světu a životu vůbec máme přistupovat s rozumem, spoléhajíce se na Boha (a řídíce se Desaterem:), a využívat prostředky, jak ty "přírodnější", tak "umělejší", které máme k dispozici. To, že jsme se narodili v době, kdy můžeme záněty léčit antibiotiky, taky znamená, že jsou nám "k dispozici", stejně jako když víme, že česnek má antiseptické účinky. 

Vánočně a novoročně

Vánočně

Trochu pozdě ale co. Kdo by četl blogy při slavnostní večeři? Advent jsem letos chtěla pojmout spíš duchovněji, neztrácet čas tolik z cingrlaty, výzdobu jsem udělala minimalistickou, za to jsem si dala záležet na adventním kalendáři. Inspirovala jsem se syroovkou [odkaz] a na každý den vypsala jako modlitbu citát ze Střížova misálu. Čtení těchto lístků aspoň trochu osvěžovalo mou duchovní vyprahlost, jinak s postem jsem na tom byla dost na štíru... Ani samotný Hod Boží se mi nedařilo pojmout tak duchovně, jak si zasloužil. Četli jsme sice vánoční příběh, snažili se modlit, rozjímat a jít do kostela, ale kolem mě to nějak prošlo. Nezbývá než věřit, že Boží milost působí, i když to "neprožíváme". Letošní svátky ale jsou výjimečné tím, že jsme tři. Z našich maminek se staly babičky a já pod stromkem měla tu nejkrásnější panenku. 

Ta mě obdarovala pořádnými dary. I sebe. Několik dní před Vánoci se naučila sedět, takže pod stromečkem ukázkově trhala balicí papír a testovala nové hračky. A 25. 12. se jí v puse zableskl první zub. Sezením se jí také rozšířily obzory a naučila se mávat, dělat paci paci a tancovat, slyší-li hrát hudbu. Už nepotřebuje překlopit krabici, aby z ní  lovila hračky, s přehledem u ní sedí a krámuje. Stejně tomu je s dolními šuplíky. (Zatímco píšu blog, malá sedí u šuplíku pod troubou a kramaří pekáče a pečící papír. Asi bude nutné nádobí přeorganizovat.)

Každé Vánoce se snažím v sobě lovit vzpomínky, jak jsem jako malá vnímala vánoční stromeček, je to takový můj osobní sisyfovský boj. Snad se jednou podobné dojmy odrazí v očích mých dětí. Malou zatím stromeček zajímal jen potud, dal-li se žužlat. Moc nedal. 

Pokusila jsem se ale sepsat, co se mi v dětství líbilo na vánočních stromcích: 

Patra větví připomínají stromy obydlené elfy, jako byly v Lothlorienu. 

Špičaté ozdoby jsou zase jako pohádkové rampouchy, 

třásně - zamrzlé pavučiny.

Kulaté snad evokují rajské ovoce, každopádně se v nich odrážíme my, zdeformovaní se svou sváteční náladou a břichy vypouklými cukrovím s bramborovým salátem. 

Žárovky na řetězu jak lucerničky ve sněhu ozařují jen své nejblizší okolí a vytvářejí útulný mikrosvět, malou říši s nazlátlým jehličím a odrazy v ozdobách. Jakoby každý ten kousek světla byl dějištěm zázraku, jako by každý odkazoval na jeskyni u Betléma. A pokud na něj neodkazuje, nemá nic z něj smysl.

Novoročně

Rozhodla jsem se, že pomalu a nenásilně (haha) nechám do svého života vstoupit řád. Největší inspirací je pro mě asi kniha Mámy v jednom kole od Holly Pierlotové. Kniha by se od jiných návodů, kterak mít doma a v hlavě pořádek, příliš nelišila, kdyby... nebyl kladen největší důraz na duchovní stránku života. Autorka se totiž inspirovala řeholemi a první místo v jejím "mateřském řádu" zaujímá modlitba. Jsou-li totiž i rodiče povoláni ke svatosti, proč by to nemohlo být skrze řád? (Může se stát, že se o knize ještě rozepíšu podrobněji.)

Bonus pro novoroční challengery: http://www.home-storage-solutions-101.com/organized-home.html

Pokud chcete mít uklizeno už za měsíc: http://stastnirodice.cz/?page_id=75

A jako poslední  sdílím jeden mile útulný článek: http://luxusnizivotvanilky.wordpress.com/2014/12/23/domaci-utulno/ (Protože tuhle podivnou "zálibu" mám taky, a to ze stejných důvodů, jaké popisuje autorka.)

Tak tedy radostné Vánoce (nemylte se, Vánoce nekončí Štěpánem, ale Křtem Páně) a mnoho Božího požehnání v novém občanském roce 2015!