neděle 17. září 2017

Zrnka půlky září


Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 


Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.
Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 
Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 
Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 



Modlit se růženec. 
MODLIT SE růženec. 
Modlit se RŮŽENEC. 
MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 
Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.


- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.


- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 


- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.



-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 




Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 





Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá. 








1 komentář:

  1. Ďakujem zase za krásny príspevok. Páči sa mi tvoje kombinovanie farbičiek (ceeuzka, kontúra, farby). A myšlienky, ktoré sa ma dotýkajú. Napr. tá aplikácia 23. zalmu, že by sme po tých správnych chodníkoch naozaj mali ísť a "nekoukat kde co lítá". Aj keď vedú tmavou dolinou (v českom preklade dokonca údolím smrti - to je ozaj silný obraz).

    OdpovědětVymazat

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...