pondělí 28. března 2016

Náš první Emaischen v Lucembursku

Člověk by řekl, že když jede o Velikonočním pondělí na festival keramických ptáčků, bude tématu odpovídat i počasí. Kdepak! Pršelo, švihaly kroupy, foukal vítr. Takže místo pohody mezi stánky na náměstí jsme se tísnili v různých boudách a stodolách, kam se ukryli prodejci před nepřízní. 


Z hladu a zimy jsme vlezli do obrovského stanu, který sloužil jako kantýna. Pak jsme toho trochu litovali, dali jsme docela dost peněz za docela dost hnusné jídlo. :-/ Lépe by bylo dát si párek v rohlíku, ale ten prodávali jen venku a nejspíš by nám ho odfoukl vítr těsně před prvním zakousnutím.


Po jídle se nám zdálo, že se trochu umoudřilo počasí, a tak že se trochu projdeme po městečku. Městečko se jmenuje Nospelt, je kousek od Lucemburku (v Lucembursku je všechno kousek, kdybyste zabloudili, octli byste se třeba v Belgii:) a nachází se v oblasti, která je bohatá na hrady a zříceniny. Zrovna toto město má keramickou tradici a vyráběli se zde právě keramičtí ptáčkové, na něž lze pískat jako na píšťalku. Proto nepřekvapí, že když jsme si všimli, kudy se jde k muzeu keramiky, zamířili jsme právě tam. 

A to bylo na celém dni asi to nejlepší. Veškerý přítomný personál v maličkém domečku byl pan průvodce, který ochotně přešel do angličtiny, když viděl, že v lucemburských jazycích se nechytáme, a výřečná paní pokladní. Taková setkání mám ráda, beru je jako jazykový kurz v škole života. A nejen to. Pán vyprávěl například o tom, jak Nospelt býval velmi chudou obcí. Což jsem mohla tušit, ale je to pro mě zvláštní představa, když v současnosti je Lucembursko tak bohatou zemí. Ale to je záležitost posledních 100 let zhruba, do té doby bývalo spíš zemědělskou zemí. Jsem proto ráda, když se někde dotknu té "jiné" minulosti, o níž se jen složitě dozvídám, protože a) člověk aby pohledal Lucemburčany, b) informace jsou dostupné většinou v těch jazycích, které neovládám. 

Ráda bych pronikla hlouběji do příběhu Lucemburska, jenž je pro mě zatím z větší části němý, proto každé takové setkání, každou možnost projít si nějaký starý dům se starou keramikou, vnímám jako poodhalení příběhu, malé vyjasnění ve změti nesrozumitelných slov. 

 

 

 

 

Cesta od muzea k autobusu byla nejdobrodružnější, rozpršelo se ještě víc, omlátily nás kroupy a než jsme došli na zastávku, byli jsme mokří naskrz. Tině jsem dokonce v autě sundala kalhoty i punčocháče a zabalila jsem ji do deky. Zatopili jsme v autě a vyrazili domů. Ne sami. Odjeli s námi dva drobní keramičtí ptáčci. 




Žádné komentáře:

Okomentovat