pátek 20. července 2012

Brdy poprvé

Na začátku července, jak praví dobrý prázdninový mrav, jsme s přítelem vyrazili na výlet. Letos jich moc nebude a ani tohle nebyla nějaká extra tůra, spíš procházka. Ale poprvé jsme navštívili Brdy, ač nejsou od Prahy daleko.

Vlakem jsme jeli do Dobřichovic, bylo až nesnesitelně krásně. Tak krásně, že člověka mrzí, že mu je umožněno vnímat takovou krásu, protože tuší, že pozbytek léta tak správně letně už nebude, a má z toho akorát depku. Stejně jako je na podzim barevné listí s modrou oblohou nebo decentní a tajemnou mlhou jen jedinkrát a jinak je všedně a hnusně. A ani fotky nestačí, aby se to ve mně zakonzervovalo. Až budu sedět v posluchárně, budu na to počasí vzpomínat jako na ztracený ráj a až se ho znovu dočkám, bude mi mrzet, že je tak pomíjivé. A furt dokola. No, nejsem já člověk?

Z Dobřichovic jsme se vydali vzhůru do kopce, ale pojala nás sporná nálada, neb jsem se jako vždy bála, že jdeme špatně. Nešli jsme. Promiň, snoubenče. Pak jsme pokračovali lesní pěšinou dokopcovitého sklonu, až jsme došli ke schůdkům, které jsou prý nejstarším zásahem KČT do krajiny, či co, a vedou na vrch Hvíždinec, o němž se zmiňuje Jan Čáka ve své knize o Brdech, která se jmenuje Toulání po Brdech, na stranách 20 - 22 ve vydání z roku 1999.

Je odtud malebný výhled na Řevnici a vlnky Českého krasu. V zimě skrz větve prosvítají věže [dyznylendu] Karlštejn. 

Po občerstvení jsme pokračovali pěšinou, ale k našemu zklamání se proměnila v dálnici, po které drandili cyklisti, rodinky turistů a sběratelů kostí borůvek s dětičkami capajícími po boku. Touto nehezkou cestou jsme došli k poustevně patřící k areálu Skalka. Další rozložení budov je pouze vertikální. Poustevna - křížová cesta - občerstvení - rybníček (mnoho vážek a leknínů!) - dříve zničené budovy hájovny a letního domku - kostelík | vyhlídka na Mníšek pod Brdy po stranách. Zatímco jsem se kochala oparem, pod nímž v protisvětle tu a tam vykouklo městečko, milý můj, jda kolem kostela, potkal kamaráda ze "spolča". Měla jsem tedy času na kochání. Po té jsme se občerstvili obligátní kofolou a odeslali pohled mým skorotchánovcům. Ještě chvíli jsme se ochomýtali kolem budov, fotili si ceduli s nápisem "kraj Káji Maříka", zevlovali u kostela, když se tam začali sjíždět svatebčané s osmi židlemi a aparaturou. Vidouce, že to bude nějaká neznabožská záležitost, odebrali jsme se dolů, do Mníšku. 

Tam už mě ale přepadalo nutkání hlídat si čas a doufat, že do Prahy něco pojede. (Zapomínám, že do Prahy jede vždycky něco! To jen když jsme na chatě, musí se téměř vždy pěšky nebo autem, protože tam, kam by člověk chtěl, jedou dva busy za den. Ne-li jeden.) Význačné památky města jsme omrkli jen tak v cuku, což mě zpětně mrzí, ale fotogenní počasí přecházelo v hnusný hic, takže jsme se rozhodli vrátit se do Prahy. Zazvonil zvonec a na další "výlet" budu mít čas nejspíš tak za rok, pokud se sebou něco neudělám a nerozhoupu se někam vyrazit sama, což by mi bylo ku prospěchu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat