úterý 24. listopadu 2015

Hyperbola

Tohle téma na mě neustále doléhá. I když jsem se o něm už jednou zmínila, pořád s ním nejsem vyrovnaná. 

Do Lucemburska jsem se po třech týdnech v ČR vrátila velice natěšená, připravená si tu zemi znovu zkusit zamilovat, ale vždy narazím na jeden a ten zádrhel. Pocit, jako by v domech nebyly domovy. Od velmi brzkého věku jsou děti odevzdány institucím (někdy trochu starší, ale stejně pořád dost brzo), a od té doby se to s nimi veze. Jesle, školka, škola, lyceum, vysoká/práce, práce... Děti v jeslích, ve škole, oba rodiče v práci a v prázdných domech uklízí najaté cleaning ladies. Rodina se domů začne vracet odpoledne, možná večer.

Jak přilnout k zemi, kde nejsou domovy hněteny rukama žen a kořeněny dětským křikem?


 

3 komentáře:

  1. To je zajímavé. Mám však obavy, že my tady k tomu taky trochu spějem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spějem, určitě jo, ale myslím, že se v ČR najde víc žen, které si tu péči o rodinu nenechají takhle vzít. Doufám.

      Vymazat