pátek 1. února 2013

Něco nad realitou...

Včera jsem se po pěti letech setkala s dávnou kamarádkou. Poznaly jsme se na conu, akci, kde se scházejí samí divní lidé, co čtou a sledujou fantasy a scifi a rádi tyto příběhy vnáší do svých životů. Kamarádka žije v cizině s mužem a dítětem, což vlastně zní skvěle a podle všeho to takové i je. Dokonalé ale ne, jak to tak bývá u lidských záležitostí. V jejím případě se jedná o nedokonalost zvláště bolestivého typu - nepřítomnost přátel. Takových těch, na jedné vlně. Cha! Zákeřnost lexikalizované metafory. Znamená to, že surfují na stejně vlně, nebo jejich přijímače chytají určitou frekvenci? Každopádně v české komunitě ani mimo ni nepoznala někoho, s kým by mohla sdílet svoje starosti, radosti, atd., a to (pozor, důležité) způsobem, jaký je jí vlastní. Má sice normální běžné každodenní starosti, jako všichni lidé, natož pak specifický, příznakový druh člověka, matka, ale zřejmě by se nerada nechala tou obyčejnou každodenností pohltit (chápu). To, jak formulovala tu svou "divnost", mě zaujalo. Řekla, že lidi, kteří ji momentálně mohou obklopovat, nezajímá nic jiného než právě ta obyčejná realita a nedovedou připustit, že je tu i něco víc, něco nad realitou. 

Protože se na conech již téměř nevyskytuju a četbu fantasy jsem obnovila jen loni krátce po státnicích z nadšení z na čas získané svobody, trklo mě to (vztahovačně), jestli už taky nejsem takový tvor, kterého zajímá jen ta běžnost a každodennost. Vzápětí jsem se ale uklidnila. To je stejně absurdní, jako když jsem se bála, jestli náhodou nemám toxoplasmu. Úzkost ze všelijakých chorob a poruch NENÍ příznakem nákazy toxoplasmou. Hluboce naopak. Tady to bylo podobné. Stejně intenzivně opačně jsem každodennost zatlačila do nejnutnějších mezí ve všech situacích života, ačkoli to nevypadá, protože jsem obvykle celkem duchem přítomna (ve srovnání s tím, jak jsem byla věčně mimo v dobách gymnaziálních studií) a přes všechny prokrastinační touhy své povinnosti plním. Totiž tu nadstavbu světa hledám a nacházím téměř ve všem, co dělám. 

  • Nečtu už tolik fantasy, protože mi došlo, že ta nadrealita nemusí být v knize vyjádřena explicitně. Ať už jde v knize o příběh, hru nebo experiment, to cosi navíc tam právě je a pokrývá mi oči a mění svět. 
  • Nevím, jestli to je mnou, štěstím nebo nějakými jinými okolnostmi, ale ačkoli většina mých přátel nejsou třeba konkrétně scifisti, divní jsou všelijak a ráda se s nimi bavím o čemkoli. A jsou to leckdy lidi, kteří by si spolu nesedli, možná by se i přizabili. Spojuje je ale to samé, proč mě inspirují: nespokojí se s málem.
  • Koneckonců když dojde na ta přízemní témata, vidím i na nich stopy příběhů.
  • Možná s tím souvisí i moje hledání Boha... 
  • ... pozorování a prozkoumávání světa...
  • ... koukání do oken, čtení blogů, psaní dopisů, hraní se slovy, čtení map a přemýšlení v tramvaji. 
Nad realitu se člověk nemusí dostat jen na drakovi, nebo v Enterprise. O to je těžší rozpoznat někoho takového mezi těmi, kterým normálnost stačí (ale jsou takoví?). Ne každý nespokojenec s přízemností si lepí na uši elfí špičky. 

Doufám, že se situace mojí milé blízké vzdálené vyřeší. Že se někdo takový objeví v jejím okolí, nebo se ona zase objeví v okolí těch, kdo se světem vypořádávají podobně jako ona.  

Kromě včerejší rozmluvy mě k napsání článku inspirovalo i video, kde jsou moji loni poznaní známí v středozemních kostýmech na akci, o níž nevím především to, proč jsem tam letos nebyla! http://vimeo.com/58425690


Žádné komentáře:

Okomentovat