čtvrtek 26. ledna 2012

Ze starého blogu: Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček


čtvrtek, 25. února 2010
Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček
Askiburgion je téměř neznámé dílo, které v učebnicích nenajdete a v (odborných) časopisech o něm vyšlo jen minimum recenzí. Šíří se pouze na doporučení od zasvěcených známých a zachovává si punc podzemnosti. A přitom to není dílo, které by se do české literatury nehodilo. Forma je sice neobvyklá, ale rozhodně ne nepříjemná, a témata nejsou české literatuře cizí, dokonce by se dala označit za celkem populární (reflexe totalitních režimů, zobrazení města jako specifického prostoru, organismu...) Ale něco asi na té knize bude, že i přes výše zmíněné, ustoupila kamsi na okraj.
V románu se prostupuje několik rovin a vyprávěcích linií. Základní rozdělení je do tří knih, které se odlišují barvami stránek a nejsou vedle sebe, nýbrž jejich kapitoly jsou promíchané. Niobe čili Kniha bolesti je nejkratší a stojí na začátku a na konci celého díla. Je také (pro mě) nejhůře uchopitelná, protože ji nedrží pohromadě žádný příběh nýbrž bolest. První část, která je na začátku knihy, popisuje se štiplavou ironií vyvraždění vesnice Béziers. Část poslední, jež dílo zakončuje, se skládá z mnoha drobných kapitolek: některé jsou tvořeny jednou větu, nejdelší několika odstavci. Jsou to krátké příběhy, citáty, výkřiky, podobenství související s bolestí a věcmi blízkými.
Alchemilla čili Kniha o městě a Herkulea čili Kniha pýchy mají kapitoly na střídačku. V každé z těchto knih se vypráví jeden hlavní příběh (a mnoho menších okolo), ale rovina vyprávění příběhu není jediná.
První kapitola Alchemilly zobrazuje rozhovor fiktivního autora s fiktivním novinářem o knize, další je samotná kniha (a zároveň to je trochu jiná kniha, než o které se mluví v první kapitole), v níž jsou zachyceny především různě poskládané vzpomínky na chlapectví a dospívání a různé asociace a odbočky. Jinou vrstvou je vyprávění o románu, který hlavní postava (vypravěč) psala. Tento román v románu je jakousi autobiografií vypravěče (autobiografie na druhou, protože i samotný Askiburgion nese autobiografické prvky) s tím rozdílem, že hrdinkou je dívka. Důležitou postavou je „stará paní“, babička vypravěče, která se objevuje jak v samotném vyprávění, tak ve fiktivním románu. Témat a motivů naťuknutých v knize je opravdu mnoho, jmenuji tedy ten motiv, který se mi jeví předůležitý: konflikt dětství a mužství, proměna a neproměna dítěte v muže. Neopomenutelný je motiv města, jenž je zdůrazněn už svým umístěním v podnázvu. Stejně jako postavy lidské jsou v knize důležité věci a zvířata. Ať už se jedná o schody, věž města, dům nebo vlak, psa nebo myšstvo.
Když jsem mnohem později stál na klenutém můstku přes říčku Cam ve stejnojmenném městě, v jednom z nejkrásnějších menších měst, jaké znám, pochopil jsem, že dvorky a heřmánek, anebo chcete-li, nádvoří a levandule jsou doprovodnými atributy vedlejších měst,; že města jsou anatomií a posloupností, Mendělejevovou tabulkou a Mendelovými zákony, levotočivou zatáčkou a stínováním gramatiky. Že městečka jsou pihami země, že jsou mravenčením krajiny, že městečka, městečka jsou kopýtka srnek, dusání v políčkách. (str. 107)
Mnoho věcí bylo ve starém domě vydáno napospas samotě, vytrženo ze života, z kontextu, a také moje dětství stojí v průjezdě domu na Fügnerově ul. č. 234 a serou na něj jiřičky. (nevímjakástrana)
Herkulea je mýtus, mýtus o hrdinovi. Má typické atributy mýtu: bezčasí (nebo spíše všečasí), hrdina prochází téměř celým světem za svým hrdinským posláním. Nepřekvapí nás proto pohyb z jednoho místa na jiné, ani z etapy do etapy. Hrdina se setkává s postavami z řeckých mýtů, jejichž všečasná existence zasahuje i 20. století, v knize jsou odbočky týkající se kdysi žijících postav (F. Petrarca), jež se také zapletly s čímsi nadčasovým a napřirozeným (a pronikly do mýtu). Mytologické motivy se prolínají s reáliemi a fikcemi 20. století a dob přilehlých. (Příkladem můžou být kentauři, kteří Bernardovi vyprávějí pohádku o kůzlátkách, či Kerberos odvážený do Pasteurova ústavu v Paříži.)
I zde je hlavním tématem mužství doprovázené motivy výstupu na vrchol, hrdinství, atd. Hrdinu Bernarda Né sledujeme od zrození v hnízdě hroznýšů až k jeho setkání se Sisyphem. Mezitím se věnuje dospívání, lákání dívek (které ve své slavné básni přirovnává ke Godotovi) a svému zaměstnání, jež spočívá v hledání opravdového muže pomocí speciálního dotazníku.
Abych byl krutý, musil bych tě milovat, musil bych tě litovat: poněvadž krutost se má k lítosti jako sadismus k masochismu a naopak. Krutost a lítost jsou vzájemně doprovodné rozkoše. (str. 50)
Hořce pikantní je skutečnost, že dílo zůstalo nedokončeno, neboť autor v průběhu jeho psaní spáchal sebevraždu. Člověk se pak neubrání tomu, aby vědomí autorova dobrovolného odchodu vrhalo světlo na některé prvky v knize. Především na všudypřítomnou jazykovým humorem sžíravou melancholii.
Lásku, přátelé, lásku nahradí deprese.

4 komentáře:

  1. Dobrý den.Není pravdou, že se Rákos zastřelil! Zvolil si dobrovolnou smrt, ale rozhodně se nezastřelil. Kde na tohle autor blogu přišel?

    OdpovědětVymazat
  2. Omlouvám se, asi došlo k nějakému informačnímu šumu. Údaj opravím.
    Ráda bych Vás na oplátku upozornila, že nejsem autor, nýbrž autorka.
    Zdravím!
    Aw_MP

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát, autorko.:)
    AR

    OdpovědětVymazat
  4. Znám, patří k mým oblíbeným!

    OdpovědětVymazat