Éňo ňůňo hvězdní jeleni

Nezanalyzuju TO, i když by TO stálo za to. 

Zřejmě TO nějak souvisí s touhou a libidem.

I já bych TO tak moc chtěla dělat! 

Opravdu po TOM toužím. Tuším v TOM snad slastnou chóru?

A co oni, ti, kteří TO opravdu dělají? Noří svůj nos do teplé mléčné pěny přesycené cukrem, protože to v nich vyvolává vzpomínky na předčasí? Souvisí to s unikáním do dokonalého světa photoshopu, aranže, hebkých povrchů, měkkých tónů a sladkosti? 

A pak je tu to s tím ukazováním. Ano. Těžko se mi o tom mluví. Je to téměř nestydaté, ale přece lidské a pochopitelné. Nutnost zaznamenat okamžik bolestné rozkoše, protože za okamžik se rozplyne a zbude jen opatlaný kelímek, skončí setkání s přáteli, nebo otevřená učebnice (oblepená papírky v barvách duhy, taktéž nafocená) připomene ten nepříjemný důvod, proč tu člověk sedí.

Jindřich Lauschmann zmíněný fenomén popsal přesně: Fotit si svoje cappuccino v kelímku se známým zeleným logem je evidentně v módě. (Doklady například tady a tady.)

Chci vědět proč!

Blogerka Renata, autorka prvního dokladu, částečně odpověděla na mou otázku: "Je to takový éňo ňůňo."

Je to éňo ňůňo... stejně jako ty barevné papírky v sešitech, bločky s medvídkama, sešity z Ikey, cupcakes, tenisky, designové diáře... a to vše zabarvené digitální nostalgií instagramu.

Předposledním impulsem k článku je web weheartit.com, kde jsou nejvíce sdíleny obrázky tohoto kýčotypu. A poslední podnět, proč o tom píšu? Hanba přiznat, ale mně se ty fotečky a serepetičky líbí! Podléhám TOMU a chytám se tenkého stébla reflexe!

konec je blízko...