Povzbuzení metabolismu - kronikářský záznam

Na otočku jsem navštivila rodiče nastávajícího a po svátečním obědě se mi zachtělo zkoumat mapy. Milého tatínek si to vyložil mnohem akčněji a po otevření mapy okolí naplánoval odjezd na za půl hodiny. Konzumace cukroví vyžaduje pohyb. Přesvědčila jsem tedy V., abychom vyrazili na výlet, ačkoli si trávení maminčiny svíčkové představoval jinak. 

Autem jsme popojeli na rozcestí Dolní Houžovec (výtečné toponymum!) a pak jsme se vydali pěšky po modré. Terén by to nebyl náročný, jen jsem, nepočítajíc s procházkou, měla nevhodnou obuv -- pražskou, procházkovou s hladkou podrážkou. Chodila jsem tedy do kopce i z kopce bokem. Alespoň jsem potrápila běžně netrénované svaly.  (A těšilo mě i častěji nabídnuté V. rámě.)

Šli jsme směrem k Horákově kapli a kromě stromů, větví a sněhu jsme viděli i nepříliš známou přírodní památku Třebovské stěny. 

Brodění v ledových oblázcích (zlomcích ledu, které popadaly z větví stromů) doprovázel výhled na Dobrouč a podhůří Orlických hor. 

Je to výhled tajný a téměř neexistující, neb není zachycen na fotkách na mapy.cz. (Brzy to ovšem napravím a bude po tajemství. Nechci na internetech žádná bílá místa...) 

Horákova kaple je zrekonstruovaná, teče u ní zázračný pramínek a je ozdobená zvláštní soškou Panny Marie s Děťátkem. Byla postavena na druhý pokus vymodleného vyléčení. (Nejspíš to znáte: "Bože, když mi pomůžeš, tak udělám to a to a to.", "Bože, zapomeň na to, už jsem zdráv.")

Zbytek cesty sice vedl po silnici, ale dostali jsme se k autu oklikou -- bývá to tak lepší, než jít jen sem a tam stejnou cestou. Prošli jsme koncem Dolní Dobrouče, podél potůčku Dobroučky, minuli jsme Panský rybník a první odbočkou vpravo dorazili zpátky na houžovecké rozcestí. 

Procházka to byla krátká, ale aspoň vizuálně obohacující. Příště pořádné boty! 

Na závěr trocha místního folklóru: 

Dobroučská babička se chce podívat do Japonska. Jde tedy na místní nádražíčko a říká paní za přepážkou: "Prosila bych jízdenku do Tokia."

Dostana se jí odpovědi: "Jó, to nejde. Odtud se do Tokia nedostanete! Musíte do Ústí!"
V Ústí nad Orlicí na nádraží povídá prodavačce jízdenek: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Tokia."

Paní odpoví: "To nejde! Odtud vlak do Japonska nejede. To musíte do Prahy."

Babička tedy jede do Prahy, tam si na Hlavním nádraží složitě vyřizuje jízdenky, ale nakonec do Japonska přece jen dorazí. Projde si Tokio, prohlédne si významná místa a začne pomýšlet na návrat. Jenže na tokijském nádraží není žádná přepážka, jenom automat na lístky. Tak zmáčkne tlačítko a zkusí to na něj česky: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Dobrouče."
Z automatu se ozve: "Horní nebo Dolní?"