Vítr stéká dolů s hory,
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" --
"Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti
Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...
-
Zdravím z planety jménem Šestinedělí. Je to tu krásně divný a melancholický a špatně se tu spí, těším se, až se vrátím na Zem. -
Nálož fotek z minulých týdnů. Netýkají se panenek, ale s maličkými mikrosvěty také souvisí. Hlenka: rourkovka rezavá Lakovka ametystová Ko...
Žádné komentáře:
Okomentovat