Vítr stéká dolů s hory,
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" --
"Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Jako Fénix z popela nebo spíš Jožin z Bažin...
...jsem si připadala, když jsem se konečně vyhrabala z hnusné chřipky, která mě zmohla na netypicky dlouhou dobu. Co mě překvapilo a dlouho ...
-
Tentokrát vás místo týdeníku čeká jednodeník. Nedávno jsem si vzpomněla na spontánní "projekt" několika bloggerek ( syroovka , K...
-
Všímat si letních radostí a hledat věci, za které můžu být vděčná, patří už k takovým mým letním tradicím. A ono je možná dobře, že letním, ...
Žádné komentáře:
Okomentovat