Coffeefest 2012

(a lkaní nad příběhem pod čarou)

Navzdory očekávání organizátorů návštěvnící kávového festivalu naplnili Michnův palác k prasknutí. Jedním z návštěvníků jsem byla já, druhým jedním můj milý. V davu nebylo snadné se zorientovat, po příchodu jsme nevěděli, kam si stoupnout, protože se zdálo, že oba sály jsou vyplněny šňůrami front. Kde ale která začínala a končila? Tyto komplikace způsobily ztráty v množství ochutnaných káv, protože prezentace kaváren trvaly půl hodiny, ale vystání fronty mnohdy déle. Ochutnala jsem kávu kaváren Kafíčko, Ta kavárna a Mamacofee a čokoládu čokoládovny Čo-Xo. Nejsem znalec, takže všechny chválím. 

Ochutnávky spolu s přednáškou mě asi vyléčily ze závislosti na nekvalitních kávách z automatu. Stačí si 4x nedat kávu z automatu a mohu zajít na výborné espresso třeba do Ebelu nebo "Miráklu" (= Mistralu), kaváren blízkofakultních, nebo do některé z kaváren vyzkoušených i nevyzkoušených na Coffeefestu. Z těch nevyzkoušených mě velice láká Kavárna pod lipami, abych pravdu řekla, tak mě vábí hlavně díky zajímavému názvu, jenž ve mně vyvolává pocit útulna. 

Zmínila jsem přednášku, tak něco k ní: Baristé z Kávového klubu (doufám, že z něj oba byli, jména si nepamatuji, jsem špatné reportérka) povídali o tom, co se děje* s kávou od sklizně až po naservírování. Co neřekli pánové sami, na to se zeptali kávomilci z publika, například, jak kávu skladovat. (Rozhodně ne namletou.) Dozvěděla jsem se, jak je to s kávou a kofeinem (přidané mléko zpomaluje náběh), co dělá pavouk, když si dá smrťáka (google it), a jak moc čerstvá káva se má pít (ne hned po pražení).

Stravu zajišťovali dva kuchaři, kteří stáli na dvoře v podloubí a míchali jehněčí karí, bramboračku a ještě něco, co jsme si nedali. Oboje ochutnané bylo ale výborné. Na kuchaře sněžilo téměř, na nás úplně, pro jídlo jsme šli jen ve tričkách (pravda, V. měl mikinu) ještě s kelímkem kávy v ruce a nikde žádný stolek, nikde žádné posezení a při přenosu jídla dovnitř nám do něj ještě romanticky nasněžilo. Nakonec jsme jsme si udělali bufet z římsy velkého okna. Na dvoře se konaly i ukázky etiopských kávových obřadů. Věřím, že hlavně sníh jim dodal autentičnost.

Po přednášce ještě následovala jiná přednáška-beseda týkající se fair trade a kávového obchodu vůbec, tu už jsme si ale neposlechli. Doma čekalo zvíře lačné venčení. Mírně šokující ale byl přesun z centra na kopec. Na Újezdě byly žluté listy něžně poprášené sněhem, v Praze-skoro-venkov jsme se brodili závějemi. V. v polobotkách, já v podzimním kabátu. (Nu co, vždyť je říjen!) Jak mi letos chyběly "dny jasné říjnové, v nichž září azur čistý"...

*Měla jsem chuť napsat, že vyprávěli "příběh kávy", ale tahle všeobecná příběhovost mě už docela štve. Všechno má příběh! Facebook nám nabízí, abychom pomocí timelinu vyprávěli svůj příběh, kolegyně omlouvá neschopnost jiných kolegů tím, že "každý má svůj příběh", nakonec narážím na kávu s příběhem, lidi zajímá jídlo s příběhem. Mě ani ne, já raděj jídlo s historií, popřípadě dohledatelným původem. Slovo příběh ve mně vyvolává jiné konotace, které bych raději nechala u těch skutečností, které si je zaslouží. Nerada bych, aby slovo příběh svoje významy rozměnilo. To je jako "firemní filozofie". Ble.