středa 16. května 2012

Fiktivně skutečné Prokopské údolí

Od začátku netradiční procházka - pro přesun do odlehlejší části Prahy jsme (my, tj. nestabilní skupina z nyxu) použili vlakovou dopravu. Počáteční kus cesty, od Řeporyj k lomům, si nepamatuju (stejně jako návaznost a chronologický výskyt jiných míst) snažila jsem se vnímat Přebralem čtený text Dobrodružství v zemi nikoho, který se jevil být příslibem nezapomenutelných zážitků a markantních výdělků, protože poukazoval na přítomnost zkamenělin, které nám mohly vynést tisíce korun. O dobrodružství jsme nepřišli, ale tisíc bylo okolo leda šneků. Půlmetrové trilobity z Prokopského údolí nejspíš již sežrali. Masivní, vysoké stěny lomů (Na Požárech) nad poměrně nízkým vchodem do štoly vypadaly i tak nebezpečně a rozlámané kameny, nedávno zřícené ze stěny, neuklidňovaly. Citlivý člověk by mohl tušit lecjaká jiná tajemství, obzvlášť kdyby se dozvěděl, že nedaleko je území patřící armádě, která jej nechce uvolnit a ani otevřít badatelům... Ale to předbíhám.

Pravěk se nám připomenul ještě cestou po trati, protože podél ní rostly malé přesličky, ale do drsné reality nás přivedli výkřiky "civil!!!", díky nimž jsme se nestali obětmi hráčů airsoftu v rozpadlém objektu, kdysi patřícímu firmě Biskup, Kvís a Kotrba.

Pozastavili jsme se v malé hospůdce - dřevěné verandě přilíplé na větší bílý dům - a posilnili jsme se kofolou a zmrzlinami a jinými pochoutkami. Podnik to byl zvláštní se sortimentem minimálním, ale zdi povinně dřevěné, obložené různými vzpomínkovými a atmosferickými záležitostmi, ubrusy na stolech zelené, pod stropem sítě zavěšené a televize zapnutá. Trochu mě rušila, ale i tak došlo na to, že jsem přečetla úryvek z Arbesova romaneta. Z úryvku se čtenář může dozvědět, že za Smíchovem bývalo v 19. století jen křoví a měsíc a že Arbes nešteřil přechodníky. Přebral listoval svou knihou o Prokopském údolí, která navzdory všem tradicím souvisejícími s knihami pojednávajícími o nějaké kulturně-přírodní lokalitě měla fantazijní obálku od litografa Oldřicha Jelena. Praha nakreslená ve tvaru Mont-Saint-Michel. (Až doma, po zasednutí k internetu jsem si uvědomila, že mám doma dětskou knížku s jeho ilustracemi.)

Tratí ale pěšky jsme se přesunuli dál, k Červenému lomu, prošli bývalým koupalištěm a naposlouchali další dávku zábavně pokleslé literatury, tentokráte špionážní, o vojenských prostorách v Prokopském údolí. Někde v této oblasti a časovém úseku vyháněl sv. Prokop čerty, ale jeho jeskyně byla vytěžena. http://www.nautilus.cz/b1.htm

U Jezírka se servaly dámy. Ne, kdepak, nikdo z nás. Ale dámy v 19. století. Po jejich bitvě zbyl růžový nehet zatlačený v zemi. Pak jsme navštívili další podnik (opravdu jsme víc chodili, než se občerstvovali, ale místa posezení byla skoro stejně tak zvláštní, jako místa procházení, na rozdíl od nich ale nikde nezaznamenaná), připomínajícího nejvíce kůlničku na nářadí, sledováni kočkou otáčivou (vždy o 10°). Snad vzhledem k vzhledu hospody bylo příhodné číst úryvek z Mytologie zahrádkářské kolonie. I na četbu Veselé bídy předtím došlo, ale úryvky z jeho textů se těžko přiřazují ke konkrétním prostorům, nezáleží tedy na tom, kdy jsem ho četla.

Opravdu už nevím, kam chronologicky zařadit rozhovory, ale velmi mě potěšily obzvláště dva:

- konsenzus týkající se způsobu konzumace instantních polévek

- společné rozvzpomínání se na četbu dobrodružné literatury a hraní her

vlastně tři

- rozhovor o tom, koho z nyxu vlastně známe společně


Fotky Vojty a Přebrala snad poví víc než moje útržkovitá paměť.



Žádné komentáře:

Okomentovat