středa 17. září 2014

V Praze se vyskytují také lidé

Mám z toho webu rozporuplné pocity. Nejčastěji tam jsou silné smutné příběhy (to mi nevadí) nebo banální moudra, většinou pseudoduchovní (to už jo).

Přesto mě tam pár "článků" zaujalo. (Jak je nazvat? Nemůžu řict "lidí". Jsou to jen jejich tváře a pár vět. K poznání člověka to nestačí. Zkrátka pár fotek a slov ve mně zanechalo silnější dojem, podobně jako když jdu kolem někoho na ulici.)
Pán, co si na nic nehraje a má geniální triko

http://humansofprague.ihned.cz/archiv/1103
Tahle holčička se hrozně podobá naší dcerunce

Miminko v ergonomickém nosítku

Smutný příběh a jeden z těch negativních vzorů, které mě podněcovaly k mateřství.
(Další z podobné kategorie byl jeden náš vyučujícící, o němž jsem se dozvěděla, že prý pronesl cosi jako: "literatura je mojí manželkou a film milenkou". Nevím, jestli to řekl takhle či podobně, nevím, v jakém kontextu, ale tohle vyprávění ve mně vyvolalo dvě související myšlenky: Věnovat se naplno vědě je řehole a musí se tomu obětovat hodně z osobního života. -> Nechci to tak!)

Pro mě jsou tyto stránky inspirativní v tom, že mi nabízí jiný pohled na svět, než jaký umím: lidským tvářím se vyhýbám a bloguju spíš o věcech, čase a prostoru, které mě fascinují proto, že nesou stopy lidských životů, ale kolem konkrétních lidí kroužím z uctivé vzdálenosti. Ačkoli... tohle taky není nic víc než STOPY lidských životů, jen povrchní nakouknutí. Nakousnutí. Žádná hluboká filosofie, jedině snad trochu té banality podobné výrokům některých hipsterů.

Žádné komentáře:

Okomentovat