Co jsem tušila za černou hradbou smrků?

Snad perníkovou chaloupku,
snad nekonečný les,
snad vílí píseň z palouku,
snad mimozemský ples.

Všechno bylo možné a já stále
nejradši stojím na východní skále
na východním břehu se zrakem upřeným,
jak na horizontální čáře se slunce ukládá do peřin.