neděle 14. září 2014

Co jsem tušila za černou hradbou smrků?

Snad perníkovou chaloupku,
snad nekonečný les,
snad vílí píseň z palouku,
snad mimozemský ples.

Všechno bylo možné a já stále
nejradši stojím na východní skále
na východním břehu se zrakem upřeným,
jak na horizontální čáře se slunce ukládá do peřin.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...