Meziprázdninová zrnka

Náš rok začíná být strukturovaný tím, kdy jsou v "Bursku" prázdniny. Poslední příspěvek jsem psala po návratu z Čech, teď už se zase skoro balíme na výlet do Itálie, takže můžu napsat, co jsme dělali mezi tím. 

Ostudně jsem si vůbec nezapisovala do papírového deníku a na nějaké skicování čas taky nebyl. Pendluju mezi starostí o děti, domácnost, přípravu na vyučování, dolaďování svých obrázků pro "veřejnost" a studiem lucemburštiny (a taky vejráním do internetu). Ještě jsem to někomu neřekla? Mám veřejnou stránku na FB a IG, kam dávám své obrázky. Asi o tom udělám samostatný post, ať pěkně lákám followery. 

Kde jsme byli?

Byli jsme společně na pár výletech, což vnímám skoro jako zázrak, protože víkendy máme obyčejně nabité jak všední dny. Některé soboty učím, některé soboty má Tiniště tanečky, někdy je oboje. V neděli je kostel a mši máme v 11.30, takže "volno" je až odpoledne.  

Jednu sobotu jsme jeli poblíž Trevíru koupit Hedvíděti autosedačku. Naše podmínky splňovaly dvě, jedna byla bezpečná a drahá, druhá levná a podle testů křáp. Tak jsme holt koupili tu drahou a cítíme se teď velmi bohatí. 

Ještě ten dům se zahradou by to chtělo. Tento požadavek ostatně vznesla už Tina, když jsem jí oznámila, že až Hedvídě vyroste, budou v pokojíčku spolu. Prej ne, prej je jenom její a my si máme pořídít větší dům. Ale asi to bude muset bejt hodně velkej dům, protože Tiniště prudí s tím, že chce sourozence - dvojčata. Úplně se na to bojím jen pomyslet. 

Po nákupu autosedačky jsme si udělali maličký výlet s obědem do vesničky Igel, která se může chlubit Igelským sloupem z dob starých římanů. Jak jsem poznamenala, římské památky nás provází na každém kroku. Tina dvakrát vyběhla kopec nad hospodou, aby se mohla podívat na vyhlídku a hřbitov. 

 

• Na svátek práce jsme se se známými vydali na dětem uzpůsobenou stezku v oblasti vesnice Bech. Zajímavostí je, že část stezky vede na místě bývalé první lucemburské železnice, na původních zastávkách jsou hospůdky. S dětmi jsme šli 5,5 km určitě přes 2 hodiny, možná skoro 3. Vždycky pak vzpomínám na ty lidi, co prohlašují, že jejich děti ve třech letech ušly hřebenovku. Tiniště jde zásadně poslední, noha nohu mine a prohlašuje: Ale já chci jít svojí vlastní ychlostí. 
  
  
  
  

• Jednu slunečnou sobotu jsme si užili grilování se spolkem ATSL.

• Na svátek Nanebevstoupení Páně jsme po mši a po obědě vyrazili do Differdange, do dětského Science Centra, kde si to užívaly holky i manžel. Já teda taky, aby se neřeklo, ale mě nejvíc bavilo dívat se, jak se jmenují jednotlivé technické zajímavosti v lucemburštině. A jsem nejvíc spokojená, když maj ostatní zábavu.    

• Vojta se ještě jednu neděli šel s Tinou podívat na závěrečný průvod Oktávu, což je v Lucembursku slavnostní období, v němž probíhají prosebné mariánské průvody. Bohužel je to dost zasažené modernismem. 

  

  Consolatrix Afflictorum

Taky jsme se v průběhů víkendů vídali s přáteli, což je vždycky fajn. Ani mi nepřijde, že bych se vídala s málo lidma.

Co čtu?

Tatiana Metternichová: Svědectví o neobyčejném životě 
Tereza Boučková: Rok kohouta
Noakes, Creed, Proudfoot: Revoluce v opravdovém jídle

Co vařím?

Tohle téma je u nás teď trochu divoký, protože jsme se rozhodli, že s manželem zkusíme low-carb (moderate protein, high fat:) stravování, takže pořád vařím a učíme se nové recepty typu: chleba bez mouky, pizza bez těsta a podobně, paštika bez chleba :-D

ketoklasika: květáková pizza

jídlo pro všechny naše generace

dýňový chleba

dýňový bochník

telecí paštika

Tenhle článek jsem psala v průběhu několika hodin, protože děti rostou závratnou rychlostí a Hedvídě je už natolik vyspělé, že se mu přestává líbit, když se mu málo věnuju. Takže jdu na to. :-)

Skicování v Čechách

Stojím u okna ve vyhlídkové části Žižkovské věže, držím pero a sešit a zoufám si. Přemáhá mě dobře známý pocit bezbřehosti. Praha je velká a plná domů, stromů, věží, čím ale začít, co všechno nakreslit? Oči mě bolí z množství detailů, z komínů, oken, ozdob. Krátkozrakost a výška jsou milosrdné: tašky na střechách a listy stromů nevidím moc dobře... Co ale vybrat? Zvednu oči k horizontu a prohlížím si vlnění krajiny, abstrahuju od dekorací a vnímám, jak jsou bloky staveb s vnitrobloky modelovány. Snažím se očima prohmatat město. Pak beru pero a vybírám si zajímavé úseky a zkouším něco z nich zanést na papír, něco jako podstatu, něco, čím budou připomínat to, co vidím. 

Podstatou skicování není začít kreslit detaily, ale začíná se od hrubého tvaru. Někdy se u něj zůstane. Poslechla jsem si o tom povídání na youtube, kde nějaký člověk radí, jak skicovat. Řekl tam pár věcí pro mě podstatných. Vždycky jsem si chtěla osahávat zajímavá místa tím, že si je nakreslím. Přijde mi to lepší, než fotit všechno na telefon. Ale když kreslím, tak tam prostě nedostanu všechno. Trápí mě, že když tam není všechno, tak je výsledek odfláknutý a zkreslený. (Jako bych nevěděla, že to zKreslené bude vždycky! Že to je jaksi podstatou.) Prosté připomenutí, že na obrázku nemusí být všechno, je pro mě dost osvobozující. Vím, že je to asi jasný, ale já tohle potřebuju připomínat častěji. Ideálně pořád. Nemůžu nakreslit všechno.

Podobná bezbřehost jako když se dívám z výšky na Prahu (s Lucemburkem to není tak horké, haha), mě jímá, když přemítám o tom, co všechno bych potřebovala udělat a co všechno bych chtěla udělat. Nebo když se dívám do knihovny. Nebo když projíždím zajímavá videa na youtube. Nebo když se snažím vymyslet, s kým se potkám a kam půjdu.

Nebo když se dívám na datum posledního přidaného příspěvku na blogu! 

Vlastně pořád. 

Možná by nebylo špatné zkusit ten princip skicování přenést občas i do života. 

Nemusím stihnout úplně všechno. Základem jsou hrubé obrysy a pak postupné doplňování detailů, ale nemusí se kreslit každý lístek a každá taška. 

Problém akorát je, že ten základ jsou většinou povinnosti a ty drobné detaily, kterých člověk stihne udělat jen několik, jsou ty věci, které by tak moc chtěl dělat.  

Zpátky ale k obrázkům bez metafor. Opravdu jsem byla v Čechách a opravdu jsem si tam našla čas na kreslení. Ne vždycky, nezachytila jsem každý den, stejně jako nemůžu rozepisovat každý den (nemusím stihnout všechno), ale můžu se podělit právě o těch pár obrázků, co jsem vytvořila.
Skicování má i tu výhodu, že se má nebo může provést rychle. Výzvou je kreslit tak dlouho, dokud se najdou ochutné ruce starat se o děti, aby mi nebraly tužky a sešit. 

Letěli jsme letadlem

Jedli jsme

Byli jsme na bledulkách

byli jsme v Praze 

Škroupovo náměstí ze Žižkovské věže - dobarveno doma

Týdenní zrnka - speciál pro Henrietu

Zaujala mě Henrietina výzva, aby si čtenáři jejího blogu zkusili napsat aspoň jeden "týdeník", příspěvek shrnující den po dni uplynulý týden. Připomínám si tím zakreslování a zapisování letních vděčností.

Tento týden se nesl hlavně v duchu skokového vývoje našeho mimina (7,5 měsíců), které zřejmě touží být co nejdřív batoletem, a nepříjemné virózy, s níž se pere naše dítko větší, to skoro čtyřleté. (Když jsem jí nabízela jogurt, tak spekulovala: Tahle lžička je pro mimina. Ale velký nemocný lidi jsou taky jako mimina, tak si ji vezmu.)

Tak tedy jaký byl uplynulý týden?

29. 1. 2018

Listováním v jedné učebnici lucemburštiny jsem učinila významný objev. Lucemburština nemá jen nudné názvy měsíců typu Januar, Februar ... Dezember. Ale má i vlastní, nyní už nepoužívané názvy měsíců. Je to lákadlo pro hipstery: 

30. 1. 2018

V úterý si T. ustřihla poprvé pramínek vlasů. (Je to první střihnutí vlasů v jejím životě.) 

Snažila jsem se z ní vymámit slib, že když jí povolím nůžky, tak nebude stříhat nic jiného než papír.

Povídá: Nemůžu ti to žíct, potože nevim, co budu dělat. 
Vysvětlovala jsem jí, že je správně stříhat jenom papír, když se na tom domluvíme, atd.
Odvětila: K tomu ti nechci nic žíct. 

31. 1. 2018 

1. 2. 2012

Mimino si včera kleklo a dnes poprvé na dětskách zpívánkách ulezlo několik kroků po čtyřech.

2. 2. 2018

Ambivalentní den.

Byla jsem na francouzské konverzaci s miminem a jedna milá paní mi nabídla, že kdybych měla problém pokračovat, protože H. roste a divočí, tak by se mnou klidně konverzovala na procházce s kočárkem.
Nadšení kapku vychladlo, když jsem se po rozloučení podívala na telefon, kde byly sms od muže, že musel pro T. do školky, protože mu volaly učitely, že jí je zle. (Mně se nemohly dovolat.) Takže jsem zbytek dne srážela T. teplotu lékama, protože chudák vypadala strašně, a přemýšlela, jestli zůstat doma nebo jet na pohotovost.

3. 2. 2018

Viróza skáče i na mě, ale stíhám uklidit větší část ložnice. Na pohotovost nejedem, ale T. je hodně zle, tak pokračujem ve vyčkávání, domácí léčbě. T. střídavě spí a střídavě kouká na kreslená autíčka. 

4. 2. 2018

T. je líp a já mám naštěstí jen rýmu.

V kostele byl tedy dnes jen manžel, tak jsme si s T. (a H. spící na mých zádech) udělaly malou katechezi, kreslila jsem jí rozsévače a ukazovala na mapě a globusu, kde bývala Judea.

Neudržela jsem se úplně v nedělním klidovém režimu, uklízela jsem a vyměnili jsme dětský koberec. Obvykle se snažím stihnout maximum práce v sobotu, ale tentokrát to moc nevyšlo. Musím se v tomhle ohledu přístě víc vynasnažit, ale alespoň jsem na pondělí nechala haldy prádla. Sedla jsem si na chvilku s kindlem a byla úplně nadšená z toho, že to naše prtě za mnou přilezlo po čtyřech. Pak klečela u krabice s duplem a ... takhle to dopadlo:

A o hodinu později mi vyrazila dech naprosto, to si prosímpěkně opřená o krabici s duplem STOUPLA! Lego je silná motivace. 

Volala jsem na muže cosi jako: Podívej se na TO, chytej TO a foť TO! Měl zrovna v ruce telefon.

Mám pocit, že se během toho týdne i dost proměnil způsob, jak si hraje. Nebo se spíš změnil způsob, jak ji vnímám? Že si s ní hraju jinak já, když se takhle definitivně vertikalizuje? Kdepak ležet na zádech a zůstávat miminem, když kolem pobíhá ta velká holka a dělá tolik zajímavých věcí. 

Sváteční zrnka

Letošní advent a vánoční svátky se na sociálních sítích nesel v duchu "koukejte nás vypnout a bejt s rodinou". Skoro si ale říkám, jestli to zas nevytváří na lidi další tlaky a jestli není lepší si zalézt chvilku k počítači nebo kouknout na telefon "pro klid v rodině". 

Snažila jsem se letos dělat jen to nejnutnější, cukroví jsem nepekla a vánočky dělám ve formě na chleba, myslím, že to výrazně pomohlo ke snížení stresu. 

Jsem vděčná, že jsme Štědrý den zvládli v pohodě a když na nás další svátky přišlo nějaké napětí a dohady, že jsme si to dokázali vyříkat, i když občas krapet dramaticky. Věřím, že tomu pomohla i zpověď, kterou jsme stihli těsně předtím. (A nechtěli jsme si to hned zkazit.) 

Jsem vděčná za lucemburskou multinárodností farnost, kde během kafe po mši můžu mluvit s lidmi anglicky, francouzsky, polsky a zkoušet lucemburštinu. A že se vůbec spolu bavíme a každý si nejde hned po svém. 

Jsem ráda, že jsem ustála minulou noc, kdy jsem přerušovaně spala asi 4 hodiny, protože mě zase přišla navštívit nespavost. Často rozmýšlím, že spánek je tak křehká věc odvíjející se od psychické pohody, a přitom se pořád objevují rady, že rodiče mají nechat vyřvat miminka, nezvykat je na svou blízkost. Mně se špatně spalo mj. i proto, že jsem byla v ložnici sama, miminko spalo v obýváku s tátou. 

Jsem vděčná za chvilky, kdy jsme si mohli s mužem vypít víno a podívat na díl seriálu nebo na film. Včera jsme se dívali na dokument, jak američtí vojáci osvobozovali Lucembursko. Zaujal mě poloviční Cherokee, který se tu oženil s Lucemburčankou a mluvil plynně lucembursky. 

Jsem vděčná za svou rodinu, zní to obyčejně, ale oni jsou mým největším a nejvzácnějším pozemským pokladem. 

Malé chlubení dárkem, nemůžu se odtrhnout a nemůžu se přestat smát (kliknutím se obrázky zvětší):

V komentáři ke čtvrté neděli adventní je v Schallerově misálu napsáno: 

Veďme cestu svého srdce přímo ke svému nejvyššímu cíli a nebluďme vědomě oklikami.

Sobě i vám tedy přeju jít, nejen v roce 2018, touto cestou.

Gudde Rutsch an d'neit Joer!  

Adventní zrnka - nějaké ty nářky, vděčnosti a snad i pozitiva

Letos obdivuju všechny, co byli schopni vynaložit nějaké úsilí na přípravu Vánoc. Já nezvládám ani přáníčka. Cukroví nepeču a co se týče dárků, zachránil nás můj tatínek, který přivezl už zabalené na konci listopadu. O nějaké přípravě duchovní ani nemluvím. To je holá tragédie. Patlám se pořád v sobě a nejsem schopná způsobit radost komukoli kolem sebe, ani své rodině. 

Od půlky listopadu na střídačku všichni marodíme. Kdy jsem byla naposled venku za jiným účelem než návštěva lékaře nebo vyzvednutí dcerky ze školky, to nevím. 

Takže to tady zkusím utnout a podívat se na to z jiného konce: 

Mám muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná. Nejen abych zvládala základní věci, pomáhá mi i hodně navíc. Rozkrájel by se a já to v daných situacích neumím ocenit. Jestli někdo v naší domácnosti jede na dvě směny, je to on. Možná dokonce i na tři. 

Mám děti, které jsou každé po svém způsobu dokonalé, i když mají nudle až na zádech, nespí a řvou. 

Máme, kde spát, pokud to děti dovolí, a co jíst. 

Dopřáváme si pokleslé radosti ve formě lesklých ozdobiček a barevných světýlek. 

Výjimečně příjemné chvíle trávíme u našeho oblíbeného seriálu, The Crown. 

Vánoce budou. Nezávisle na tom, jak se zrovna cítím. 

+++

Ech léieren Lëtzebuergesch - odkazy a inspirace

- Vždycky jsem se chtěla učit nějakej cool neznámej jazyk. Něco jako baskičtina, sanskrt, keltština...

- Ale že se budeš učit lucembursky, to tě ani ve snu nenapadlo. Ani v tom nejdivočejším.

rozhovor s kamarádkou

A ne nenapadlo mě to během celých dvou let, co žijeme v Lucembursku. Zvláštní, že? Od začátku se tu pokouším zlepšit francouzštinu, ve skutečnosti zlepšuju angličtinu a pořád se tu cítím jak turista a zároveň toužím proniknout trochu pod povrch a zjistit, kdo jsou vlastně Lucemburčani, znát jejich příběhy a názory a takový ty věci, co v příručkách pro expaty nenajdete. Jak jinak to provést, než se začít učit jazyk jejich srdce. 

(Ale zjišťuju, že to poznávání je strašně nebezpečná věc, je to jako kdybych si do sebe nechala implantovat něco, co jsem původně nepotřebovala, ale už to ve mně je, je to mou součástí a i kdyby to šlo nakrásně odoperovat zpátky, asi bych úplně nechtěla. Pozor na to!) 

Silnou motivací je taky to, že má nejstarší začala chodit do lucemburské školky a brzo mě předběhne, tak chci mít náskok. 

Poslední dobou hlavně na FB sdílím s přáteli svoje postřehy, kresbičky a věci, které jsem k tématu objevila na internetu, tak by možná bylo škoda nechat to zahučet v hlubinách své "zdi", proto se pokusím tuto aktivitu z poslední doby splácnout do blogového příspěvku. Nebudu se rozepisovat o lucemburštině obecně, o tom se píše na wikipedii a tak, spíš se podělím o svou zkušenost nadšeného začátečníka.

Řekla bych, že se k výuce lucemburštiny váže takový zvláštní absurdní humor. Částečně si ho k tomu dodávám sama, částečně ho tam vkládají další lidi, co se ten jazyk učí, nebo ti, kteří ho učí. Jedna spolustudentka si povzdechla, že druhá kapitola je těžší, než první. Náš lektor reagoval, že bude hůř, že společně projedeme dantovským infernem a že každá další kapitola bude hlubší úroveň pekla. Tak tedy vstupte: 

Klasická výuková videa točí Jerôme Lulling se svou tetou Astrid Lulling. Základní videa jsou tak oldschool, že člověk se marně brání úsměvům, ale videem, kde v lucemburštině testuje masku iron-mana, to Jerôme zabil. :-) Aspoň si můžete poslechnout a prohlédnout tento cool neznámý jazyk. 

Na youtube ještě sleduju Američana v Lucemburku, který točí vida o tom, jak si zamilovává zdejší zemi a jazyk a jak začal usilovat o lucemburské občanství: 

https://www.youtube.com/channel/UCrSvPF9fXF40jAxuTN7mzWQ

Videa jsou v angličtině.
Osobně doporučuju to, kde se řeší, jak se v lucemburštině řekne "miluji tě" (spoiler: nijak!!!), a to, že lucemburština nemá budoucnost (a co všechno znamená slovo "ginn"). A video, kde si objednává v restauraci chleba se sýrem, je taky dobrý.

Mike je autorem slavného citátu:

Ass si zapamatujte, je to v lucemburštině časté a důležité slovo. Je to totiž 3. osoba sg. slovesa být, tedy "je". Kdyby vám to přišlo jako příliš chabý zdroj pubertálního humoru, tak doplňuji, že "rádo se stalo", se řekne "gär geschitt".

Veverka se řekne de Kaweechelchen. Dřív než to vyslovíte, je pryč.
A želva je d'Deckelsmouk. Žába s deklem. 

Velkou výzvou je ovšem koupit si bramboráky - Gromperekichelcher.

Několik odkazů, z nichž se můžete dozvědět něco o lucemburštině, případně se naučit... 

...základy:

https://letzebuergesch.jimdo.com/lektioun-1/

http://www.quattropole.org/fr/e_learning

https://www.vdl.lu/vivre/education-et-formations/sinscrire-aux-cours-de-la-ville/apprendre-le-luxembourgeois-avec-des-fichiers-gratuits-mp3  

https://learnluxembourgish.com/ 

...slovíčka: http://lod.lu/

...pravopis: http://www.al.lu/index.php/departements/letzebuergesch 

...pořekadla a idiomy: http://www.luxembourg.public.lu/en/le-grand-duche-se-presente/langues/sproch-woch/index.html

...modlení: https://www.cathol.lu/sai-glawe-liewen-vivre-sa-foi/bieden-a-feieren-prier-et-celebrer/prieres-de-base-grondgebieder/article/d-grondgebieder-op-letzebuergesch - základní modlitby v lucemburštině (o národní hymně a modlitbě Otčenáš mají též video Lullingojc)

A teď ještě trochu slíbené zábavy vlastní produkce: 

  V lucemburštině je adverbium s významem "rád" homonymní s některými tvary slovesa "kvasit". Náhoda? 

Chcete-li získat lucemburské občanství, musíte umět v lucemburštině popsat, co je na obrázku:

Podle skutečných událostí:

A výukové materiály vlastní produkce:

Zrnka půlky září

Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 

Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.

Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 

Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 

Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 

Modlit se růženec. 

MODLIT SE růženec. 

Modlit se RŮŽENEC. 

MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 

Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.

- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.

- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 

- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.

-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 

Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 

Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá.