úterý 17. dubna 2018

Skicování v Čechách

Stojím u okna ve vyhlídkové části Žižkovské věže, držím pero a sešit a zoufám si. Přemáhá mě dobře známý pocit bezbřehosti. Praha je velká a plná domů, stromů, věží, čím ale začít, co všechno nakreslit? Oči mě bolí z množství detailů, z komínů, oken, ozdob. Krátkozrakost a výška jsou milosrdné: tašky na střechách a listy stromů nevidím moc dobře... Co ale vybrat? Zvednu oči k horizontu a prohlížím si vlnění krajiny, abstrahuju od dekorací a vnímám, jak jsou bloky staveb s vnitrobloky modelovány. Snažím se očima prohmatat město. Pak beru pero a vybírám si zajímavé úseky a zkouším něco z nich zanést na papír, něco jako podstatu, něco, čím budou připomínat to, co vidím. 



Podstatou skicování není začít kreslit detaily, ale začíná se od hrubého tvaru. Někdy se u něj zůstane. Poslechla jsem si o tom povídání na youtube, kde nějaký člověk radí, jak skicovat. Řekl tam pár věcí pro mě podstatných. Vždycky jsem si chtěla osahávat zajímavá místa tím, že si je nakreslím. Přijde mi to lepší, než fotit všechno na telefon. Ale když kreslím, tak tam prostě nedostanu všechno. Trápí mě, že když tam není všechno, tak je výsledek odfláknutý a zkreslený. (Jako bych nevěděla, že to zKreslené bude vždycky! Že to je jaksi podstatou.) Prosté připomenutí, že na obrázku nemusí být všechno, je pro mě dost osvobozující. Vím, že je to asi jasný, ale já tohle potřebuju připomínat častěji. Ideálně pořád. Nemůžu nakreslit všechno.

Podobná bezbřehost jako když se dívám z výšky na Prahu (s Lucemburkem to není tak horké, haha), mě jímá, když přemítám o tom, co všechno bych potřebovala udělat a co všechno bych chtěla udělat. Nebo když se dívám do knihovny. Nebo když projíždím zajímavá videa na youtube. Nebo když se snažím vymyslet, s kým se potkám a kam půjdu.

Nebo když se dívám na datum posledního přidaného příspěvku na blogu! 

Vlastně pořád. 

Možná by nebylo špatné zkusit ten princip skicování přenést občas i do života. 
Nemusím stihnout úplně všechno. Základem jsou hrubé obrysy a pak postupné doplňování detailů, ale nemusí se kreslit každý lístek a každá taška. 
Problém akorát je, že ten základ jsou většinou povinnosti a ty drobné detaily, kterých člověk stihne udělat jen několik, jsou ty věci, které by tak moc chtěl dělat.  

Zpátky ale k obrázkům bez metafor. Opravdu jsem byla v Čechách a opravdu jsem si tam našla čas na kreslení. Ne vždycky, nezachytila jsem každý den, stejně jako nemůžu rozepisovat každý den (nemusím stihnout všechno), ale můžu se podělit právě o těch pár obrázků, co jsem vytvořila.
Skicování má i tu výhodu, že se má nebo může provést rychle. Výzvou je kreslit tak dlouho, dokud se najdou ochutné ruce starat se o děti, aby mi nebraly tužky a sešit. 

Letěli jsme letadlem

Jedli jsme

Byli jsme na bledulkách

byli jsme v Praze 

Škroupovo náměstí ze Žižkovské věže - dobarveno doma

Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...