pátek 31. ledna 2020

Vánoce 2019 - ohlédnutí

Letos jsme měli opravdu hodně vánočních podstromečkových rozbalování.
A to domácí bylo okořeněné zabalováním. Kufrů.
Porušili jsme totiž naši tradici (obvykle jsme zůstáváli na Vánoce v Lucembursku) a vyrazili navštívit rodiny v Česku.

Večer po rozbalení dárečků jsme usadily děti k novým hračkám a k pohádce a naskládali věci do kufrů. (Kéž by to bylo tak jednoduché, jako se to píše. Nezapomenout žádný dárek, teplé oblečení a zábavu do auta - to byla lahůdka. A lahůdka nás taky čekala po návratu. Když jsme vyklízeli kazivé věci lednice, o jednom pokrmu jsme oba pouze konstatovali, že by potřeboval vyhodit, ale nikdo z nás to neudělal.)

Na Boží Hod jsme po mši skočili do naloženého auta a ve svátečním vyrazili. Cesta do Prahy trvá z Lucemburska přibližně 8 hodin. Záleží na množství a délce zastávek. My stavěli 1x na větší oběd a 1x na kratší odskočení.




K našim jsme dorazili chvíli po 19h, takže se ještě stihlo jedno dárkování. A to s přehledem, protože holky se dostatečně vyspinkaly v autě, takže šly spát kdovíkdy. Vůbec během celého pobytu špatně spaly. T. to vysvětlovala tím, že si chce dosyta užít prarodiče. Akorát že babičky by nejradši vytuhly dávno před holkama.


Druhý den jsme rozbalovali u mojí tety. Pochutnali jsme si na kachně a holky dostaly tunu panenek LOL, Hatchimals, duplo a vysněnou Barbie mořskou pannu.

Jestli se mi dobře vybavuje posloupnost, další den byl pátek, a to jsme si udělaly s T. dámskou jízdu a šly do kina na Frozen. Rozčilovalo mě ezo-bio-anticivilizační poselství, ale příběh sester princezen mě dojímal a bavil.

V sobotu jsme byli ještě v Praze, prošli jsme se po lese a navštívili Zemědělské muzeum. V neděli jsme šli na mši do Emauzského kláštera a potom vyrazili do Ústí nad Orlicí za rodinou mého muže.
Tam nás čekalo další rozbalování. Holky dostaly k barbínám Keny i nějaké knihy, které jsem jim koupila na podzim.








Druhý den jsem si došla koupit klubíčka do pasáže a navštívili jsme manželovu sestru. Naše holky si spokojeně pohrály s bratránkem a sestřenkou. Škoda, že se nevídají častěji.

Na Silvestra nás navštívila manželova babička. Z prababičky jsou holky vždy nadšené. Ochotně si s nimi hraje s Barbínami na plesy a všelijaké různé zábavy. Večer jsme šli na ohňostroj. H. (teď je jí 2,5 roku) se docela bála, ale dívala se aspoň na ta světýlka, co nedělala kravál. Pak jsme přenechali děti prarodičům a šli k dalším příbuzným na film. Promítalo se Tenkrát v Hollywoodu.

Prvního se odehrál nejlepší zážitek naší T. V lese jsme našli lebku. Nejdřív jsme mysleli, že liščí. Pak se ukázalo, že to byl divočák.







Druhého ledna jsme si udělali výlet. Do Pardubic. Vždycky mě zamrzí, když se ukáže že české krajské město je asi 1000x zajímavější, co se týče kulturního vyžití a množství drobných obchůdků, než hlavní město Lucemburska.





V pátek jsme si ještě užili dětské řádění s bratránkem a sestřenkou a večer jsme šli sami s manželem na mši do Rudoltic. H. si předtím na hřišti stihla vyrobit parádního monokla! První dny oteklá víčka, že skoro nešla otevřít, další dny splaskla, ale barvila se do sytě fialové.



V sobotu jsme se zastavili u našich přátel. To už je skoro taková tradice, že se u nich zastavíme, protože bydlí tak trochu po cestě. Kamarádka má doma kromě dětí a manžela hotový zvěřinec, takže jsme se s dcerkami pokochaly želvami, ptáčky, rybičkami. Pokecali jsme a vyrazili si užít poslední chvíle do Prahy. Je to zvláštní, že kdykoli píšu o návratu, svírá mě podobný stesk jako když se to právě děje a snažím se to, co nejrychleji odbýt. Cesta zpět nám zabrala neděli.

A my jsme tak přijeli nejen do Lucemburska, ale vpluli jsme také do každodennosti a do nového roku.

Díky Bohu za tyto Vánoce "na cestách".



Žádné komentáře:

Okomentovat

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel t...