sobota 15. listopadu 2014

Moja strana, moja Bălgaria! II.


3. 5. 2013
Dnes cesta z Trigradu na Jagodinu. Dobře, že jsem šla s ostatními na džíp. Byl to zážitek. (Bála jsem se, jestli to není moc drahé a jestli nám nebudou chybět peníze. S penězi jsme nakonec vyšli a nemuseli se trmácet mnoho kilometrů především do kopce, i tak to ale byla pořádná tůra.) Vyjeli jsme terénem na vrcholek, kde byla plošina zvaná Orlovo oko. Pak nás hodil k jeskyni zvané Jagodinska. Ta pro mě byla zajímavější než tolikrát viděné Koněprusy. Byly tam dokonce i mramorové stěny. A chládek! Teď nás ale čeká ještě dlouhá pěší cesta do Trigradu. Může nás ale hřát, že jsme větší lemry, než druhá skupina, která šla kamsi na blata. Včera odpoledne jsme se dívali na půjčeném tabletu na film Probudím se včera. Váhám, jestli to je čistý odpad, nebo jesli aspiruje na hvězdičku. Ale spíš neaspiruje. Bolí mě záda a šíje.

Bulharské klipy (všudypřítomné vysílání jakési folklórní TV): Cudná mamičata tančí kolo kolo, chlápek v kroji vykukuje zpoza mlýna a sóla zpívá Paris Hilton v kurvím dresu.

V-ovy hlášky:
„Přijdu na pokoj, sundám si nohy...“
„Sprcha, ve který se nedá sprchovat, postel, na která se nedá spát, záchod nesplachuje, ale jinak to tu je dobrý.“
Žalm 19,13: Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.
2Tim 14: Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřelo o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů. 23: Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám.

4. 5. 2013
Začínám pociťovat temnou touhu vlastnit... tablet. O.o
Mursalský čaj – zjistit, jestli se dá v ČR sehnat bulharský čaj. (Pěstují tu tu bylinku, jinak je chráněná a nachází se jen tady.)

Prší! Jsem snad i ráda, ale fotky budou fuj.
Část spolucestujících je parta lidí, kteří spolu byli na Bajkale a v Mongolsku. Boris o tom Mongolsku zajímavě vyprávěl, prý to není nudná step, ale krásná krajina. Najdu odvahu zase někdy někam jet? Když už teď odškrtávám dny, protože se těším domů?



Po dlouhé době na půdě „neschismatického“ kostela – na ruiných starokřesťanské baziliky. Chrámová loď ve tvaru Tau.

Ve vesnici Gela.
V. si koupil pos*anej zvoneček za 5 leva. Jak ho mám nezabít?
Smoljan. Je tu univerzita. Doufám, že dojdou pohledy. Nejen my jsme si říkali, že Billa je nejhezčí místo ve Smoljanu. Paní S. už zase mluví o náboženství jako o folklóru. Je mi z toho smutno.

5. 5. 2013
Zdávají se mi tu vážně divné sny. Dnešní bych nazvala jako sen o tom, co mi nejvíc chybí. Byla v něm mj. eucharistie, moje kamarádky (Martina), babička a možnost „vlastního pokoje“. Ten vlastní pokoj si pamatuju detailně. Byl podkrovní, s pracovním stolem a mohla jsem jej užívat, než se Martina vrátí.
Folklórní paní ve Zlatogradě. Jako i několik jiných fotek fotil manžel.
(Zajímavé, že z tohoto dne mám poznamenaný jen sen. Byli jsme totiž v místě pro turisty zvláště vytuněném, ve Zlatogradu. Na malém prostoru mnoho tradiční architektury, folklórních pěvců, restaurací a muzeí. Za 10 leva kupříkladu k vidění jakési rohože z kozí srsti a šlus. Co stálo za zapamatování, byla stará škola, s místností pro učitele a takovou tureckou terasou, místem velice čajovnovým: polštářky, matrace, snad i vodní dýmka a tácek s čajem. S větrem šumícím v listech to na mě udělalo příjemný dojem.) 

6. 5. 2013
Bulharský film: Kozí roh.

Dnešek vcelku dobrodružný. Dopoledne jsme nejprve měli jít na kratičkou procházku a vyklubalo se z toho 15 km. S V. jsme to po půli cesty otočili zpět a pak jsme se váleli na louce a fotili si žáby u říčky. Vzhledem k nečekanému prodloužení cesty za Ďáblovým mostem jsme vyrazili se zpožděním. 16 km před Kărdžali pan řidič na benzínce shledal, že se mu utrhla jakási hydraulika, tak jsme se provizorně přesunuli do Kărdžali, kde jsme zakotvili v sídlištní hospodě a čekali, co se bude dít. Krom toho, že bus odvezli do opravy, pod paneláky okusovaly krávy keře. A tolik kebabčat s hranolky najednou asi v hospodě nikdy nedělali a dělat nebudou.



Pak nám byla povolena procházka po městě. Na chodníky si tu moc nehrají... V centru města je obrovská řekopřehrada, přes kterou vede Golden Gate Bridge, akorát se dost houpe a občas na něm chybí prkno. 

Zdárně jsme jej přešli a dostali se do rozbořené průmyslové oblasti, kde byla jakási rozbitá budova s věží a vlajkou EU. Všude bujela vegetace, skrz níž se vracely domů ženy s igelitovými taškami. Znovu přes most a kolem paneláků. Na balkónech si četly ženy, na schodech hrály děti a muži popíjeli pivo v sidlištních hospodách. U benzínové stanice kosil muž trávu. Barča opravena pouze provizorně. Uvidíme v Ljubimci.
Ještě vycházka po Perperikonu. Kvákající žáby s postranními měchy. (V. je rozkvákal. Jak se tam asi dostaly? Nádrž, v níž žáby žily, byla totiž vysoko ve skále. Přítomní odborníci se podivovali.)


Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat